Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Kňourková (* 1927)

• narodila se 6. června 1927 v Praze

• v květnu 1945 se podílela na stavbě barikád během Pražského povstání

• po únoru 1948 nesměla na studijní pobyt do Velké Británie

• pracovala jako vychovatelka u belgického diplomata v Praze

• v šedesátých letech byla sledována brněnskou StB

• dcera měla kvůli rodinnému zázemí špatný kádrový profil a problémy se studiem na vysoké škole

• v roce 2017 žila pamětnice v Brně

Tatínka zavřeli na brněnském Špilberku za protirakouskou činnost

„V Praze na Václavském náměstí Češi věšeli německé vojáky na lampy. Do úst jim lili benzin a zapalovali je. (…) Jinde v Praze Němci chytali malé děti za nohy a mlátili s nimi o zeď. (…) Ve skupinkách musely německé ženy na povel českých mužů cvičit. Pak jim nožem ořezávali vlasy anebo je rovnou skalpovali.“ Jako mladá dívka prožila Ludmila Kňourková těžké dny Pražského povstání. Ve svém vyprávění se k těmto hrůzám konce druhé světové války dostává velmi rychle.

Pamětnice se narodila 6. června 1927 v Praze. Její tatínek pocházel ze Slovácka a maminka z Valašska. „Tatínek byl pravděpodobně nemanželským potomkem rodu Berchtoldů.¹ Dnes už se to ale s jistotou asi neprokáže. Dobře se učil. Místní pan farář ho vedl ke kněžství. Dostal se do semináře v Kroměříži a posléze na studia do Švýcarska. Tam si ale kněžství rozmyslel. Pan farář na něj zanevřel a celá místní církev také. Tak odešel do Prahy. (…) Když studoval ve Švýcarsku, setkal se tam se srbskou protiválečnou a protirakouskou aktivitou. Po návratu ze Švýcarska ho v této souvislosti v letech 1917 až 1918 zavřeli na brněnském Špilberku.“ Příběh otce Ludmily Kňourkové je zachycen v knize Jana Hajšmana Česká mafie.²

„Rodiče mě a bratra vedli k víře. Vše jsme dodržovali. (…) Do Sokola jsem chodila jen krátce, pak byl Orel. Tam se mně ale nelíbil ten stejnokroj. Modré šaty, olemované, i čepice k tomu byla. Ale nebylo to hezké.“ Ke vzpomínkám na dětství přidává Ludmila Kňourková také vzpomínku na Gustu Fučíkovou, manželku komunistického novináře Julia Fučíka. „Vyrůstala jsem v Petrovické ulici v Praze. Domy tam stály ve tvaru písmene U. Bydlela tam také Gusta Fučíková. Měla sestru na Slovensku. A ta byla vdaná za... teď nevím, zda za poněmčeného Slováka, nebo za Němce. Ale měli dva syny a ti pořád chodili v oblečcích Hitlerjugend. Viděla jsem pak, jak jejich otce poté, co už byly odstraněné barikády, přišli zatknout.“

Sestra voršilka nám domlouvala, že se nesmíme bavit s nepřítelem

Rodiče pamětnice cítili vzrůstající tlak třicátých let a Hitlerovu sílící moc. Měli zejména obavy, že si nebudou moci vybírat úspory. V roce 1937 tedy koupili na Sázavě pozemek, kde si postavili chatu. Zároveň tam začali pěstovat ovoce, zeleninu a další plodiny, což jim následně pomáhalo zvládnout chudá válečná léta. „Jak začala mobilizace, nevědělo se, co bude. Tak jsme s rodiči odjeli z Prahy na Moravu do Fryštáku za Zlínem k rodině maminky. (…) Po mnichovské dohodě jsme se zase vrátili. Chodila jsem už na gymnázium v Ostrovní ulici k sestrám voršilkám.³ Už to bylo jiné. Kolem vršovických kasáren už vlály vlajky s hákovým křížem. Objevilo se také hodně německých nápisů. Ve škole jsme se museli v němčině učit i matematiku, to bylo hrozné. Doma naši poslouchali tajně zahraniční vysílání. Hned také začalo povinné zatemnění. Pamatuji si, jak jedna spolužačka vyprávěla, že nabízela německým vojákům cigarety. Měla z toho legraci, tak nás sestra voršilka napomínala, že se nesmíme bavit s nepřítelem. A také se zlobila, kde jsme vzaly cigarety. (…) Bylo málo jídla. Vše se do posledního zbytku spotřebovávalo. Tehdy tatínek říkal, že když se mohli římští vojáci sytit ovsem od koní, tak on musí umět rozkousat i ty tvrdé kůrky chleba. Kousal je vždycky, jen když poslouchal zprávy.“

Viděla jsem lidi kost a kůže, kteří přežili koncentrák

V roce 1942 nastoupila pamětnice do rodinné školy na Smíchově. Získala tak vzdělání v oblasti zdravotnictví i administrativy. V souvislosti s blížícím se koncem druhé světové války vzpomíná také na nálet v únoru 1945.⁴ „Padlo to na fabriky, most Palackého byl skoro zničen. Mnoho lidí zahynulo. (…) Vím, že jsme se pak obtížně dostávali ke škole. Objížděli jsme to kolem Národního divadla. Emauzský kostel byl poškozený. Z druhé strany přes ulici stál činžovní dům, kde býval kryt. Ten tehdy také dostal zásah. (…) Dříve jsem tam chodila. Vždycky jsme tam seděli jak oukropci a poslouchali, kde co bouchlo. (…) Hrozné také bylo, když začali svážet ty, kteří přežili koncentrák. Ve Vršovicích ráno jezdila auta s plachtami. Na nosítkách leželi lidé kost a kůže. Nikdy předtím jsem se s ničím tak hrozivým nesetkala. To bylo, jako když vidíte v televize ty hromady lidí přes sebe, kost a kůže a vyvalené oči a oholené hlavy. (…) Tehdy se u mě už projevila sociální stránka. Napadlo mě, že by někteří rádi napsali domů. Říkala jsem si, že bych jim ty dopisy mohla chodit psát a posílat je. Ale doma mně rodiče řekli, že jsem se zbláznila, a zakázali mně to.“ 

Na Strahově se mezi studenty medicíny rozhazovaly kusy lidských těl

V roce 1945 při osvobozování Prahy bylo Ludmile Kňourkové osmnáct let. Praxi získávala u profesora Josefa Švejcara, předního českého pediatra.⁵ „Asi 3. května 1945 každých zhruba deset metrů klečeli podél tramvajových kolejí němečtí vojáci s kulomety. Jezdila jsem z Vršovic na Smíchov. Na Starém Městě už obchodníci začali prodávat trikolory, v tramvajích lidé začali hlasitě zpívat a také nadávat. V jednom místě lidé z tramvaje dávali facky bustě Hitlera. Byla zapasovaná mezi dráty a řádně omlácená.“ 

Pamětnice spolu s dalšími ve dnech Pražského povstání stavěla barikády. V Průběžné ulici blízko Újezdské lidé vytrhávali kamennou dlažbu, kterou nakládali na dřevěné uhlířské vozy tažené koňmi. „Nad námi létala německá letadla docela nízko, ale nic neudělala. Přijely také tři koňské povozy s vlasovci,⁶ kteří jeli na nákladové nádraží. (…) Lidé jim dávali jídlo, alkohol ale ne, to velitel zakázal. (…) V Praze začínaly potyčky s vojáky. Na lucernách na Václavském náměstí některé německé vojáky pověsili za nohy. Některým do úst nalévali benzin a zapalovali je. (…) Těžko říct, zda to dělali proto, že byli tak nenávistní vlastenci, nebo si na tom odreagovávali nějaké své prohřešky. (…) Pro mě to bylo otřesné. Člověk se podíval jen tak bokem a honem šel dál. (…) V ulici Na lišce (ul. Na Zelené lišce) v Nuslích zabíjeli Němci děti. Drželi je za nožky a mlátili s nimi hlavou o zeď. (…) Někteří muži, Češi, si vylévali zlost na německých ženách. (…) Všechny byly uplakané, vyděšené. Nešlo s tím nic dělat… To byly momenty… Viděla jsem také ruské vojáky, kteří vykopávali na Olšanských hřbitovech hroby pro své zastřelené kamarády. (…) Jeden ruský voják napadl mou spolužačku, obtěžoval ji, její matka šla za velitelem, spolužačka ukázala na toho vojína a velitel vytáhl pistoli a se slovy ‚nas mnogo‘ ho zastřelil.“

Devalvace hodnoty lidského života se projevovala v poválečném chování lidí na vícero místech. Ludmila Kňourková vzpomíná i na Strahov, kde studentům medicíny rozhazovali kusy lidských těl, na kterých se pak medici učili anatomii. „Ta válka prostě přinesla opovrhování německým člověkem, ať byl, kdo byl. Projevila se velká nedůvěra a nenávist k Němcům. Tak se bralo automaticky, že když Němci ublížili, tak dobře jim tak.“

Bylo domluveno, že odejdu do Německa nelegálně

Ludmila Kňourková na podnět profesora Švejcara v poválečném období vycestovala díky povolení ministerstva zdravotnictví do Švýcarska. Její otec pracoval v té době v rámci ministerstva průmyslu v oboru prádla v budově Kotvy. Hned po komunistickém převratu v roce 1948 ho však propustili z práce. „Ráno 26. února přišel do práce a tam čekal jeho tajemník, který mu řekl: ‚Pane doktore, vaše práce tady skončila, vraťte se domů.‘ Tatínek si ani nemohl vzít věci z kanceláře.“ 

Po návratu ze Švýcarska působila pamětnice v tzv. rentgenovém autobusu. Věnovalo jej právě Švýcarsko. S jeho pomocí se v poválečném Československu zjišťoval stav tuberkulózy u obyvatelstva. „Na konci roku 1947 mně zjistili, že mám úbytek krvinek, a tak už jsem v rentgenovém autobusu nemohla zůstat. Tatínek mně řekl, že se nic neděje, že mám stejně na konci února 1948 odcestovat do Anglie, takže mám zůstat doma. Jenže nastal komunistický převrat a komunisti už mě nikam nepustili. Jako důvod nám sdělili, že republika mladé lidi potřebuje tady.“ 

Nakonec se Ludmila Kňourková dostala do Prahy jako vychovatelka do rodiny belgického diplomata chargé d´affaires. „Bydleli v Dejvicích. Jejich vila původně patřila nějakému uhlobaronovi, který zahynul v koncentračním táboře. Zůstala po něm manželka. Komunisté vilu ale hned zabrali a udělali z ní bydliště pro různá velvyslanectví.“ Rodina belgického diplomata se v červnu 1948 stěhovala do Německa. Pamětnici chtěla jakožto vychovatelku vzít s sebou. „I pan baron byl za ministrem Noskem,⁷ aby mě pustili, ale ten to také odmítl. (…) Domluvilo se tedy, i madam o tom věděla, že mě bratr naší kuchařky převede ilegálně. Asi týden předtím mně volali rodiče, že za mnou přijede tatínek. Přijel a ukázal mně dopis od bratrance. Ten se dostal přes Slovensko k hranicím s Rakouskem. Jenže když jel náklaďákem k hranicím, tak se svěřil na korbě nějakému Jugoslávci, že utíká přes hranice, a ten ho udal. Bratrance vrátili do Bratislavy a zavřeli ho. Jeho rodiče pak poslali zprávu mým rodičům a ti se rozhodli, že mě nemůžou takhle pustit. Nakonec jsem toho litovala, myslím, že bych to zvládla.“

Společnost po únoru 1948 charakterizuje Ludmila Kňourková takto: „Písemné žalobníčkování, které ale komunisté brali vážně a mnoho lidí zavřeli. (…) To bylo zavírání lidí pro nic za nic. Většinou se pak všechna místa obsazovala tak, aby ve vedení byli samí komunisté.“

Manžel mě vzbudil a říkal, že se děje něco zlého, že jsou tady Rusové

V padesátých letech se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem. Svatba se konala v roce 1955. Manželé Kňourkovi žili v Uherském Hradišti a posléze v Brně. V roce 1967 se jim narodila dcera. „V roce 1968, v srpnu, jsem už byla doma na mateřské. Najednou mě ve tři hodiny ráno vzbudil manžel a řekl mně, že se děje něco zlého. A že jak poslouchá rádio, tak to vypadá, že nás obsadili Rusové. Pak jsme je viděli na Kounicové v Brně. Stáli tam vojáci, všichni se sklopenýma očima. Věděli, že se na ně lidé ušklíbají a hrozí jim. Manžel chtěl tehdy emigrovat. Ale neudělali jsme to.“

Šla jsem přímo na vedení KSČ v Brně a řekla, že nás to celé uráží

V padesátých letech zůstal v zahraničí bratr pamětnice. Její rodině pak dlouhá léta StB kontrolovala veškerou korespondenci a následky nesla i dcera Ludmily Kňourkové, která měla problémy se studiem na vysoké škole. Po letech řešili manželé Kňourkovi také prohledávání bytu v jejich nepřítomnosti Státní bezpečností. „Když jsme se s manželem v roce 1955 brali, tak nám bratr tehdy mohl bezcelně poslat jakýkoli dar. A on nám poslal auto, volkswagen. Tím darem jsme si způsobili velkou závist u lidí. (…) A také nám napsal syn pana Pivečky, že jeho otce zavřeli. On nám tehdy zařizoval to auto, žil v Německu. Jeho otce zavřeli, protože se u něj ve fabrice našly zbraně, a vyšetřovalo se, jak k nim přišel, co s nimi zamýšlel a také, kde na ně vzal peníze. A protože vše bylo kontrolované, tak oni věděli, že jeho syn nám zařizoval to auto, tak si mysleli, že jsme mu vlastně zaplatili, a tak měl peníze na zbraně. Vyšetřovali mě kvůli tomu. (…) Manžel pro Akademii věd připravoval seizmograf do Prachatic na Šumavu. Dostal na to čtyřicet tisíc. Vše měl evidováno. Naštěstí tedy bylo z účtu jasné, že dvacet tisíc byly náklady, které zaplatil dalším lidem, a dvacet tisíc nám zůstalo na účtu. To nás zachránilo, že jsme měli ty peníze uložené. Bylo tak jasné, že jsme je nemohli panu Pivečkovi zaplatit. (…) Ještě když jsem už pracovala v Mototechně v Brně, tak mě asi třikrát navštívil vyšetřovatel StB. Vždy se jen ptal, jak se mi daří a zda nepůjdeme na kávu nebo na večeři. Vše jsem odmítla. Pak už nepřišel.“ 

Manželé Kňourkovi následně také zjistili, že jim StB prohledávala byt. Manžel pamětnice měl všechny přístroje zpřeházené. StB zjišťovala, zda to, na čem pracuje, nemá něco společného s vysílačkou. „To mě vyprovokovalo. Šla jsem přímo na vedení KSČ v Brně. Nikdy jsem nebyla ve straně. Na vedení působil jistý pan Vaculík. Řekla jsem mu, že nás to celé uráží. (…) O několik dní později nás navštívil doma a řekl, že to celé prošel a že proti manželovi nemůžou mít vůbec nic, že není žádný důkaz, že by se dělo něco protistátního… A tím to celé skončilo.“

Dceru zatkla Veřejná bezpečnost při listopadových událostech roku 1989 za vylepování letáků

Události listopadu 1989 přivítala rodina Kňourkových s nadšením. „Zpočátku to na pracovišti bylo napjaté. Komunistické vedení si nebylo jisté, kam to půjde… Co může a co nemůže. (…) Dcera lepila po 17. listopadu 1989 letáky v ulicích Brna, a tak ji VB zatkla a odvedla na vyšetřovnu na Běhounské, aby se prokázala. Když tam vešla, tak pozdravila: ‚Pozdrav Pán Bůh.‘ Vynadali jí, ale pustili ji. (…) Byla doba meruněk, tak jsem každý den pekla táče a vozila je dceři a těm studentům na filozofickou fakultu v Brně. Více maminek tam nosilo svým dětem jídlo.“ 

Zjistila jsem, že se musím ještě více naučit pokoře

Své vyprávění Ludmila Kňourková uzavírá slovy o totalitě a pokoře. „Nejhorší bylo, že veškerou inteligenci považovala za zrádce a podezírala ji ze všeho možného. (…) Myslím, že nejdůležitější je v životě pokora. Ještě nedávno jsem zjistila, že přece jen ještě nejsem dost pokorná, že se musím ještě více naučit pokoře.“

1) https://www.zamek-buchlovice.cz/cs/o-zamku/majitele/berchtoldove

2) http://www.databazeknih.cz/knihy/ceska-mafie-176838

3) http://www.vorsilky.cz/

4) http://www.vhu.cz/tragicky-americky-nalet-na-prahu-14-unora-1945/

5) https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_%C5%A0vejcar

6) https://www.valka.cz/651-Vlasovci-v-Cechach

7) https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Nosek