Irena Knotková

* 1923

  • „A teď kdybych se tě zeptal: co tobě skauting přinesl dobrého?“ – „Já se skutečně snažím být pravdomluvná. Požadavky našeho slibu a zákona dodržuji.“ – „I když tě občas za to někdo peskuje. Ne každý to přijímá.“ – „Dneska lidi obecně neradi přijímají pravdu. Potom jsem se naučila, nebo já jsem to už uměla, ale já jsem schopný člověk, který umí vařit. Takže já na všech táborech jsem vždycky vařila, vedla tábor a dělala účetnictví, takže každý mohl s půlnoci ke mně přijít a zkontrolovat pokladnu. A lásku k vlasti.“ – „A taky potom lásku k přírodě.“ – „Já jsem starej blbec, který chodí a sbírá odpadky po lidech.“ – „Protože to nelahodí tvému oku.“ – „Mně to nelahodí. Nesnáším to.“ – „Kdybys chtěla dneska něco říct dnešní mládeži z toho skautu. Ono ti to nepřinášelo jenom povinnosti a nepříjemný povinnosti.“ – „Já když jsem viděla, že se ty holky snaží, že se taky zapojují do toho vaření, že si uměj ledacos udělat. My jsme měli na táboře každý svoje křeslo udělaný.“ – „Tys vychovávala děvčata, skautky jsi vychovávala.“ – „K samostatnosti.“ – „Trošku jsi zastupovala jako rodiče. To, co rodiče nevytvořili, to ses tam snažila vytvářet ty. To je to krásný, žes za to nikdy neměla jinou odměnu než tu vnitřní.“ – „Byla jsem ráda, že mám tolik děvčat. A ony mě měly taky rády!“ – „A hlásí se k tobě?“ – „Ještě dneska se ke mně hlásej.“

  • „Každý byl nadšený. A vím, že i ta světová náčelní byla tenkrát taky nadšená. A to vím, že když byla přehlídka v Praze, tak já jsem velela. A mně důstojníci z tribuny tleskali. Protože já jsem opravdu velela přesně. Já jsem to milovala.“

  • „Můj první tábor po roce 1945. Už jako vedoucí jsem byla v Potštejně. A tam jsme prožili zvláštní věc. Tam naproti byla řeka Orlice a na druhé straně tábořily Kočky z Kolína a pod Homolí zase kluci z Kolína. A tam se jim stalo, že je furt někdo vykrádal. Vždycky jim vykradl zásobovací stan. Tak můj tatínek přijel a říkal: ,Takhle to přece nejde.‘ Vzal četníka z Potštejna, zalehli jsme a čekali jsme, co se bude dít. Když ten tábor přepadli, tak ten četník s tatínkem vyběhli a chytli tam kluka, kterej byl synem starosty, a ti obtěžovali takhle ty tábory. Tak ho pak chytili. Můj tatínek na každej tábor dojel a pomohl stavět stany. A můj muž se taky ohromně věnoval skautům.“

  • „Měli jsme sraz v Koruně, já jsem tam dokonce přednesla tu krásnou, ona je to píseň, ale já jsem ji přednesla jako báseň, Hradec Králové, hlásí se sraz. To je moc krásný. Nevím ani, kdo to složil. Hradec Králové, hlásí se sraz, vzhůru, výš vlajku dej, bratře náš, ať všichni skauti zví v úctě, že vlajku máš. Ať zpívá kraj celý na Labi, Orlici, jací jsou dnes u nás junáci chlapíci. V hradeckém kraji, tam kde Sion vlád’, kde Roháč z Dubé tak hrdinsky pad’, bratři, jen sílu zdar, je svatá půda, po níž jdem vpřed, kráčejme zlehka, slzy nám v hled… Teď už si to nepamatuju… To podstatné už tam je. Pak jsme měly ještě jednu písničku a to bylo… To je právě to, že už je člověku 76 roků a že už má výpadky. A tahle byla taky krásná. Když rozpučí máj, v luh, zelený háj, vůní se zaplaví náš hradecký kraj. Když skauti jdou a písní svou kraj celý vesele do přírody zvou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 02.10.1998

    (audio)
    délka: 39:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vychovávala jsem děvčata k samostatnosti - byla jsem ráda, že je mám, a ony měly rády mě

Irena Knotková
Irena Knotková
zdroj: Pamět národa - Archiv

Irena Knotková se narodila 1. prosince 1923 v Hradci Králové, kde prožila i celý svůj život. Její rodiče, Kulhánkovi, byli mimo jiné také zapálení skauti, stejně tak bratr Ota. Irena Knotková začala skautovat již jako malá, slib složila v roce 1935. V této době patřila do oddílu Vlasty Mackové. Po roce 1945 stála u obnovení skautu v Hradci Králové, stala se také vůdkyní 2. střediska a 5. oddílu. V roce 1946 se v Praze aktivně zúčastnila setkání se světovou náčelnicí Olave Baden-Powell, která přijela do ČSR na návštěvu. V té době pracovala Irena Knotková jako zdravotnický personál v nemocnici, hradeckým skautingem ale žila až do opětovného zákazu v roce 1951, kdy se jí ale ještě podařilo uskutečnit již ilegální tábor. Velkým vzorem pro ni byl i její bratr Ota, který založil v Hradci Králové skautskou kapelu. Ta fungovala s přestávkami několik desítek let. Aktivně se účastnila i dalšího obnovení skautingu v Hradci Králové v roce 1968. Za všechny tyto a mnohé další zásluhy se Irena Knotková - Pineta stala členkou Svojsíkova oddílu.