generálmajor v. v. Miloš Knorr

„Místní velitel právě ztratil spoustu důstojníků, takže ze mě chtěl udělat náčelníka štábu. Řekl jsem mu, že nemůžu zastávat žádnou takovou funkci. ‚O to se nestarej, to já zařídím, ale musíš vstoupit do KSČ.‘ Vzal jsem si pár dní na rozmyšlenou a odjel domů na dovolenou. Stavil jsem se ve Znojmě, kde jsem znal místního šéfa StB, jmenoval se František Mucha. S jeho bratrem jsme byli ve Francii a Anglii v armádě. Měl na starosti i ochranu hranic. Když jsem za ním přijel, zeptal se mě, co chci. ‚Převést přes hranice.‘ – ‚Je to těžký, ale dobře. Přijeď za 10 dní. Já to zařídím.‘“

„Došlo na invazi. Naše divize byla v druhé invazní vlně. Když jsme pluli přes kanál mezi Anglií a Francií, severní část Francie už byla okupovaná, jeli jsme normálním velkým parníkem. Najeli jsme ale na minu a loď vyletěla do povětří a začala se potápět. Z 600 lidí jich na lodi zůstalo padesát, já byl jedním z nich. Minu přitáhl k parníku lodní šroub. Lidi skákali do vody, ale já se rozhodl, že zůstanu, protože jsem si myslel, že pro nás někdo přijede. A taky jo.“

„Vzal jsem si týden dovolené. Doma jsem se nezastavil. Jel jsem přímo do Znojma. V noci jsme šli z Muchovy vily ještě s jeho malým klukem na procházku do lesa k hranici, takže to vypadalo přirozeně. Pak jsme potkali jeho agenta a ten mě převedl přes řeku Dyji. Asi po hodině pochodu jsme došli do nějaké hájovny, kde mě zavedli do podkroví. Přes jednu známou, která jezdila do Vídně, jsem měl zařízené auto. Přijeli pro mě i s falešným rakouským průkazem. Šofér přijel i s manželkou a malým miminkem. Ptal jsem se, proč vystavuje nebezpečí svou rodinu: ‚To uvidíte.‘ Když jsme asi za půl hodiny přijeli na jednu křižovatku, zastavil nás ruský voják a kontroloval papíry. Ta paní štípla dítě a to začalo řvát. Rusák zapomněl na papíry a začal se zaobírat dítětem. Otec říká: ‚Nech nás jet, jakmile pojedeme, uklidní se.‘ – ‚Ok, tak jeďte.‘ Kontrolovali nás třikrát. Ve Vídni už na mě čekali Američani.“

„Na konci války se začali vracet vězni z koncentračních táborů. Přišli za mnou, abych vedl jeden z prvních transportů. 300 Čechů a Slováků jsme naložili na nákladní auta a já jel svým obrněným vozem. V severním Sasku jsme se dostali do oblasti, kam ještě nedorazila spojenecká armáda, ale Němci už odtáhli. Zajel jsem ke starostovi a řekl mu, že přijede 300 lidí a všichni budou ubytováni: dostanou postel a jídlo. Všechno bez protestů zařídil, cítili se vinni. Starosta mi dal svou ložnici a dokonce mi nabídl i svou dceru jako společnici na noc. To jsem odmítl. Pak jsme dojeli do Plzně, kde už byli Američané.“

„V době února 1948 jsem ještě přednášel na válečné škole v Praze. Ráno jsem přišel do kanceláře a tam byl dopis: ‚Jste zbaven funkce profesora a jste přidělen k brigádě na Severní Moravě. Prahu musíte opustit do 48 hodin a bez zvláštního povolení se nevrátíte. Nikdy nebudete smět mít žádnou štábní funkci.‘ Dopis přišel z ministerstva. Velitel školy, kterého jsem dobře znal, mi řekl, že to přišlo z ministerstva.“