Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Knížátko (* 1928)

• narozen 12. května 1928 ve Vranově nad Dyjí

• vyrůstal v pohraničních Těšeticích na Znojemsku

• po obsazení Sudet rodina vyhnána, válečná léta prožila v Budkovicích na Brněnsku

• od počátku roku 1945 členem partyzánské družiny dr. Josefa Hybeše

• účastník řady odbojových akcí

• po válce (1948 až 1952) studia Vyšší odborné školy lesnické v Písku

• vynucený vstup do KSČ (50. léta)

• tlak na spolupráci s StB (60. léta)

• po prověrkách v roce 1970 vyloučen z KSČ, ztráta zaměstnání

• vystřídal vícero pracovních pozic, v roce 1988 odchod do důchodu

• za svoji odbojovou činnost oceněn zlatou medailí Jihomoravského kraje a pamětním listem prezidenta republiky

V udírně schovával granáty, se zbraní v ruce pročesával brněnský venkov, Znojemsko i Třebíčsko. Ve svých sedmnácti letech se účastnil sabotáží, přestřelek a zátahů na Hitlerovy muže. Členové družiny Josefa Hybeše s německými zajatci zacházeli mnohdy nekompromisně. „Odvedli je do Ivančic, kde byla věznice. Tak je odvedli tam a byli tam tři nebo čtyři takoví ne moc dobří chlapi. Byla tam cihelna, oni je brali za tu cihelnu a tam je stříleli. Vracelo se, co dělali oni,“ vzpomíná bývalý partyzán Milan Knížátko.

Říjen 1938: Druhej den už nás nechtěli pustit

Milan Knížátko se narodil 12. května 1928 ve Vranově nad Dyjí Boženě (nar. 1888) a Janovi (nar. 1888) Knížátkovým. Na svět přišel jako nejmladší ze čtyř sourozenců, se kterými vyrůstal v Těšeticích na Znojemsku. „Tam byly akorát dvě český rodiny – nějací Kovářovi a my. Do obecné školy jsem jezdíval do Suchohrdel u Znojma, to byla česká škola, protože v Těšeticích byla jenom německá.“ V Těšeticích otec Jan pracoval pro tamního velkostatkáře. „To byl Žid Hugo Witz. A oni stačili, než přišli Němci, tak oni měli auto a stačili odsud ujet. […] Otec tam byl celou předválečnou dobu zaměstnanej, dostával deputát, takže nebyla žádná nouze.“ Na podzim 1938 se situace změnila. „Po zabrání Sudet nás vystěhovali. Museli jsme se odstěhovat a bydleli jsme tady v Budkovicích.“

Jak probíhalo zabírání sudetských Těšetic? „Během tří nebo kolika dnů tam přišli němečtí vojáci a ti ordneři,[1] to byli ti Němci, co byli jako občani z Těšetic. Tak jsme okamžitě museli opustit obec. Otec si tam půjčil koně a vůz, žebřiňák. Naložilo se to tam a jelo se. To se jelo Hostěradice, Krumlov a tady nahoře nad Polánkou, tam už byla hranice Sudet zabraná, to bylo Německo. Druhej den už nás tam nechtěli pustit, tak nejkratší cestou na české území se muselo jet do Horních Dunajovic. Tak se to muselo objíždět a trvalo to dýl.“ Zatímco rodina opouštěla domov, tehdy desetiletý Milan Knížátko musel zůstat. „Do rána, sám. Protože měli obavu, aby otec vrátil koně. Tak jsem tam musel zůstat. Až potom přijel s koňmi zpátky, naložil mě na kolo a jeli jsme sem.“ Dodejme, že po současných cestách měří výše popisovaná trasa z Těšetic do Budkovic bezmála čtyřicet kilometrů.

Českej pes, německý svině

Odsun podnítil národnostní nesnášenlivost. „Předtím jsme si tam s německejma klukama po dědině hráli na schovávanou. A až už to bylo zabraný, tak když jsme byli mezi těma německejma klukama, tak říkali: ,Böhmische Hund,‘ českej pes. To jsme byli s těma Kovářovejma, ti měli čtyři děti. Tak jsem nemohl zůstat pozadu, a tak jsem říkal: ,Deutsche Sau,‘ německý svině. Potom mi doma otec nadával, proč používám taková slova. A když jsem šel na nákup, tak jsme měli bernardýna, takovýho velkýho. Sám jsem nemohl chodit, a tak jsem si ho bral. Protože by mě tam byli bývali vyplatili, tak ten – Baryk se jmenoval – šel se mnou k obchodu a čekal u dveří. Až jsem byl hotovej a nakoupil jsem, tak šel. A oni se nepřiblížili, protože bych řekl: ,Baryku, běž!‘ A on by je zahnal. Takže už jsem měl od nich pokoj.“

V Budkovicích za války Knížátkovi bydleli u rodiny z otcovy strany. „Děda byl zaměstnanej napřed jako ovčák v Polánce, tam byl velký ovčín. Pak přešel do Biskoupek a dělal šafáře na statku Kinskýho. A odtud otec docházel pěšky do měšťanky do Moravskýho Krumlova. Takže už v tehdejší době [za Rakousko-Uherska] měl měšťanku a uměl perfektně německy číst a psát.“ Po vyhnání z Těšetic pracoval otec Jan jako šafář na velkostatku v Oslavanech. Díky tomu byl život za války snesitelnější. „Byl lítskovej systém, ale […] tam nebyl problém. Sice správce velkostatku byl Rakušák, Němec, ale byl dobrý k zaměstnancům. V Oslavanech byl mlýn, tam to otec domluvil s tím správcem, dali obilí do toho mlýna a zaměstnanci podle toho, kolik jich bylo v rodině, tak si tam chodili pro mouku – to bylo všechno načerno. […] Takže co se týkalo mouky, tak to jsme měli.“

Byli odlifrováni a zůstali tam akorát dva Židi

„Za protektorátu tady byly radarový stanice. Bylo to obsazeno německou obsluhou a byli tady vojáci a vojandy, kteří to hlídali. […] Když byl nálet, tak se to natáčelo a odsud hlásili, že se blíží nepřátelská letadla,“ vypráví Milan Knížátko o válečném dění v Budkovicích. Dále vzpomíná, že v sousedních Ivančicích žila židovská komunita. „Tam byla koželužna, tak tam byli soustředěni i z okolí.“ Téměř všechny nacisté postupně deportovali do koncentračních táborů. „Byli odlifrováni a zůstali tam akorát dva Židi – Weiss, kterej pracoval v Oslavanech v dolech, a pak ještě druhej, to si teď nevzpomenu, jak se jmenoval.“ V Budkovicích pamětník vychodil poslední třídu obecné školy, následovala měšťanka v Ivančicích. Po jejím zakončení v roce 1943 pracoval pro lesní správu v Oslavanech, aby získal lesnickou praxi potřebnou pro další studia. „Tehdy to nebyli praktikanti, ale byli to lesní dělníci. Tak tam jsem byl.“

V této době, v roce 1944, navázal kontakt s partyzánskou družinou dr. Josefa Hybeše.[2] „V Ivančicích byl Josef Dědek. A to byl taky zaměstnanec u lesů. S tím jsem se dal dohromady a potom jsem s ním byl v tý družině. Předtím, s jedním kolegou, který byl z Nové Vsi, nějakej Plíšek Jan, tak jsme drželi kontakt. V Jamolicích měli bunkr, partyzánská družina, která fungovala tady. Tak jsme dodávali s tím Dědkem a Plíškem – který byl taky praktikant, v Nový Vsi – tak jsme tam dodávali zprávy.“ Předávání zpráv postupně přerostlo v užší spolupráci. Od února 1945 se tehdy sedmnáctiletý Milan Knížátko se zbraní v ruce podílel na celé řadě partyzánských akcí. „V Mohelně jsme se účastnili demolování autobusu, který svážel dělníky do Oslavan, do elektrárny. Tak aby tam nemohli jet, tak se ten autobus zklikvidoval. V Náměšti byl zmařenej odvod koní. […] Byla tam zničena dvě nákladní auta a jedno osobní. A přitom tam zahynul jeden důstojník německé armády. U Biskoupek byla tanková divize a tam bylo zajato několik německých vojáků.“

Jenom při přestřelkách

Výčet akcí bývalého partyzána pokračuje: „Potom u Kramolína, to je za Mohelnem, bylo přepadeno německé nákladní auto a dva němečtí vojáci tam byli zajati. Potom taky byla přestřelka u Mohelna mezi německejma vojákama a partyzánskou družinou. A tam byli dva příslušníci skupiny zastřeleni. Krumlov byl furt obsazen německou armádou a nastěhovala se tam celá německá tanková divize. […] A na té trati byly zničeny dva německý tanky.“ Během operací odbojářům pomáhala znalost terénu. „U Polánky byl zničenej jeden tank. A druhej – to bylo štěstí. Tam byl z Němčic nějakej Slavíček a měl protitankovej granát. Ten tank nechal projet a běžel za ním, že ho hodí. Ale on nevybuchl! Němci to potom zjistili, tak se otočili a měli jsme štěstí, že to bylo v Polánce v zátočině, a tam na pravé straně končily baráky. Pak tam byla dolů do polí polní cesta a zahrady. Tak jsme honem utíkali tam. A než oni se vrátili, tak tam byla vykopaná jáma, kde měl sedlák schovanou řepu, ale už měl tu jámu skoro prázdnou. Tak jsme do toho skočili, aby oni na nás neviděli a nemohli po nás střílet.“

I přes dobrou orientaci v místním prostředí se odboj neobešel bez úmrtí. „Slavíček, ten mladší, zahynul při odminovávání silnice. A Ficht zahynul, když jsme šli do Krumlova lesem, okrajem lesa, a potom vidíme, že tam byl kouř, oheň. A tam byli rozložení němečtí vojáci. Došlo tam potom k přestřelce mezi náma a vojákama, jenže jich bylo víc a měli lepší zbraně, a tak jsme se honem rychle museli vrátit. Potom jsme poslali zprávu do Ivančic, přišla posila, jenomže oni se mezitím sbalili a odešli pryč.“ Když se partyzánům podařilo vojáky zajmout, „odvedli je do Ivančic, kde byla věznice. Tak je odvedli tam a byli tam tři nebo čtyři takoví ne moc dobří chlapi. Byla tam cihelna, oni je brali za tu cihelnu a tam je stříleli. Vracelo se, co dělali oni.“ Sám pamětník se podle svých slov poprav neúčastnil. Zbraň však u sebe stále nosil. „Měl jsem pistoli devítku, armádní.“ Na otázku, jestli ji musel někdy použít, odpovídá lakonicky: „No, jenom při těch přestřelkách.“

Utrhl se s ním provaz. Tak ho zastřelili

V konečné fázi války drželi němečtí vojáci Milana společně s dalšími asi deseti muži v zajetí. „Jako rukojmí jsme byli v jednom domě a vojáci nás hlídali.“ Podle vyprávění se tak stalo proto, že „během dne vždycky přijel jeden nebo dva tanky, projely vesnici a zase se vrátily. Pak se sem nastěhovalo několik těch tanků, aby to nebylo vidět. A aby se jim nic nestalo, tak nás vzali jako rukojmí, abychom je tady nepřepadli.“ Němečtí vojáci netušili, že zajali partyzána. „To bych už nebyl živej.“ Po několika dnech se dostali ven. „Spali jsme na zemi a ráno, že půjdeme na záchod. Tloukli jsme na dveře, ale nikdo neotevíral. Pak jsme otevřeli, a žádnej voják tam nebyl. Potom jsme zjistili, že oni se během tý noci odsud odstěhovali pryč. Takže jsme se rozběhli zase každý domů.“ Válka skončila. „Odpoledne z lesa najednou vyšla sovětská armáda. Prošli tady a postupovali pořád dál. Na Náměšť a šli na Prahu. Vůbec se tady nezdrželi.“

Partyzánská činnost pokračovala i po osvobození, a to až do června 1945, kdy byla družina dr. Hybeše rozpuštěna. „To jsme byli detašovanej oddíl v Hostěradicích. Už bylo po válce a byly obsazený ty německý vesnice. Tam se vyhlásilo, že kdo má zbraně doma, tak aby to odevzdal. Byla tam taková hospoda, tam jsme my jako partyzáni nocovali, bydleli. Tak to tam nosili a pak jsme to šli kontrolovat po barákách. Šťouchalo se do slámy a byli tam dva Rusi, v těch Hostěradicích. A ten jeden měl meč, tak ho píchl do slámy a našel tam flintu. A potom pro výstrahu toho majitele flinty odsoudili k trestu smrti. On byl starosta[3] v těch Hostěradicích. Ti Rusi byli takoví tvrdší chlapi, tak ho oběsili. Nebo chtěli ho oběsit, jenomže s ním se ten provaz utrhl. To byl takovej silnej, těžkej chlap. Tak ten Rus ho potom teda zastřelil. […] To bylo na náměstí v Hostěradicích.“ Z těchto poválečných dob má pamětník dodnes schovanou partyzánskou legitimaci.[4] Za svou odbojovou činnost obdržel v roce 2017 zlatou medaili Jihomoravského kraje a v roce 2020 pamětní list prezidenta republiky.

Tak jsem to podepsal

Rodina se už nikdy nevrátila do původního domova v Těšeticích, ze kterého ji před válkou vyhnali nacisté. „My jsme se tam ani nebyli podívat, jak to tam dopadlo. Jestli si to Němci rozebrali nebo co, to nevím, vůbec jsme se tam nebyli podívat. Až potom za hodně roků, a to už tam z toho byla udělaná stolárna a dílny a všechno možný. To už tam byli osídlenci, kteří zabírali baráky v pohraničí. Ti už tam byli a rozdělovali si to.“ Po válce pamětník pracoval rok pro moravskokrumlovské městské lesy, v letech 1947 až 1948 absolvoval předepsanou roční praxi v Hrotovicích a následující čtyři roky (1948 až 1952) studoval Vyšší odbornou školu lesnickou v Písku. Coby čerstvý absolvent dostal umístěnku do Červeného Hrádku u Chomutova, ještě téhož roku (1952) však narukoval do Opavy na vojnu. Po návratu z vojny vystřídal vícero pracovních působišť – nakrátko zpět v Červeném Hrádku, v textilní fabrice Retex v Budkovicích a v letech 1956 až 1965 u moravskokrumlovských Lesních závodů.

Pod nátlakem ředitele Lesních závodů vstoupil Milan Knížátko ve druhé polovině padesátých let do komunistické strany. „Já jsem pořád nechtěl, a on, že jsem vedoucí pracovník a že vedoucí pracovníci musí být straníci. Rodiče byli staří, otec měl pár korun důchod, matka 160, jenom to minimum. Tak jsem se o ně musel starat. Tak jsem si říkal: ,No, kam půjdu?‘ Tak jsem to podepsal.“ Pracovní angažmá v Moravském Krumlově mělo však i světlejší stránky. V Lesních závodech pamětník poznal svou budoucí manželku Miroslavu, rozenou Sekvencovou. Svatba se konala v roce 1963, o dva roky později se společně přestěhovali do hájenky u Němčic, kde Milan působil jako polesný. V tomto období, když manželé Knížátkovi žili na hájence, se pamětník dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Podle vlastních slov proto, že na tamní odstřely přijížděli i hosté ze západního Německa. „A estébáci chtěli, abych jim podával zprávy, abych jim předával informace.“

Na samotě se nic moc nedělo

Příslušníci StB Milana vedli ve svazku jako tzv. kandidáta informátora – v kategorii, která nepatří mezi formy vědomé spolupráce. Sám uvádí, že po několika neúspěšných návštěvách mu „tajní“ dali pokoj. Jaké měla StB úmysly a co všechno (ne)věděla, se už patrně nedozvíme – svazek byl v roce 1971 zničen. Můžeme si jen domýšlet, jestli neochota spolupracovat nějak souvisela s prověrkami, kterými pamětník v roce 1970 neprošel. „Neměl jsem důvěru pracující třídy, a tak jsem byl propuštěnej.“ Následovalo vyloučení z KSČ, ztráta zaměstnání a zrušení povolení k držení střelné zbraně. V dodnes dochovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Na základě vlastního zjištění Milan Knížátko […] nesplňuje vzhledem ke svým nesprávným politickým postojům z krizových let 1968–1969 podmínky k dalšímu držení a nošení kulových zbraní.“[4]

Po ztrátě zaměstnání chvíli pracoval jako závozník u lesního závodu v Židlochovicích a následně dělal mistra na pile v Tetčicích. Od poloviny sedmdesátých let až do svého odchodu do důchodu (1988) působil jako vedoucí manipulačního a expedičního skladu v Zastávce. Když v následujícím roce nadešel čas sametové revoluce, „mě to už nějak nezajímalo, měl jsem dost toho předtím, co jsem všechno zažil“. Tou dobou manželé Knížátkovi bydleli stále v hájence u Němčic. „Sledovalo se rádio a televize, ale na samotě se nic moc nedělo.“ V roce 1990 se společně přestěhovali do domu po pamětníkových rodičích v Budkovicích, ve kterém Milan Knížátko prožil válečná léta a v němž žije s manželkou Miroslavou dodnes (2021).

 

 

[1] Z německého Ordnergruppe, tzv. Sudetoněmecký sbor dobrovolníků nebo též Freikorps – polovojenská organizace operující v předválečném pohraničí. Bližší informace například v článku na webových stránkách České televize https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2587264-desateho-zacalo-povstani-sedmnacteho-valka-prvni-vystrely-druhe-svetove-zaznely-v (k 30. 9. 2021).

[2] Činnosti družiny dr. Hybeše se podrobněji věnuje například dvoudílný novinový článek historika Jiřího Širokého (I. díl dostupný z: http://archiv.zrcadlo.info/2012/08_12.pdf na str. 8, II. díl dostupný z: http://archiv.zrcadlo.info/2012/09_12.pdf na str. 6. Dostupné k 1. 10. 2021).

[3] Pravděpodobně se nejednalo o starostu, nýbrž o velitele německé lidové domobrany Volkssturm, mlynáře Johanna Franka. Podle webových stránek Klubu vojenské historie Litobratřice (KVH) partyzáni z družiny dr. Hybeše v květnu 1945 popravili dva obyvatele Hostěradic, oba německé národnosti: učitele R. Dostala a zmíněného J. Franka. Pamětník uvádí, že popravený „starosta“ byl zároveň mlynářem německé národnosti. Funkci starosty Hostěradic však tou dobou – podle KVH – vykonával přeživší Johann Fischer. (K 30. 9. 2021 dostupné z https://kvh.estranky.cz/clanky/kroniky-obci-nejen-o-roce-1945/hosteradice-Hosterlitz.html).

[4] Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.