Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Knížák (* 1940)

• narozen 19. dubna 1940 v Plzni

• dětství v Blovicích, v létě 1945 stěhování do Mariánských Lázní

• otec učitel, amatérský hudebník, matka ekonomka

• jedenáctiletka v Plané u Mariánských Lázní, 1957 maturita

• 1957 neúspěšné přijímací zkoušky na AVU v Praze

• 1958–1959 přípravný ročník AVU, nedokončeno

• 1963–1964 studium AVU, nedokončeno

• od 1965 člen Svazu výtvarných umělců

• akční umění, happeningy

• 1968–1970 pobyt v USA na pozvání skupiny Fluxus

• od 70. let stíhán a sledován StB

• 1979–1980 stipendijní pobyt v Berlíně

• 80. léta stipendijní pobyty v SRN

• 1990–1997 rektor AVU

• 1999–2011 ředitel Národní galerie

• přednáší, vystavuje doma i v zahraničí

• autor několika knih a výstavních katalogů

Výrazná osobnost naší kulturní a společenské scény Milan Knížák o sobě tvrdí, že je solitér za každých okolností. Jeho tvorba i postoje, vytrvale nekonformní a nepodléhající žádnému uměleckému směru ani názorové skupině, to dokládají.

Narodil se 19. dubna 1940 v Plzni, ale dětství strávil v nedalekých Blovicích. Jeho otec, učitel a hudebník, vyslyšel výzvu vlády k osidlování pohraničí a rodina se stěhovala v létě 1945 do Mariánských Lázní. Dětství a středoškolská léta prožil v Mariánských Lázních a blízké Plané, kam dojížděl do gymnázia. Od mládí projevoval Milan Knížák výrazný zájem o klasickou hudbu, literaturu a umění, vymezoval se i svérázným stylem, kterým v lázeňském příhraničním maloměstě budil pozornost i nevoli: „Ušil jsem si kalhoty velmi úzkého střihu, ty mi otec spálil v kamnech. Obecně, mé protirežimní aktivity nesli rodiče s nevolí, protože záhy vyvolaly následky – poprvé mě zbila StB v sedmnácti letech, hlavně proto, že jsem se jim prostě nelíbil.“

Aktuální umění

Proti vůli rodičů si po maturitě prosadil, že se přihlásí na Akademii výtvarných umění. První pokus nevyšel, jak vzpomíná: „Malířský stojan jsem viděl prvně v životě, a když jsem viděl, jak ostatní zájemci výborně kreslí, hned první den mi bylo jasné, že nemám šanci.“ Místo toho pokračoval na Vysoké škole pedagogické v Praze, o rok později při přijímacím řízení na akademii uspěl a byl přijat v roce 1958 do přípravného ročníku, odkud ho ovšem pro přípravu oslav 1. máje vyloučili. Vojenskou prezenční službu, kterou poté absolvoval, považuje za více než dvouletou vytrvalou demenci, ačkoli zde slavil úspěchy jako organizátor Divadla poezie.

Po návratu z vojny bydlel na hradčanském Novém Světě, v té době se začal plně věnovat happeningům, akčnímu a tzv. aktuálnímu umění: „Na Novém Světě vznikl jakýsi kulturní brloh. V místnosti, kde jsem žil, stačilo překročit parapet a byl jsem na ulici, kde jsem potom i pracoval. Chodila tam spousta přátel a vznikla tam spousta akcí.“ V té době se živil jako uklízeč pražských mosteckých věží, odkud musel po vlaštovkovém happeningu odejít. V roce 1963 byl opět přijat na AVU, ale ani tentokrát studium nedokončil: „Společně s oznámením o vyloučení mi tehdejší ředitel Kotalík podepsal přihlášku do Svazu výtvarných umělců, což mě zbavovalo povinnosti být někde zaměstnán, a mohl jsem se věnovat umění.“

Národní mýtus underground

Díky Jindřichu Chalupeckému navázal v polovině šedesátých let kontakty se zahraniční výtvarnou scénou a na pozvání skupiny Fluxus pak strávil dva roky (1968–1970) ve Spojených státech amerických. Svůj americký pobyt dnes popisuje: „Doznívalo tam hnutí hippies, vlasaté a barevné. Vizuelně jsem mezi ně zapadl, protože jsem vypadal hůř než oni. Výsledkem amerického pobytu byla ale především ještě větší nechuť k oficialitě, kterou jsem si uvědomoval na americké tendenci ke stádnosti a poslušnosti. Ta, jež vedla k ještě většímu obrácení se k sobě.“

Návrat do normalizujícího se Československa v roce 1970 představoval velký kulturní šok, který stvrdilo Knížákovo zatčení krátce po příjezdu – od roku 1966 byl evidován StB jako osoba nepřátelská státu. K předpokládanému sblížení s jinými představiteli československé opozice, především undergroundu, s nímž se seznámil prostřednictvím Věry Jirousové, však nedošlo. K dnešní interpretaci tohoto hnutí má výhrady: „Rozhodně to zajímavé bylo, ale v dnešním pojetí je to hodnocení velmi zkreslené. Na základě zpětné projekce pak vznikl národní mýtus ne nepodobný Rukopisům. Ty také přikrášlily naši českou společnost způsobem, který byl vymyšlený.“

Solitér za všech okolností

V roce 1972 byl vyšetřován a později podmínečně odsouzen za prodej vlastních uměleckých děl, ovšem trestní stíhání vyvolala protesty zahraničních umělců. Během sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jeho rodina žila především z manželčina příjmu, finanční podpory zahraničního sběratele umění nebo peněz ušetřených během stipendijního pobytu, byl Milan Knížák opakovaně stíhán a preventivně zavírán pro údajný špatný vliv na mládež a také například pro publikování v zahraničních výstavních katalozích – výstav v zahraničí se ovšem sám účastnit nemohl. Stejně tak roční stipendijní pobyt berlínské nadace DAAD, který získal v roce 1974, mohl realizovat až o několik let později, v roce 1979–1980. Na vysvětlenou dodává: „Po urgencích jsem nakonec dostal takzvaný výjezd, tedy povolení, které stát vydával disidentům, jejichž návrat do vlasti nebyl žádoucí.“

Jak je mu vlastní, dění na výtvarné a umělecké scéně soustavně nesledoval. Tvrdí, že sedmdesátá a osmdesátá léta pro něj znamenala jisté osamění ve srovnání s léty šedesátými. Největší osamění pak, poměrně paradoxně, přišlo v letech devadesátých, kdy se stal veřejně činnou a známou osobou – v letech 1990–1997 rektorem Akademie výtvarných umění, od roku 1999 do svého odvolání v květnu 2011 ředitelem Národní galerie. Na otázku, zda se cítí spřízněn s nějakým uměleckým hnutím nebo skupinou, jednoznačně odpovídá: „Jsem členem jediného klanu, klanu Milan Knížák.“