Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Knespl (* 1960)

Kromě psychického teroru bylo na vojně na denním pořádku i bití

  • narozen 12. října 1960 v Městci Králové

  • žil v Černé Hoře u Dymokur

  • rodina postižena kolektivizací

  • zažil invazi v srpnu 1968

  • koncem 60. let chodil do skautského oddílu

  • vyučil se zámečníkem

  • vojnu odsloužil v pracovní jednotce

  • během sametové revoluce distribuoval na venkov letáky

  • po sametové revoluci zrestituoval rodinný majetek

Petr Knespl se narodil 12. října 1960 v Městci Králové do původně zemědělské rodiny. Jeho předky ale komunistický režim označil za kulaky a otec v padesátých letech skončil s tříletým trestem. Musel dřít v dolech a rodina přišla o hospodářství. 

Skaut, ne Pionýr

Petr vyrůstal v malé osadě Černá Hora poblíž Dymokur ve středním Polabí. Vesničku komunisté odsoudili k postupnému zániku tím, že v ní zakázali stavět cokoliv nového, takže chalupy se pomalu rozpadaly a usedlíci byli nuceni stěhovat se jinam. Petr nastoupil v Dymokurech na základní školu a chodil tam také do oddílu vodních skautů, měl přezdívku Medvěd. Když komunisté v roce 1970 skautskou organizaci již podruhé zakázali a snažili se chlapce z oddílu přimět ke vstupu do Pionýra, neuspěli. Petr ani jeho kamarádi tam nikdy nevstoupili.

Měsíce před tím přitom velkou část národa ovládl strach z války - to když do Československa vstoupily armády zemí Varšavské smlouvy. „Vzpomínám si, že maminka brečela a také honem běžela do obchodu. Přes vesnici jezdily obrněné transportéry, tanky, na křižovatkách jsme potkávali regulovčíky. Měli to také těžké, mladí kluci, které tam vysadili, a třeba týden si jich nikdo nevšiml, nedali jim jídlo, vodu, nic. Místní se nad nimi často slitovali a přinesli jim třeba něco k jídlu a oni byli strašně vděční.“ Okupační ponížení občanům Dymokur a přilehlých vesnic připomínal ještě asi osm let fakt, že na místním kopci Kalvárie si sovětští vojáci zřídili pozorovatelnu.

Petrovo dětství se neslo v duchu klukovských lumpáren, častého pobytu venku i nedostatku běžného spotřebního zboží. Málo toaletního papíru, maso jen ve středu a fronta na cokoliv. Petr to neřešil, nic jiného neznal, a tak mu to přišlo normální. Přes zimu hrál v Dymokurech s kamarády ochotnické divadlo, to se dalo jen pod záštitou Socialistického svazu mládeže. Někteří kamarádi ze skauta se obětovali a do SSM z tohoto důvodu vstoupili.

Podle pamětníkových vzpomínek se i do Dymokur přes všeobecnou informační blokádu dostalo prohlášení Charty 77. Knesplovi si ji přečetli a prý s ním souhlasili.

Šest dní v týdnu dvanáctky, po práci vojenský výcvik

Jako syn kulaka měl o svém budoucím povolání rozhodnuto ještě před dokončením základní školy. Na střední školu mohl zapomenout a byl rád, že mu soudruzi povolili vyučit se v Ústí nad Orlicí strojním zámečníkem. Na přelomu 80. let utekl jeho strýc do západního Německa. Bylo to zrovna v době, kdy měl jít Petr Knespl na vojnu, službu si tedy odsloužil v pracovní jednotce. Stavěl v Praze na Lhotce školící středisko SNB.

„Šest dní v týdnu jsme dělali dvanáctky, po práci byl ještě vojenský výcvik. Kromě psychického teroru bylo na denním pořádku i bití. Jediné, na co si nemohu stěžovat, bylo jídlo. Ale hodně kluků odešlo z vojny dřív, protože to psychicky nevydrželi. Dva měsíce jsem dělal i v ostravských dolech. Při odchodu jsme museli podepsat papír, že se s námi na vojně zacházelo dobře, jinak by nás domů nepustili.“

Po vojně si mohl vybrat, jestli půjde pracovat do dolů, nebo do zemědělství. Jelikož o práci v dolech věděl své z vojny, rozhodl se pro zemědělství, kde strávil nakonec celý život. Do roku 1993 pracoval v místním JZD jako zámečník, ve skutečnosti tam ale všichni dělali všechno. Při žních jezdil Petr s kombajnem, v šest ráno přišel do družstva, vše si nachystal, vyjel na pole a o půlnoci se vracel domů. „Jezdil jsem s červeným kombajnem polské výroby, zvaným Bizon. Měl švédský motor, takže oproti těm sovětským to byl super stroj. Klimatizace samozřejmě žádná, větralo se otevřenými dveřmi a všechen prach z pole šel do kabiny a člověk to dýchal.“

Opět na svém

V roce 1986 se Petr Knespl oženil a z manželství se narodily dvě dcery, dnes dospělé. V té době začal být také občansky aktivnější. Ve dnech sametové revoluce jezdil na demonstrace do Prahy, v Dymokurech a okolí distribuoval protikomunistické letáky. Soudruzi je samozřejmě strhávali a vyhrožovali vězením, ale sílu už na to nenašli. Nakrátko vstoupil Petr Knespl do Občanského fóra, ale jakmile viděl, že tam vstupují i dlouholetí komunisté, angažovat se přestal.

V roce 1993 se mu v restituci povedlo získat většinu zabaveného majetku a začal hospodařit opět na svém. Nebylo to snadné, protože nazpět sice dostal zvířata a stroje, ale stroje byly zastaralé a finanční náhrady za roky v JZD nedostal vůbec. Otevřel si ještě soukromou zámečnickou dílnu, ta ho živí dodnes.

Z dnešních poměrů v zemi je mírně řečeno zklamán, ale když viděl, jak komunisté rychle převlékli kabáty a že jsou v politice dodnes, nepřekvapuje ho to. Celý život se řídí tím, že se každý večer podívá do zrcadla a řekne si, že se mu bude dobře spát, protože nikomu neublížil a možná někomu pomohl.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Magdaléna Sadravetzová)