Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Knedlíková (* 1941)

• narozena 15. března 1941 v Albrechticích nad Vltavou

• s rodiči a sestrou se po válce přestěhovali do Drmoulu u Mariánských Lázní do domu po odsunutých Němcích

• dětství prožívala ve vesnici, kde z původního obyvatelstva zůstaly jen dvě smíšené rodiny

• vystudovala ekonomii, po maturitě si ještě doplnila vzdělání v kultuře a historii

• pracovala v Komerční bance, působila v ROH a v kulturním středisku

• 21. srpna 1968 se při pěší chůzi s kočárkem setkala s kolonou tanků

• po roce 1989 s rodinou využívali otevřených hranic a možnosti cestování

• v roce 2024 žila v Drmoulu u Mariánských Lázní

Její rodiče měli sice hluboké kořeny v Albrechticích nad Vltavou na Písecku, přesto se však rozhodli odkoupit domek po vysídlených Němcích v Drmoulu u Mariánských Lázní. V poválečném Drmoulu zbyly  z původního obyvatelstva jen dvě smíšené rodiny, a tak pamětnice vyrůstala ve vsi se zcela obměněným obyvatelstvem. V Drmoulu si našla také manžela, jehož rodina po přistěhování ještě nějakou dobu žila v domě s Němci, s nimiž navázali přátelské vztahy. Odsun rodiny rozdělil, avšak po více než čtyřiceti letech se opět shledali a zůstali v kontaktu. 

Rodiny rodičů žily v Albrechticích po generace

Růžena Knedlíková, za svobodna Kurfürstová, se narodila 15. března 1941 v Albrechticích nad Vltavou na Písecku. Její rodiče měli v této vsi hluboké kořeny, na místním hřbitově lze nalézt hrobky jejich rodin až čtyři generace zpět. Rodiny rodičů živila především drobná hospodářství. Otec pamětnice se navíc vyučil stavebním truhlářem. Když začala druhá světová válka, neměl tolik zakázek, a tak pomáhal plavit po Vltavě dřevo. Tehdy se na dřevěných vorech dopravovalo ze Šumavy do Prahy. Maminka se vyučila krejčovou u pražské židovské rodiny. Její mistrová jí doporučila se vrátit do Albrechtic, a tak si ve své rodné vsi otevřela dámské krejčovství. Za války zaměstnávala asi 6 mladých dívek, kterým hrozil nucený odchod na práci do „Reichu“.   

Ke konci války pak maminka se zaměstnankyněmi šila československé prapory a vlaječky. Malá Růžena tehdy pochopitelně coby čtyřletá nechápala souvislosti, a tak když kolem domu procházela ustupující německá armáda, přitáhla si k oknu stoličku a na vojáky mávala jednou z ušitých vlaječek. „Když mě babička zahlédla, volala: ,Honem vezměte tu holku pryč, jinak nám to tu rozstřílí!‘“ vypráví. Rodiče ji od okna naštěstí odsunuli, aniž by některý z vojáků dítě zahlédl. 

Koupili  jsme domek po Němcích

V Albrechticích žili v domě prarodičů. Jejich hospodářství a domek ale pro tři generaci stěží stačilo a prarodiče ještě měli dost sil se o vše postarat sami. Když tedy rodiče v rádiu poslouchali výzvy Československého rozhlasu k osídlování pohraničí, vydal se otec podívat na bydlení v okolí Mariánských Lázní. „V Drmoulu nalezli ještě několik volných domků, o které mohli zažádat, a tak se také stalo,“ vzpomíná pamětnice. V polovině roku 1946 se tedy rodiče s pětiletou Růženou a její malou sestrou přestěhovali. V obci žilo původně výhradně německé obyvatelstvo, po válce postupně docházelo k jeho odsunu.

Kurfürstovi se nastěhovali do již prázdného domku. Jinou zkušenost měla rodina manžela pamětnice. Ti přišli do vsi již v roce 1945, a tak nějakou dobu žili v domku ještě s německou rodinou se statusem národních hostů. Německá rodina Wamserů měla syna Edu ve věku jejího budoucího manžela, asi 14 let. Chlapci spolu trávili mnoho času a navázali přátelství. Také jejich rodiče navázali úzký vztah. Manželův otec dokonce riskoval, když v nočních hodinách, když měli Němci zákaz vycházení, sehnal bryčku, aby odvezl pana Wamsera s akutním zánětem slepého střeva do nemocnice. 

Odsun se nakonec nevyhnul ani Wamserovým, a dva spřátelení chlapci tak ztratili kontakt. Až v roce 1992 přijel Eda Wamser s manželkou a sestrou do Drmoulu podívat se na „jejich“ dům. „To již bylo v době, kdy bylo takové oživení po roce 1989 a oni si troufli zazvonit a přijít bez obav, že by s nimi nikdo nemluvil,“ popisuje atmosféru setkání pamětnice. S manželem Růženy Knedlíkové vzpomínali na společné zážitky. Došlo také k vyjasnění, že české rodiny v Drmoulu nedostaly majetky po Němcích zadarmo, jak si odsunutí obyvatelé mysleli, ale řádně si je koupily a mnohdy pak pět až deset let splácely. Rodina Wamserů od té doby Drmoul navštěvovala pravidelně a Knedlíkovi zůstali i po smrti Edy Wamsera nadále v kontaktu s jeho manželkou.

Společenské změny jsem si uvědomovala postupně 

Drmoul se tedy po válce změnil, došlo prakticky k výměně obyvatelstva. Když Růžena Knedlíková začala ve vsi chodit na základní školu, pohybovala se tak v kolektivu dětí, které nově přišly z různých koutů země. Především z Plzeňska, Šumavy, ale také ze Slezska. „Většina domů měla malé hospodářství, takže čeští obyvatelé, kteří tam po válce přišli, chtěli na pozemcích hospodařit,“ popisuje pamětnice hlavní obživu nově příchozích. Po roce 1948 ale začalo docházet ke kolektivizaci. Obyvatelé Drmoulu z tradičně zemědělských rodin se půdy a zejména dobytka vzdávali jen velice neradi, JDZ si svou popularitu za dobu své existence nikdy nezískalo. Maminka také nemohla provozovat soukromé krejčovství, ale jelikož měla nakonec tři dcery, zůstat v domácnosti jí nevadilo. 

Společenské změny vnímala Růžena Knedlíková v dětství jen okrajově. Žáci nelibě nesli zejména, když se ve škole zavedly pionýrské zvyklosti, mezi něž patřilo, že vybraný žák musel o velké přestávce stát v pozoru pod pionýrskou vlajkou. „Muselo to být a nám dětem to velice vadilo, protože jsme nevěděli, proč se to děje,“ popisuje pamětnice dětskou křivdu. S dospíváním ovšem začala mít pamětnice ve svých názorech jasno. V Mariánských Lázních vystudovala ekonomii a ve večerní škole dokončila vzdělání v kultuře a historii. Po škole pracovala pět let v Komerční bance a později působila v ROH a kulturním středisku. I když zastávala i vedoucí pozice, nikdy nevstoupila do komunistické strany. Jako osobní revoltu brala, že se vždy důsledně vyhýbala oslovování kolegů a kolegyň „soudruhu“, „soudružko“.  I když se díky svému působení v kultuře seznámila s Milanem Knížákem, který v Mariánských Lázních organizoval undergroundové akce, sama se jich nikdy aktivně neúčastnila. 

Procházela jsem kolem tanků s kočárkem

Velké zděšení a zklamání pro ni nastalo v roce 1968. Na 21. srpen nikdy nezapomene. V té době měla dvouměsíčního syna a toho dne s ním musela dorazit na povinné očkování do Mariánských Lázní–Klimentova. Rozhodla se jet autobusem, ale s kočárkem se do něho nevešla. Vydala se tedy pěšky. Silnice mezi Drmoulem a Klimentovem naplnily tanky. Mladá matka tak musela nejen zpracovávat své zděšení z invaze vojsk Varšavské smlouvy, ale také čelit nepříjemnému pokřikování, kterým ji vojáci z tanků častovali. „Vykukovaly na mně takové obličeje a hulákaly. Vzezření byly mongolského, ázerbájdžánského, gruzínského. To byly osoby dost překvapivé,“ popisuje pamětnice. Po očkování se již vrátila autobusem. Doma se jen otočila pro fotoaparát a vyběhla opět mezi tanky a vše fotograficky dokumentovala. Snímků se však nikdy nedočkala. Když poslala negativ do Teplic k vyvolání, zpět jí pošťačka přinesla jen prázdnou obálku. „Tak jsem běžela na poštu, že dám reklamaci. Samozřejmě se mi asi všichni smáli, protože obálka bez filmu byla úmysl. To bylo už období hlídání lidí,“ vzpomíná pamětnice.  

S rodinou jsme rádi cestovali

Po srpnových událostech se pamětnice začala více soustředit na rodinu. S dětmi a manželem často jezdili na výlety a rybařit, pořídili si karavan. V roce 1979 ji zájem o vážnou hudbu dovedl k Společnosti Fryderyka Chopina, která v Mariánských Lázních existovala od roku 1959 a zabývala se působením Chopina v České republice. Stala se aktivní členkou, a protože viděla, že sídlo spolku má mnoho artefaktů, které během let získali od různých delegací či návštěvníků, rozhodla se je uspořádat a zřídila depozitář, o nějž pečuje do dnešních dnů. 

Pád komunistického režimu v roce 1989 pamětnice netrpělivě očekávala. „Myslela jsem si, že to musí už nějak přijít, že už to dál nejde,“ vzpomíná. Když pak v Mariánských Lázních docházelo k demonstracím, nepovažovala se za nijak významnou osobu, aby se osobně zapojovala. K jednomu průvodu vedoucímu na kolonádu se ale s manželem přece jen připojili. Když však viděli, že účastníky jsou i lidé, kteří rychle „převlékli kabáty“, opět se odpojili a ještě před zahájením proslovu odešli domů. 

Z porevolučních změn využívali především možnost cestování do zahraničí. Pamětnici mrzí, že i její dva synové prožili přes dvacet let v komunistickém režimu a nemohli ke svému rozvoji využívat svobody, neboť možnost svobodné seberealizace by přála každému.