Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Knechtová (* 1946)

• narozena 25. března 1946

• vyrůstala a žila v Brně-Líšni

• zpívala v pěveckém sboru Františka Lýska

• zpívala v brněnské filharmonii

• s manželem založila a vedla líšeňský folklórní soubor

„Líšeň byla ještě poznamenaná válkou,“ říká v úvodu svého vyprávění Marie Knechtová. Právě s touto dnes už městskou částí Brna spojila Marie celý svůj život. Místní obyvatelé, popisuje Marie, byli odjakživa obchodníci a trhovci. „Chodili po celém světě a nedali šanci žádné dnešní městské části Brna. Líšňáci to celý ovládli.“ Z Bosny a Hercegoviny vozili ovoce, z Maďarska zase dobytek, vypráví. To vše vlakem do Brna, které Líšeň zásobovala. „A to všechno doznívalo ještě do doby, kdy jsem po válce chodila do školy,“ vzpomíná.

Začala jsem zpívat a byl klid

Od dětství je život Marie Knechtové spjatý s hudbou a zpěvem. Tatínek zpíval v mužském sboru. Vzpomíná třeba na to, že když byl ve školní třídě příliš velký hluk, postavila ji paní učitelka před lavice a Marie začala zpívat. „A byl klid,“ vypráví.

Marie se narodila jako nejstarší ze čtyř sourozenců a jak sama říká, jejich dědeček dopřál všem dětem hudební vzdělání. „My tři jsme chodili na housle, jenom Jirka na klavír,“ upřesňuje. Marie byla také součástí šedesátičlenného dětského orchestru, který jezdil a koncertoval po celé zemi. Jako dospělá začala zpívat v brněnské filharmonii, kterou tou dobou dirigoval Jiří Waldhans a Jiří Pinkas. Kromě toho navštěvovala Marie také pěvecký sbor Františka Lýska v Brně.

„A své poznatky jsem předávala svému synovi,“ pyšní se Marie s tím, že její potomek absolvoval konzervatoř. Studium filozofické fakulty v oboru etnografie, folkloristika a hudební vědy už syn kvůli narození vlastního, v pořadí třetího dítěte, nedokončil. „A jsem strašně ráda, že toto své poznání a zkušenosti předává svým dětem,“ dodává Marie.

Ona sama vystudovala nejprve gymnázium a poté Pedagogickou hudební školu Jaroslava Kvapila. V Líšni tehdy panoval bohatý spolkový život. Třeba místní slavný rodák František Svoboda miloval folklór, zabýval se jím celý život. Sbíral a zapisoval mluvenou řeč, příběhy i písně a tance a založil Líšeňské króžek národopisné. „A na první Spartakiádě už Líšňáci tancovali v krojích,“ pochvaluje si Marie.

Svatba ve stínu okupace

Když 21. srpna 1968 vstoupila do země vojska Varšavské smlouvy, pracovala Marie v továrně Zetor. „Byl to šok,“ vzpomíná na osudný den. Sovětská invaze ji totiž zastihla v době, kdy se měla vdávat. „Měla jsem před svatbou, 28. září jsem se měla vdávat,“ vysvětluje. Hned z práce proto běžela a prosila maminku, aby šly okamžitě nakupovat věci na chystanou veselku. „Lidé obléhali obchody,“ popisuje. S maminkou se nakonec do obchodu vypravily a udělaly zásoby zboží, aby mohly začít ihned péct.

Ačkoli Marie opakovaně přiznává, že se o politiku moc nezajímala, právě po invazi v roce 1968 prý začala víc vnímat okolní dění. „Na náměstích v Brně vznikala všelijaká shromáždění a manifestace, hodně študáci a všelijaké letáky. A potom zastřelili Danu Muzikářovou...,“  vzpomíná pamětnice na jednu z obětí potlačení protiokupačních protestů československými bezpečnostními složkami v srpnu roku 1969. „Já jsem se tomu vyhýbala,“ dodává. 

Později s manželem Milanem Knechtem založili folkórní hudební soubor. Její muž chodil dům od domu a přesvědčoval lidi, aby do toho s nimi šli. Nakonec se jim podařilo poskládat šest tanečních párů a spolu s muzikanty připravili několik líšeňských tanců a písniček. Tomu se Marie věnovala prakticky 20 let. V průběhu let založila také dětský soubor, který se hned v roce 1980 zúčastnil líšeňských hodů. „A od té doby jsme začali chodit po soutěžích, po vystoupeních. A hned v roce 1982 nebo 1983 jsme byli v Polsku,“ vzpomíná Marie.

Tam ovšem cestoval soubor pod bdělým dozorem. „Ten nás pěkně dozoroval. Nemohli jsme si nic říct, oni byli furt za námi. To bylo hrozné,“ říká dnes Marie. Až po letech se dozvěděla, že člověk, který na ně tehdy dohlížel, později sám emigroval.

Polsko ale nebylo jedinou zemí, kterou s uskupením navštívila. Podívali se například i do Rakouska, Bavorska (ve Spolkové republice Německo), Holandska či Dánska. Po čase se ale, jak říká Marie, začal soubor klížit a rozpadat. „Dvacet let jsem chodila do práce, měla jsem dětský soubor, který visel vyloženě jen na mně.“

Sousedi na nás donášeli, nechci na to vzpomínat

Soubor Líšňáček přesto funguje dodnes, byť dnes už pod jiným vedením. „Ten, kdo přišel po mně, už měl repertoár. Kdežto já jsem to skládala, dávala dohromady z knížek. Jako první jsme v rozhlase nahráli líšeňské koledy.“ I během natáčení ale musela měnit slova v textech skladeb. „Po roce ‘68 jsme nemohli zpívat o Ježíškovi, to se nahrazovalo ,synáčkem‘ a ,chlapečkem‘ a já nevím čím,“ vysvětluje. A když jednou se souborem vystupovali na krajské slavnosti, ještě před představením si je přišla poslechnout jedna z úřednic a teprve poté mohl soubor vystoupit oficiálně.

Když Marie vysvětluje, proč byla „spíše proti komunistům“, zmiňuje fakt, že pochází z katolické rodiny, jejich sousedy ale byli komunisté. „A ti nás tak týrali, donášeli na nás na národní výbor a furt na nás vykřikovali, jací jsme klerikáni a já nevím co. S těmi jsme měli hrozné problémy, nechci na to vzpomínat,“ popisuje tehdejší poměry a víc prozradit nechce. 

Navíc ani její sourozenci se nedostali na školy, na které chtěli. „Měli jsme tetu, která byla poslankyní v Národním shromáždění. A nedokázala nám pomoct, abychom se na školu dostali. Takový to bylo,“ vzpomíná.

Když má odpovědět na otázku, jak prožívala a zdali se účastnila dění sametové revoluce v roce 1989, odpovídá Marie rázně: „Já jsem se pohybovala v kultuře, mě politika nezajímala, protože jsme měli hned vedle se sousedy takové problémy.“ Tehdejších demonstrací se ale účastnila. „To jsme šli masově z fabriky,“ říká.

Na dotaz, na co je ve svém životě hrdá, pak Marie bez přemýšlení odpovídá: „Že jsem založila soubory, které fungují dodnes. To už je 40 let. A když se podívám na hodový průvod, jsou tam. Děti těch dětí a někteří už mají další generaci.“ 

A jestli by něco udělala jinak? „Určitě bych se nevdávala. To je jasný, protože dospělý soubor, dětský soubor, muzika, práce, obrovská zahrada a dvě babičky...“