Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kmoch (* 1968)

• narozen 26. července 1968 v Praze

• aby nemusel na vojnu, pracoval několik let na nádraží jako dělník

• od svých šestnácti let trampoval

• účastnil se protikomunistických demonstrací a zakázaných koncertů

• po revoluci se živil prodejem starožitností

Povedlo se mi tu vojnu obejít

Pavel Kmoch se narodil 26. července 1968 v Praze. „Vyrostli jsme venku, lítali jsme po vršovických dvorkách, jezdili jsme na Jižňák, když se stavěl, a všechno jsme prolejzali.“ Ve Vršovicích začal chodit i na základní školu. Pamatuje si, jak do páté třídy do nich ve škole „hustili“ komunistické myšlenky. „Všichni dělali, že tomu věří. Ale moji rodiče mi říkali odjakživa věci na rovinu. A kolem páté třídy, kolem roku 1980, se to zlomilo a lidi si z toho začali dělat srandu.“ Stále ale vnímal to, jak se musí omezovat ve svých názorech. „Je hrozný, když něco můžeš říkat jenom doma. A je hrozný, když tě můžou postihnout za názor.“

Po čtvrté třídě se s rodiči přestěhoval do Uhříněvsi. Po základní škole se rozhodl, že půjde na střední průmyslovou školu, bavilo ho totiž stavět modely letadel. Po střední škole zkoušel studovat ČVUT, kde mu ale dělala problémy matematika, a tak studia ukončil. Na vysokou školu se pak vrátil až ve svých třiceti osmi letech, a sice na obor historie. Konec studia na vysoké škole pro něj znamenal nástup na vojnu. Na tu se mu ale, stejně jako většině ostatních mladých mužů, nechtělo, a tak hledal možnosti, jak ji obejít. „Fungovala taková věc, říkalo se tomu pětimetr. Mohli jste pracovat v nějakém strategickém podniku, tam jste byli devatenáct měsíců, a pak jste šli na vojnu. Šel jsem dělat na nádraží uklízeče vagonů, pracoval jsem tam tři roky a povedlo se mi tu vojnu obejít.“ Z pozice uklízeče pak přešel na opraváře vagonů, kde byl ale jen další dva roky. „To už jsem se živil obchodem se starožitnostmi. Udělal jsem si obchod a ten jsem měl dvacet osm let, než jsem ho loňský rok [v roce 2020] zavřel.“

Byli jsme závadová mládež

Pavlovi ještě nebylo ani šestnáct let, když propadl trampingu. „Byli jsme takzvaná závadová mládež. Jezdili jsme na trampy, to se komunistům moc nelíbilo. Nosili jsme americký hadry, dlouhý nože, spali jsme si po lese a dělali jsme si, co jsme chtěli.“ Na trampingu se mu nejvíc líbilo, že zažíval přírodu z první ruky, spal v lese, na sněhu a potkal spoustu zajímavých lidí. Rád jezdil na Ameriku, do Brd, a když byly dlouhé víkendy, tak na labské pískovce. „Vzali jsme si konzervu, půlku chleba a jeli jsme. Prostě jsme se tak poflakovali a užívali jsme si života a volna. Potkal jsem tam kamarády na celej život.“ Trampování v osadách pro něj nikdy moc nebylo. „Byli jsme spíš divoký tuláci. Nevadilo nám jet někam, kde jsme to vůbec neznali.“

Do protikomunistických akcí se Pavel příliš nezapojoval, ale chodil často na zakázané koncerty a účastnil se demonstrací. „Ale vždycky jsem odešel předtím, než se něco stalo.“ Živě si pak vybavuje 17. listopad 1989 a dny následující. „Sedmnáctého listopadu byl pátek a já jsem měl ze soboty na neděli noční šichtu a k nám ve dvě ráno přijely vlaky a přivezly čerstvý noviny. A ve dvou novinách byla najednou zpráva, která byla pravda, což se za bolševika nedělo. Byla tam krátká zprávička o tom, že byla demonstrace, že byla nepovolená a že ji policajti brutálně potlačili. Tak to jsem si říkal: ‚Hm, něco se děje.‘ Takže druhej den ráno po šichtě jsem hnedka jel na Václavák. A to byla vlastně první demonstrace, kterou ještě nikdo neorganizoval. Nebyli tam žádný mluvčí, nebyly tam žádný reproduktory, jenom prostě lidi, a ty lidi byli naštvaní. A byli naštvaní tím způsobem, že tam byla policejní kamera […] někdo vylez na trafiku a tu kameru urval a zahodil ji. A kolem stáli policajti, koukali na to a neudělali nic. Tak jsem si říkal: ‚Hezky, dobře! Pěkně to začíná.‘“ S ostatními se pak vydal směrem k Pražskému hradu, došli k právnické fakultě a na Čechově mostě byli zastavení. Čekali tam několik hodin a pak jim bylo dovoleno odejít. „Nebyli jsme odbojáři a nikoho nenapadlo, že se to zhroutí. Dělal jsem na tom nádraží, byl jsem dělník, vyhodit mě nemohli.“

Dnes (v roce 2021) se Pavel Kmoch živí jako učitel a také napsal tři knihy, ve kterých se věnuje období druhé světové války. Mladým lidem vzkazuje: „Důležitý je bejt vždycky sám sebou, na nic si nehrát a umět se o sebe postarat. A vždycky se ti vrátí to, co dáváš, ať dobrý, nebo špatný.“