Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslav Kmenta (* 1969)

• narozen 16. února 1969 v Nymburce

• český investigativní novinář a spisovatel

• v dětství se věnoval sportu, hrál za fotbalový klub ZOM Nymburk

• už na základní škole a gymnáziu rád psal

• studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, oboru se ale nikdy nevěnoval

• během sametové revoluce rozvážel letáky v okrese Nymburk, informoval o dění v Praze

• v Nymburce spoluzakládal regionální buňku Občanského fóra

• vydával Zpravodaj o novinkách v Občanském fóru

• oženil se v roce 1992, s manželkou má syna a dceru

• jeho první novinářská práce byla v agentuře ČTK

• od devadesátých let se věnoval novinařině

• v roce 2023 žil v Nymburce

Drobné ústrky komunistického režimu. Tak by se dalo popsat mládí novináře a spisovatele Jaroslava Kmenty, který se narodil v únoru 1969 a v komunistickém režimu tak strávil prvních dvacet let svého života. Na gymnáziu ho nutili stříhat si vlasy, cenzurovali snahy vydávat školní časopis a v šestnácti ho dokonce zatkli, protože se smál na ulici. Že je někdejší spoluzakladatel nymburské buňky Občanského fóra a investigativní novinář celoživotně spjatý s městem, kterému se za socialismu přezdívalo Jakešova Lhota, tak může být považováno za úsměvnou ironii osudu. 

“Nevnímal jsem do takové míry společenské dění, tušil jsem ale, že nežijeme v normální době. Nebyl jsem spojený s ničím z disentu, k tomu jsem se pomalu krůček po krůčku dostával až později,” vzpomíná na dobu svého vyrůstání v Nymburce. 

Byl jsem blázen do fotbalu

Na fotbalovém hřišti byl malý Jaroslav v podstatě každý den, v dětství miloval fotbal. Hrál žákovskou a posléze i dorosteneckou ligu. “Měl jsem rád sport, i když na to už teď nevypadám. Měl jsem tehdy spoustu sportovních aktivit a hrál jsem amatérsky za fotbalový klub, který se jmenoval ZOM Nymburk,” prozrazuje. I svou pozdější životní dráhu chtěl spojit se sportem. Uvažoval o cestě fotbalového trenéra. Rozhodnutí ho motivovalo k lepšímu učení. Uvědomil si, že bude muset absolvovat vysokou školu. 

“Ve mně to znamenalo zlom, začal jsem se opravdu dobře učit. V páté třídě jsem měl trojky, ale na konci osmé třídy jsem už měl samé jedničky a dostal jsem se na gymnázium. To bylo to dobré, co to ve mně objevilo,” vzpomíná na impuls, díky kterému se ale jeho životní dráha stočila úplně jiným směrem. Chtěl fotbal nejen hrát, ale také o výsledcích a průběhu zápasů dávat vědět veřejnosti. K tomu sloužila vývěsková služba v Nymburce, kde své reporty vystavoval. 

“Hrozně jsem se vyžíval v tom, že jsem psal průběh. Najednou mi vývěsky byly málo, snažil jsem se dostat i do oficiálních periodik, ale to nešlo,” vykládá své začátky. Už tehdy Jaroslav Kmenta tušil, že by se jednou rád stal novinářem, ale zároveň si uvědomoval, že na to nežije v dobré době. Studovat žurnalistiku pro něj nepřicházelo v úvahu. “Zlomilo by mě to do módu, že bych byl hlásná trouba komunistické strany. Ten, kdo tehdy vystudoval takzvanou žurnalistiku, se stával zaměstnancem periodik, které kontrolovala tehdejší totalitní moc,” vysvětluje. 

Bojoval jsem s tím, že některé věci se ve svobodném světě nedějí

Už na gymnáziu si začal uvědomovat limity doby, ve které žije. Ředitelka nymburského gymnázia ho nutila, aby si ostříhal vlasy, hrozila i vyhazovem ze školy. Tehdy si začal hledat informace, které kvůli kontrole státní moci nebyly tak snadno dohledatelné. “Když si člověk dal práci, mohl si promluvit s lidmi, kteří byli součástí disidentského hnutí. Čas od času se ke mně dostala nějaká knížka, která mi otevřela oči víc, než jen ty socialistické zdroje,” vysvětluje, jak minulý režim vnímal. 

Navzdory zjištěním, že režim svým občanům spoustu věcí zamlčuje, a zkušenostem se školními příkazy, ho studium gymnázia bavilo. Průšvihář nebyl. “Bavily mě společenské předmět typu dějepis nebo občanská výchova, byť byla prošpikovaná ideologií. Tyhle předměty se snažily podávat události společenskou optikou. Bavilo mě hledat záchytné body a nějak se v tom orientovat,” vysvětluje, jak se mu dařilo hledat smysl i v ideologicky pokřivených předmětech. 

Navzdory výhradám k režimu se chtěl stále aktivně zapojovat do společenského dění. S kamarády na gymnáziu se proto pokusil vydávat studentský časopis. To ale škola vnímala jako rizikové, protože by vzniklo něco, nad čím by neměla přímou kontrolu. Proto studentům dovolili vydat jeden výtisk s tím, že ho vystaví ve vitríně. A tak se Jaroslav Kmenta poprvé setkal s cenzurou. Nejvíc mu ale v hlavě utkvěla příhoda, kdy ho s přítelkyní zatkli kvůli tomu, že se smáli na ulici v blízkosti sochy Klementa Gottwalda. 

“Neměli jsme nějaké protistátní úmysly, vysmívat se Klementu Gottwaldovi. Začali nás vyslýchat a viděli v nás živly. My jsme byli docela odbojní a začali jsme se s nimi hádat. Trvalo dvě tři hodiny, než se vše vyjasnilo. Chápal jsem to jako utahování krunýře, že nemůžete jít po ulici a něčemu se zasmát. Protože státní moc to může brát jako znevažování. V tom mi režim přišel hodně zvrácený,” vrtí hlavou při vzpomínce na nepříjemné nedorozumění. 

Vysoká škola? Chtěl jsem se vyhnout vojně

Po úspěšné maturitě na nymburském gymnáziu jeho kroky zamířily na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Nebyla to pro něj srdcová volba, navíc si uvědomoval, že pobytem na vysoké škole se stane definitivní součástí systému. Chtěl se ale vyhnout vojenské službě. I na vysoké ale pokračovaly jeho občasné problémy s režimem. Kvůli bojkotu májového průvodu ho chtěli vyhodit. Sametová revoluce a pád komunistického režimu pro něj znamenaly oddechnutí. 

“V pondělí 20. listopadu jsme se rozhodli, že pojedeme do Prahy. A to už byl koloběh. Vstoupili jsme do vlaku, ze kterého se nedalo vystoupit. Ocitli jsme se v revoluci, začala stávková pohotovost,” vybavuje si první dny turbulentního období. Ke stávce se hned přidal a spolu s přáteli začali mezi lidi roznášet prohlášení Občanského fóra. Přirozeně pokrýval okres Nymburk, s informacemi tak vystupoval i na svém bývalém gymnáziu. Kmenta ale vzpomínal i na to, že ne všichni byli ze stávky nadšení. V nymburském bufetu ho například odmítla obsloužit prodavačka, protože měl na klopě přišpendlenou trikoloru. 

“Ve společnosti bylo cítit, jak je v napětí a jak je rozdělená. Ne všichni byli pro revoluci a ne všichni si dokázali vyhodnotit, v jaké zemi žijeme,” shrnuje stručně. V Nymburce navíc bylo velmi silné zastoupení komunistů, říkalo se mu dokonce Jakešova Lhota. 

Nymburské Občanské fórum vzniklo samovolně

Jaroslav Kmenta byl v listopadových a prosincových dnech roku 1989 velmi aktivní. Nymburčané ho znali a on se tak přirozeně dostal k samovolnému vzniku nymburské buňky Občanského fóra. “Začali jsme se scházet u Morového sloupu. Pamatuju si, že jsme pak šli do bývalého prostoru kulturního domu, protože nám byla zima. Bavili jsme se o tom, že bychom měli něco udělat pro společnost. Byl tam jeden aktivní člověk, který hodně mluvil. Byl to Ladislav Kutík. Po roce 1989 to byl dlouhá léta starosta Nymburka,” vzpomíná na úplné začátky občanských změn v regionech. 

I kvůli tomu, že byl mezi Nymburčany známý, se na něj často obraceli lidé, aby se dozvěděli nové informace. Tím ho přivedli na myšlenku vydávání časopisu. Nazvali ho Zpravodaj Občanského fóra. 

“Nikdo nevěděl, jak se to dělá. Já jsem se zvolil šéfredaktorem, první čísla jsem si maloval sám. Neuměl jsem ani psát na stroji, vše jsem diktoval tehdejší přítelkyni a ona to přepisovala,” vybavuje si začátky své novinářské kariéry, které optikou dnešní doby mohou působit úsměvně. Zpravodaj byl úspěšný, přesto byl některým lidem trnem v oku. V dubnu 1990 na Kmentu chtěli někteří členové KSČ podat trestní oznámení kvůli obálce jednoho z čísel časopisu. Ta pomocí koláže naznačovala, že kdo volí komunisty, je krysa. 

“Policisté mě vyslechli, ale naznali, že je to vyjádření svobodného názoru. Ale před čtyřmi pěti měsíci bych za to šel sedět. Dnes je to neskutečné, že by někdo byl trestně stíhaný za to, že říká svůj názor,” vybavuje si snad už poslední nepříjemné setkání s komunistickým režimem. Zpětně je přesvědčený, že nebýt převratu, tak neví, co by se s ním stalo. “Skončil bych jako disident, nebo bych musel utéct do zahraničí. Rok 1989 mi dal svobodu.”

Po studiích Pedagogické fakulty Jaroslav Kmenta odpověděl na inzerát hledající redaktora do ČTK. Tam následně pracoval dva roky. “Byla to největší výhra mé novinářské kariéry. Přestože jsem nevystudoval žurnalistiku, tak díky praxi v ČTK jsem získal mnohem víc, než na vysoké škole. Praxe v agentuře vás naučí nejzákladnější principy žurnalistiky,” říká s tím, že je dodnes této práci vděčný za základy všeho, co jako novinář umí. 

Od devadesátých let je Jaroslav Kmenta uznávaným novinářem, který se zaměřuje na investigativní a politická témata. Kromě článků vydává i knihy, mezi nejznámější patří trilogie o Kmotru Mrázkovi a knihy zaměřené na Andreje Babiše. Navzdory tomu, že si jako novinář musí od některých věcí udržovat odstup, přiznává, že zvolení Petra Pavla prezidentem je pro něj nejlepší událost, která se mohla stát. “Jsem rád, že si lidé zvolili někoho jiného, než oligarchu. Mám důvěru v to, že bude dobře reprezentovat zemi, neodkloní se od západní spolupráce a nebude destabilizovat společnost a nabourávat demokracii,” uzavírá své vyprávění. Takovou jistotu například u Miloše Zemana neměl.