Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zoe Klusáková-Svobodová (* 1925  †︎ 2022)

• narodila se 4. prosince 1925 v Užhorodě

• rodina měnila místa pobytu (Užhorod, Hranice, Kroměříž)

• po otcově odchodu k zahraniční armádě se rodina zapojila do odboje

• po odhalení odbojové skupiny odešla Zoe s matkou do úkrytů na Vysočině a jižní Moravě

• bratr Miroslav zahynul v Mauthausenu

• dne 9. května 1945 se v Podivíně shledala s otcem

• profesorkou PF UK, autorkou a editorkou knih a studií

• pečuje o památku svého otce

• manželka diplomata a ministra kultury Milana Klusáka

• zemřela 12. prosince 2022

Prof. Ing. Zoe Klusáková-Svobodová, CSc. se narodila 4. prosince 1925. Je dcerou bývalého československého prezidenta Ludvíka Svobody a manželkou diplomata a dlouholetého ministra kultury ČSR Milana Klusáka.

„My jsme postupně před válkou žili na různých místech. Otec byl služebně na Podkarpatské Rusi, kam se přihlásil dobrovolně po svatbě s maminkou. V Užhorodě byl asi 7–8 let, narodil se tam můj bratr v roce 1924 a já 1925. Byla to taková mnohonárodnostní společnost.“ Ludvík Svoboda poté sloužil v Hranicích jako učitel maďarštiny, poté byl převelen do Kroměříže. „V Kroměříži jsme prožili období před válkou, okupaci i dobu 2. světové války.“ V té době se ale rodina rozdělila, „tatínek odjel do Polska a i my jsme se museli z Kroměříže vzdálit. Odešli jsme do ilegality, do úkrytu, bratr byl odsouzen do Mauthausenu, kde byl zabit.“

Ani na Podkarpatské Rusi, ani v Hranicích, kde žilo dost Němců (Svobodovi měli německou pomocnici v domácnosti) – „nikdy jsme nebyli vychováváni k národnostní nevraživosti“. Děti se učily německy, cílem bylo soužití švýcarského typu. „I když tohle se potom začalo měnit. To je jedna z otázek, která je pro naši generaci velmi významná. My jsme se učili německy kvůli nim, oni česky, protože museli.“ Postupem času, již v Hranicích, kdy malá Zoe chodila do 2. třídy, se začalo mluvit o henleinovcích. „Jednoho dne učitelé vytáhli plynové masky a učili nás, jakým způsobem je máme nasazovat. Ve škole se objevily šipky ke krytu.“

Neblahým vyvrcholením těchto tendencí byl Mnichov. Mnichov přinesl podle paní Klusákové „ohromné zklamání“, které formovalo tehdejší generaci a ovlivnilo i poválečné řešení německé otázky: „My jsme to nepovažovali za něco hrubého, krutého. My jsme jen nechtěli mít znovu v zádech nepřítele. My jsme to brali jako velké pozitivum pro náš stát, že nebude ohrožován pátou kolonou. Pro nás to bylo velmi racionálním řešením této otázky. Citově jsme více prožívali to, když jsme viděli to množství vracejících se lidí z koncentračních táborů a nucených prací.“

Tatínek jde plnit svou službu

Poprvé Ludvík Svoboda odešel „do pole“ při mobilizaci. „My jsme věděli, že tatínek jde plnit svoji službu a přísahu tak jako každý muž tohoto státu.“ Po Mnichovu poskytli Svobodovi ubytování dvěma rodinám – Klusákovým (otec byl voják sloužící v pohraničí) a Prajtovým (přátelé z Podkarpatské Rusi). „Celá atmosféra v našem domě byla taková nabuzená.“ Po okupaci bylo zřejmé, že Němci „by nedali otci pokoj“, že by byl považován za (potenciálního) nepřítele. „Proto se otec rozhodl, že půjde do zahraničí. Když zjistil, že v Polsku vzniká vojenská jednotka, odešel tam.“

„Život se změnil hodně, protože on kromě toho, že byl živitel rodiny, hodně se nám věnoval. Také jsme stále přemýšleli, co se s ním děje, co se bude dít, vstoupí-li Polsko do války.“ Situace, chápaná jako provizorium, se nakonec ukázala být mnohem delší, než Svobodovi předpokládali.

Na malém městě, jakým byla Kroměříž, nemizeli anonymní lidé, byli to známí, po nichž zůstávaly rodiny, které potřebovaly materiální pomoc. Matka pamětnice se do této pomoci zapojila, využila prostředků své rodiny, která působila v potravinářství. Do pomoci zapojovala i děti, které vyřizovaly potřebné věci na kole, jezdily „do Nezamyslic pro máslo. To již bylo tehdy trestné.“

Neměla jsem odvahu říct to matce

Svobodovi se zapojili do pomoci parašutistům na Kroměřížsku. Po vyzrazení byli varováni, načež odešli do úkrytu na Českomoravskou vrchovinu. První kroky na Vysočině vedly do Hroznatína k babičce, odtud pak do další vsi ke Kotačkovým v Novém Telečkově – bratr paní Kotačkové létal v té době u 311. perutě. Maminka se snažila najít místo jinde, mimo příbuzenstvo, ale „Němci utahovali šrouby“.

Bratr Miroslav ještě odjel do Brna upozornit spolupracovníky z ilegality. Při zastávce v Nezamyslicích byl Miroslav Svoboda při zátahu gestapa chycen. Zprávu o bratrově smrti v Mauthausenu se jako první z rodiny dozvěděla paní Zoe, která neměla odvahu říci to matce. „O tatínkovi jsme konkrétní zprávy samozřejmě neměly.“

„Nejvíc nesnadné bylo najít někoho, kdo by byl ochoten vzít nás do domu a nasadit tak svůj život.“ V úkrytu žily matka s dcerou zcela v utajení, při návštěvě někoho zvenčí se schovávaly do prostoru pod podlahou nebo v komoře. Poté, co se naučily mluvit odrůstající Kotačkovy děti, musely jinam. Psychicky pomohla Zoe Svobodové především dcera Kotačkových, zhruba její vrstevnice, a také poslech zahraničního rozhlasu. Pečlivě sledovaly vývoj na frontách. „Na jaře 1943 jsme se přesunuly na jižní Moravu do obce Džbánice, tam jsme pak byly až do konce války.“

Po Stalingradu už byla nálada optimističtější

Na jižní Moravu matka s dcerou odjely každá zvlášť na vypůjčené doklady za doprovodu příbuzných. Bedlivě hlídali, jestli se neblíží kontrola. „Měly jsme štěstí, že žádná nepřišla.“

Ve Džbánicích se ubytovaly u rodiny Černých – rodiče byli sedláci na penzi, dcery učitelka a majitelka obchodu na vsi. „Tam jsem taky měla možnost víc zaměstnat svůj mozek. V inzerci jsme našli školu, která organizuje přípravu k maturitě na dálku. Fanuška (dcera Černých, učitelka matematiky a fyziky – pozn. red.) se přihlásila, já jsem vyplňovala materiály a oni to posílali opravené zpátky. To bylo v roce 1942 v prosinci, po Stalingradu už byla nálada optimističtější. V roce 1943 jsme se dozvěděli o vystoupení naší jednotky u Sokolova.“

Šťastné chvíle kalila smrt bratra a dalších příbuzných

„S tatínkem jsme se sešli 9. května v Podivíně.“ Do Podivína přijel již dříve sovětský rozvědčík, zpravodaj novin Krasnaja zvjozda a básník Michail Veršinin. Od partyzánů v týlu nepřítele se dozvěděl o ukrývajících se Svobodových a upozornil na ně Ludvíka Svobodu. Za otcem je pak odvezli právě partyzáni. „Po třech a půl letech jsme nebyly moc zvyklé se stýkat s lidmi, člověk se stane za tu dobu plachý, byly jsme z toho trochu vyplašené.“

Setkání bylo radostné, ale i smutné – šťastné chvíle kalila smrt bratra i řady příbuzných, kteří byli zapojeni do pomoci parašutistům na Kroměřížsku (kolem 100 mužů bylo dle paní Klusákové-Svobodové popraveno, ženy odvezeny do Ravensbrücku; babičku např. zavraždili 30. dubna v plynové komoře). „Z naší rodiny bylo zavřeno mnoho členů ve Svatobořicích jako rukojmí. Doufali jsme aspoň, že se s nimi setkáme, i když jejich zdraví bylo silně narušeno vězněním.“

Paní Klusáková-Svobodová byla v době natáčení rozhovoru (2001) profesorkou právnické fakulty, překládá z ruštiny, je autorkou ekonomických statí a statí z oblasti zemědělství, pamětí O tom, co bylo (Praha 2004), životopisu svého otce a editorkou jeho Deníku z doby válečné, spravovala i archiv Ludvíka Svobody.