Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Klus (* 1929)

• narozen 14. října 1929 v evangelické rodině v Jablunkově

• rodiče hospodařili na šestihektarovém gruntu v jablunkovské osadě Černé

• pamětník polské okupace československého Těšínska v roce 1938

• když v roce 1939 zabralo Těšínsko Německo, stal se občanem Třetí říše

• otec a další příbuzní pod nátlakem podepsali listinu Němců (Deutsche Volksliste)

• otec nemusel do wehrmachtu, protože svážel z lesů dřevo pro německou armádu

• strýce Adama Kluse, který se hlásil k polské národnosti, nacisté zavraždili v Osvětimi

• jako šestnáctiletého pamětníka povolali k vojsku, ale utekl a do osvobození se skrýval

• po roce 1948 rodiče čelili nátlaku na vstup do jednotného zemědělského družstva

• matka do družstva vstoupila po otcově smrti v roce 1958

• Jan vystudoval strojní průmyslovou školu

• od konce padesátých let až do důchodu pracoval v Třineckých železárnách

• v roce 2023 žil v části Jablunkova Radvanov, kam se přiženil a založil tam rodinu

Když Jan Klus vzpomíná na rodný grunt pod beskydskou horou Kozubová, neubrání se slzám. „Bylo tam krásně. I pracovat na poli bylo radostné. Všechno vonělo, zpívali skřivani. Naše koně, hříbata, telata, mi byli milejší než kdejaká holka. Nezbylo nic. Jednotné zemědělské družstvo všechno vzalo. Nakonec jsem musel zbourat i chalupu, ve které jsem vyrostl,“ říká Jan Klus.

Obzvlášť je mu líto, jak kvůli nucené kolektivizaci zemědělství trpěli rodiče. V jablunkovské osadě Černé měli s šesti hektary půdy největší hospodářství. „Komunisté na tátu tak tlačili, že se z toho málem zbláznil,“ říká. Sousedé, kteří měli početné rodiny a menší pole, ho zase prosili, aby do družstva nešel. „Tatínek jim za pomoc při sezonních pracích oral pole. Byli na něm závislí. Do vzniku družstva všechno dobře fungovalo a žili jsme ve shodě,“ dodává pamětník.

Otec zemřel ve věku padesát tři let v roce 1957. Matka pak pod tíhou povinných dodávek do družstva vstoupila. „Bylo to tragické. Naše pole spojili s velkými polnostmi, které patřily k jablunkovskému sanatoriu, a přibrali i políčka sousedů,“ říká. Matka začala v družstvu pracovat. „Dávali jí tu nejhorší práci. Jednotila řepu, kydala hnůj. Dřela tam od rána do večera,“ vzpomíná. Raději pak odjela k bratrovi do Kanady a zůstala tam deset let.

Za horou Kozubová je Amerika, říkal děda

Jan Klus se narodil Pavlu a Zuzaně Klusovým 14. října 1929 v části Jablunkova Černé. Dva roky po něm přišla na svět sestra Marie. Matka, za svobodna Czudková, pocházela z nedalekých Bocanovic. Měla šest bratrů. Otec byl nejstarší z devíti sourozenců a vyrostl v jablunkovské osadě Košařiska, kde rodina chovala ovce. Hospodářství v Černé koupil koncem dvacátých let matčin otec Pavel Czudek za peníze, které si předtím vydělal v Kanadě. Odjel tam tenkrát i se třemi nejstaršími syny, kteří již zůstali v Americe natrvalo. Pavel Czudek se vrátil a na gruntu v Černé, který přepsal na dceru, si postavil malou dřevěnici jako výminek.

Jan Klus pamatuje, jak v předškolním věku chodil s mladší sestrou mezi husami a slepicemi po dvorku a děda je učil názvy rostlin, které kolem sebe viděli. „Jednou jsem se dědy zeptal, co je za horou Kozubová, na kterou jsme se dívali. Děda prohlásil, že Amerika. Pak jsem se důvěřivě chlubil kamarádům, jak jsem chytrý,“ vybavuje si pamětník jednu z nejstarších vzpomínek z dětství.

Rodina byla protestantská. Evangelický kostel stál v nedalekém Návsí, ale Klusovi tam moc často nechodili. „Rodiče byli upracovaní, neměli kolikrát čas se ani převléct do svátečního, a tak jsme mívali často domácí bohoslužbu. Přečetlo se kázání a pak se zpívalo z kancionálu. Bylo to pěkné,“ říká Jan Klus. Do kostela chodil častěji než rodiče, protože tam zpíval ve sboru. Pak léta působil ve folklorním gorolském souboru.

Klusovi byli zdatní hospodáři. Mívali pár koní, čtyři nebo pět krav, které Jan vodíval na pastvu. Roku 1935 začal chodit do polské školy v Jablunkově. Vzpomíná na podzim roku 1938, po mnichovské krizi, kdy československou část Těšínska zabralo Polsko. „Viděl jsem tenkrát, jak na náměstí do Jablunkova přijela polská okupační četa, a na druhé straně náměstí nasedali do nákladních aut Češi. Odjížděli do protektorátu. Byli to hlavně financové. Někteří plakali, jiní volali, že se vrátí. Hodně lidí tenkrát uteklo,“ vypráví pamětník.

Poláci ze zlosti ničili a kradli

Ve škole dali dohromady děti z polských a českých tříd. „Naše učitele vyhodili a dosadili tam kantory z Polska, kteří na nás byli sprostí. Nadávali nám do Germánů. I my žáci jsme se mezi sebou prali,“ říká. Po německém útoku na Polsko v září 1939 se celé Těšínsko stalo součástí Hitlerovy Třetí říše. Než polští vojáci utekli, snažili se Němcům vstup na Těšínsko ztížit. Vyhodili do vzduchu několik mostů a poničili tunel v Mostech u Jablunkova na strategické železniční trati vedoucí na Slovensko. Podle pamětníka si odcházející Poláci i něco ukořistili.

„Otcův bratr, strýc Josef, plakal nad zničeným parkem při jablunkovském plicním sanatoriu. Pracoval tam jako zahradník a osobně tam vysázel mnoho vzácných stromů. Když Poláci odjížděli, vytrhávali nejkrásnější dřeviny i s kořeny a odváželi je vlakem do Varšavy. Ze zlosti ničili a kradli,“ říká pamětník. I když jeho otec byl napůl Polák, měl prý radost, že polská okupace skončila. To ještě netušil, co přinesou válečné roky pod Německou říší.

„Začala nad námi létat německá letadla. Máma plakala, že bude vojna. Šli jsme se podívat do Jablunkova. Kvůli vyhozenému mostu si musel wehrmacht najít boční cestu kolem sanatoria, kterou se dostal na náměstí. Měli koňské potahy, které táhly kanony. Hodně jich přijelo na motorkách. Obchody na náměstí měli kromě Židů hlavně Němci, kteří začali hned vytahovat hákové kříže. Strhávali polské nápisy, nejprve z radnice. Na náměstí vyvěsili plakát, na kterém se nacisté chlubili, že obsadili Polsko asi za osmnáct dní,“ vypráví pamětník.

Gestapáci špacírovali po jablunkovském náměstí

Školu s polským vyučovacím jazykem německá správa hned zrušila. Všechny děti šly do německé školy. „Samozřejmě jsme museli hajlovat, a nejen ve škole. Třeba jsem šel odevzdat mléko do mlékárny v Jablunkově, v každé ruce pětilitrovou konev, a po náměstí špacírovali gestapáci. Musel jsem konve položit a zahajlovat,“ vypráví. Němcům odevzdávali kromě mléka také máslo, část masa ze zabijaček i obilí.

Z města začali rychle mizet Židé. „Pamatuji si, jak stáli s ranci, batohy a kufry na náměstí. Naložili je do nákladních aut a už jsme je neviděli. Někteří lidé šli hned rabovat. Bylo to nechutné,“ říká pamětník. Pak začala germanizační akce s názvem Deutsche Volksliste. Podmínkou zápisu do listiny Němců bylo přihlášení se ke slezské národnosti.

Obyvatelé této části Těšínska, ať už měli blíž k Polákům, nebo Čechům, se většinou zároveň cítili jako Slezané. Mnoho z nich, včetně Janova otce a dalších příbuzných, takzvanou volkslistu podepsalo. V žebříčku němectví je zařadili do třetí kategorie. Získali určité výhody, ale muži měli povinnost narukovat do wehrmachtu. Zvláště Polákům, kteří volkslistu odmítli, hrozilo vězení, vysídlení nebo deportace do koncentračního tábora. Pavel Klus narukovat nemusel, protože se svými koňmi a vozem denně svážel z lesa dřevo, které Němci potřebovali pro vojenské účely.

Bojovat za Německo musel například bratr jeho matky, veterinář Jiří Czudek. „Vojsko veterináře potřebovalo ke koním. Poslali ho do Francie. Koncem války se mu podařilo zběhnout. V civilních šatech, které si někde vyprosil, došel až k Lamanšskému průlivu a s rybářskou lodí doplul do Velké Británie. Už tam zůstal. Oženil se a působil v Manchesteru. Jako veterinář se neuchytil. Dělal číšníka v hotelu,“ vypráví pamětník. Nejmladší otcův bratr Karel přežil nasazení na východní frontě.

Musel jsem se dívat, jak věšeli partyzány

Tragický byl osud otcova bratra Adama Kluse, absolventa polského gymnázia, který volkslistu odmítl. Odvezli ho do koncentračního tábora v Osvětimi, ze kterého už se nevrátil. „V úmrtním listu bylo uvedeno, že zemřel na tyfus, ale bylo jasné, že ho zlikvidovali cyklonem B,“ říká Jan Klus. O strýcově smrti se dozvěděli při sklizni žita v létě 1942. Když za nimi na pole přišla otcova sestra ve smutečních šatech, otec prý upustil kosu a začal hlasitě naříkat.

Když Adama Kluse ještě před transportem do Osvětimi gestapáci odvezli do vězení v Českém Těšíně, vzali k výslechu i jeho bratra Pavla Kluse. „Báli jsme se o tatínka a brečeli jsme. Bylo štěstí, že zrovna přijel na dovolenku z vojny matčin bratr Jiří. Jako zvířecí doktor už měl šarži, v uniformě wehrmachtu a vysokých holínkách vypadal dobře. Odjel do Těšína a orodoval za otce, aby ho pustili,“ líčí Jan Klus. Myslí si, že otec až tenkrát před propuštěním podepsal volkslistu.

K jeho nejhorším zážitkům z války patří to, že musel v roce 1944 sledovat popravu partyzánů v Návsí u Jablunkova. Jednalo se o pět mužů z partyzánských oddílů působících v okolí beskydské hory Velká Čantoryje. Někdo je udal a čtrnáctého února je nacisté veřejně oběsili. „Šel jsem ze školy, když jsem potkal kolonu formanů se dřevem, v níž jel asi uprostřed i táta. Naskočil jsem k němu na vůz. Kolona se zastavila právě u připravených šibenic v Návsí. Vyšlo to tak, že zrovna my jsme zůstali trčet kousek od popraviště. Gestapáci s pistolemi lítali kolem jako čerti. Pak přijelo auto s odsouzenci,“ vypráví pamětník.

Bál se sledovat, jak mužům nasazují oprátky, a tak se k popravišti otočil zády. „Přišel ke mně gestapák s pistolí a nařídil, abych se díval. Klepal jsem se strachy, když kat jednoho po druhém oběsil. Stalo se to kolem poledne a viseli tam do večera,“ říká. Jednoho z odsouzených znal. Skákali spolu na lyžích.

Při odvodu jsme chodili nazí kolem německých doktorů

Na sklonku války, když Německo prohrávalo a kvůli velkým ztrátám mělo nedostatek vojáků, začali povolávat do wehrmachtu i nedospělé chlapce. Také šestnáctiletý Jan Klus musel jít k odvodu do Českého Těšína. „Na pozvánce bylo napsáno, kdy a kam se máme dostavit, na druhé straně lístku byl pokyn, abychom si s sebou vzali přikrývku a jídlo na tři dny,“ vypráví pamětník.

Otec ho do Těšína doprovodil. „Nahnali nás do tělocvičny gymnázia. Museli jsme se svléknout do naha a chodit kolem stolu, kde seděli doktoři a posuzovali nás,“ popisuje. „Pak jsme měli čekat na vojenský vlak. Přišli za námi oficíři a vyprávěli, jak se mají na vojně dobře. Učili nás zpívat bojové písně. A potom se stalo, že tři kluky z Horní Suché pustili domů, protože dostali pozvánku bez upozornění, aby si vzali deku a jídlo. Měli se vrátit i s výbavou druhý den. Slyšel jsem to a řekl jsem to otci, který postával na dvoře za otevřeným oknem. Radil mi, ať to rychle taky tak řekneme. Povolávací lístky už jsme neměli, a tak jsme ještě s jedním nebo dvěma kamarády zalhali, že jsme nevěděli, že máme mít přikrývky a jídlo. A nahlásili jsme jim falešná jména,“ vypráví pamětník.

Riskantní akce se povedla. Pustili je domů pro věci. Následující týdny zbývající do osvobození se schovávali. Asi týden před koncem války musel narukovat i Janův otec. Podařilo se mu však vyskočit z vlaku, který odvedence vezl z Českého Těšína směrem na Frýdek-Místek. Pár dnů se schovával u své matky a pak už přijela Rudá armáda. „Radovali jsme se, když se otec blížil na kole k domovu a zpíval si písničku: ‚Okolo Těšína stojí lipečka.‘ A to byl konec války,“ vypráví Jan Klus.

Ustupující Němci měli opět spadeno na železniční trať. „Od slovenské hranice jela plnou parou lokomotiva a vydávala divné zvuky. Běželi jsme se tam podívat. Za lokomotivou byl připojený obrovský hák, který trhal pražce a křivil kolejnice. Mnoho kilometrů trati takto zničili,“ vzpomíná. Polámané pražce napuštěné karbolem a nasáklé výkaly z vlakových záchodků pak sbírali lidé z celého okolí a používali na topení. „Hořelo to dobře,“ říká Jan Klus. Němci také vyhodili do vzduchu železniční mosty v okolí. Doprava na Jablunkovsku byla po válce dlouhou dobu zdecimovaná.

Česky jsem se začal učit poprvé na průmyslovce

Jan Klus chtěl být strojvedoucím, ale kvůli barvosleposti ho na železničářskou školu nevzali. Vystudoval tedy strojní průmyslovku. Zpočátku dojížděl do Českého Těšína a pak do Karviné. Poprvé v životě chodil do školy s českým vyučovacím jazykem. Mluvil nářečím „po našemu“, polštinu a němčinu ovládal velmi dobře, ale s češtinou se musel poprat. „Šprtal jsem. Čemu jsem nerozuměl, to jsem se naučil nazpaměť. Čeština se mi zalíbila. Měl jsem rád Bezručovy nebo Wolkerovy básničky. Nakonec jsem prospíval s vyznamenáním,“ říká.

Po škole odolával nájezdům náborářů z černouhelných dolů, které potřebovaly horníky. „Slibovali všechno možné, ale pro mě bylo nepředstavitelné, že bych měl pracovat v podzemí. Byl jsem zvyklý dělat na čerstvém vzduchu,“ vysvětluje pamětník. Nastoupil jako nástrojař v jablunkovském podniku Pilana, kde se vyráběly pily.

Na podzim 1949 musel jít na vojnu. Otec ho s tehdy předepsaným zavazadlem, černým dřevěným kufrem, kus cesty svezl jejich koňským povozem. Nastoupil do Bučovic nedaleko Brna. Dostal se k protitankovému útvaru, který později převeleli do Lešan, ležících několik desítek kilometrů od Prahy. Do hlavního města jezdil často, protože ho díky jeho urostlé postavě vybrali ke službě u Hradní stráže. Tenkrát tam vládl komunistický prezident Klement Gottwald. „Párkrát si s námi pokecal,“ říká pamětník.

V civilu se vrátil do Pilany. V té době už byla v plném proudu kolektivizace zemědělství, i když v tamních horských oblastech nepostupovala tak rychle jako třeba na Hané nebo na jižní Moravě. „Kolem roku 1954 fungovala družstva v sousedních obcích, ale v Jablunkově do toho neměli chuť. Pak to dostali místní komunisté jako stranický úkol. Začali zvyšovat povinné dodávky. Také nutili sedláky pěstovat například len, se kterým lidé u nás neměli zkušenosti a neuměli to,“ vypráví.

Sedláci a rolníci postupně rezignovali a začali do družstva vstupovat. Také Zuzana Klusová po smrti svého manžela neviděla jiné východisko než je následovat. Jana Kluse předtím obyvatelé osady nominovali za svého zástupce na národním výboru. Před ním to dělal jeho otec. „To jsem při vší bídě ještě musel chodit po sousedech a kontrolovat, jak plní kontingenty,“ říká. Do komunistické strany otec ani syn nikdy nevstoupili. Jan Klus přešel v roce 1958 z Pilany do Třineckých železáren. Dělal ve strojní údržbě energetiky.

Kdybych přivedl do vesnice cikány, sousedé by mě prokleli

Vzpomíná, jak jednou ztratil trpělivost na povinné schůzi Revolučního odborového hnutí (ROH): „Bylo to v období, kdy se mluvilo o tehdejším nejvyšším sovětském představiteli Chruščovovi. Šéf naší organizace ho měl na schůzi plnou pusu, přitom komolil jeho jméno. Říkal Chruščéév. Nemohl jsem to snést. V uzavřené místnosti bylo navíc hrozně nakouřeno. Luxfery, které používali jako popelníky, byly plné nedopalků. Vstal jsem a řekl: ‚Co to kecáte? Neumíte to ani vyslovit. Moje maminka dře od rána do večera v družstvu, je z toho celá křivá, a já tady musím sedět v tom smradu a poslouchat blbosti.‘ Odešel jsem a bouchl za sebou dveřmi.“

Když si ho následující den vedení ROH předvolalo, nešel tam. „Potom mě začali šikanovat. Naštěstí jsem to měl dobré u mého šéfa, který se mě zastal,“ říká. V práci si získal dobrou pozici mimo jiné díky tomu, že rozuměl německým výkresům ke strojům Siemens v třinecké elektrárně, které opravovali. „Chodili za mnou na poradu i inženýři,“ říká Jan Klus, který si při zaměstnání dodělal k průmyslovce nástavbu.

Přiženil se do části Jablunkova, Radvanova. Jeho žena Anděla tam žila se dvěma neprovdanými sestrami. Rodiče, kteří v Radvanově dříve hospodařili, už nežili. Pole a zvířata zabralo družstvo. Když se tam pamětník přestěhoval, rodná chalupa v Černé zůstala prázdná. Sestra se už dříve provdala, matka byla v Kanadě a otec po smrti.

„Dostal jsem přípis z národního výboru, že potřebují do naší chalupy umístit dvě cikánské rodiny. Řekl jsem, že to není možné, protože dům není obyvatelný, což nebyla pravda. Úřednice hned odpověděla, ať tedy chalupu zbouráme,“ vypráví. Začal vyřizovat povolení k demolici a pro jistotu hned zboural komín. „Bylo mi to velmi líto, ale nevěděl jsem, co jiného dělat. Kdybych přivedl do vesnice cikány, sousedé by mě do smrti proklínali. Chalupu jsem postupně sám rozebral,“ říká pamětník.

V době rozhovoru pro Paměť národa v roce 2023 mu bylo devadesát čtyři let. Žil v domě v Jablunkově-Radvanově, který zrekonstruoval. Manželka byla už dvacet let po smrti, staraly se o něj děti a vnoučata. Rád vyprávěl o minulosti a prohlížel si staré fotografie. U postele měl publikace o historii Těšínského Slezska a zajímal se o nové informace z regionu. Jako dlouholetý zpěvák gorolského souboru pořád uměl hodně písniček a rád si zazpíval. Na otázku, jaké je jeho životní krédo, odpověděl pamětník odkazem na žalm 90 z Bible.

Mimo jiné v něm stojí: „Vrať se, Hospodine! Ještě dlouho se chceš hněvat? Měj se svými služebníky soucit, nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny své dny se budeme radovat a plesat. Tolik radosti nám dopřej, kolik bylo dnů, v nichž jsi nás pokořoval, a let, v nichž se nám zle vedlo.“