Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Klukanová, roz. Šabatová (* 1936)

• narodila se 5. října 1936 v rodině sedláka Rudolfa Šabaty a jeho manželky Růženy

• otec vstoupil do JZD až pod tlakem okolností na počátku 60. let

• kvůli svému původu nemohla studovat školu podle svého výběru, maturitu složila až v roce 1968

• spisovatelka (Jezírka 1981, Remonta 1986, Zasklené krajiny 2000, Konce kolověku 2001 atd.), členka Obce spisovatelů, PEN klubu

• má dvě děti

Rodina

Ludmila Klukanová se narodila 5. října 1936 v rodině sedláka Rudolfa Šabaty a jeho manželky Růženy jako nejstarší ze tří sester. Její rodina několik generací hospodařila na statku v Lipníku u Hrotovic (někdy se nesprávně uvádí u Třebíče), výměra polností byla 18 ha. Rodiče byli před válkou členy agrární strany. Otec před druhou světovou válkou aktivně působil v Sokole. Za války se zapojil do odboje, byl členem skupiny Lenka-jih: „Tatínek se vracel kolikrát až k ránu, protože měli schůze nebo nějaký ty akce. Tam na Jaroměřicku se opravdu shazovaly zbraně. Navíc u nás tehdá sloužila Jitka Kubišová, to byla sestra Jana Kubiše, pro tu přijeli [po atentátu na Heydricha] a sebrali. Maminčin bratr ve vedlejší vesnici přechovával jednoho parašutistu, čili celý dům vybrali [příslušníci gestapa], všichni byli v koncentráku, strýce popravili sekyrou na Pankráci a babička s dědouškem zahynuli v koncentráku. My jsme měli hrůzu z toho, že třeba přijedou i pro nás, protože kdyby strýc něco řekl o tom odboji, tak by tatínek šel taky.“ Jan Kubiš pocházel z Dolních Vilémovic na Třebíčsku. Před svým útěkem do Anglie sloužil u jednoho sedláka v Lipníku u Hrotovic. Celá ves věděla, že odešel za hranice. „Tatínek dokonce věděl i o tom, že se vrátil a že je tady. Měli spojky z Prahy až do Třebíče. Dokonce, to mně tatínek jednou říkal, že jeden ten mladší bratr [Jana Kubiše] přišel večer k nám, za Jitkou. Byli spolu venku a že jí to řekl. Dokonce i Jitka to věděla, že tady je.“

Strach z Němců z nás spadl a nastoupil teror rudý! Začalo to znovu

Polarizace lidí na sympatizanty s komunisty a na jejich odpůrce začíná v podstatě již v prvních měsících po konci války. Byla zakázána agrární strana a z celkové společenské nálady bylo patrné, že se staré poměry nevrátí, že doba první republiky je nenávratně pryč. Kdo z nekomunistů neztrácel optimismus a naivně doufal, že komunismus neznamená katastrofu a teror, ten musel ze svého přesvědčení rychle vystřízlivět bezprostředně po únorovém převzetí moci komunisty v roce 1948. „Pamatuju si, že když zemřel Jan Masaryk, tak nám to někdo řekl ve škole, že vyskočil z okna, ale že to stejně byla vražda. Když jsem přijela domů a tatínek večer poslouchal Londýn, tak říkal: ‚Teď už to začíná být tuze špatné.‘“ Na cestě ze školy se jednou strašně pohádala se svou spolužačkou, jejíž otec se zúčastnil sjezdu malorolníků: „Ministr zemědělství Ďuriš to tenkrát pořádal na Staroměstském náměstí. V rádiu tam bylo poprvé takové to skandování: ‚Ať žije soudruh Ďuriš! Ať žije soudruh Gottwald!‘ Protože jsem věděla z domova, že tenhleten teror, co je v Rusku, se valí na nás, tak jsem říkala: ‚Jak můžete bejt tak hloupí?! Jak můžete těmhle lidem věřit?!‘ Teď ona se do mě dávala, že je vykořisťujem a že oni se už vykořisťovat nedají!“

O podobě teroru měla rodina Šabatových vcelku přesnou představu. Za první republiky se do Sovětského svazu dostali jejich vzdálení příbuzní, sestřenice babičky s manželem. Byli to dělníci, kteří pracovali ve velké Baťově filiálce v Třebíči. „Jeli do Kazachstánu, kde měli pomoct vybudovat kožedělný průmysl. Tihleti dělníci-odborníci, vesměs byli velmi rudě věřící, [se rozhodli], že teda pojedou Sovětskému svazu pomoct. Oni je tam nechali živořit a někteří se vrátili, většina jich tam zemřela. Možná, že tam i někdo zůstal, celý ten osud té skupiny neznám, ale to, co se vypravovalo v rodině o té naší příbuzné – ti viděli hospodaření, sice to byl Kazachstán, ale ono to [hospodářství] bylo potom řízeno všude stejně. To byl tak konec 20.  let. Všude v tom Rusku už vládla jednotná politika.“ Otec hovořil o hladu na Ukrajině, o hrůzách, které tam způsobila kolektivizace zemědělství.

Kolektivizace

O zakládání družstev po sovětském vzoru se začalo hovořit hned v roce 1948. Ludmila Klukanová se studiem období zániku selského stavu dnes intenzivně zabývá, toto téma se prolíná i do její literární tvorby. Podle jejího zjištění byla Vysočina jednou oblastí, kde násilná kolektivizace zasáhla zvlášť tvrdě, bylo zde postiženo daleko více rodin než v tradičních zemědělských oblastech na Hané apod., ačkoliv výměra zdejších polností byla nepoměrně nižší než jinde. Průměrná výměra zemědělské půdy v Lipníku u Hrotovi činila 18–20 ha. Neexistovali tam velkostatkáři, všichni měli zhruba stejně velké polnosti.

„Musím říct, že příběhy, které znám z těch let, jsou mnohem drastičtější než ty, které prožívala naše vesnice. U nás, kupodivu, žádný sedlák nebyl vystěhován. Z těch selských rodin všichni zůstali na těch svých usedlostech, ale ten teror, ten nátlak, ta doba, byla všude stejná. Jim [komunistům] šlo o to, aby především ty sedláky zlomili tou dřinou, nejen těma nesmyslnýma dodávkama, které potom byly, ale na těch polích a hospodářstvích neměl kdo dělat. Čeledínové a služebné už v té době, po čtyřicátém osmém  roce, nikde nebyli, alespoň u nás ne, a všechno se dělalo jenom silama té rodiny. Ta vesnice byla tak rozeštvaná, všude už existovaly akční výbory, ve kterých byli jenom samí soudruzi. V těch vesnicích bylo třeba na deset různých komisí, neustále se do lidí dostávala propaganda.“

Nábor do družstev přesto probíhal pomalu. Zkušení hospodáři, jejichž rodina po mnoho generací pracovala na své půdě, neměli žádnou důvěru k podobným experimentům. „Ony ty družstva zpočátku vyhlížely strašně, protože byly založený s těma: krejčím, ševcem, pošťákem, učitelem, prostě s těmahle osobama, který neměly ponětí o hospodaření, a pak se k nim přidávali ti domkaři a chalupáři, ale pořád toho měli málo, když už měli nějaký pole, tak zase neměli stroje, neměli budovy a neměli hospodářská zvířata. Bylo opravdu potřeba tam ty sedláky dostat, lámat je, ale to už všechno bylo až v těch 60. letech. Oni [komunisté] potřebovali všechno z jejich hospodářství, dokonce i jejich um. Ale ideologicky [jim sedláci] neseděli.“ Družstva začala prosperovat až v 60. letech. Pomohlo postupné zavádění nových strojů do zemědělství a také zlomení odporu posledních hospodářů, kteří vstup do družstva dlouho odmítali. Nakonec tlaku a vydírání podlehli. Zmizela láska k půdě a k hospodářským zvířatům: „Byly to pozemky, který už nikdo neměl rád a zvířata to samé. Odcizilo se to od těch lidí, už se tam chodilo do práce jako do továrny.“

Žízeň po literatuře

Otec Ludmily Klukanové byl podle jejích slov písmák, rád a hodně četl, měl velkou knihovnu, odebíral knížky z ELK (Evropský literární klub) a Literární noviny. Není proto divu, že se jeho nejstarší dcera začala v takto podnětném prostředí zajímat o literaturu. Četla vše, co jí přišlo do rukou, a doufala, že jejímu přání studovat literaturu nestojí nic v cestě. Měšťanku dokončila v roce 1950. „Když si jenom vzpomenu na tu svoji nejstrašnější událost, kdy jsem dostala zákaz jakékoliv školy a umístěnku do továrny…!“ Její tatínek vymohl, aby umístěnka do továrny byla zrušena a jeho dcera mohla zůstat doma a pomáhat na statku. Tato možnost teoreticky existovala, ale skutečnost, jak to bývá, byla o dost komplikovanější.

„Jim šlo o to, aby ta pracovní síla na těch vsích nebyla. A tam, kde povolili selským děckám, aby zůstaly doma, tak byl opět výmysl, že byla povinná návštěva základní zemědělské školy. My jsme sice byli vedení [jako pracovní síly] v zemědělství, ale ráno jsme nasedali do autobusů, jeli do měst do školy a přijížděli navečer domů. Všude pracovali jenom ti rodiče a staří, dědeček, babička. Nás, ten ročník ’36, ’37 i ’35, nahnali do těch základních [zemědělských] škol, vesměs to byla děcka, která měla zakázáno studovat.“ Ludmila Klukanová a ostatní děti ze selských rodin přijížděly ze školy kolem páté odpoledne a hned vyrážely pracovat na pole svých rodičů. Pracovalo se do setmění.

Jediná škola, na které mohla paní Klukanová studovat po ukončení základní zemědělské školy, byla zdravotní škola v Jihlavě. Bylo jí to umožněno jen díky tomu, že její mladší sestra Růžena dosáhla zletilosti, a tím pádem mohla být Ludmila vyvázána z práce v zemědělství. Od roku 1953, kdy nastoupila na zdravotní školu, žije v Jihlavě. „Já jsem se od té vesnice jakoby odpoutala, ale ve skutečnosti jsem párkrát cítila takovou… Věděla jsem, že jsem jim, těm komunistům, nahrála tím, že jsem z toho zemědělství utekla. Ale když já jsem měla v hlavě jenom tu literaturu a své psaní! Já potom, abych odčinila ten svůj útěk z té vesnice, to, že jsem našim nepomohla, tak jsem brala za svůj úkol, že to musím vypsat, že to musím napsat.“

Problémy s vesnickými boháči

Výše stanovených dodávek byla doslova likvidační: „V té době ty dodávky byly tak strašný, že ta hospodyně půlila i vajíčko při chystání oběda, protože tu druhou půlku šetřila na večer do něčeho jiného.“ Situace byla zoufalá – sedláci museli kupovat i vajíčka a sádlo, nesměly se konat zabijačky. „Nebyl čas na to, aby se na jaře nasadily housata, kachňata a kuřata, to, co se normálně dřív dělávalo a byl to způsob toho života na té vsi a v tom hospodářství.“ Dříve bylo samozřejmé, že hospodář uživil svou rodinu a přebytky prodal. Teď bylo vše jinak. „My byli utaháni jak koně, v noci se spát nedalo, jak bolely ruce. A teď ten strach, neustále ten strach, že nesplníme tu dodávku, že přijdou. Tatínek něco schovával, abychom měli na podzim na setí. Na podzim se sejí ozimy, žito, pšenice, čili aby nám nesebrali i tu sadbu. Za nalezenej pytel byl kriminál a vystěhování. To si neumí nikdo představit. [To byla] taková tichá hrůza, která neustále visela nad námi.“

Tradiční vesnická pospolitost se zhroutila. Najednou byli ze sousedů vykořisťovatelé a „kulaci“. „Našli se vykutálení, kteří věděli, že když věje vítr odtud, tak je potřeba být po větru. I takoví byli. Tyhlety podrobnosti já jsem v tom svým dospívání možná ani nevnímala, protože na mě působila šíleně ta atmosféra a to moje neštěstí, že jsem si nedovedla představit, jak to bude dál, co se stane, že budu když ne v továrně, tak že mě nakonec strčí někam do toho kravína nebo vepřína a [budu opatrovat] vepře. Já jsem to cítila a brala tak: nějaký výstupy s tou kamarádkou, v některých chalupách byli takový ti ukřičení lidé, že si servítek před pusu nebrali, nějaký ty sprototy a nadávky…Já na to dlouho, dlouho nechtěla vzpomínat, když jsem psala, tak dřív jsem vždycky hledala v osudech těch cizích lidí, protože jsem si říkala, že ty svoje zážitky, který mám… Jistě, jsou tam taky, ale že ještě pořád to nemám v sobě zpracováno tak, abych se na to dívala s odstupem a bylo mně to lhostejný. Není mně to lhostejný a vždycky to bolí.“

Babice

Místní lidé se ve velkém počtu postavili německým okupantům. Dalo se počítat s tím, že se budou bránit i nově přicházejícímu bezpráví. S kolektivizací zemědělství souvisí i známý babický případ, který otřásl krajem, v němž Ludmila Klukanová žila a dosud žije. Chodila tehdy do rolnické školy v Třebíči. „Pod tou naší školu, kousek v ulici,byla třebíčská sokolovna. V té sokolovně v listopadu [1951] byl jeden z těch soudů s Babickými, s těmi sedláky a těma lidma, které tam vyprovokoval k odporu estébák Vašek a Malý. Tady v Jihlavě jich bylo popraveno devět. Ti byli pověšení. Mezi nimi byli tři kněží a jeden z nich, pater Bula z [Horního] Újezda, toho zavřeli nejdřív [ale soudili ho až později, ne v tom hlavním procesu v červenci 1951]. Další soud byl v listopadu v Třebíči. My jsme šli z té školy, to už jsme věděli, že tam ten soud je. Utíkali jsme se podívat na ty [odsouzené], jak je odvádějí. Šli v průvodu a pater Bula ukazoval takhle, že dostal oprátku. On jedinej. Ti ostatní dostali pětadvacet [let] a doživotí. Strašné tresty. Jeho [pátera Bulu] jsme znali, protože on u nás v Lipníku někdy sloužil [mše]. Náš dům byl kousek od kostela, celá rodina a vesnice tehdá byla velmi věřící a náboženská. To, že zatkli ty tři kněze z Moravskobudějovicka, byla pohroma pro ten kraj. Nejen že tam úplně vyvrátili to selství, které tam bylo v tom kraji, zlikvidovali ty nejčestnější lidi, protože většina těch, co tu byli pověšeni, pracovala za války v partyzánské skupině Lenka-jih, měli shozené zbraně ze Západu, měli je schované a ten odpor protikomunistickému režimu po roce ’48 tam byl velký. Skutečně se věřilo tomu, že když se zvedne odpor, tak Západ nám přijde pomoct. Estébáci tohle věděli, a proto vyprovokovali tuhletu reakci těch lidí. Ještě je ti agenti, co tam byli nasazení, povzbuzovali.“ V souvislosti s Babicemi bylo pozavíráno asi 200 osob z okresů Moravské Budějovice a Znojmo, nespočet rodin bylo vystěhováno. Pro ilustraci dobové atmosféry uvádím dva novinové titulky z doby procesu s Babickými: Soud nad vesnickými boháči a Nedovolíme vesnickým boháčům sabotovat naše zemědělství! Není nijak překvapivé, že za onou sabotáží se skrývá nevyhovění přemrštěným požadavkům na odvod zemědělských produktů.

Nový feudalismus

„Moje nejmladší sestra, když se vdávala v 60. letech, tak musela podepsat, že zůstane pracovat v JZD. [To kvůli tomu], aby jí povolili svatbu! To byla tehdá pro mě rarita, říkala jsem si: ‚To je další středověk.‘ … Když jsem poslouchala při těch návštěvách doma ty nářky a když mně líčili, co se tam všechno děje a jak to tam pokračuje – tatínek musel jít do toho JZD až začátkem 60. let, takže oni to soukromě táhli strašně dlouho, to mně až bylo hanba, že jsem v městě a oni se tam dřou. Zlomili ho na to, že on byl velmi nemocný, už od svého mládí a přemáhal se vší silou, aby to hospodářství utáhl… Tehdy mu hrozili, že jestli do toho JZD nevstoupí, jestli tu přihlášku nepodepíše, tak že ho zavřou a jeho zeti budou dáni do dolů. Já jsem měla manžela, který měl zdraví taky velice vetché, tak to tehdá tatínek podepsal. Ono se stejně nic dělat nedalo, aspoň ne v tom našem kraji. Někde se ti soukromí zemědělci udrželi, ale u nás ne.“

Důvěra v pomoc ze Západu se postupně vytratila: „Nic se pořád nedělo. Pak v padesátém šestém  roce bylo Maďarsko, byla tam ta revoluce a byla tak tvrdě potlačena a nic se nedělo. Já myslím, že to tak pomalu uhasínalo a že tady po tom padesátém šestém roce žádná víra v Západ u nás nebyla. Tatínek, kupodivu, jak měl v sobě šílenej odpor ke komunismu a k tomu všemu, tak už začínal věřit tomu, že on se toho nedožije, až se to zboří [režim]. On věřil, že se to zboří, ale říkal, že už se toho nedožije a že možná se toho nedožijeme ani my, moje generace.“

Uvolňování

V době uvolňování na konci 60. let se paní Klukanová mohla začít dostatečně věnovat svým intelektuálním zálibám. Díky svému manželovi, fotografovi, se seznámila s jihlavskými malíři ze skupiny konkretistů, pořádali u sebe doma „salon“ – setkávání s přáteli, s nimiž hovořili o umění, literatuře... V 60. letech publikovala kratší texty v brněnském Hostu do domu i jinde. Nástup normalizace znamenal konec jejím vyhlídkám na brzké vydání knihy. Měla slíbeno, že její prvotinu vydá Mladá fronta, ale vzhledem k dobovým okolnostem z těchto plánů sešlo. Vydání své první knihy se dočkala až v roce 1981.

Děti Ludmily Klukanové sice mohly studovat vysokou školu, ovšem „špatný třídní původ“ jim zabránil v tom, aby si vybraly studijní obor odpovídající jejich představám. Dcera toužila po studiu dějin umění. Vystudovala biochemii.