Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Klouda (* 1935)

• 25. února 1935 se narodil v Praze

• v únoru 1945 zažil bombardování pražských Vinohrad a v květnu 1945 kopce Třebešín

• v roce 1947 nastoupil do gymnázia na náměstí Jiřího z Lobkovic v Praze

• v roce 1952 přišel otec o továrnu na výrobu chemických čistidel ve Všetatech

• v roce 1959 pamětník dostudoval vysokou školu ekonomickou

• nastoupil v československých aerolinkách na pozici tvorby letových řádů

• v roce 1963 tragicky zahynul jeho bratr Jiří

• v roce 1967 se pamětník oženil se svou dlouholetou partnerkou Lídou Procházkovou

• v červenci 1970 emigroval s manželkou do Lucemburska

• v září 1970 nastoupil do lucemburské letecké společnosti Luxair

• v lednu 1990 se poprvé po dvaceti letech vrátil do Československa navštívit s dcerami matku

• v době natáčení žil v Lucembursku

„Když jsem se rozhodl zůstat v Lucembursku, chtěl jsem se ještě rozloučit s rodiči a přivézt manželku. Bylo tedy nutné zajet do Prahy. Vydal jsem se do Československa bez vědomí firmy s tím, že jsem měl ‚ušetřenou‘ jednu výjezdní doložku, protože mi ji na letišti kdysi zapomněli odebrat. Abych odvrátil případné podezření, vzal jsem s sebou tržby z Lucemburska a ty jsem odevzdal na Ruzyni na pokladnu. Vzal jsem ženu a matku a jel jsem autem do Rozvadova tak, abych přijel až večer, kdy už si pohraničníci nemůžou nic telefonicky v aerolinkách ověřit. Až na hranicích mi sdělili, že s sebou nemám potvrzení o odevzdání vojenské knížky, to leželo v Lucembursku. Bez tohoto dokladu se oficiálně vycestovat nedalo. Pohraničník sice do Prahy volal na oddělení zvláštních úkolů kapitána Potáčka, ale nikdo mu to nezvedal. Vyšlo to. Nechal nás jet,“ vzpomíná na svůj útěk z Československa Milan Klouda.

Všude samé dvouplošníky, to je má nejstarší vzpomínka 

Narodil se v Praze 25. února 1935 Anně a Bohumilovi Kloudovým. Žili v ulici U Krbu v nájemním bytě. Jedna z jeho prvních vzpomínek je na mobilizaci v září 1938. „Děda mě vzal na procházku kolem Uhříněvsi a tam stály dvouplošníky československé armády.“

Tatínek pracoval nejdříve u americké petrolejářské společnosti Vacuum Oil Company, pak si v Praze se společníkem založil společnost Katalaxa na výrobu chemických čistidel. Firma s pěti zaměstnanci se v roce 1947 přesunula do Všetat, kde měl tovární halu, na kterou si vzal hypoteční úvěr.  Administrativa sídlila v rodinné vilce po dědečkovi, postavené v roce 1906 v „Jugendstilu“. Budova je chráněna jako kulturní památka ČR a nachází se ve Strašnicích. Čtyři roky po únorovém převratu otci veškerý majetek zabavili, hypotéku ale musel i nadále splácet: „Vždycky jsem tatínka obdivoval v tom, že si přes to všechno, co prožil, zachoval smysl pro humor.“ Na konci války se Milanovi narodil bratr Jiří. Ten bohužel tragicky zahynul v pouhých osmnácti letech.

Z konce války si Milan Klouda vybavuje především nálet na Vinohrady a kopec Třebešín. Pamatuje si také na Pražské povstání: „Viděl jsem sloupy kouře, jedna bomba zasáhla rodinný domek blízko vysílače na Třebešíně.“

„Vítězný“ únor slavím dodnes

Únor 1948 prožil s matkou a bratrem u známých v Kostelci nad Černými lesy. Situaci poslouchali v rádiu. Jak sám vzpomíná, „Vítězný“ únor slavil už předtím, protože se 25. února 1935 narodil. Od toho dne ho ovšem musel „slavit“ povinně. Po únoru se podmínky pro rodinu začaly měnit k horšímu. S přijetím na gymnázium to mladý Milan měl obtížné. Nakonec se mamince podařilo vyjednat jeho přijetí a on začal studovat na náměstí Jiřího z Lobkovic. Maminka musela nastoupit do práce v podniku Ligna na pozici korespondentky. Otce donutili, aby firmu Katalaxa v roce 1952 zlikvidoval. Začal pracovat jako dělník u státního podniku Pal. Pamětník si přivydělával brigádami v komparzu na Barrandově, kde hrál mj. páže v historickém filmu s Janem Werichem. Prováděl turisty Prahou s výkladem v angličtině a naučil se i další řeči. „Zjistil jsem, že i za hlubokého komunismu se daly sehnat jugoslávské noviny, kde se člověk dočetl věci jako v západních novinách. Jugoslávie neměla takovou cenzuru, a tak jsem se naučil srbsky.“ Italštinu pochytil z otcových knih. Dále ovládá ještě francouzštinu, ruštinu a němčinu. Paradoxně nyní v penzi ze všech řečí nejméně zvládá se svou nedoslýchavostí lucemburštinu, což vysvětluje nezvučností jazyka.

Od dětství tíhl k letectví. Jako malý vynalézal směrová kormidla na papírových vlaštovkách, což se podle něho o třicet let později začalo objevovat i na křídlech letadel skutečných. Proto po maturitě nastoupil na vysokou školu ekonomickou do odvětví doprava, se specializací na letectví. V oboru, který vystudoval, pracoval i po emigraci až do svého odchodu do penze. Během studií navštěvoval kanadské velvyslanectví. Chodil tam v době studia pro prospekty a seznámil se s tajemníkem ambasády Peterem Dobellem. S ním se po letech setkal na konferenci v Paříži a díky němu byl představen Zbigniewu Brzezinskému, dřívějšímu bezpečnostnímu poradci amerických prezidentů.

Překvapivě Milana Kloudu i přes tyto kontakty na kanadské velvyslanectví nikdy Státní bezpečnost nepopotahovala. Nebyly na něm žádány informace o spolupracovnících. Do komunistické strany nikdy nevstoupil ani přes opakovaný nátlak ze strany vedení Československých aerolinií. Pracoval zde na tvorbě letových řádů. Aerolinky tehdy sídlily v Paláci Kotva v Revoluční třídě, v prosklené velké hale přezdívané „Akvárium“, kde se prodávaly letenky. Tam se potkal i se svou budoucí ženou Ludmilou, za svobodna Procházkovou. V roce 1967 se vzali, ačkoliv neměli kde bydlet.

Už se tu nedalo žít

Dne 21. srpna 1968 jej probudilo hučení letadel prolétajících přes Strašnice do Kbel, kde přistávala. Pro Milana Kloudu to byl další impulz, který ho donutil začít plánovat odchod do zahraničí. Podmínky se postupně zhoršovaly.

Pamětník si vybavuje absurdní případ, kdy měl služebně odcestovat do Vídně. Partajní organizace, která v Praze-Dejvicích rozhodovala o tom, kam kdo poletí, zasedala ale o něco později, než letělo letadlo. Místo přímého letu tak musel odletět do Bratislavy a pak jet autobusem ČSA na hraniční přechod za Petržalkou. Dále pak šel několik set metrů potmě pěšky s kufříkem přes hraniční pásmo. Na druhé straně jej čekal taxikář tiskařské společnosti z Vídně. „Čekal jsem, kdo na mě odkud vystřelí.“

Když pamětník získal možnost pracovat v Lucemburku, neváhal ani minutu. První rok v této malé zemi ležící mezi Francií a Německem ještě pracoval pro ČSA. Dozvěděl se, že bude brzy odvolán zpět do Prahy. Usilovně tedy plánoval, jak odejít natrvalo. Manželka nebyla proti emigraci. Věděla, že na rozdíl od zdejších podmínek budou mít v Lucembursku nejen práci, ale také bydlení. „Byli jsme tři roky manželé a neměli jsme žádný byt. Byli jsme v nějakém družstvu, kde se čekalo na byt asi patnáct let,“ dodává pamětník.

Komplikace by mohla nastat u manželčiných rodičů. Oba byli členové komunistické strany, tatínka věznili Němci v Buchenwaldu za poslech zahraničního rozhlasu. Manželé proto řekli o svém úmyslu jen svému nejlepšímu příteli, doc. Petráškovi. Definitivně se rozhodli v červenci 1970. Milan Klouda byl v Lucemburku, manželka Lída v Praze. Pamětník měl jednu „zapomenutou“ výjezdní doložku, a tak se vydal autem bez vědomí firmy do Prahy. Vzal s sebou jako záminku peníze z tržeb v Lucemburku a odevzdal je dne 22. července 1970 na pokladnu v Ruzyni a hned poté vyjeli společně s manželkou a matkou směrem k hraničnímu přechodu Rozvadov. Plánovaně vyrazili později, aby k hranicím dojeli až po uzavření kanceláří ČSA v Praze. Navíc, jak se dozvěděl až při pobytu v Praze, u sebe Milan neměl potvrzení o odevzdání vojenské knížky, bez nějž se vycestovat nesmělo. Vyrazit později se vyplatilo, pohraničník sice do Prahy na ČSA volal, ale už si vzhledem k pokročilé době nic ověřit nemohl. Nikdo mu to už nezvedal.  A tak je nechal jet. „Kdybych věděl, jak se ten člověk jmenoval, tak bych mu dnes dal tisíc eur za to, že řekl, ať jedeme. Kdyby na to přišli, tak bych se nikdy do zahraničí už nedostal a pracoval bych někde u lopaty.“

Další den pak telefonicky oznámil z Lucemburku ČSA, že u nich končí pracovní poměr. Následně pak přijel za Milanem Kloudou jeden pracovník z Bruselu z velvyslanectví, doprovázený dalším pracovníkem z oddělení zvláštních úkolů. Sešli se v restauraci, kde ho pracovníci přesvědčovali k návratu také pomocí argumentu, že na Západě nebude mít kde bydlet. Odpověď byla úsměvná: „Já nemám kde bydlet v Praze, tady už po měsíci máme byt zařízený!“

V září roku 1970 nastoupil u lucemburské letecké společnosti Luxair, kde pracoval dalších pětadvacet let. Nejdříve v oddělení pro odbavení cestujících a později se podílel na budování nového letiště. Posledních patnáct let měl na starosti oblast pohybu cestujících v terminálu. V roce 1972 se manželům narodila dcera Andrea a později ještě dcera Daniela.

V lednu roku 1990 vzali dcery a jeli je ukázat oběma babičkám do Československa. Pamětník vysvětluje, že vrátit se natrvalo už nemohl. „Mrzelo mě to kvůli matce. Ta za dva roky pak zemřela. Nemohl jsem, měl jsem tam děti, dům se zahradou a hlavně práci v oboru, která mě bavila. Matka s námi do emigrace jít nechtěla.“

Na otázku, co je nejdůležitější v životě, odpovídá Milan Klouda bez přemýšlení: „Nejdůležitější je pracovat v povolání, které člověka baví, a v zemi, která dodržuje pravidla a dává člověku pocit bezpečí. Jak se to projevuje? Žádná zahrádka u domků a vilek tady nemá plot, vůbec žádná.“