Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Klouda (* 1931)

• narozen 30. července roku 1931

• vyrůstal v Drásově

• po válce rodina přesídlila do Brna

• v roce 1949 vstoupil do KSČ

• v roce 1949 se účastnil propagandistické akce Mládež vede Brno vedené Otto Šlingem

• vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 1956 se účastnil výjezdu studentské delegace do zahraničí

• v roce 1957 nastoupil k Městskému soudu v Praze na pozici soudce trestního práva

• od roku 1964 do roku 1970 zastával funkci předsedy ONV v Praze 6

• roku 1970 neprošel stranickými prověrkami

• v roce 1975 musel skončit u soudu

• do roku 1991 pracoval jako vedoucí investičního odboru Dopravního podniku v Praze

• po sametové revoluci se vrátil k advokacii

Rodina Jaroslava Kloudy prožila druhou světovou válku v relativním klidu moravské vesnice. Dynamiku jeho osud nabral až po skončení války, kdy ideologicky navázal na smýšlení svého otce, ředitele základní školy v Brně, a zapojil se do poúnorového dění. Z mládežnických organizací v kariéře vystoupal až do vrcholné pražské politiky i do soudcovského taláru. Podobně jako u jiných jeho generačních souputníků přišel zlom během srpnové invaze v roce 1968, která ho zastihla ve funkci předsedy Obvodního národního výboru Prahy 6. 

Jaroslav Klouda se narodil v roce 1931 do rodiny Otakara Kloudy a Anny Kloudové. Kromě učitelské profese se otec za první republiky podílel na aktivitách Sokola v moravském Drásově, kde se rodina usadila v roce 1938 a kde přečkala období války. „Maminka se narodila ve Vídni, její tatínek byl pekařem. Pracoval i na dráze, kde přišel o nohu a následně se museli přestěhovat do Drásova, odkud dědeček pocházel, aby jsme mu byli ku pomoci,” vypráví Jaroslav Klouda. Pomáhal v zemědělství i v dědečkově pekařství. Drásov té doby popisuje Jaroslav Klouda jako místo, kde se soustředilo mnoho aktivních sportovních spolků, včetně ochotnického divadla, kam oba jeho rodiče docházeli. 

Útěk před bombardováním - tři dny pod stanem

„Válka se naší rodiny téměř nedotkla. Žádné vraždění, žádné bombardování a nepamatuji se ani, že by z Drásova deportovali židovské rodiny,” vzpomíná Jaroslav Klouda na válečné dětství v relativně klidné moravské vesnici. Bezprostřední dopady války byly citelné až v průběhu bitvy o Brno, kdy krajinou ustupovaly německé jednotky před Rudou armádou. Někteří obsazovali byty, kde přespávali, ale v paměti zůstala jen vzpomínka na sovětské vojáky, kteří využívali přístřeší ve vesnicích v okolí Brna. „Tradovaly se historky o znásilnění, ale nic konkrétního. Spíš sbírali náramkové hodinky, to si pamatuji.” V souvislosti s bombardováním Brna vzal otec svou rodinu do zdánlivého bezpečí mimo vesnickou zástavbu. „Pamatuji si, jak jsme s bratrem chodili na kopec pozorovat létající velké bombardéry mířící na Brno a také tři dny, které jsme s rodinou bydleli pod stanem v lese v obavách z probíhající bitvy v nedalekém městě,” vypráví. 

S koncem války dostal ve svých čtrnácti letech zbraň a funkci. „Po válce byla ustanovena pořádková služba na vesnici v místní hospodě. Měli jsme strážní službu s flintou v ruce. To bylo v období, kdy zdejší krajinou táhli Banderovci. Jinak jsme spíš jako kluci sbírali patrony a ze střelného prachu si dělali ohníčky.” S koncem studia na gymnáziu v nedalekém Tišnově si spojuje i pravidelné cesty vlakem se sovětskými vojáky, kteří vezli zásoby. Rudou armádu on i celé jeho okolí vnímalo pozitivně. Dramatické události spjaté s divokým odsunem německého obyvatelstva z Brna a okolí tehdy nevnímal.

Mládež vede Brno

Do Brna se celá rodina Jaroslava Kloudy přestěhovala na začátku roku 1946. „Vybavuji si jen, jak v Brně na  zbourali německý dům,” vzpomíná s tím, že ve městě, a především v periferních průmyslových oblastech, byly stále patrné následky bombardování.

Otec Otakar Klouda se stal již v roce 1945 ředitelem základní školy. „Rodiče nás vychovávali s tím, aby společnost měla trvalou sociální spravedlnost, že by neměli být lidé bez domova, že bohatší by měli vyrovnávat rozdíly. Někteří i kdyby se rozkrájeli, tak úspěšní být nemohou. To si myslím dodnes,” vysvětluje ideologické zázemí v rodině.

Na gymnázium Jaroslav nastupoval v době prodchnuté poválečným budovatelským nadšením a obdivem k Sovětskému svazu coby osvoboditeli od nacismu. V Brně nastupoval na gymnázium, kde se již akcentovala politika ze Sovětského svazu. Zásadní roli tehdy sehrál jihomoravský krajský tajemník KSČ Otto Šling. Právě on stál za založením mládežnických hnutí v podobě Pionýrského domu v Brně a také iniciativy Mládež vede Brno, do které se zapojil i Jaroslav Klouda. 

„To byla akce v roce 1949. Takový pseudoúlet. Mládežníci, aktivisté, byli na týden nominováni do funkcí vedení města a já dělal šéfa školského a kulturního útvaru,” vrací se ke svým prvním politickým aktivitám v minulém režimu. “Vítězný únor” přijal pozitivně. „Až ve vyzrálém věku jsem si zhodnotil, že ta idea je nerealizovatelná. Mentalita lidská je jiná, než aby vznikla vysněná komunistická společnost,” říká. 

V té době jsem nepochyboval

Jako mládežnický aktivista vstoupil v roce 1949 do KSČ v naději, že přeměny společenských poměrů lze dosáhnout bez násilí a represí. Ředitel gymnázia Jaroslava pravidelně uvolňoval na jednání a různá setkání. Představa o hladkém průběhu přechodu k novému režimu však záhy vzala za své a jednou z obětí ve vlastních řadách se stal i zmíněný Otta Šling, kterého komunisté popravili v procesu s Rudolfem Slánským. „My jsme si v našich osmnácti letech neuvědomovali, co se stalo v padesátých letech. Byl to šok, ale ten velký vnitřní dopad přišel až později. V té době jsme na to koukali jako vyorané myši.“ 

Podobně zdráhavě reflektuje i dřívější politické procesy například s Miladou Horákovou. „Neuvědomoval jsem si, o co jde. Považovali jsme to za něco nepatřičného v celém kontextu mého věku. Zůstal nad tím jen rozum stát. V té době jsem nad tím ovšem nepochyboval. Bral jsem to jako nutnost k naplnění myšlenky spojené s rovností. Někdo ke kritickému myšlení došel dřív, někdo později,” vysvětluje Jaroslav Klouda a dodává: „Mám za sebou soudcovskou kariéru a dospěl jsem k závěru, že trest smrti je neadekvátní. Člověk nedal život člověku, tak mu ho nemá právo vzít.”

Izolace není řešení

V padesátých letech se Jaroslav Klouda přestěhoval za studiem do Prahy, kde nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Tam už dle svých slov nebyl tolik politicky aktivní, ale zároveň si do hlavního města nesl svou pověst angažovaného člena mládežnických hnutí. Justice se řídila novými pravidly, která umožňovala studovat mladým lidem za mnohem snazších podmínek. „Konaly se soudcovské jednoleté kurzy, přípravky, ale to nebylo v rámci fakulty. Jednalo se o dělnické přípravné kurzy, které když adepti absolvovali, šli následně na stáže a stali se z nich soudci, prokurátoři, ale ne obhájci.” Konec této praxi „rychlosoudců“ učinily změny spojené s odsouzením Stalinova kultu osobnosti v roce 1956 Nikitou Chruščovem. 

„Byl to šok. To nelze říct jinak. Nezměnilo to moje ideové zaměření, ale vnímal jsem to jako zneužití té myšlenky, velké selhání. Nejen já, ale většina kolegů aktivních z mé generace se následně snažila, aby se něco podobného neopakovalo. Věděl jsem, že propojení se světem je zcela nezbytné,” popisuje s tím, že se v rámci vysoké školy angažoval v mezinárodním studentském hnutí. 

Právě v rámci mládežnické delegace se Jaroslav v roce 1956 podíval do Paříže, kam zástupce vysokých škol z Československa pozvali na výročí založení prestižní univerzity Sorbonna, účastnil se setkání mezinárodního studentského hnutí ve Vídni, ale také setkání v Dubrovníku, kde přednášel tehdejší ministr zahraničí Jugoslávie. „Měl jsem bezprostřední kontakt se západem, měl jsem oproti jiným možnost poznávat obě strany. To vedlo k tomu, jak jsem dopadl. Po odhalení kultu Stalina jsem tak hodně apeloval na otevření hranic, normálního cestování. Věděl jsem, že mladí lidé musí cestovat, získávat zkušenosti, že izolace není dobré řešení. Nepodařilo se mi toho prosadit mnoho…” 

Aktivita v mládežnických strukturách KSČ předurčila Jaroslavovu cestu po studiích do soudcovského taláru, ale také do lokální politiky. „Když se po odhalení kultu osobnosti reformovala justice, byl jsem kamarády přesvědčen, že mám být soudcem,” říká. Od roku 1957 usedl k Městskému soudu v Praze a zároveň se stal radním hlavního města, kde o tři roky později zastával funkci šéfa pražského kontrolního výboru. 

Zaměření na trestní právo a aktivní účast v komunální politice ho v roce 1964 vynesla až na post předsedy Obvodního národního výboru na Praze 6, což byla funkce srovnatelná s dnešním starostou. Specifická a svým způsobem vždy „prominentní“ čtvrť se vyznačovala velkým počtem velvyslanectví, sídlem Státní bezpečnosti, několika armádními institucemi, ale zároveň zde žilo mnoho intelektuálů a odpůrců režimu. Jaroslav Klouda byl uvolněn z funkce soudce, aby se mohl věnovat vedení městské části. Zkušenosti a kontakty z Francie vyústily v partnerství Prahy 6 s městem Drancy, kde stejnou funkci zastával člen francouzské komunistické strany. Starostové si navzájem udělili čestné občanství. Jaroslav Klouda byl tehdy zván na sovětské, ale i americké velvyslanectví, kde navázal blízký vztah s tehdejším Chargé d‘Affaires Johnem Bakerem.

Přijdu, až budete odcházet

Druhá polovina 60. let přinesla reformační snahy uvnitř KSČ, reflexi zločinů padesátých let, rehabilitace a také mnohem větší propustnost hranic. Jaroslav Klouda tento proces kvitoval. „Já a mnoho mých přátel jsme to vnímali jako příležitost překlenout všechny ty negativní skutečnosti z padesátých let, včetně procesů. Netušili jsme tehdy, jak je ještě tehdy silná závislost na politice Sovětského svazu.” Invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil takříkajíc „v první linii“. Praha 6 kvůli přítomnosti letiště, generálního štábu a ministerstvu národní obrany patřila k nejobsazenějším oblastem hlavního města. 

„Byl jsem s rodinou na dovolené na Moravě, ale vracel jsem se do Prahy 20. srpna na zasedání na radnici. V jedenáct večer jsem slyšel ohromný hluk a brzy ráno mě vzbudil telefonát, kde mi byla oznámena okupace. Poslali pro mě na Břevnov auto, jel jsem na radnici, kde jsem svolal zasedání rady. Zásadní bylo zkontrolovat dostupnost základních služeb, jestli je mléko, potraviny, zda vše funguje, jak má.” Povinností z jeho politické funkce bylo také ubytovat komandaturu, velitelství okupačního vojska. Jaroslav Klouda při prvním setkání s podplukovníkem okupační armády jasně definoval svůj postoj k situaci. Rozhodl se odsoudit přítomnost cizích vojsk na našem území, čímž si zkomplikoval budoucí politickou kariéru. 

„Když jsem vojsku zařídil ubytování na Praze 6, generál Morozov mi sdělil, ať je přijdu navštívit. Já mu odpověděl, že přijdu, až budou odcházet. Od té doby se dělo vše tak, abych neměl na nic vliv. Nakonec jsem odolával dva roky a v roce 1970 jsem na funkci starosty abdikoval.” Jaroslav Klouda se zařadil mezi členy KSČ, kteří odmítli přijmout “přátelské” gesto Sovětského svazu a na oplátku byl označen za oportunistu. Soudruhům vadily jeho mezinárodní kontakty s Francií, skutečnost, že nevycházel vstříc okupačnímu vojsku na Praze 6 i dobrý vztah s velvyslancem USA, který mu v roce 1970 nabízel emigraci. 

„Dlouho jsem tlakům odolával, zároveň ještě v roce 1970 nebylo úplně jasné, jak se normalizace projeví. Věřili jsme, že dokážeme stav věcí vrátit před srpnové události. Když mi John Baker nabízel emigraci, řekl jsem mu, že někdo tady přece zůstat musí,” vysvětluje s tím, že byl v této době sledován státní bezpečností, ale nikdy neseděl s vyšetřovateli u jednoho stolu při výslechu. „Pamatuji si, jak mě pravidelně sledovalo auto, když jsem byl ještě starostou. Problém bylo mé přátelství s americkým velvyslancem a mé dobré vztahy s francouzským starostou Drancy,“ popisuje. O zájmu Státní bezpečnosti svědčí i fakt, že byl veden v takzvané Evidenci zájmových osob.

Měli jsme mezi přáteli solidaritu a měl jsem i štěstí

Byť se jasně projevoval zájem Jaroslava Kloudu uklidit z exponovaných prorežimních pozic, pracoval nadále do roku 1975 u městského soudu, kde nedobrovolně skončil. Z KSČ byl vyloučen již v roce 1970. S pomocí přátel v komunální politice a ve strukturách magistrátních výborů dostal pracovní pozici, která sice znamenala ústup z vrcholných politických pozic, ale stěžovat si bezesporu nemohl. 

„Začal jsem pracovat pro pražský dopravní podniky a kvůli velkým stavebním projektům jsem cestoval pravidelně na západ jednat o dodávkách materiálů, které byly nezbytné k realizaci prvního metra v Praze.” Jaroslav Klouda se tak dostal do Švýcarska, Londýna, západního Německa, ale i Moskvy. Taky se mu podařilo kolegu a uklizeného bývalého straníka vytáhnout z dělnického povolání do struktury pražské politiky. 

„Měli jsme mezi přáteli solidaritu, měl jsem jistě i štěstí. Celé období normalizace jsem byl v pravidelném pracovním kontaktu se západem, získal jsem neskutečné zkušenosti se zahraničním podnikáním, v ekonomických otázkách, jezdil jsem na jednání i na veletrhy.” Z Anglie tak zařizoval koupi konstrukce při stavbě metra, do německých Brém zase Československo prodávalo dlažební kostky, ze Švédska brusné nástroje a čerpadla, ze Švýcarska bezpečnostní systémy. Paralelně s touto činností pomáhal šířit z Říma exilové Listy Jiřího Pelikána, který před okupací zastával nejednu významnou funkci ve struktuře komunistického aparátu.

Na svém místě zůstal Jaroslav Klouda až do roku 1991. „Nic jiného se nedalo dělat, než čestně žít a dodržovat zásady slušnosti a korektnosti. Nenechat se zatlačit celým systémem do pasivity. Celá skupina přátel se nechala převálcovat. Tlak z Ruska byl takový, že proti tomu často nic neuděláte,” shrnuje.

Vývoj lidstva je vždy spojen s násilím a já si přeji, aby toho bylo co nejméně

Když se blížila revoluce v roce 1989, angažoval se v iniciativě Obroda, která se rekrutovala z lidí s podobným osudem s cílem navázat na myšlenky pražského jara a akcentovat probíhající sovětskou perestrojku vedenou Michailem Gorbačovem. „Události kolem sametové revoluce jsem očekával, ale nemohl jsem si nevšimnout řízené dezinformace o smrti mladého studenta. Byl to takový boj propagand, z které jsem se snažil vydedukovat, co je pravda a co není.” Nový režim v prvotní fázi vnímal nedůvěřivě, ale brzy uznal pozitivní změny, ke kterým v Československu došlo. Po prvních parlamentních volbách zastupoval Svaz měst a obcí.

Jaroslav Klouda se v roce 1991 navrátil do justice jako advokát a setrval zde dalších 30 let. „Dělali jsme právní poradenství i při valných hromadách nově privatizovaných společností, jednou z nich byl ČEZ,” poodkrývá další etapu své kariéry. Své vyprávění uzavírá Jaroslav Klouda slovy: „Přeji si, aby současná generace byla optimistická, byla tolerantní a šla si za svým, ale nikoli násilím. Vývoj lidstva je vždy spojen s násilím a já si přeji, aby toho bylo co nejméně, aby zvítězil rozum a všem se dařilo co nejlépe.”