Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Klouda (* 1938)

• narodil se 20. ledna 1938 v Uherském Ostrohu

• válku prožil s rodiči a sourozenci u dědečka v Drásově

• vystupoval s tanečním souborem BROLNu

• v 60. letech vstoupil do KSČ

• prošel normalizačními prověrkami a zůstal členem komunistické strany

Když hučela letadla, zvracel jsem ještě tři roky po válce

„Myšlence komunismu jsem věřil. Dlouho jsem to vnímal tak, že je to správná idea, ale že chyba je v lidech. Dnes už vím, že ani ta idea není dobře,“ říká dvaaosmdesátiletý Ivo Klouda.

Spolu se dvěma sourozenci vyrůstal v Uherském Ostrohu v rodině učitele. Jakmile začala válka, odstěhovali se k dědečkovi do Drásova, kde měl malé hospodářství. „Dlouhá léta po válce jsem měl strašný strach. Když hučela letadla, zvracel jsem. Bylo to hrozné.“ Drásov obsadilo německé vojsko. Při osvobozování přijeli ruští kozáci na koních a němečtí vojáci před nimi hrůzou odhazovali přilby a stejnokroje. Zkrátka vše, co jim překáželo na útěku. Za války měli pak němečtí vojáci svou jednotku právě na statku pamětníkova dědy. Ve svém vyprávění vzpomíná Ivo také na to, jak se rodina ke konci války rozhodla schovat v lese. Utábořili se, ale druhý den ráno je přišel varovat strýc, že kousek od nich je ležení SS. Rodiče se s dětmi tiše sbalili a šli zase zpět domů.

 

Stalinovu smrt jsem obrečel

„Co já si pamatuju, byl otec komunista. Odmala jsem slyšel, že nás osvobodila Rudá armáda a Sovětský svaz je náš ideální vzor. Věřil jsem tomu.“ Otec pamětníka Otakar Klouda byl výborný kreslíř a k malování nebo například také k lásce k přírodě vedl i své děti. Ivo i jeho bratr odmala navštěvovali skaut a později přešli k pionýrským oddílům. „Vzhledem k tomu, že se u nás ideál komunismu vyzdvihoval, neměl jsem s tím žádný problém. Ten nastal až o mnoho let později.“ V roce 1948, kdy se v Československu chopili moci komunisté, bylo pamětníkovi teprve deset let. Politické změny příliš nevnímal, i když 50. léta se dotkla i jeho rodiny. Jeho dědečkovi z matčiny strany Antonínu Kusákovi totiž komunisté sebrali v Ostrožské Nové Vsi na Uherskohradišťsku pekárnu. Mohl v ní sice i nadále pracovat, ale už jen v rámci družstva Jednota. Politické procesy té doby, například s Rudolfem Slánským, vnímal pamětník v duchu tehdejší propagandy, že jde o zrádce republiky, kteří musí být potrestáni trestem nejvyšším. Podobně pak prožíval i úmrtí Stalina v roce 1953. „Opravdu jsem to obrečel. Co s námi bude, když zemřel náš ´tatíček´? Byl jsem vychováván v tom, že je to náš osvoboditel, a citově se mě to dotklo, vnímal jsem to jako obrovskou ztrátu. To až dnes to vidím jinak.“

 

Pěli jsme budovatelské písně

Ivo se už od deseti let věnoval folkloru. Tančil v různých souborech. „Známým v celé republice byl například soubor Radost. Zpívali jsme i budovatelské písně. Ale jinak to byly slovácké písně a tance.“ Když soubor Radost svou činnost ukončil, stali se jeho členové součástí dramatického oddělení při brněnské JAMU. A ke konci 50. let je pak pod svá křídla vzal BROLN. „Procestovali jsme Čínu, Mongolsko i Severní Koreu. Tam jsme od samotného Kim Ir Sena dostali i Řád práce.“ Právě díky BROLNu (celým názvem Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů) začal ale Ivo prožívat první rozpory mezi tím, co hlásal komunistický režim a čemu odmala věřil, a tím, co sám viděl při svých cestách se souborem na Západ. „Několikrát jsme byli v Holandsku, Belgii i v Anglii. Když jsem viděl například ty obchody a porovnal to s tím, co jsme měli a žili tady doma, začal jsem pochybovat. Odmala do nás hustili, že Sovětský svaz je náš vzor. Že mají nejlepší dojičky a vůbec nejlepší úplně všechno, že nás zbavili fašismu, no a my tomu věřili. Když jsem ale viděl ten Západ, začal jsem pochybovat, zda je to pravda,“ vypráví pamětník. Myšlence komunismu ale i tak Ivo stále věřil a v polovině 60. let se stal členem KSČ.

 

Ze členství ve straně jsem měl výhody

Existenční důvody ho podle jeho slov držely ve straně i po roce 1968. V době srpnové okupace se s BROLNem vraceli ze zájezdu v Rumunsku. Spolu s dalšími byl Ivo dobou uvolňování 60. let opojen a věřil v komunismus s lidskou tváří a v samostatnost Československa. Okupace tak pro něj byla skutečně obrovským zklamáním. I poté ale zůstal ve straně. „Musím říct, že jsem z toho měl i výhody. Nikdy jsem toho nezneužil, ale nemusel jsem například nikdy dělat nějakou podřadnou práci. Vystudoval jsem vysokou školu a jako zootechnik jsem vždy pracoval na vedoucí pozici. Měl jsem prostě takový pocit, že za mnou strana stojí. Teprve později jsem pochopil, že je to vše jinak.“ Po návratu ze zájezdu Ivo musel na prověrky. Upřímně říkal, že invazi vojsk Varšavské smlouvy nechápe, že nechápe, jak nás někdo, kdo nás osvobodil, může obsadit. Komunisté ale trpělivě oponovali, že je vše v pořádku. „Říkali spoustu lží a nepravd, ale to vidím až dnes.“  

 

Pochopil jsem, že myšlenka komunismu je překonaná věc

Komunismu jako dobrému ideálu, který je prostě jen lidmi zneužit, zůstal věrný i poté, co komunisté jeho bratra po roce 1968 sesadili v Praze z vedoucí pozice. Vyčítali mu nepřátelské chování vůči „spřáteleným vojskům“, když jim odmítl vydat chleba, a místo toho nechal zásoby pro vlastní národ. „Myslím, že právě v té době se u nás vytvořila obrovská nenávist vůči Rusům, vůči té jejich panovačnosti a velikášství, a ta přetrvává dodnes.“

Ivovi se postupně otevíraly oči. Čím dál víc vnímal, že to není tak, jak ho to kdysi učili. V KSČ zůstal a po sametové revoluci stranickou knížku podle svých slov uschoval jako raritu pro své další potomky, aby věděli, čemu kdysi věřil. Před rokem 1989 pracoval nějaký čas také jako kádrovák a věří, že několika lidem tím tehdy snad i pomohl. Stal se také členem pořádkové služby a StB ho několikrát lákala ke spolupráci. „To jsem ale vždycky odmítl.“

Na otázku, zda se tím, že ve straně zůstal, i když postupně viděl, že věci jsou jinak, než hlásala komunistická propaganda, necítí spoluvinen za zločiny, které strana v letech 1948 až 1989 spáchala, Ivo Klouda odpovídá: „No neměl jsem z toho dobrý pocit, že jsem věřil něčemu takovému. Dnes to vidím tak, že nacismus a komunismus toho mají mnoho společného. Nátlak, ideologii. Dnes už to vidím, i když asi pozdě.“