Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Čestmír Klos (* 1943)

• narozen v roce 1943 ve Velichovkách, otec zedník a pracující matka, což bylo nezvyklé

• v mládí jej zajímaly technické i umělecké obory, propojil je v dramatickém souboru na letecké fakultě

• dramatický soubor umožňoval značnou míru otevřenosti a satirické kritiky, přestože byl ve vojenském prostředí

• nastoupil jako programátor sálového počítače pro Aero Vodochody, následně přešel do časopisu Melodie

• v šedesátých letech se domníval, že bude moci přispět k rozvoji socialismu s lidskou tváří, s rokem 1968 však přišlo vystřízlivění

• kritický ráz časopisu Melodie nebyl v sedmdesátých letech státním dozorem uznávaný, celá redakce musela časopis opustit

• stal se redaktorem časopisu Krkonoše, upozorňoval na kritický stav a vývoj umírajících lesů vlivem emisních spadů a vystupoval proti rozsáhlému projektu stavby lanovky na Sněžku

• po sametové revoluci nastoupil do Lidových novin a dalších médií, v současnosti je nejdéle píšícím environmentálním novinářem

Čestmír Klos je český publicista s nejdelší zkušeností v tématech životního prostředí. Narodil se 25. července 1943 v kuchyni ve Velichovkách. Jeho rodiče byli prostí lidé: otec byl zedník a jeho matka pracovala jako pokojská v lázních Velichovky. Nejranější vzpomínkou Čestmíra Klose je, že na konci války oškubal na zahrádce všechny tulipány, dospělí si prý již šuškali, že je Hitler kaput, a on to chtěl oslavit. Jako dvouletý také propadl do skleníku, kde byla válečná skrýš s moukou. Jeho bratranec jej vodil po skle pařeniště tak, aby se neprobořil – až se probořil. A jak jej ze skleníku tahal, prořízl mu bok.

Ze školních – padesátých – let si vzpomíná, a to má možná souvislost s jeho pozdější angažovaností pro přírodu, jak si jako školní dítka strašně moc přály, aby na poli konečně našly mandelinku bramborovou – amerického brouka, který trápil celou společnost. „Soukromí zemědělci obhospodařovali pole tak, aby tam mandelinka nebyla. Oni tam rozhodně nedávali žádnou chemii, protože o ní se tehdy ještě nemluvilo. Pan řídící je vedl v čele do bramborového pole, a když se konečně našel brouček mandelinky, byli prostě hrdí, že mandelinku našli.“ V dospělosti se Čestmír Klos dostal na pole jiného JZD, kde mandelinek bylo mnoho a nikomu to potíže nedělalo.

Venkovanství, za které se mnozí styděli, jej samotného naplňovalo hrdostí: nedělalo mu problém žít ve městě, ale ani se na venkov vracet. Záliba ve studiu matematiky a fyziky dovedla Čestmíra Klose na brněnskou vojenskou fakultu, kde se zabýval leteckou konstrukcí. Společnost žila chorobným strachem z konfliktu mezi dvěma tábory, byli proto celou dobu jeho vojenské služby začátkem šedesátých let drženi v kasárnách.

Spartakiáda s kávovými mlýnky

Při studiích se seznámil s Petrem Ulrychem a začali se angažovat ve vojenském divadelním souboru. Nejdříve to bylo nekoordinované a divoké – honili se prý kolem stolů a padla i režijní facka. Pak se ale věci srovnaly a dobře se s Petrem doplňovali: Petr Ulrych měl nejen hudební, ale i dramatický talent. Čestmír Klos přispěl parodií na vojenská cvičení a spartakiádu. Točili s kávovými mlýnky, měli všesokolského skladníka, který v jejich hře vítal paronauty: národ se tehdy totiž mohl zbláznit z návštěvy sovětských kosmonautů. Ve vojenských divadelních soutěžích stáli proti Studiu Ypsilon či souboru Voj s Miloslavem Šimkem, konkurence tedy byla velká, a tak se do dějin amatérského divadla nezapsali.

Petr Ulrych byl členem vojenské kavárenské skupinky a při ní založil bigbít. S tím pak objížděli vesnice: zahráli divadelní představení, pak následovala muzika a na závěr večera vystoupení bigbítové kapely. Čestmír Klos byl impresário a představovalo to pro něj obrovské osvobození od vojenského drilu a strašení americkými tanky Pershing, což bylo prý šíleně devastující. Čestmír Klos si pro představení nepůjčoval pouze mladší kadety, ale i svou patnáctiletou sestru Hanku. Na to, že soubor vznikl ve vojenském prostředí, byl přitom značně kritický.

Drezura v politických předmětech však byla značná: nemuseli zvládat jen aerodynamiku a konstrukci letadel, ale i marxistickou filozofii – a tam podle pamětníka člověk zažíval „děsivý věci a byl to obrovský nápor na mysl“.

Stigma členství ve straně

Čestmír Klos má před očima vojenskou drezuru v Severní Koreji, tak jak ji vidíme v některých filmech či dokumentech. Vzpomíná přitom na sebe v roce 1966, kdy končil vojenskou akademii v obdobném stylu: zpětně vnímá sám sebe jako obdobně manipulovaného, jako jsou dnešní Korejci. Nyní už ví, že socialismus s lidskou tváří je nesmysl. Tehdy to ale zřejmé podle něj nebylo. Věděli sice, že vůči režimu „zlobí“, ale zároveň nechtěli být proti svým vlastním rodičům. Kdyby se na to člověk mohl podívat znovu, viděl by prý, že to „zevnitř zlepšovat nejde“. A členství v komunistické straně se v naší společnosti podle Čestmíra Klose neodpouští, byť okolnosti dnes už málokoho zajímají.

Sám byl členem komunistické strany jen krátce – necelé dva roky, jež skončily srpnovou okupací roku 1968. Říká, že zpočátku si nekladl politické otázky, ale spíše řešil, že někde jsou hlouposti, které je třeba satiricky napálit. V roce 1968 změnil Čestmír Klos zaměstnání a na novém pracovišti se do organizace KSČ nepřihlásil. Nevšimli si toho. Jeho otec taktéž vystupoval ze strany za normalizace, prostě pověsil svou členskou knížku na nástěnku a odešel. Když to Čestmír Klos shrnuje, říká: „Na začátku jsem byl nastartovaný mandelinkou, jak vzrůstaly společenské tlaky, tak jsem se jim vymaňoval a vymanil.“

Pracovní a životní lopingy

Jako student vojenské akademie podepsal reverz, že bude pracovat v průmyslu tam, kde ho stát bude potřebovat. Měl štěstí. Nastoupil v ČKD a pracoval na tehdejším nejmodernějším počítači, který zabíral půl budovy. Vymýšlel nový program a v původním anglickém programu vytvořil výrazná zlepšení. Po večerech pomáhal s turné kapely Vulkán, když objížděl na motocyklu pérák střediskové obce a domlouval koncerty.

Díky setkání s doktorem Dorůžkou získal později místo redaktora v časopise Melodie. Po příchodu sovětských vojsk měli naštěstí v Melodii autory, kteří uměli „zvednout prapor“, tedy napsat prorežimní článek, díky němuž mohl časopis vycházet, i když jeho zbytek byl psán poměrně nezávisle a kriticky. Do redakce Melodie se po invazi následně dostali komunisté, kteří chtěli její kritické nastavení postupně přetvořit do prorežimní podoby. Čestmír Klos jim v tom měl pomoci, ale odmítl to a následně z redakce odešel.

V osmdesátých letech Čestmír Klos cestoval pracovně do Krkonoš. O tom, v jakém stavu jsou tamější lesy, nebyla nikde v médiích zmínka. Povedlo se mu uchytit se jako redaktor v časopisu Krkonoše. Environmentální žurnalistice se od té doby věnuje po několik desetiletí. Domnívá se, že pouze článek napsaný s názorem má pro čtenáře hodnotu.