Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Klišík (* 1963)

• narozen 3. května 1963 v Prachaticích, má dvojče Ondřeje

• otec Ondrej Klišík i matka Antonie Horelicová byli Slováci z Rumunska, vyrostli v Sedmihradsku, do Československa se přistěhovali během osidlování pohraničí po vyhnání Němců

• přiměl svého otce, aby napsal paměti, ve kterých popisuje život v rodném Novém Šasteleku a později ve Stögrově Huti u Volar

• Stögrova Huť se změnila z vesnice s hospodou, pilou, mlýnem či elektrárnou na osadu s pár domy, kde žije jen několik stálých obyvatel, bratři František a Ondřej Klišíkovi jsou tu poslední potomci Slováků z Rumunska

• ve škole bratry z chudé rodiny, kteří neuměli česky, šikanovali, zanevřeli na ni a vyšli ze sedmé třídy

• stejně jako bratr Ondřej se vyučil zedníkem

• po vojně nastoupil do podniku Lesostavby, pak odešel pracovat do panelárny na pražském Zahradním Městě

• v Praze žil v komunitě mániček, poznával autory disentu, filozofa Jana Patočku, spisovatele Egona Bondyho, kapelu The Plastic People of the Universe

• v roce 1987 se vrátil na Šumavu, při úrazu na pile přišel o pravou ruku

• na sklonku 80. let byl aktivní spolu s Miroslavem Crhou v Hnutí za občanskou svobodu (HOS) a jihočeském disentu

• po 17. listopadu 1989 pomáhal zakládat Občanská fóra ve městech a vesnicích regionu

• brzy politiku opustil, vyhovovala mu spíš role „být proti něčemu“, navíc se se sedmi třídami základní školy na veřejnou funkci necítil

• spolu s bratrem Ondřejem se stali jedněmi z hrdinů knihy Aleše Palána „Raději zešílet v divočině“

• s bratrem žije v rodném domě ve Stögrově Huti, přivydělává si jako zedník, pořádá tu občasné koncerty a výstavy

František Klišík prožil většinu života na šumavské Stögrově Huti se svým dvojčetem Ondřejem. Jejich rodiče, Slováci z Rumunska, sem přišli do domu po vyhnaných Němcích. Jako většina dosídlených obyvatel vsi pocházeli z Nového Šasteleku a okolí. Bratři brzy zanevřeli na školu, kde byli outsidery a vyšli ze sedmé třídy. „Hospody byly moje univerzita,“ vypráví František Klišík o setkávání s máničkami a disidenty v Praze. Po sametové revoluci zakládal Občanská fóra napříč jižními Čechami. Z politiky brzy vycouval: „Jinak jsem ani nemohl. Člověk, který vyjde ze sedmé třídy, nemůže dělat veřejnou funkci.“

Na Šumavu ne, ani rajčata tu nevyrostou

František Klišík se narodil 3. května 1963 v Prachaticích. Říká, že podle matky je o čtvrt hodiny mladší než jeho jednovaječné dvojče Ondřej. Dodává ale, že má jisté pochybnosti, zda je matka opravdu dokázala rozlišit. Když se vrací k rozhovoru na toto téma, automaticky přechází do slovenštiny, kterou se u nich doma mluvilo. „Mama moja zlatá, nehovorte mi, že ste si nás nikdy nepomýlili,“ vzpomíná, jak se jednou zeptal. „‚Čo keď som Ondrik, a nie Francik?‘ Mama sa zle pozrela: ‚Čo že, vždy od samého začiatku som vás spoznala. Ty si Francik a Ondrik je Ondrik.‘ Ale kdo ví, možná jsem mladší, a možná jsem starší.“

Pamětníkův otec Ondrej Klišík se do Stögrovy Hutě kousek od Volar a hraničního přechodu Strážný na jihu Čech dostal v roce 1949, přišel s pamětníkovou babičkou, vdovou Kateřinou Klišíkovou a bratrem Františkem. Tehdy mu bylo zhruba 15 let a rodina dostala na Šumavě dům po vyhnaných Němcích. Ve Stögrově Huti žili už od roku 1947 dva starší bratři pamětníkova otce, Jožko a Jano.

Otcova rodina pocházela z Rumunska, konkrétně z rozlehlé vesnice Nový Šastelek, kde žili převážně Slováci. Nový Šastelek (rumunsky Sacalasău Nou) leží v rumunských Západních Karpatech v Sedmihradsku. Tuto oblast, známou též jako Transylvánie, proslavil především román Brama Stokera Drákula.

Podle Františka Klišíka odešli jeho předci z Rumunska kvůli velkému suchu a následnému hladomoru. „Náboráři“ jim prý slibovali, že se vrátí na Slovensko. „Vlak tam ale sotva zastavil a jeli dál, až do Aše,“ říká František Klišík. „Odtud je pak rozstrkávali, Sudety byly vylidněné, potřebovali rychle zalepit díru po Němcích.“ V Novém Šasteleku zůstala na rodinném hospodářství jenom sestra pamětníkova otce Mári.

„Strýc Jožko, který už žil ve Stögrově Huti, odrazoval zbytek rodiny od toho, aby se stěhovali právě sem,“ vypráví František Klišík. Doma má schovaný pohled, který strýc koncem čtyřicátých let napsal. „Iba len nechodte na Šumavu. Chodte na Slovensko. Tu ani rajčiny nevyrastú, papriky, nič. Je tu len sneh a zima,“ cituje pamětník vzkaz. „Ze Sedmihradska byli zvyklí na slunce, rajčata, pálenku. Babička ale chtěla tam, kde byli její synové.“

Někdy mě ten Němec i kopl

František Klišík má příběhy své rodiny rád. „Přiměl jsem otce, aby napsal paměti,“ říká. „Když vyprávěl, byly to skvosty. Byl velký vypravěč a hudebník, uměl spoustu slovenských písniček na harmoniku. Nakonec sedl a v roce 1994 to měl napsané.“ Otevírá otcovy paměti u kapitoly „Nový život v Čechách“.

„Z Aše, kam nás z Rumunska dovezli, jsme se ihned vydali na Šumavu, protože nás tam už čekali starší bratři, Jano a Jožko,“ čte František Klišík. Když jeho otec přišel do Stögrovy Hutě, byli tu už spolu s jeho bratry i další lidé z Nového Šasteleku a „Slováci z Bukoviny“, někdejší součásti Rakouska-Uherska, která je dnes rozdělená mezi Rumunsko a Ukrajinu. „Celkem 23 čísel bylo obsazeno a ještě 15 baráků bylo volných. V celkem dobrém stavu, dalo se v nich krásně hospodařit,“ popsal pamětníkův otec. „Byla tu i hospoda, veliká, se sálem. Pivo se v ní už netočilo, ale zábavy jsme si tam dělali pěkné. Byla tu pila, mlýn, elektrárna a hasičská zbrojnice. Věru, krásná vesnice to byla.“

Pamětníkův otec také zmínil, že když v zimě nebyla práce na hospodářství, šel spolu s několika muži ze Stögrovy Hutě pracovat do sklárny v Lenoře. Tady zůstali němečtí sklářští mistři – odborníci zejména v báňském, textilním, sklářském a oděvním průmyslu byli z odsunu vyjmuti.

„Někteří odnášeli hotové sklo do pece, někteří drželi formu těm sklářským mistrům, kteří foukali sklo. Já jsem taky držel formu jednomu Němci,“ čte František Klišík z otcových pamětí. „Někdy se stalo, že ten Němec mě i kopl, když jsem zapomněl natočit formu. Už jsem toho měl dost, toho jeho kopání. Vedle byla taková nádoba s vodou, kde jsem měl formu máčet. Tak jsem jednou tu formu pustil, a když mě chtěl zase kopnout, chytil jsem ho za nohu, trhl jsem a on spadl do té kádě. Jen hlavu a nohy měl venku. Všichni, kdo to viděli, se hrozně smáli, ale já jsem utekl.“

Do sklárny se už pamětníkův otec nevrátil, šel pracovat do lesa, kácet smrky napadené kůrovcem. „V roce 1950 platili za kubík dřeva 35 korun, to byly pěkné peníze,“ čte František Klišík z pamětí. „Za ně jsem si mohl koupit jedny pracovní šněrovací boty. Když jsme byli dva, dokázali jsme za den udělat i čtyři kubíky.“ Ani v lese ale dlouho nevydržel. „Byl jsem ještě mladý a slabý, byla to dřina,“ vzpomínal pamětníkův otec. „Dělal jsem s jedním, který jen za děvčaty koukal a toulal se po zábavách. Ráno mi jen pomohl porazit strom a pak si lehl k ohni a spal. Musel jsem strom sám obsekat a oloupat. Víckrát se stalo, že vzal větev a začal mě bít. Jednou mě i zkopal.“

Pamětníkův otec v pamětech píše, že byl tak „vyhublý a ztrhaný“, „třásl se jako osika“ a „ani jíst už nezvládl“, že nakonec skončil v nemocnici v Českých Budějovicích. „Byl jsem v nemocnici prvně v životě. Rád jsem se tam vozil výtahem. Sestry mě vyháněly, ale já jsem se zase vrátil,“ vzpomínal. „Doktoři se divili, co jsem dělal, že jsem tak ztrhaný. Byl jsem tam přes měsíc, pomohli mi.“

Už jsme ve vsi jediní Slováci

Ze Stögrovy Hutě se otec na čas odstěhoval do Náhlova u Frymburka, který dnes leží u vodní nádrže Lipno. „Šel tam za mojí matkou, jmenovala se Antonie Horelicová, byla také Slovenka ze Sedmihradska, znali se s otcem už jako děti,“ vypráví František Klišík. „V Náhlově se narodila o tři roky starší sestra Marie. Pak se rodiče vrátili na Stögrovu Huť a narodili jsme se my s bratrem.“

Stögrova Huť už v šedesátých letech zdaleka nepůsobila tak blahobytně jako v roce 1949, kdy ji pamětníkův otec poprvé uviděl. „Bohužel po roce 1960 přišli komunisti s buldozery a všechno šlo do řiti,“ napsal v pamětech. „Hodně domů zbourali, i náš dům měl být zbořený.“ František Klišík vysvětluje, co tím otec myslel. Domy určené k bourání měly určitou značku a ty, které měly zůstat, jinou. Rodina Klišíkových bydlela v menším domě, který měl být zachován a vedle byl mnohem větší dům, který měl jít k zemi. „Táta v noci šel, a ty značky vyměnil,“ říká František Klišík. „Pak jsme se přestěhovali do toho velkého domu. Později ho rodiče koupili za neuvěřitelně nízkou cenu osm tisíc korun. Já a bratr Ondřej v něm bydlíme dodnes.“ Vzpomíná také, že jednou se na dům přijela podívat jeho původní majitelka, stará paní z Německa. „Styděl jsem se, že to bylo kdysi jejich,“ říká František Klišík. „Byl to blbý pocit.“

Za tři čtvrtě století od příchodu rodiny Klišíkovy se Stögrova Huť změnila k nepoznání. „Hospoda, pila, mlýn, elektrárna, hasičská zbrojnice, to všechno je pryč,“ říká František Klišík. Odhaduje, že stálé bydlení má ve vsi tak osm rodin, do dalších domů jezdí chalupáři nebo je lidé koupili jako investici. Bratři Klišíkovi jsou jediní potomci Slováků ze Sedmihradska, kteří ve vsi zůstali.

František Klišík vzpomíná, že v jeho dětství bývalo ve „slovenské“ vsi živo. „Každý pátek jezdila prodejna, když zahoukala, sešla se celá vesnice, lidi popili, poklábosili,“ vypráví. „Táta dělal u nás takové zábavy, vzal harmoniku a už se pilo, zpívalo, tančil se čardáš. Naučil jsem se ho jako malé dítě, tančili jsme s bratrem Ondrou.“

Spolužáci se nám smáli

Se školou si bratři Klišíkovi nerozuměli, ze základní školy ve Volarech vyšli ze sedmé třídy, dvakrát propadli. „Doma se mluvilo jen slovensky, když jsem přišel do školy, česky jsem vůbec neuměl,“ vypráví František Klišík. „V první a ve druhé třídě jsme byli úplně separovaní, nikdo se s námi nechtěl bavit. Děti umí být kruté. Stávalo se, že nás celá třída honila po Volarech. Pak jsme se naučili bránit.“

Vzpomíná, jak mu otec jednou kontroloval školní tašku a našel v ní karabáč. „Vyrobil jsem si ho, pěkný, z kůže,“ říká. „Otec se ptal, na co ho mám. Říkal jsem: ‚Na cigány,‘ nechal mi ho tam. Museli jsme se bránit, rvali jsme se, pak se nás už všichni báli, že jsme byli dva.“

Definitivní ztráta školní motivace podle pamětníka ale přišla po nespravedlivém trestu od jedné z učitelek. „Když jsme přišli domů ze školy, museli jsme se převléci do tepláků a jít pást krávy, pekli jsme si na ohni brambory,“ popisuje životní styl své rodiny, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zdaleka nebyl běžný. „Do školy jsme chodili pěšky. Jednou, když byla zima, nechala nám máma pyžamo a na něm jsme měli oblečení. Když jsme se převlékali na tělocvik, spolužáci se nám smáli: ‚Jé, podívejte se na Klišíky!‘ Učitelka nás propleskla za to, jak jsme oblečení a že máme špinavé ruce.“

František Klišík vzpomíná, že tím u nich jednou provždy přišla o autoritu a spolu s ní i další učitelé. „Odmala jsme byli učeni, že starší člověk má vždycky pravdu, rodičům jsme vykali. A najednou jsme dostali a nevěděli proč,“ říká. „Šprajcli jsme se: ‚A já už nikdy nenapíšu žádný úkol.‘ ‚A já taky ne.‘ ‚A už se nebudu učit.‘ ‚A já taky ne.‘ Sám bych to vzdal, ale jak jsme byli dva, vydrželi jsme to. Psal jsem jen slohové úkoly, pravidelně jsem dostával jedničku za sloh a pětku za gramatiku.“ Vypráví také, jak se své třídní učitelky po letech zeptal, když ji potkal, proč je hned ve druhé třídě nechala propadnout. Řekla prý: „Doufali jsme, že vás to změní. Byli jste úplně nezvladatelní.“

„Nezvladatelný“ byl i jejich otec. František Klišík vypráví, jak jednou popíjel s chlapy a pak zjistil, že jeho kolo před hospodou zmizelo. „Říkal chlapům: ‚Cigáni mi ukradli kolo!‘ A oni, že ne, že mu ho sebrali policajti, protože na něm nesmí jet, když pil,“ vzpomíná. „Měl už naváto, vlezl přes plot na zahradu u policejní stanice, všechna zabavená kola odtud přes plot vyházel. Policajti tam měli králíkárnu, králíky pobil, hodil si je přes rameno a hybaj domů. Pak se ale lekl, že by ho mohli chytit, tak králíky pověsil v lese na větev. Druhý den nám policajti prohledali celý barák, i v hnoji hledali, ale nenašli nic.“

Rodina Klišíkových se dostala také do hledáčku sociálních pracovnic. „Máma pila, vyhrožovali jí, že půjde do protialkoholní léčebny, tátovi zase tím, že půjde do basy. Když k nám přišla sociální pracovnice, říkala, že máme doma bordel, opravdu tam bordel byl, a že půjdeme do ústavu,“ vypráví pamětník. „Táta vzal sekeru a říkal: ‚Vy mi chcete sebrat děti? Tak pojďte.‘“ Když sociální pracovnice vyklidila pole, zavolal si prý syny a říkal: „Tak, chlapci, a teď bude vojna.“ „Vysmýčili jsme dům, naučili se skládat oblečení do komínků jako na vojně,“ vypráví František Klišík. Při další návštěvě s policistou prý sociální pracovnice, když viděla, jak je uklizeno, „sklapla“ a znovu odešla. Matka se ale nakonec několika pobytům v protialkoholní léčebně nevyhnula. Pamětníkovi rodiče pracovali u podniku, co dělal meliorace, otec pracoval také v kamenolomu, později dostal invalidní důchod.

Z roku 1968 si František Klišík pamatuje především laskavost své babičky a otce k okupačním vojákům, kteří si udělali tábor kousek od Stögrovy Hutě. „Když prodavačka v obchodě nechtěla ruskému vojákovi prodat rohlík, babička mu nakoupila a prodavačku setřela: ‚Oni za to nemohou, jsou to nešťastní kluci, kdyby neposlechli rozkaz, tak je zastřelí,‘“ vzpomíná pamětník. Jeho otec zase s harmonikou vyrazil do vojenského tábora. „Vzal kořalku a zpíval ruské písničky,“ říká František Klišík. „Říkal: ‚Tady žádná kontrarevoluce není,‘ ruský velitel se rozbrečel.“

Hospody byly moje univerzita

„Nechytali jsme se už ani na zedníky,“ vzpomíná František Klišík na odchod ze základní školy po sedmém ročníku. „Ředitel školy Miroslav Svoboda se za nás ale zaručil, že to dáme. Šli jsme se učit do Vimperka a dali jsme to.“ Po vyučení nastoupil pamětník do podniku Lesostavby.

Pak následovala vojna. „Nabízeli nám, že můžeme jít s Ondrou na vojnu spolu. Rezolutně jsme to odmítli,“ vypráví František Klišík, jak se dvojčata rozdělila. Nastoupil na letiště Plzeň-Líně, kde si udělal řidičský průkaz, dlouho ale řidiče nedělal. „Chytil jsem lampasáka pod krkem, tak mě převeleli mezi lidi, kteří kvůli průšvihům nasluhovali vojnu a dělali také na letišti, bylo to skoro jako vojenský kriminál,“ říká. Zbytek vojny pak odsloužil v Olomouci, kde dělal zedničinu a jak jen to šlo, načerno utíkal z kasáren „do hospody a za holkami“.

Po vojně začal mít pocit, že si s kolegy v práci nemá co říct a rozhodl se, že odejde do Prahy. Našel si práci v panelárně na Zahradním Městě a začal hledat lidi, kteří byli naladěni na stejnou notu jako on, lákal ho underground a máničky. Říká, že velký vliv na něj měl filmový muzikál Vlasy (Hair) režiséra Miloše Formana z roku 1979, kultovní dílo o partě hippies, nesouhlasících s americkou válkou ve Vietnamu, a jejich novém kamarádovi z farmářské rodiny v Oklahomě, který chce do války narukovat. „Prvně jsem viděl ‚Háro‘ ještě před vojnou, tam to začalo,“ vypráví František Klišík. „Tam to začalo, ten vzdor vůči mainstreamu, establishmentu. V Praze po vojně už jsem do toho vklouzl, potkal lidi, se kterými jsme dodnes kamarádi. Na ubytovně jsem byl jen výjimečně, většinou jsem spal po kámoších nebo ani nespal.“

František Klišík si myslí, že jeho další život ovlivnilo mimo jiné náhodné setkání s Petrem Alexandrem Šístkem. „Seděl jsem na zahrádce naproti staroměstskému orloji, popíjel pivo,“ vypráví. „Přisedl si ke mně mánička. Stěžoval si, že se vrací z nemocnice v Motole, má rakovinu a dlouho tu nebude.“ Mladí muži se začali vídat. „Učil mě, byl sečtělý, díky němu jsem objevil třeba knihy Borise Viana. Přes něj jsem se dostal do hospod na Malé Straně a Starém Městě, kam chodily máničky, U Malvaze, U Štiky, U Vejvodů. Hned jsem s nimi našel společnou notu, společný nepřítel lidi sjednocuje. Horší byli vysokoškoláci, kteří nebyli blbí, ale báli se – ty jsem moc nemusel,“ říká.

„Hospody byly moje univerzita. Máničky – to nebyli manekýni jako dneska, byl to odboj,“ vypráví, že se dostal do okruhu lidí, kteří znali „Plastiky“ – The Plastic People of the Universe, pražskou alternativně rockovou kapelu, která patřila mezi hlavní protagonisty undergroundu v době normalizace a inspirovala vznik mnoha dalších kapel. Nebo další známou tvář undergroundu, spisovatele Egona Bondyho. „V hospodě pod stolem jsme si mezi sebou vyměňovali knížky, třeba Bondyho Invalidní sourozence,“ zmiňuje František Klišík román z roku 1974, který na půdorysu sci-fi líčí budoucí morální a ekologický úpadek lidstva, je psán hovorově a s vulgarismy.

Oslnil ho Jan Patočka, jeden z nejvýznamnějších českých filozofů 20. století, který se zabýval fenomenologií, filozofií dějin, filozofickým dílem Komenského, Masaryka a Husserla, i českou literaturou, uměním a kulturou. Výrazně ovlivnil hlavně kruhy nezávislé inteligence a disentu šedesátých až osmdesátých let, byl jedním z prvních mluvčích Charty 77. „Jeho Kacířské eseje jsem četl asi rok,“ vypráví pamětník. „Neznal jsem nic, nevěděl, co znamená slovo stoik, kdo byl Descartes. Přečetl jsem si dvě věty a měl jsem 14 dní co studovat.“

Vzpomíná také, že jeho život osmdesátých let v Praze provázela ostražitost před policisty, kteří hledali záminky, jak máničky šikanovat, bezdůvodně po nich chtěli občanský průkaz, stávalo se, že skončily na cele předběžného zadržení, kde mohly být dva dny drženy jen z rozhodnutí policie. Vzpomíná také na pospolitost v hospodách. „Počátkem ledna 1986 jsem šel po Národní třídě a najednou za výlohou v prodejně knih vidím fotku Jaroslava Seiferta s černou páskou,“ vypráví. „Přišel jsem ke Štice, byl jsem smutný. Kamarádi se ptali: ‚Co je ti, Franto?‘ Povídám: ‚Seifert umřel.‘ Všichni zmlkli. Mário, černoch po otci, se zvedl, zjednal si ticho v hospodě a zarecitoval Seifertovu báseň. To byla tenkrát síla.“

Dokument Charty 77 František Klišík nepodepsal, prý proto, že ho odradilo, že se lidé „podpisem chlubili“. Zato podepsal manifest Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Hnutí vzniklo v prostředí Charty 77 na konci roku 1988, iniciátorem jeho zrodu byl signatář charty, socialista Rudolf Battěk. Cílem bylo spojit všechny demokraticky smýšlející síly v komunistickém Československu, od umírněné levice po umírněnou pravici. V úvodním manifestu „Demokracie pro všechny“ hnutí požadovalo pluralitní demokracii, vznik drobného a středního podnikání či ochranu životního prostředí. Stalo se prvním skutečným politickým oponentem vládnoucích komunistů. Manifest podepsalo 126 lidí, mezi nimi i pozdější prezident Václav Havel.

Nepřiznal jsem, že jsem bezruký

V roce 1987 se tehdy čtyřiadvacetiletý František Klišík vrátil do Stögrovy Hutě. „Nějak jsem se nepohodl s krasavicí spanilou,“ vzpomíná na svou tehdejší přítelkyni Jarku. „Tak jsem šel trucovat na Šumavu.“ Našel si práci řidiče na pile ve Vimperku. „Auto měli rozbité, než ho opraví, poslali mě dělat u pily,“ říká. „Moc o bezpečnosti práce mi toho neřekli.“

Pamětník vypráví, že zapomněl na pracovní sobotu a páteční večer proseděl „s vimperskými básníky“ v hospodě. Druhý den zaspal. „U pily už jsem měl hromadu dřeva, ucpala se násypka. Řekl jsem si: ‚Tak ten klacek, který ji ucpal, vytáhnu. Když budu opatrný, nic se mi nestane,‘“ popisuje. „Udělalo to cink, myslel jsem, že klacek projel pilou. Chci se opřít a nejde to, místo ruky jsem měl takové dlouhé šlachy. Tekla z toho krev, ale nebolelo to. Pud sebezáchovy zapracoval, rychle jsem to chytil a běžel mezi lidi. Dělaly tam skoro samé ženské, jedna po druhé odpadaly. ‚Musím dál,‘ běželo mi hlavou. Dostal jsem se až do kanceláře, tam už jsem šel do kolen.“

Po hodinách na sále mu primář Jan Kvasnička ve vimperské nemocnici zachránil aspoň část ruky. „Mohl jsem přijít i o ten pahýl,“ říká František Klišík. „Takhle mám jednu a půl ruky, pahýlem udělám leccos, můžu dělat i zedničinu, i když pomaleji.“

Psychická bolest se podle něj po úrazu střídala s tou fyzickou. „Krasavice na mě čeká v Praze a já jí mám říct, že nemám ruku? Že jsem bezruký zedník?“ vzpomíná. „Pak přišla fyzická bolest, která se naštěstí vyřešila morfiem. Podléhal jsem sebelítosti. Pak jsem ale na nemocniční chodbě potkal člověka, který měl čerstvě uříznuté obě nohy. Říkal jsem si: ‚Co já blbnu, tohle by byl teprve průser!‘“ Když se pak vrátil z nemocnice, bolest vystřídal stud. „Člověk se stydí, že nemá ruku,“ říká. „Rok mi trvalo, než jsem se za to přestal stydět.“

Své přítelkyni Jarce pravdu neřekl. „Napsal jsem jí, spíš načmáral levou rukou, že jsem si našel jinou holku,“ vypráví. „Nepřiznal jsem, že jsem bezruký. Měl jsem ji rád, nechtěl jsem, aby trpěla, tak jsem ji odehnal. Jak bych z malého důchodu uživil rodinu?“

Potichu jen, naplnit kapsy a nacpat břicha

K Hnutí za občanskou svobodu přivedl Františka Klišíka jeho známý ze základní školy ve Volarech Miroslav Crha, stavební technik Lesního závodu Prachatice, jehož starší bratr Karel znal osobně zakladatele HOS Rudolfa Battěka. Pamětník vzpomíná, že za Battěkem byli několikrát v Praze a pak založili jihočeskou buňku HOS. Sbírali také podpisy pod petici Několik vět, kterou na začátku léta 1989 zveřejnila Charta 77. Jejich rajón byl Soumarský most, místo, odkud na Vltavu vyráží vodáci. „Chodili jsme mezi turisty a petici jim vnucovali,“ říká pamětník. „Ale moc nepodepisovali.“

Disidentské aktivity Miroslava Crhy a Františka Klišíka popisuje publikace „Sametová revoluce v českých obcích, městech a regionech“, kterou v roce 2014 vydalo Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích a Vysoká škola evropských a regionálních studií. „Na jaře 1989 sepsal Crha petici, v níž požadoval propuštění politických vězňů a legalizaci opozice. Jeden výtisk petice, pod kterou se podepsala řada převážně mladých lidí z Volarska, Vimperska a Prachaticka, předal Crha osobně na úřadu vlády, druhý na velvyslanectví USA,“ dočteme se v publikaci. František Klišík dodává, že Crhu při předávání petice doprovázel.

Zájem bezpečnostních orgánů však podle publikace upoutala především lesní brigáda, kterou Crha v červenci 1989 zorganizoval ve Volarech pod hlavičkou Lesního závodu Prachatice. Účastnilo se jí asi 30 lidí a vydělané peníze měly jít politicky stíhaným lidem a jejich rodinám. Crha se angažoval i jinak, společně s Františkem Klišíkem a Zdeňkem Krausem si například v červenci 1989 stěžoval na MNV ve Volarech, že je ve městě dosud Stalinova ulice.

Prvnímu pokusu zorganizovat na Prachaticku setkání asi 60 členů HOS Státní bezpečnost (StB) zabránila a Crhu zatkla. Druhý pokus na zemědělské usedlosti Františka a Ondřeje Klišíkových vyšel, i když Crhu zadržela StB hned poté, co na sraz dorazil. Našla u něho dokumenty HOS a při domovní prohlídce materiály, jež se týkaly Charty 77. Ještě týž den ho policie začala trestně stíhat.

„V reakci na Crhovo zatčení zorganizoval Klišík o den později petici, ve které proti postupu Státní a Veřejné bezpečnosti protestoval a požadoval Crhovo propuštění,“ dočteme se v publikaci. „Pokud by nadále zůstával ve vazbě, hrozil Klišík, že bude o celém případu informovat veřejnost. Snahy o rozšíření Klišíkovy petice byly v Českých Budějovicích a v Třeboni, kde byl Klišík zatčen a předveden na Veřejnou bezpečnost.“ Státní bezpečnost si na Františka Klišíka vedla svazek „Huť“, byl prověřovanou osobou. Svazek je ale zničený.

František Klišík vypráví, že někteří známí se mu začali ve strachu z problémů vyhýbat. „Jednou jsem se vracel z nějaké demonstrace a měl monokl,“ vzpomíná. „Soused se mi smál: ‚To jste dostali pěkně přes držku!‘“ A přednáší básničku, kterou po tomto zážitku napsal: „Potichu, potichu jen, v skrytu a bez rizika, potichu, potichu jen, naplnit kapsy a nacpat břicha. Toto je hymnus maloměsta, vysraných tatíků ideový most, toto je zlatá střední cesta, hlupákům óda na radost.“ K době, kdy začala sametová revoluce, dodává: „Bylo zajímavé pozorovat, jak jsme pro ty, kteří námi opovrhovali a báli se nás, najednou byli strašní frajeři, pozorovat servilitu sousedů.“

Styděl jsem se před Havlem

„Kdo si pamatuje revoluci, ten ji nezažil,“ začíná František Klišík vyprávění o dnech po 17. listopadu 1989. „Hned druhý den jsme vyrobili letáčky – zvali jsme lidi, kterým se nelíbí, že nám mlátí studenty, aby přišli v pět hodin ke kašně na náměstí v Prachaticích. Věděli jsme, že to bouchlo.“ Jenže Miroslava Crhu zavřeli a další svolavatel Oliver Kucka měl zpoždění. „Já tam byl jediný. V podloubí chodili lidi, kteří přišli, ale báli se jít ke kašně,“ vzpomíná. „Jsem ostýchavý a trémista, ale vylezl jsem na kašnu a zakřičel: ‚Nebojte se, jdeme na ně!‘“ Lidé se začali trousit ke kašně, dřív ale přiběhli estébáci. „Začali mě honit a lidi se mě naopak snažili chránit,“ vypráví František Klišík. „To už si mě ani policajti nedovolili sundat.“

František Klišík a jeho kamarádi z disentu pak asistovali při zakládání Občanského fóra ve městech a vesnicích jihočeského regionu. „První Občanské fórum jsme založili v Prachaticích,“ vypráví. „Pak jsme lítali po celém kraji. Šlo o to, strach v lidech něčím přebít, to se dařilo studentům, kteří s námi jezdili. Vyprávěli, jaký to byl na Národní třídě brutál, pouštěla se videa.“ Lidé byli podle něj také bezradní, „chtěli do toho jít, ale nevěděli jak“. Někdejší jihočeští disidenti jim zprostředkovávali informace z Prahy.

František Klišík vzpomíná, že na služebnu si ho zavolali také volarští policisté a chtěli, aby jim poradil, co mají dělat. „Nedávno mě vyslýchali, hučeli do mě a teď já hučím do nich,“ šlo mu prý v tu chvíli hlavou. „Řekl jsem jim, že nemusí být agresivní, ať jsou hodní a lidem pomáhají.“

Po nějakých dvou třech měsících František Klišík z politiky vycouval. „V prachatickém Občanském fóru jsme měli ze začátku docela slovo, měli jsme co říct, věděli jsme o věcech a lidé nás poslouchali,“ vzpomíná. Později ale podle něj „převážili takoví svazáčci, divní patroni“. „Už nás nepotřebovali, vystačili si sami. Najednou jsem si uvědomil, že moje role v této revoluci byla být v odboji, být proti něčemu. Když se to legalizovalo, přestal jsem na schůze chodit,“ říká. „Pak jsem se styděl před Havlem, říkal: ‚Nesmíme couvnout,‘ a já jsem couvl. Ale jinak jsem ani nemohl. Člověk, který vyjde ze sedmé třídy, nemůže dělat žádnou veřejnou funkci.“

Král se se mnou přišel rozloučit

„Mám důchod, i když to není nic moc,“ popisuje František Klišík své současné živobytí. „Dělám zedničinu, štuky, omítky. Trochu jsem se naučil památkařinu, dělám pěkné věcičky, co neumí normální zedník. Nechodím ale do práce každý den, to by mi upadla ruka.“ V hospodářství kolem domu, kde žije s dvojčetem Ondřejem, má krávu, vola, slepice, psy a kočky. Rád cestuje, navštívil San Francisco či New Orleans, Mexiko i Indii.

Právě před svým odletem do Indie potkal náhodou v pražské restauraci Václava Havla. „Už nebyl prezident. Byl sám, popíjel pivečko, nikdo se neodvážil ho obtěžovat,“ vypráví. „Už jsem byl cinklý, vypil jsem tři dvanáctky. Druhý den jsem měl odlétat a nebyl jsem si jistý, jestli se vrátím. Tak to mám vždycky, když se vydám na cesty. Říkal jsem si: ‚Pan král se se mnou přišel rozloučit. Musím za ním jít.‘ Měl jsem zrovna v kapse jeho Odcházení, chtěl jsem si ho číst v Himalájích. Poprosil jsem ho, aby mi knihu podepsal. Pak jsem to nevydržel a šel za ním ještě jednou. Chtěl jsem si s ním chvíli povídat, třeba o tom, jestli si pamatuje, jak jsme se potkali před listopadem 1989 na disidentské akci v Plzni. On ale nechtěl, řekl jen: ‚Promiňte, pane, už jsem na odchodu.‘ Vzápětí jsem měl na rameni tlapu gorily z jeho ochranky. Cítil jsem se tak zahanben, lidi na mě koukali, co si tady nějaký homeless dovoluje obtěžovat pana krále, div na mě neplivali. Rychle jsem zaplatil a hurá pryč.“

V roce 2018 se spolu s bratrem Ondřejem stali hrdiny knihy „Raději zešílet v divočině“. Rozhovory s osmi šumavskými samotáři, kteří žijí dlouhodobě mimo civilizaci, vedl Aleš Palán, fotky dělal Jan Šibík. Právě Ondřej s harmonikou se dostal na obálku knihy. „Za to, že jsme se dostali do knihy, může vimperský básník Roman Szpuk, doporučil nás. Je to Palánův dobrý kamarád, oba jsou z katolického prostředí. Ale co my jsme za samotáře?“ říká František Klišík a vypráví, že se kvůli knize vypravil do Prahy: „Lidi mi říkali: ‚Praha je plná Klišíků.‘ Neviděl jsem nikde nic. Pak přišel týpek a začal mě fotit. Až když jsem se podíval za sebe, pochopil jsem proč – stál jsem pod plakátem té knížky.“

Kvůli svým básním se František Klišík dostal pro změnu do diplomové práce s názvem „Jihočeští pastýři poetických světů“ studenta bohemistiky v Českých Budějovicích Libora Staňka. „Je velice svérázným autorem, jelikož mu doposud nevyšla žádná oficiální sbírka,“ napsal o Františku Klišíkovi. „Jeho básně byly zastoupeny jen v některých literárních časopisech (Sedmá generace, Weles, Babylon). Přesto se ale v roce 1997 odhodlal k ‚vydání‘ textů, které shromáždil do sbírky s názvem „Zpřítomnění aneb Pocity Františka Klišíka“. Vyšla vlastním nákladem v pouhých sedmi kusech.“

V domě ve Stögrově Huti František Klišík občas pořádá akce pro okruh kamarádů. „Celá léta jsme dělali v květnu ‚bejkárny‘, akce pro lidi, kteří se narodili ve znamení býka, kde hrálo pět šest kapel,“ říká. „Dva roky to nebylo, ale letos jsme si řekli: ‚Je nám šedesát, možná bychom měli udělat poslední bejkárnu.‘ Otevřeli jsme to tentokrát pro veřejnost, v jednom stanu byla vernisáž. Udělali jsme zároveň sbírku na kamarádovu ženu, která ochrnula, vybralo se 15 tisíc.“