Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Marie Klimešová (* 1952)

• narozena 1. března 1952 v Praze

• otec František Černý, divadelní historik a profesor Filozofické fakulty UK, zastupoval děkana fakulty v době upálení Jana Palacha

• od roku 1968 členka skautského oddílu Kruh

• po maturitě v roce 1970 vystudovala na Filozofické fakultě UK obor dějiny umění – dějiny divadla

• během studia absolvovala roční stipendijní pobyt ve Francii na Université de Poitiers

• členka Societas incognitorum eruditorum na přelomu 70. a 80. let 20. století

• pracovně působila v Národní galerii v Praze, Ústavu dějin a teorie umění AVČR, Galerii hl. města Prahy i Národním muzeu

• v letech 2003–2005 získala titul PhD na Masarykově univerzitě v Brně

• od roku 2003 vedla externí přednáškové cykly v Semináři dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně, v Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze a na Katedře dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci

• od roku 2005 působí v Ústavu pro dějiny umění FF UK

• autorka velkého množství výstav a odborných publikací

• držitelka Ceny AVČR za výrazný podíl na heslech Nové encyklopedie českého výtvarného umění

• držitelka Ceny od umělců a teoretiků mladších 35 let za výstavu Roky ve dnech (2010)

Vyprávění Marie Klimešové přináší obraz doby očima intelektuálky, historičky umění, kterou již v době dospívání zásadně formovaly události srpna 1968 a následně upálení Jana Palacha. Zároveň se v té době potkala s lidmi, kteří jí pomohli vytvořit si hodnotový žebříček a se kterými je tyto hodnoty je spojují dodnes. Na to přirozeně navázala její touha podat svědectví o moderním umění a tím i o době, ve které vznikalo. Již v období normalizace se stala autorkou řady mimořádných výstav, které šly mimo oficiální proud. Vždy se snažila nic nevzdávat, ale věci vyřešit a najít cestu k tomu, jak se s lidmi domluvit. To, aby se lidé spolu setkali, aby se setkali s uměním a porozuměli mu, vnímá jako svoji potřebu i jako svůj závazek.  

Rodiče se ve špatných letech mohli věnovat něčemu, co bylo krásné

Marie Klimešová se narodila 1. března 1952 v Praze. Její otec František Černý, historik českého divadla a profesor Filozofické fakulty UK, pocházel z Jaroměře, kde měli jeho rodiče zahradnictví, a tak jako jejich předci se zabývali šlechtěním květin. Otec po válce odešel do Prahy studovat na filozofickou fakultu estetiku a literární vědu, postupně se zaměřil na divadelní vědu. Matka Marie, rozená Vlachová, pocházela z Červeného Kostelce a její rodina vlastnila textilní továrnu. Provdala se hned po maturitě a odešla za manželem do Prahy, kde začala i ona studovat na filozofické fakultě dějiny umění a národopis. Textilní továrna i řadový dům byly matčiným rodičům zabaveny; dál směli užívat jen část horního patra a živit se museli manuální prací.  Babička pracovala jako kuchařka a velmi tím trpěla. Znárodněno bylo i zahradnictví otcových rodičů. Ti v něm alespoň mohli zůstat pracovat, ředitelem se ale stal dědečkův bývalý žák. Malá Marie, která se narodila v maminčiných dvaceti letech, v Jaroměři často pobývala a vzpomíná na krásné prostředí květinových skleníků i babiččinu laskavost.

S rodiči bydleli v Praze nejprve v podnájmu, kde se v roce 1958 narodil i bratr Jiří. Otec i matka se v padesátých letech profesionálně věnovali období romantismu v umění: „Pro mámu i tátu bylo dobré, že se ve špatných letech mohli věnovat něčemu, co bylo krásné. Mělo to velkou hodnotu, a přitom to bylo ideologicky přijatelné.“ Tatínek se v roce 1953 podílel na vzniku Památníku národního písemnictví, v roce 1956 pak založil Kabinet pro studium českého divadla při Ústavu české literatury a byl hlavním redaktorem čtyřdílných Dějin českého divadla. Marie vnímala domov jako klidné, bezpečné, ale i velmi inspirativní místo. K jejím nejstarším vzpomínkám patří dětský úžas, který prožívala, když se otec vrátil z pracovní cesty z Číny: „Táta přivezl krásný proutěný koš, dodnes ho mám, který byl plný pokladů, něčeho, co jsme neznali. Byl tam třeba hedvábný slunečník, ručně malované lampiony nebo vystřihovánky a mnoho dalšího, bylo to jako z pohádky.“

Bylo to šokující a hrozně se mě to dotýkalo

V době dospívání její vnímání umění zásadně ovlivnila cesta do Itálie, kterou podnikla s rodiči v létě roku 1968. Vycestovat tehdy mohli pod podmínkou, že pojedou bez bratra. Krásné zážitky ale hned po návratu vystřídal šok, domů se vraceli v noci na 21. srpna: „Ten náraz po návratu z Itálie byl strašný. Naši mě nechtěli nikam pustit, po nábřeží jezdily tanky a po Moráni také, tam se i střílelo. Bratr nebyl v Praze, byl u babičky v Jaroměři. A my jsme se k němu týden nemohli dostat. A když bylo konečně možné opustit Prahu vlakem, protože auto jsme neměli, museli jsme jít na nádraží Těšnov. Nastoupili jsme do vlaku, načež nastala přestřelka přes nádraží mezi Rudým právem a stranickým centrem, které tam bylo u řeky. My jsme všichni leželi pod sedadly, protože stříleli přímo přes ten vlak.“ Přesto pamětnice dodnes lituje, že se tehdejšího dění víc neúčastnila: „Mrzí mě to, ale naši o mě měli strašný strach. Věděli, že při mojí povaze bych se k něčemu přimotala. V roce 1968 jsem poprvé pochopila, že existuje politika, do té doby jsem neměla důvod se tím zabývat.“ V září 1968 začínala škola chmelovou brigádou: „Měli jsme pocit, že musíme něco udělat pro vlast. Dokonce jsme poslali Dubčekovi pohled, jak jsme byli plní emocí.“ Když se vrátili do školy, nebyly změny tak razantní a ještě chvíli se udržel svobodnější duch: „Přestože byla naše češtinářka velká stranička, měli jsme zajímavé přednášky z literatury a ještě po srpnu nás seznámila s Vaculíkem, Kunderou, prostě se všemi zajímavými autory. Ale do maturity to samozřejmě zařazeno nebylo.“

Zpětně si také uvědomila, s jakou nadějí rodiče prožívali kulturní rozkvět 60. let: „Otec byl tehdy v komunistické straně díky poválečnému sloučení se sociální demokracií, byl vychován jako konstruktivní, státotvorný člověk. V roce 1968 byl proděkanem na filozofické fakultě. Po roce 1968 ho ze strany vyškrtli. Na škole mohl alespoň dál učit a po sametové revoluci ho studenti zvolili jako prvního porevolučního děkana.“ S otcovým působením na filozofické fakultě se také váží velmi silné vzpomínky na upálení Jana Palacha: „Tehdy jsme to v rodině hodně prožívali, protože děkan filozofické fakulty byl v nemocnici a táta v té době fakultu vedl, byl v roli děkana. Takže on vlastně musel řešil celou situaci. Potom při pohřbu se už děkan vrátil, ale tu nejhorší dobu, to zastihlo tátu ve funkci děkana. Musel to řešit na Hradě, byl u prezidenta Svobody, možná dokonce mluvil v televizi. Ale každopádně to bylo velmi, velmi těžké, protože všichni čekali, jestli se nějaký další student neupálí. A táta se na ně snažil zapůsobit, promluvit ke studentům, aby to prostě nedělali. Byl samozřejmě v hrozné situaci.“ Marie se účastnila i Palachova pohřbu, kdy stála u filozofické fakulty. Všechny tyto prožitky její život zásadně ovlivnily: „Bylo to šokující a hrozně se mě to dotýkalo. Stejně jako srpen, ale možná ještě víc Jan Palach. Jasně jsem pochopila, že není možné něco tolerovat a že cokoli budu dělat, bude se vztahovat k hrůze srpna 68 a k Palachovi. Že člověk musí být nekompromisní. To bylo to, co jsem cítila, aniž bych si to nějak formulovala.“

Příroda, kultura a intelektuální vztah ke světu pro mě tvořily jednotu

V této bouřlivé době přišel ještě jeden významný impulz, který Marii Klimešovou ovlivnil na celý další život.  Na podzim roku 1968 se zapojila do Skautu. Inspirovala ji k tomu maminka, která v mládí ve Skautu byla a často jí o tom vyprávěla; po obnovení organizace se dostala do jejího vedení. Marie se tak seznámila s Jankou Pfeifferovou, která ji přijala do skautského oddílu Kruh, a protože byla již starší, stala se hned tzv. rádkyní. Po zákazu Skautu se stali pionýrským oddílem, což bylo pro Janku velmi těžké. Nakonec se transformovali v turistický oddíl pod TJ Sokol Malá Strana a v první polovině 70. let prožili řadu krásných akcí: „Příroda, kultura a intelektuální vztah ke světu pro mě tvořily jednotu. Všechny nás to mimořádně obohacovalo a já mám dodnes obrovskou rodinu, na kterou se mohu kdykoli obrátit, i když nejsme v pravidelném kontaktu. Hodnoty, které jsme sdíleli, tu pořád jsou. Je to velké dílo Janky a jejího muže Honzy. To mi pomohlo přežít normalizaci i další těžké zkoušky.“  

V roce 1970 Marie maturovala na střední škole s rozšířenou výukou jazyků a rozhodla se pro studium dějin umění. Ty bylo tehdy možné studovat na filozofické fakultě pouze v kombinaci s dalším oborem; Marie si vybrala dějiny divadla. Prošla náročnými dvoufázovými zkouškami a přes velký počet uchazečů byla přijata. Věří, že to nebylo proto, že otec na fakultě učil, ale protože u zkoušek prokázala cit pro umění. Začínala ale normalizace a na fakultě docházelo k postupným změnám ve vedoucích pozicích. Přesto se našli lidé, kteří ji pozitivně ovlivnili. Na katedře dějin divadla to byli především Dana Kalvodová a Milan Lukeš. Pod jeho vlivem studenti založili shakespearovský kroužek a nastudovali Hamleta a Krále Leara v moderní verzi, kdy monology spojovali s dětskou hrou. Protože neměli dostatek herců, přizvala nakonec Marie své přátele z Kruhu a s představením dokonce vyhráli soutěž Šrámkův Písek. Na katedře dějin umění ji nejvíce oslovil Petr Wittlich, se kterým je dodnes v kontaktu. Ve 3. ročníku se Marie přihlásila na vypsaný studijní pobyt do Francie a díky výborné znalosti francouzštiny skutečně stipendium získala a další školní rok strávila ve Francii. To ji samozřejmě nemohlo neovlivnit. Právě tam, po zhlédnutí množství středověkých památek, kterým nemůžeme konkurovat, se rozhodla věnovat modernímu umění, což ovšem nebylo příliš žádoucí. Na otázku, zda uvažovala o emigraci, odpovídá záporně s tím, že by jí chyběla rodina, přátelé, ale i krajina. Paradoxně také měla pocit, že u nás nejsme svázáni tolika společenskými konvencemi, lidé na ulici tu na ni působili přirozenějším dojmem. Po návratu začala se staršími spolužáky intenzivně poznávat moderní umění i současné malíře. Stala se také členkou Společnosti neznámých učenců, kam ji přizval její zakladatel, bývalý student katedry dějin divadla Petr Pavlovský. Členy byli například filmový vědec Jiří Cieslar, filozof Petr Brodský a další. Měli své rituály, pravidelné Salóny, kde přednášeli referáty a zvali si hosty. Vydávali i časopis Acta incognitorum, který vycházel  v pěti kusech a dnes je uchován ve Státní knihovně i v Libri Prohibiti. Zde se také seznámila s Chartou 77, kterou přepisovala a sama dál šířila. Různé texty vozila i matčině sestře tetě Anče: „Později se ukázalo, že i manžel sestřenice byl nebezpečný, naštěstí rodinu neudal.“ Osobně ale  žádné chartisty neznala. Časem Společnost neznámých učenců opustila: „Byl to pro mě příliš omezený svět, potřebovala jsem žít otevřenějším způsobem a tento mikrosvět mě svazoval.“

To byl obraz největšího úpadku normalizace

Po ukončení vysoké školy Marie Klimešová krátce působila jako učitelka na uměleckoprůmyslové škole a v červnu 1977 nastoupila do Grafické sbírky Národní galerie, kde měla za úkol inventarizovat majetek zabraný ze zámeckých a klášterních sbírek, což pro ni byla deprimující práce. V té době také začala její strastiplná cesta k získání vlastního bydlení. Nárok na byt neměla, a tak se rozhodla stavět svépomocí, což byla jedna z absurdit normalizace. Díky otcově pomoci se stala členkou bytového družstva a po složitých peripetiích začala stavět půdní nástavbu na Vinohradech: „Když vidím, jak se dá rychle postavit půdní byt, tak tohle bylo mučení. Já ráda pracuju rukama, ale viděla jsem, jak námi pohrdá stavbyvedoucí i zedníci, co tam posedávali. To byl obraz největšího úpadku normalizace. Každý by měl v životě dělat to, co se naučil, co vystudoval, co umí.“ Stavba trvala šest let, kdy tam musela pravidelně docházet, přivodila si úraz hlavy, zlomený palec a jednou se dokonce propadla i s kolečkem stropem; tehdy se jí ale k překvapení všech nic nestalo. Život probíhal tak, že z práce, která ji nenaplňovala, šla na stavbu a po večerech se věnovala pozůstalosti Jiřího Balcara, protože v životě potřebovala práci, která jí dávala smysl. Během stavby se také stala maminkou dvou chlapců, ale ani péče o miminko ji nezbavila povinnosti odpracovat potřebný počet hodin, a tak musela chodit na stavbu i s kočárkem.

Během tohoto temného období intenzivně toužila tvořit něco, co by jí dávalo hlubší smysl: „Na konci 70. let byla situace tak neúnosná, že jsem hledala možnost, jak se realizovat. V Národní galerii, kde jsem pracovala, se zastavil čas.“ A protože se stále stýkala s lidmi se zájmem o moderní umění a později i s umělci, kteří nesměli vystavovat, pokusila se uspořádat první malé výstavy v okrajových centrech, v letech 1980 a 1981 pak i v Dobříši. V té době se také seznámila se svým prvním manželem, malířem Stanislavem Judlem. Jako významné vnímá výstavy v tzv. Hájence v oboře Hvězda patřící pod Památník národního písemnictví, kde během tří let chtěla ukázat tři generace autorů. První rok úspěšně proběhl, ale ve druhém roce byla výstava předčasně ukončena proto, že na ní vystavoval nežádoucí Oldřich Kulhánek; třetí se pak již nezrealizovala.  Později Marii oslovili Ivan Kafka a Milan Kozelka s nabídkou, aby zorganizovala sympozium v přírodě, na chmelnici Mutějovice mezi Prahou a Karlovými Vary. Celá akce byla naplánovaná na září roku 1983. Příprava byla po všech stránkách náročná, navíc Marie v té době měla desetiměsíčního synka. Nakonec se zdálo, že se vše podařilo včetně oficiálně schválené vernisáže: „Na vernisáž k Mutějovicům zase přijela ohromná spousta lidí. Ta akce byla schválená, já jsem kvůli tomu musela jet do Slaného a jednat tam s místní kulturní referentkou. A bylo to opravdu nepříjemné, na národním výboru byli velmi podezřívaví. A nakonec asi zjistili, že to není úplně košer a hned další den po vernisáži byli přátelští zemědělci z Jednotného zemědělského družstva Mutějovice, kteří nám půjčovali traktor, žebříky a ubytovali nás, pověřeni tím, aby expozici zlikvidovali. Takže oni prostě vše likvidovali, ale šlo to velmi špatně. A aby to šlo rychleji, tak zapálili uprostřed chmelnice instalaci od Ivana Kafky, což byl takový velký prostor z chmelových štoků, kterým se procházelo. A jak to začalo hořet, tak chytily sloupy chmelnice a celá chmelnice lehla. A já jsem se v roce 1983 skutečně domnívala, že pokud se něco nestane, tak kultura u nás ten normalizační tlak nepřežije. Byl tak strašný, že cokoli se začalo dělat, tak to okamžitě tajná bezpečnost věděla a postihy byly velmi nepříjemné.“

V roce 1987, po mateřské dovolené, kdy už byl konečně dokončený byt, nastoupila díky přátelům do Galerie hl. města Prahy. Zde nakonec zůstala deset let a uspořádala dvacet výstav. Před sametovou revolucí si hodně cenila výstavy Dagmar Hochové v Domě U Kamenného zvonu; byla to první velká fotografická výstava ve státní instituci. Její manžel tehdy připravoval katalog a plakát. Většinu času byl ale zcela ponořen do vlastní tvorby a Marie musela přihlížet, jak ho zcela pohlcuje: „Když jsem ho poznala, byly jeho obrazy nesmírně křečovitě expresivní. Kolem poloviny 80. let se začala jeho tvorba prohlubovat, obrazy byly nesmírně silné, plné symbolů a křesťanských motivů. Zároveň ho to ale začalo ničit, propadal se do svého světa, ze kterého ho neprobraly ani děti. Život a tvorba mu splývaly v jedno. Ocitl se sám, propadl se do deprese a v únoru 1989 to skončilo jeho sebevraždou. Jeho tvorba ale je mimořádná.“ Marie zůstala se sedmiletým Tobiášem a čtyřletým Jáchymem sama. Oni byli ale zároveň silou, která jí pomáhala jít dál. A vedle nich tu byla i rodina a přátelé z Kruhu. A tak je dnes vděčná, že se vždycky měla na koho obrátit. Po čtyřech letech se sblížila se svým současným manželem, malířem Svatoplukem Klimešem, kterého již dlouho znala.

Ohniska znovuzrození

Tomu ale předcházely události roku 1989. Pamětnice vzpomíná, že právě na výstavu Dagmar Hochové někdo přinesl petici Několik vět a všichni ji tam podepsali. Po pádu Berlínské zdi vyrazila do Německa a o událostech na Národní třídě se dozvěděla právě tam: „Hned jsem se vrátila a vyrazila na Václavské náměstí, a to i s kluky. A potom na Letnou dokonce přijeli i všichni Judlovi z Plzně a v té vánici jsme tam byli společně. Samozřejmě jsem si neuměla představit, že bych nebyla součástí téhle velké naděje.“ Po sametové revoluci Marie Klimešová dál pracovala v Galerie hl. města Prahy, kde mohla konečně svobodně realizovat výstavy, které považovala za bytostně důležité. V roce 1994 to byla Ohniska znovuzrození v Městské knihovně, kde představila české umění let 1956–1963. Zásadní pro ni také bylo seznámení se sochařem Zbyňkem Sekalem. Pomohla mu k navrácení jeho díla a v roce 1997 mu uspořádala výstavu v Městské knihovně. Tehdy byl již vážně nemocný a požádal ji, aby se věnovala jeho pozůstalosti. Slíbila mu to a vydala i jeho monografii.

V září 1997 se Marie Klimešová vrátila do Národní galerie, což paradoxně hodnotí jako jedno z nejhorších profesních období. Problémy vygradovaly hlavně za působení Milana Knížáka ve funkci ředitele. Odešla po pěti letech, kdy dostala důtku za nepatrné překročení rozpočtu. Krátce pak pracovala v Muzeu Bedřich Smetany a v roce 2003 přišla nabídka na doktorandské studium v Brně. Po počátečním váhání nakonec souhlasila i díky tomu, že v rámci studia mohla vést externí přednáškové cykly v Semináři dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně, v Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze a na Katedře dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2005 pak přednáší v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty UK: „Veškerou svojí prací se snažím narušovat nějaké stereotypy, tabu, klišé a ukazovat, že je možné se na věci dívat úplně jinak.“

I po odchodu z Národní galerie pokračovala v pořádání výstav. V roce 2010 navázala v Městské knihovně na Ohniska znovuzrození výstavou Roky ve dnech, kde chtěla vystavit tvorbu umělců, které vystavovala dříve, z období pozdního stalinismu: „Chtěla jsem ukázat, že žádná doba není ztracená, v každé době vzniká něco kvalitního.“ Za tuto výstavu dostala Cenu od umělců a teoretiků mladších 35 let. V průběhu let znovu vystavovala Zbyňka Sekala i další významné autory jako Stanislava Podhrázského, Jiřího Koláře a další. Na přání Kolářovy manželky Běly jí pomohla s uspořádáním jeho pozůstalosti a nakonec zpracovala i její tvorbu.

Aby se lidé setkali spolu i s uměním

V současnosti se Marie Klimešová věnuje projektu na téma České umění od r. 1947 do r. 1960 v mezinárodních sociokulturních souvislostech, na který získala spolu s přítelkyní a kolegyní Hanou Rousovou v roce 2019 grant. Hotová je již kniha, kterou napsaly, ale vzhledem k nárůstu cen chybí peníze na vydání. Ráda by také k tématu udělala výstavu v Národní galerii; na rok 2025 je sice v plánu, ale vzhledem k finanční náročnosti zahraničních zápůjček je vše nejisté. Situace v kultuře není ani dnes jednoduchá, ale oproti období před sametovou revolucí je zde zásadní rozdíl: „Kultura stále čelí problémům, ale člověk se může svobodně vyjádřit, zvolit si své téma, může udělat vše proto, aby ho uplatnil a má naději, že se mu to povede. Složitost pro mladé vidím v mnohosti možností a roztříštěnosti doby, což nese problém, že nenajdou něco, co by jim naplnilo odborný život na delší léta. Je velmi obtížné se pro něco doopravdy rozhodnout.“

Kriticky vnímá i polistopadový vývoj, ale stále neztrácí naději: „Ctili jsme Václava Havla a pak jsme byli čím dál tím zdrcenější. Ale pořád doufáme, že se dožijeme něčeho pozitivnějšího.“ To v době natáčení spojuje i s nadcházejícími prezidentskými volbami: „Myslím, že to musí dopadnout dobře. Nejreálnějším kandidátem pro většinu v současné dramatické situaci světa je pro mě Petr Pavel.“ Neztrácet naději a hledat cestu ke zlepšení vztahů mezi lidmi vidí i jako spojující nit svého života: „Vždy jsem se snažila nic nevzdávat, ale věci vyřešit a najít cestu i k tomu, jak se s lidmi domluvit. Lidské vztahy mě vždycky posilovaly. I při práci myslím na své přátele, dělám to pro ně. To, co chci sdělit, je ale důležité sdělit i těm, které neznám, jsou to pro mě cenní lidé. To je pro mě závazek i potřeba. Aby se lidé setkali spolu a v mém případě s uměním a porozuměli mu.“