Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Klimeš (* 1921)

• narozen 19. března 1921 v Opavě

• oba jeho bratři bojovali za první světové války v rakouských uniformách

• od roku 1930 členem Sokola

• roku 1931 vstoupil do Junáka, 1. oddíl Opava

• roku 1938 se rodina odstěhovala do Olomouce

• v roce 1940 maturoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí

• v letech 1940–1941 absolvoval jednoroční abiturientský kurz při obchodní akademii v Olomouci

• během války byl zatčen a popraven jeho bratranec Ladislav Klimeš

• od roku 1942 totálně nasazen, obdržel přikazovací dekret k firmě Krupp Berta Werk Markstadt bei Breslau

• nejprve pracoval v Markstadtu kanceláři

• na tři měsíce vyslán do Essenu

• 25. ledna 1945 namísto přikázaného přesunu před frontou utekl do protektorátu

• do konce války se ukrýval Žimrovicích u Opavy

• po válce se vrátil do Nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců

• okresní ředitel Nemocenského pojištění pro zaměstnance ve vyšších službách

• oženil se s Ruskou Ritou, se kterou se poznal v Polsku

• dlouhá léta zaměstnán v Čedoku

Miroslav Klimeš se narodil 19. března 1921 v Opavě. Jeho otec byl první československý přednosta železniční stanice v Opavě a jeho bratři byli o mnoho starší, takže museli narukovat v době první světové války a bojovali v uniformách rakousko-uherské armády. „Bojovali mí dva bratři. Už měli tehdy nějakých šestnáct roků a podléhali vojenské brannosti. Starší bratr byl u dělostřelectva, on byl u kanonýrů a kanonýři byli vždycky trochu vzadu, čili mimo takové bezprostřední ohrožení, ale bratřík byl přímo na frontě a vždycky vzpomínal: ‚Bojovali jsme na Piavě, to bylo celkem nejjižnější bojiště, kam se Rakušáci v Itálii dostali, a ta se brodila...“

Bratr Miroslava Klimeše byl zaměstnaný v pojišťovně v Bratislavě, kde také bydlel, a pamětník za ním často a rád jezdíval o prázdninách. „On měl dva syny, kteří byli o málo mladší, než jsem já, já jsem byl jejich strýcem, ale byl jsem starší jen o nějakých pět roků, a tak jsme si hráli a on taky dost stanoval, byla tam taková společnost Čechů, kteří pracovali v Bratislavě a jezdívali tam na takové výletní místo na území vojenské střelnice Malacky, do tzv. Tančiboku, tam bylo takové jezero, borové lesy, tak jsem tam prožíval... z dvouměsíčních prázdnin jsem alespoň měsíc prožíval vždycky v té Bratislavě.“ Často také jezdíval do Vídně, kde bydlela sestřenice jeho matky, která se do Vídně provdala. Z těchto cest také pochází zápis v jeho deníku: „Tam žila teta, ovšem, jak bych to řekl, to byla sestřenka matčina. Rodina mojí maminky pocházela ze Slovácka a vzala si nějakého Vídeňáka, nějakého Němce, protože to bylo za starého Rakouska-Uherska, tak samozřejmě byl Rakušan, žil ve Vídni, ale pak pracoval a také zemřel v Chorvatsku, v části, která taky patřila Rakousko-Uhersku. A pokud se tam zmiňuji o nějaké sestřence, tak to byla její dcera z prvního manželství, ona byla totiž dvakrát provdaná. Ten manžel zahynul při nějakém neštěstí v Chorvatsku.“ Další bratr pracoval za první republiky jako železničář v Opavě, a když byla Opava obsazena, žil v Olomouci.

Bratranec Miroslava Klimeše – Ladislav Klimeš – pocházel z Jarkovic u Opavy a za druhé světové války se stal odbojářem. V roce 1938 se stal vedoucím odbojové organizace Obrana Slezska, avšak v roce 1940 byl zatčen gestapem a o tři roky později, konkrétně 29. dubna 1943, popraven ve Vratislavi.

Skauting

Miroslav Klimeš už si bohužel přesně nepamatuje, kdo ho přivedl ke skautingu nebo kdy se tak stalo, ale v třicátých letech se stal členem významného 1. oddílu Opava. Dnes můžeme říci, že se tak stalo v roce 1931, a to na základě registračního listu činovníka z roku 1993. „Já jsem napřed začal chodit do Sokola, cvičitelem v tom Sokole byl nějaký starý pán, a to byl Miladin strýček, strejda Franta, ale já jsem byl pro takovou turistiku nebo přírodu, tak potom jsem přestoupil do Skauta, protože jsem se seznámil s nějakými kamarády, kteří chodili do Skauta, a tak jsem vstoupil do Skauta, do 1. oddílu Opava. Pokud pamatuji, tak byly v Opavě tři skautské oddíly. Ten první, to byl takový, i když jsme se mezi sebou nerozlišovali, a v tom prvním byla spíš střední vrstva nebo inteligence, druhý oddíl bylo něco... jakoby chudší a takový proletářský byl třetí oddíl, ale říkám, přitom nebyly žádné... že bychom se hádali nebo vytahovali. Tam jsem byl prakticky až do začátku války. Mám na to velice pěkné vzpomínky, měli jsme klubovnu, poprvé jsme měli klubovnu v klášteře na Masarykově ulici, v minoritském klášteře, tam nějak v prvním nebo druhém poschodí jsme měli klubovnu, potom nám nějaký příznivce, dobrodinec, dal k dispozici místnost na Západním nádraží, to ještě když jedete na Západní nádraží, tak tam byla naše klubovna. Jinak jsme měli my skauti, tehdá, jakýsi dobrodinec nám ne daroval, ale propůjčil svoji louku ve Štáblovicích-Hvozdnici, tam jsme si my skauti postavili dva či tři takové sruby a tam jsme měli každou sobotu a neděli, skoro každou... jsme se tam scházeli, tady byly tři oddíly, no tak, to jsme se vždycky, taky jsme měli takovou pěknou, jednou jsem se tam byl podívat, na takovém kopci ve Slavkovském háji byl takový malý kamenolom, mezi těmi rybníky byla taková výšina, byl tam pahrbek a tam se začal kdysi těžit kámen, asi břidlice, tak tam vznikla pěkná kotlinka, tak tam bylo další takové místo našich výletů a srazů. Ten oddíl tenkrát vedl Bena, to byl nějaký bankovní úředník nebo něco takového nebo ještě studoval, jeho tatínek byl určitě v bance...“

Velmi zajímavá je vzpomínka Miroslava Klimeše na to, jak se účastnil celostátní sbírky v opavském parku, kde se dokonce setkal s dcerou T. G. Masaryka, Alicí Masarykovou: „V Opavě každou neděli hrála muzika na Ptačím vrchu, vždycky byl koncert. A jednou se konala taková celostátní akce, sbírka, už nevím, a tehdy to byl Červený kříž. U každého vchodu do parku stáli skautíci a vybírali na Červený kříž a předsedkyní Československého červeného kříže byla Alice Masaryková, která tehdy do Opavy přijela, šla do parku a já jsem právě byl u výběrčího stolku jako ten skautík a paní Alice Masaryková mě pohladila po hlavičce a říkala mi: ‚No, ty jsi hodný chlapec, hodný skautík, že pomáháš Červenému kříži...‘“

Velmi zajímavé jsou také vzpomínky na štafetu k narozeninám Petra Bezruče, kterou organizovali slavní opavští skauti, bratři Večerkové, nestoři opavského skautingu. Štafeta tehdy vedla skrze Slezsko. „Dělali jsme tu štafetu na kolech z Frývaldova a ve Frývaldově se člověk pomalu nedomluvil česky. To bylo ryze německé město a já jsem měl úsek přes Červenohorské sedlo. Já jsem jel od toho spodku Bělá nebo jak se to tam jmenovalo, Bukovice – Dolní Domašov, a tam jsem jel nahoru, jak se to tam jenom jmenuje... ta samota, jak je přechod z Frývaldova na Karlovu Studánku, a teď, já jsem jel do toho kopce, a poněvadž to bylo v německé oblasti a hrozilo, že by nás Němci mohli přepadnout, poněvadž v tom roce 1937–1938 to už bylo takové rozeštvané, tak nás doprovázeli četníci, tak do toho kopce viděli, že těžce šlapu, tak mi řekli: ‚Chytněte se‘, tak jsem se chytil četnického auta a oni mě vyvezli nahoru a potom na sedlo... Já jsem měl jen úsek do Karlovy Studánky a tam už to přebíral kdosi jiný. Já už jsem potom jel na kole z Karlovy Studánky až do Opavy, poněvadž to už bylo většinou z kopce, tak to byla taková akce k tomu Bezručovi...“ Ještě je třeba dodat, že opavští skauti byli silně nakloněni odkazu Petra Bezruče, a proto se mnoho akcí konalo právě v tomto duchu.

Léta předválečná: „Dokud budou lidi na světě, tak se vždycky najdou nějaké skupiny, které budou vzájemně mezi sebou soupeřit a bojovat.“

Rodina Miroslava Klimeše žila před válkou poklidným životem a rodiče ani nenapadlo se přestěhovat do vnitrozemí. „Ne, měli tady domek, postavenou chalupu, byli v důchodu, no tak... Nebylo to tak, že by někomu nařizovali... Možná, že byly takové případy, ale lidé spíš utíkali z jiných důvodu, hlavně zaměstnání, poněvadž všechny české úřady, soukromé firmy ne, to bylo dost českých ústavů a všelijakých úřadů, no tak ti Němci nebrali, tak z existenčních důvodů museli odejít, měli děti, které nechtěli, aby se jim poněmčily, poněvadž většina českých škol nebyla, v Opavě nebyla ani jedna česká škola, pár těch českých škol bylo na venkově, a to si museli těžce vybojovat, proto kvůli těm dětem mnozí odešli.“

O soužití s Němci Miroslav Klimeš řekl: „Dokud tu bylo Československo, tak Němci žádné hákové kříže nevyvěšovali, až Opavu obsadili, přirozeně. V den, kdy Opavu obsadili, jsem tu nebyl, to jsem byl v Olomouci, my jsme byli evakuováni před eventuální frontou... Vzpomínám si na jednu věc, říkám, hrozně jsem brečel, abych dostal kolo, a vzpomínám si, že jak jsem se vracel z Olomouce, ale už si nevzpomenu přesně, kdy to bylo, ale kolo jsem si poslal do Ostravy. Z té Ostravy jsem se vracel domů na kole a na hranicích mě kontrolovali ordneři a jeden ordner na mě zařval: ‚Rechts fahren!‘, protože do té doby se jezdilo vlevo v republice, to až Němci zavedli všeobecné ježdění vpravo. Dále si vzpomínám, že Němci byli zorganizovaní, jejich národním krojem byly bílé fusekle a takové ty kožáky s tím poklopcem, my jsme tomu říkali zvedací můstek nebo něco takového. Teď má být v Opavě o poměru Češi a Němci: podívejte se, byli slušní Němci a fanatici, to máte tak, konkurence obchodní nebo v podnikání. Ti Češi začali ty Němce dohánět, co se týká ekonomiky, čímž vznikla konkurence, která byla podnícena eventuálně národnostně. To máte tak jako dnešní podnikatele, máte jenom Čechy, a když podnikatelé si objednají vraha... Zde se to vybíjelo na národnostní stránce. Tyto dvě konkurence se znásobily národnostními poměry. A to bylo tak, když Hitler začal horovat pro sjednocení všech Němců v jednom státě, no tak i ti slušní Němci nakonec čemu měli dát přednost... Teď se na to můžete dívat z více hledisek, pro nás příznivých nebo nepříznivých. Já říkám, nikdy nebude klidu pod olivami, dokud budou lidi na světě, tak vždycky se najdou nějaké skupiny, které budou vzájemně mezi sebou soupeřit, bojovat atd.“

Na těžký rok 1938 Miroslav Klimeš vzpomíná takto: „Vím, že byla jakási mobilizace, že jsem tehdy ještě k večeru nebo skoro v noci na kole jel obhlídnout, co se děje kolem dokola, vím, že kolem těch pevností jsem jel, že jsem tam měl někde u Milostovic nebo něco takového, a poněvadž hrozila vojna a Opava byla pohraničním městem, tak tatínek povídá, tak abyste byli trochu uchráněni, tak celou rodinu odstěhoval do Olomouce, kde jsme bydleli u tety, a když obsadili Sudety, tak jsme se potom vrátili do Opavy. Když už zabrali Sudety, tak jsme se vrátili domů, bydleli jsme na kopci s tatínkem.“

Válečná léta

Miroslav Klimeš musel odejít studovat na gymnázium do Valašského Meziříčí. „Začal jsem chodit do sedmé třídy gymnázia, Němci české školy zrušili, zvlášť v Opavě, ta byla německým městem. Tak jsem měl možnost dodělat gymnázium v Ostravě nebo ve Valašském Meziříčí. Tatínek říkal do Ostravy ne, tam jsou ostravští chachaři. Ostrava byla pověstná zločinností, neměla dobrou pověst, tak jsem šel do Meziříčí a tam jsem to gymnázium dodělal. V roce 1940 jsem maturoval. A teď, co dál, no tak, abych měl nějakou odbornost, tak se pokusíš dostat na obchodní akademii, která dělala takový jednoroční kurz při obchodní akademii, kde se probíraly jenom ty obchodní věci, které na gymnáziu nebyly, a tím jsem dostal kvalifikaci, jako bych absolvoval obchodní akademii, ale stálým bydlištěm jsem byl v Opavě. Tak o prázdninách jsem byl doma v Opavě a teď bylo takové ustanovení, že kdo chtěl pokračovat ve středoškolských studiích, musel jít na žňovou brigádu. Tu žňovou brigádu jsem si odbyl u svého bratrance v Jarkovicích.“ Tímto bratrancem byl Ladislav Klimeš, vedoucí rozsáhlé ilegální organizace, která působila ve Slezsku. Bohužel byl posléze zatčen a popraven ve Vratislavi.

Po absolvování jednoročního kurzu při obchodní akademii nastoupil pamětník do pojišťovny, avšak netrvalo dlouho a byl povolán do totálního nasazení do Německa ke známé firmě Krupp. „V roce 1942 jsem byl totálně nasazený, poněvadž natahali tolik chlapců do Německa, já jsem dostal dekret, přikázání, Krupp Berta Werk Markstadt bei Breslau, u té Vratislavi stavěli velkou zbrojní továrnu na pancíře a děla, aby byli dále od toho bombardování, ten Essen byl vystavěn a tam bylo dost bombardování a ničení, čili stavěli novou fabriku, tam nebyly ubikace a práce pro nás, tak nás napřed zatáhli do toho Německa, do toho Essenu, já jsem tam byl jenom tři měsíce, kdo uměl trochu německy a měl maturitu, tak toho vzali do kanceláře jako tlumočníky. Můj šéf měl velký strach z bombardování, a tak usiloval, aby jeho pracoviště bylo daleko od toho bombardování ve Vratislavi, tak přestěhoval svoji kancelář na nové místo a vzal také nás, to svoje osazenstvo, tam jsme byli tři Češi, my jsme si říkali: ‚My jsme česká dvorská kancelář.‘ Abychom něco neprováděli nebo abychom byli pod určitým dozorem, poněvadž jsme tam mohli ledacos sabotovat, i když, co můžeš sabotovat v kanceláři, kde se evidovalo nemocenské a starobní pojištění... U toho Kruppa si nás docela vážili. Já si vždycky vzpomínám, nemyslete si, že se po válce vrátíte domů, ale pozor, nebylo to myšleno zle, poněvadž v každé kanceláři u Kruppa byli Češi, páč my Češi jsme byli schopni z těch národů, které tam byly nahnány na práci... my jsme byli schopni se domluvit s celou Evropou. My jsme uměli německy, já jsem uměl rusky, kamarádi byli většinou z kněžského semináře v Olomouci, ti byli zase na jazyky jako latina a řečtina. Cizinci taky neuměli německy, takoví Poláci, Ukrajinci, Rusi, no tak když něco potřebovali nebo se jim mělo něco vyřídit, tak k tomu se volali Češi. Tak povídali, vy se nevrátíte, ale vy půjdete do Ruska, poněvadž počítali, že vyhrají, a vy tam budete pracovat podle našich pokynů, samozřejmě ředitel všech těch závodů by byl Němec, kdyby Hitler vyhrál, tak já bych byl v Rusku něčím. Ne, že bych s tím počítal nebo se na to těšil, to zase ne, ale říkám, u toho Kruppa si nás v podstatě vážili, jak jsme přešli potom do Polska, celý Krupp stavěl velkou fabriku tady u Vratislavi.“

Zajímavé jsou další vzpomínky Miroslava Klimeše na práci a ubytování v Essenu: „Na to si opravdu taky nepamatuji. Byly to dřevěné lágry, ještě nebyly dobře zařízené. Ještě se dávaly postele dohromady, matrace, nějaké deky se fasovaly, potom nás vždycky svolávali a rozdělovali na jednotlivá pracoviště, část těch obyvatel, toho baráku, no, celého toho lágru, ti, kteří už měli nějakou odbornost ve strojařině, tak byli poukázáni do takových těch zaučovacích dílen, aby si trochu zvykli na ty německé výkresy, prostě německý způsob práce, a ti, kteří nebyli vyučeni, tak ty v počátku v tom Essenu posílali na všelijaké, především kopáčské práce, kopat kanály, stavět lágry, pro další a další nucené, kteří tam byli prostě vysláni na práci, tak je museli někde ubytovat, tak pro ně se stavěly další a další lágry. A já jsem tam kopal kanály nebo vodovodní potrubí nebo základy těch dalších baráků. Říkám, na tohle si pramálo pamatuji... Jinak samozřejmě jsme se ulívali, protože na to jsme byli málo zvyklí, na tyto těžké práce fyzické, jídlo bylo mizerné a špatně upravené a bylo toho málo. Tenkrát jsme byli v letech, kdy je člověk nejhladovější, kdy ještě roste, a 400 g, necelých půl kila, na snídani, oběd a večeři nestačí. Zajímavé je, že velice málo k tomu jídlu dávali brambor. Brambory byly skoro jako moučník v neděli, celý týden jsme byli jen na tom... Já jsem měl tu výhodu, že mi maminka posílala stravovací lístky na chleba, tam do Německa, poněvadž jsme měli příbuzné na venkově, tak mamince přivezli chleba, mouku atd., tak po té stránce mohla chlebový lístek postrádat, tak já jsem byl na tom celkem dobře ve srovnání s jinými. Co jsem se udivoval u jiných, že jim posílají taky, poněvadž byli mnozí z venkova přikázáni dělníci, a že jim posílali chleba a nějaké přilepšení, nějaký chlast a nějaký špek, posílali v balících, ale pozor, jako železniční balíky, ne jako poštovní balíky, a co jsem se udivoval, nejpozději přes to bombardování a takové poruchy v dopravě, nejpozději čtvrtý den byly ty balíky v tom Essenu, což je pěkně daleko... A potom jsem se dostal do kanceláře, potom si nás brali do těch kanceláří nebo to jsem vám taky říkal, že jak bylo to jídlo mizerné, že jsme jeden den stávkovali, že z takového jídla nemůžeme vykonávat žádnou těžkou práci. A ten stavbyvedoucí na nás poslal policajty a chtěl nás poslat do koncentráku, ale Krupp řekl žádný koncentrák, to jsou moji pracovníci, vám zapůjčení, a vy je nebudete posílat do žádných koncentráků, ale postarejte se jim o lepší stravování, poněvadž jsme to stravování nabídli těm policajtům, co nám přivezli, a ti to nechtěli, aby jenom ochutnali, jestli to za něco stojí, ale že neměli odvahu. (...) kterou nám přivezli, nemastnou neslanou, že ji odmítli vyzkoušet na sobě a potom začaly takové ty nálety a k večeru jsme se vždycky sebrali a šli někam do krytu, nejlepší kryt byl na nádraží, tam byl opravdu nějaký podzemní, v několika poschodích postavený kryt.“

Podmínky ubytování dále dokresluje příhoda s krysami, kterou zažil Miroslav Klimeš v Essenu: „Krysy jsme tam měli a mně se tam narodily myši pod hlavou, myšičky, najednou v noci cosi mně tam kňourá a piští a já povídám, co to je, tak jsem vzal podhlavník a byly tam myšičky; ty myšičky, když se narodí, tak mají krásnou růžovou barvu, povídám, no, tu noc už dospím a ráno s vámi udělám pořádek. Zřejmě rozuměly česky a někam se odstěhovaly a už jsem je nenašel, slamník jsme vysypali, myšičky to tušily a odstěhovaly se na nějaké bezpečné místo, tak jsem je nemohl zlikvidovat a celkem su rád. Měly černá očka, růžové tělíčko, docela sympatické byly ty malé myšky.“

V Marktstadtu se Miroslav Klimeš setkal i s Židy: „Ti Židé většinou pracovali v továrně, na stavbě, o tom vím, co říkali ti kluci, že třeba některého Žida zbili a hodili do toho, zacementovali, zaživa prakticky, a já vzpomínám ještě jednu, jakási parta židovská v Marktstadtu nám jednou uklízela, dělala prostě pořádek, uklízela smetí a tak dále a jedna taková... totiž tak ten úklid... kluci, myslím, šli ráno do práce, já už nevím v kolik, dejme tomu v šest hodin, a ti Židé ten pořádek na lágru dělali, až my jsme byli většinou v práci, ale já, když jsem byl v té kanceláři, tak já jsem odcházel někdy i později, poněvadž my jsme začínali až někdy v osm nebo nějak tak, a ti Židé uklízeli a semo tamo se rozbíhali, poněvadž se tam nezamykaly nějaké ty dveře, nebyly žádné klíče... se rozbíhali po těch barácích a po těch pokojích a říkali chlebušek, chlebušek, chlebušek. Tak se mnou třeba byli, chodili taky pozdě do práce, ti seminaristé, tak nějaký ten chlebušek jim dali, ale zajímavé – dali, ale on to chtěl zaplatit a jeden ten Žid nechtěl ten chleba, aniž by zaplatil, tak to jsme nedovedli pochopit, buď je to taková touha udělat kšeft, to máte tak, neslyšíte, když jede někdo do Turecka nebo na ten Střední východ a je mu nabízena nějaká tento... on musí žádat slevu, musí odmítnout, že je to drahé, páč, kdyby tam přišel a koupil to za tu cenu první, kterou on řekne, tak tento bude zklamaný a ten mu ještě nadá, čert s tebou nebo něco, ty mně zkazíš celý den, on musí, to je pro něho požitek, on ještě uvaří kávu nebo něco takového a hodinu bude se s vámi trhovat a dohadovat o ceně a slevíte to nakonec třeba na polovinu nebo na třetinu, ale bez toho by byl tento prodávající tamější nešťastný, to je zrovna, jak vám říkám, jak ta babka, tam si dala toho Hitlera, udělala z něho ten svatý koutek... je folklor... někdo je víc praštěný a někdo méně. A jednou ještě tam, jednou v tom... poněvadž jsme chodili kolem toho židovského baráku, to se chodilo, ten byl obehnaný drátem, přirozeně, a oni tam kohosi řezali, takže vzbudili i takový zájem těch kolemjdoucích nebo něco takového, a ten voják, který je hlídal, skoro vystřelil, aby rozehnal tu tlupu těch diváků, že ani... i Němci se zastavovali, podivovali se a odsuzovali to mlácení toho Žida, nemá každý žaludek na všecko se dívat...“

Na počátku roku 1945 se Miroslav Klimeš rozhodl, že už dále nebude pracovat pro firmu Krupp, a chystal se uprchnout zpět do protektorátu. „V roce 1945 se blížila fronta od východu, tak nás Krupp... všechno se evakuovalo, tak nám řekli, 25. 1. 1945 se přesunete do Jelenie Góry, kde měl Krupp shromažďovat svoje pracovníky, ale já jsem si řekl: Já už nepůjdu do Jelenie Góry, ale půjdu do Opavy, s tou svojí první manželkou, tak jsme se dostali sem do Opavy a tady jsem se schovával, prakticky nic nedělal, až do osvobození, potom jsem nastoupil na první místo v nemocenské pojišťovně.“

Konec války

Vraťme se však ještě ke konci války, z nějž má Miroslav Klimeš zajímavé vzpomínky. „(Když skončila válka v květnu 1945, kde jste se nacházel?) Když skončila válka, byl jsem na útěku z Německa a při tom útěku jsem si uhnal zápal plic, tak jsem byl u bratra, ten byl v Hradci Králové, a potom jsem se vrátil kolem Velikonoc do Opavy, ovšem přitáhl jsem si z Ruska ruskou manželku, jak říkám, tak jsem měl starosti jednak ji tady udržet, poněvadž Sověti trvali na tom, že všichni sovětští příslušníci se musí vrátit, no tak to byl kumšt, furt je chtěli stahovat, a to už jsem byl oženěný, potom se nám narodil syn, no tak jsem měl starosti o rodinu, tak do Skautu už jsem se nevrátil, do nějaké činnosti skautské.“

Když se pamětník vrátil domů, zjistil, že mu byla zcizena druhá část jeho skautského deníku. „Totiž já jsem měl ještě pokračování toho deníku, to jsem psal do takových sešitů a ty mi někdo ukradl, ty moje zápisky po roce 1945, když už Němci odešli, tak všichni Kylešováci se vrhali do Opavy, aby si něco nakradli v této době, a přitom já jsem to měl tak zapečetěné, v takových papírech zabalené, že budu pokračovat, tak jsem to choval v takovém obalu. No tak si někdo myslel, že tam bude nějaká vzácnost, tak mi to čmajznul, tak já už ta přesná data neumím.“

Miroslav Klimeš také hovořil o svém vztahu k Němcům po válce: „Řekl bych, že mám takový větší rozhled, co se týká Němců, to víte, často se bavím, mám takový názor na ty sudetské Němce, byli ti štváči, nacionalisté a byli normální Němci, já jsem se třeba stýkal s těmi normálními Němci, tam nemůžu říct, jeden z těch odsunutých Němců, který... zmínil jsem se už o tom případu, asi to byl ten Hermann Thiel, tento jejich syn, doma možná mluvili německy, poněvadž česky... dost špatně česky mluvila, ta manželka pana Thiela z Horního Benešova. Doma jistě mluvili německy, ale toho kluka posílali do české školy a on kamarádil, tam, kde jsem bydlel na tom Kylešovském kopci, tak byla část česká a část německá a ten Erich žil v té naší vilce ve sklepním bytě, byl posílán od české školy a kamarádil s námi s Čechy, když přišlo k převratu a stali se říšskými Němci, no tak se měli stěhovat do protektorátu, tento Rišek, tento kamarád, musel jít na vojnu, tam byl zraněný nebo byl v zajetí dokonce, asi byl i v ruském zajetí, teď přišel rok 1945 a odsun Němců čili ti jejich rodiče byli odsunuti, ale poněvadž jsme byli v takových přátelských stycích, říkám ta paní Thielová, tak hodná ženská, žádná fašistka, ani ten její manžel, no, když posílali kluka do české školy, tak nebyli žádní nacionalisté, ale než je odsunuli, tak přišli ti Thielovi k mojí mamince, která tam žila, a povídali jí, nevíme, co je s Erichem, kdyby se tady ukázal, my vám pošleme naši adresu, abychom se pak sešli, a to se uskutečnilo, Rišek se vrátil někdy po dvou letech, v roce 1947, ze sovětského zajetí, právě tím, že argumentoval, že je českým občanem, přijel za mojí maminkou, ta mu dala adresu a on se setkal s rodinou v NDR. Ještě něco, jednou během války jsem byl v Opavě a potkal jsem toho Riška a on povídá, nazdar, Mirku, takže žádný Heil, Hitler!, žádný němčování. A možná, že z vděku za to, že se díky té mojí mamince vrátil ke svým rodičům, tak mě do toho NDR pozval, já jsem tam byl dvakrát a velice se ke mně dobře chovali, jak ten Rišek, tak ten pan Thiel i paní Thielová. No, a povídám teď Němci, teď nastala ta štvanice v roce 1938, Němci jsou Němci, měli být proti těmto Němcům. Ta situace nebyla tak jednoduchá, já říkám, cením si každého, jak se chová. Může být třeba Cikán, ale když se ten Cikán chová slušně, tak je pro mě člověkem. Židi, jak já některé slyším, co ani neví, co to Židé jsou, a jdou a zničí a zvandalizují židovský hřbitov. Za středověku byli lidé možná nenáviděni nejen kvůli náboženství, ale Židům byla vyhrazena lichva, křesťanské půjčování bylo nemravné, a proto si ti Židé jistě počítali jisté úroky, čili někdy vysoké, a proto byli nenáviděni, to je můj názor, nemusí to být pravda, ale prosím vás, dneska ti árijci kradou víc a lichva je dneska tak rozbujelá v tomto státě, a vláda s tím nic nedělá.“

Zaměstnání

Po válce Miroslav Klimeš nejprve nastoupil základní prezenční službu a poté pracoval v nemocenské pojišťovně, kde se stal ředitelem pobočky, avšak v padesátých letech byl tento typ pojišťovny zestátněn a zrušen. Pamětník strávil krátkou dobu u pracovních záloh a následně si našel místo u Čedoku, kde pracoval jako externí průvodce. „Já jsem začal v Čedoku jako průvodce, jako externí průvodce, čili ne jako zaměstnanec, potom se uvolnilo místo. Když jsem se vrátil do Opavy, tak mé první zaměstnání bylo v nemocenské pojišťovně, dokud ještě existovaly, myslím do roku 1951, a zase jeden z mých kamarádů byl zase skaut, Skácelík, a ten Skácelík dělal externího průvodce ne v Čedoku, ale tehdy se to... prostě v nějaké cestovní kanceláři, jmenovalo se to Turista nebo něco takového... tak jsem tam začal dělat externího průvodce a byl jsem zaměstnaný v pracovních zálohách a tehdy se uvolnilo místo v tom Turistovi, tak povídal, uvolnilo se místo, můžeme tě zaměstnat jako stálého zaměstnance, tak jsem v pracovních zálohách dal výpověď a šel jsem do cestovní kanceláře, která si měnila název, nevím, jak se to jmenovalo poprvé, potom byl Turista a potom Čedok, takže pod různými názvy, ale na stejném místě. Ovšem, když jsem dělal jako zaměstnanec Čedoku průvodce, tak buďto bylo služebně, ale to bylo málokdy, poněvadž Čedok neměl jen stálé průvodce, a potom byli externí, čili když jsem chtěl jet na nějaký zájezd, abych něco poznal nebo něco takového, tak jsem si na to musel vzít dovolenou, ovšem za tu průvodcovskou službu jsem dostal zaplaceno. Čili jsem bral za dovolenou normální plat, a když jsem jel u Čedoku jako externí průvodce, tak jsem dostal zaplaceno, tak jsem se zase poměrně lacino dostal do světa a samozřejmě do socialistických států, jenom jednou nebo dvakrát jsem se dostal do kapitálu. (A to bylo kde?) Jednou to byla Itálie a jednou Švédsko a Dánsko, rád jsem jezdíval do Sovětského sojuzu a zase na jedné straně musím říct, a to často říkám, já jsem měl štěstí v životě vůbec, že jsem narazil vždycky na slušné a takové vstřícné lidi, třeba jedni nadávají na ty, na Rusy, na Němce, na něco, ale já jsem měl kliku. Potřebovali tam pracovníka... Jako stálý zaměstnanec jsem skončil až v důchodu.

Taky jsem nebyl členem strany, ale strana měla na mě pořád nějaké požadavky. Já říkám, vedoucí každého podniku musel být členem strany, ti měli vždycky měsíčně schůze, a furt nevím, komu jsem vadil, furt, co ten Klimeš, co ten Klimeš... A furt bude První máj, Klimeš musí pomoct při organizaci Prvního máje, Klimeš by měl chodit do stranického školení. Jak taky tu Miládku pořád... tak nakonec šla, já jsem neměl zájem o žádnou politiku, o politickou činnost, speciálně v KSČ, že bych měl odebírat Rudé právo, furt měli nějaké požadavky. A v Ostravě zase byli vedoucí komunisté, ale komunisté, kteří tomu víceméně moc nerozuměli, a vždycky potřebovali někoho, kdo tomu rozuměl. Tak v Ostravě nakonec jeden zemřel, ale pak tam přišel solidní komunista, říkám solidní, který by nikomu neublížil nebo něco takového, já říkám, byli záškodníci komunisté a lidé, kteří to brali ze sociálního nebo lidského hlediska, něco lepšího dokonalejšího, no vytýkat jim, že tam byli v té straně, že nechali ty divé komunisty vyřádit... No, tak ten za mnou přišel, jestli bych nechtěl do Ostravy, a v Ostravě jsem měl takový plat, páč kdyby šel ten do penze, ten opavský vedoucí, tak já bych zase zůstal, já bych tam byl jako nejvzdělanější nebo nejodbornější pracovník, ale já bych nemohl být v Opavě vedoucím, no tak jsem si řekl, že půjdu do Ostravy, poněvadž v té své funkci, měl jsem strašně dlouhý titul obchodní zástupce vedoucí tuzemského dopravního ruchu, tam jsem měl takový plat, jako bych měl jako vedoucí v Opavě. Jakési zatížení bylo to dojíždění do Ostravy, ale povídám, budu mít pokoj od toho opavského okresního výboru KSČ, no, tak jsem šel do té Ostravy a tam jsem skončil jako vedoucí obchodní referent pro domácí cestovní ruch, už jsem si vzpomněl na ten svůj titul, v arabských zemích čím více je tam slov, tím více je ten člověk vážený. Tam se nikdo nestaral, jestli jsem byl v průvodu Prvního máje, nebo nebyl, nikdo nechtěl, abych si abonoval Rudé právo, nikdo mě neposílal do žádného stranického školení.“

21. srpna 1968 a Miroslav Klimeš: „Rusové věřili tomu, co jim vrchnost řekla, a všichni byli přesvědčeni, jakou nám udělali službu a záchranu.“

Okupaci sovětských vojsk prožíval Miroslav Klimeš velmi zajímavě. „Slyšel jsem to v rádiu a byl jsem na cestě z Opavy do práce. Vím, že když jsem přijel do Ostravy, tak tam právě dorazili Sověti, a teď mě navedli, abych se jich zeptal, co tu dělají a proč sem přijeli, tak poněvadž jsem uměl rusky, tak jsem se s nimi dohovořil; podívejte se, dneska jsem si opisoval nějaké vyjádření o Rusech a říkám, o Rusy se člověk dost zajímal a Rusové byli u Čechů dost populárním národem, poněvadž to byl největší slovanský národ a vždycky mu Češi důvěřovali, že se za ně Rusové postaví, že nějak pomůžou. Teď jsem si opsal jeden takový... Václav Havel se o Rusku vyjádřil, že v Rusku stále převládá nevolnické vědomí se slepou úctou k vrchnosti a automatické identifikaci se vším, co vrchnost tvrdí, kombinovaná s velmocenským patriotismem, pro něž jsou zájmy říše vyšší než zájmy člověka, a to ten Havel vystihl velice přesně, poněvadž když ti Rusi, říkám viděl jsem ústup Němců, ti Němci se schovávali, kdežto Rus měl garmošku, a proč se nekryjete, proto jich taky tolik padlo, nás mnogo, nás mnogo. Když jsem byl v Ostravě, tak sem dojížděla nějaká Gruzínka, a sice proto, že její syn padl tady na Hlučínsku, dlouho se o něm nevědělo, protože byl zasypaný v nějaké chalupě, potom ho objevili, podali jí zprávu a ona každoročně jezdila na jeho hrob. A vždycky tady byla čtrnáct dní a dělala tady nějaké přednášky nebo věnoval se jí vždycky Svaz přátelství SSSR, a poněvadž potřebovala nějaké místenky atd., jak jezdila a chodila do Čedoku, a tak vždycky za mnou, páč jsem se uměl rusky běžně jako vyjadřovat. A tak jsme se všelijak bavili a já jsem se jí zeptal, a proč jste nás osvobozovali v tom roce 1968? A ona: my jsme vás zachraňovali před Němci, poněvadž oni všem v Rusku namluvili, že se nás Němci snaží obsadit, to já jsem byl už za svojí první dcerou, která byla v Německu, to už bylo v sedmdesátém roce, prostě jsem byl za dcerou, a když jsem viděl, jak němečtí vojáci a francouzští, ti ani nechodili v uniformách. Dcera bydlí v Kaiserslauternu a o víkendu se všichni němečtí vojáci sebrali a jeli na víkend do Francie... Rusové věřili tomu, co jim vrchnost řekla, a všichni byli přesvědčeni, jakou nám udělali službu a záchranu.“

Manželka Milada Klimešová, rozená Hermanová

Velmi zajímavě vyprávěl Miroslav Klimeš o své druhé manželce Miladě Klimešové, rozené Hermanové. „Miladu jsem poznal na skautských vycházkách v osmdesátých letech. Její tatínek byl odborným učitelem a potom ředitelem školy měšťanské, on pocházel sice od Přerova, z Loštic, ale už po první světové válce se přistěhoval sem a působil jako odborný učitel a ředitel školy. V sedmdesátých letech začala studovat VUML, ale z trucu, protože měla kvalifikaci, vzdělání, schopnosti, zájem atd., ale byla odmítána ke správnému pracovnímu zařazení, protože je skautka a že je politicky nevzdělaná, jak říkám, každý v nějaké vedoucí funkci musel být členem strany, ona nemohla být, protože byla skautkou. A když je sekýrovali, že musí navštěvovat VUML, tak na truc, aby jim vyvrátila tuto podmínku, že je politicky nespolehlivá, tak z trucu udělala ten VUML a udělala ho s výborným prospěchem. Teď mi tady vrátili nějakou knihu, musím se vždycky zasmát, protože je tam napsáno: za obětavé starostování ve studijní skupině C Večerní univerzity marxismu-leninismu ve školním roce 1973–1976 věnuje vedení DPV. Miládka pracovala ve zdravotnictví, v biologických laboratořích, tam, co se kontrolují krevní rozbory atd. Pořád s ní šibovali, jednou byla ve Vítkově, potom ji poslali do Hlučína, prostě nechtěli ji trpět tady v Opavě. Ale poněvadž jako okres, tak ji posílal do pracovišť, pro které měla kvalifikaci, tak byla právě v Hlučíně a ve Vítkově, až potom její tatínek byl invalidní a nemocný, páč bydlel v Opavě... nebo stálé bydliště měla v Opavě, poněvadž do toho Hlučína dojížděla denně z Opavy... tak ji konečně přece jen ponechali v té Opavě. Za její skautské přesvědčení ji pořád sekýrovali nebo šikanovali, jak by se to řeklo dneska.“

Doporučené prameny a literatura

Nahrávka Miroslava Klimeše

Nahrávka Jiřího Klimeše

Skautský deník Miroslava Klimeše

Skautská registrace 1. oddílu Opava z roku 1937

BEINHAUER, Boris. 80 let skautingu na Opavsku 1921–2001. 1. vyd. Opava: Boris Beinhauer, 2002.

VOJÁČEK, Ondřej. Skauting na Opavsku [online]. 2009 [cit. 2012-06-28]. Bakalářská práce. OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Radim Kofránek. Dostupné z: <http://theses.cz/id/vem4k0/>.