Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Klimeš (* 1939)

• narozen v roce 1929 v obci Jarkovice

• otec Ladislav Klimeš velitelem Obrany Slezska

• otec 29. dubna 1943 popraven v Breslau (Vratislav)

• strýc Leoš Palyza 29. dubna 1943 popraven v Breslau (Vratislav)

• pochod smrti zajatců v lednu 1945 na Opavsku

• osvobozování Opavska

• vystěhování řádových sester z Vlaštoviček

• kolektivizace

• strýc Ferdinand Palyza vítěz Velké pardubické

• v současnosti Vlaštovičky (Jarkovice)

Jiří KLIMEŠ

Říkala mi, že se potopila velká loď

Jiří Klimeš se narodil v roce 1939 v Jarkovicích, které jsou dnes součástí města Opavy. V době jeho narození byly ale Jarkovice nezávislou zemědělskou obcí, v níž rodina Klimešova zastávala důležité postavení. Již krátce po obsazení pohraničí nacistickým Německem se stal v listopadu 1938 otec Ladislav Klimeš vedoucím odbojové organizace Obrana Slezska. Po zátahu gestapa byl v srpnu 1940 zatčen a o tři roky později popraven ve Vratislavi (německy Breslau). Po zatčení otce byla rodina vyhnána ze svého hospodářství a až do konce války žila u rodiny Osadníků ve Vlaštovičkách, kteří jim přes vlastní riziko poskytli přístřeší. Po válce se vrátili zpět do svého domova, ale během kolektivizace venkova na ně byl vyvíjen takový nátlak, že matce nezbývalo nic jiného než vstoupit do JZD. Dlouhá desetiletí pak byli svědky, jak místní družstvo devastuje jejich rodinné hospodářství. V době komunismu byla rodina na indexu nepohodlných osob a otcova vlastenecká smrt byla záměrně zamlčována. Jiří Klimeš sice vystudoval vysokou školu, ale to jen díky shodě šťastných okolností, vlastní odvaze a schopnostem.

Otec byl jednou z největších postav československého odboje

Dědeček Jiřího Klimeše Antonín Klimeš zakoupil v Jarkovicích malé hospodářství, které kompletně přestavěl a přikoupil k němu několik hektarů půdy. Stal se také starostou obce a založil několik zemědělských družstev (mlékárenské, lihovarnické atd.). „Měl velmi pokrokové názory, které zdědil i můj otec,“ dodává Jiří Klimeš. Pamětníkův otec Ladislav Klimeš pak v roce 1932 hospodářství zdědil a dále zvelebil. Jiří Klimeš vypráví, že kvůli Velké hospodářské krizi musel často měnit odrůdy pěstovaných plodin a druhy chovaného dobytka, podle toho, co si zrovna trh vyžadoval. Díky této jeho flexibilitě se i v těžkých časech hospodářství dařilo a mělo kolem třiceti hektarů půdy. „Otec například na Opavsko přinesl pěstování řepky, která tady nebyla vůbec známá, a na dlouhá léta se Jarkovice a okolí staly takovými pěstiteli, že měli v rámci republiky největší výnosy. Protože jsem léta pracoval v Agroprojektu, tak něco vím o zemědělských stavbách a jeho řešení přestavby hospodářství bylo naprosto unikátní,“ vypráví inženýr Jiří Klimeš. Otec byl také velmi činný v zemědělských družstvech, akciových podnicích, byl sokolem, a dokonce ve Slezsku založil Selskou jízdu. Nejen kvůli svým schopnostem byl velmi váženou osobou v celém kraji. „Byl vlastenec, byl dobrý hospodář a zřejmě si stál za svým slovem, a proto si ho všichni vážili,“ vypráví Jiří Klimeš, který se narodil v tragické době, kdy po mnichovské dohodě nacistické Německo již několik měsíců okupovalo české a moravské pohraničí a s ním i obec Jarkovice. I když byly Jarkovice českou obcí, i v ní se našlo několik sympatizantů s nacismem, a tak měsíc před Jirkovým narozením někdo zapálil Klimešům hospodářství. „Měli jsme dva sousedy, kteří se dali k Němcům. Jeden z těch sousedů byl u toho. Bylo to v lednu a byl sníh, a tak se sledovaly stopy a ty je zavedly k různým lidem. Pochopitelně se to nevyšetřovalo, až po pětačtyřicátým roce. Tehdy se nepřiznali. Ale jeden z těch sousedů... Nějací Kružberští, kteří tady dnes již nejsou. Když ten Kružberský věděl, že je hodně nemocný a že jde do nemocnice a možná se nevrátí, tak se tady na vesnici potkal s máti a klekl si před ní a říkal: ,Paní Klimešová, odpusťte mi všechno.‘ Tím se vlastně přiznal, že v tom požáru měl prsty.“

Otec si vzal úvěr a hospodářství postupně znovu opravoval. I když měl spoustu práce s obnovou, nezůstal lhostejný k událostem, které tak tragicky zasáhly naši zem. Již 12. listopadu 1938 vznikla v Hlavnici odbojová organizace Obrana Slezska a Ladislav Klimeš se stal jejím vedoucím. Vznikat začala již na přelomu září a října a mezi její organizátory patřil i bratr pamětníkova otce, advokát Jaroslav Klimeš. Obrana Slezska se tak stala první odbojovou organizací na Opavsku. Její členové například organizovali podpisové akce za znovupřipojení k Československu, soustřeďovali zbraně a připravovali se na budoucí vojenské střetnutí s německou armádou, pořizovali podrobné fotodokumentace pohraničních opevnění, prováděli průzkumné jízdy na Hlučínsko, Kladsko a Ratibořsko, informovali o pohybu německých vojsk, prováděli sabotážní akce na železnicích, rozšiřovali protinacistické letáky. V Obraně Slezska byla vybudována síť důvěrníků pro šestnáct obvodů s devětasedmdesáti obcemi. Vedení opavské oblasti měli na starosti Ladislav Klimeš, Vladimír Metz, Leoš Palyza a František Sobotík. Po obsazení zbytku republiky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava zorganizoval František Sobotík přes pplk. Edmunda Klímka spojení Obrany Slezska a Obrany národa.

Gestapo v roce 1940 podniklo proti Obraně Slezska zátah, během něhož bylo zatčeno a obviněno 54 jeho členů. Mezi nimi i otec pamětníka Ladislav Klimeš. Vedoucí činitelé Ladislav Klimeš, František Sobotík, Vladimír Metz a Leoš Palyza byli odsouzeni k trestu smrti a 29. dubna 1943 v Breslau (Vratislav) popraveni. Otec nebyl ten den jediným popraveným v rodině. Vladimír Metz byl manželem matčiny sestřenice a Leoš Palyza jejím bratrem a bydlel jen nedaleko rodiny Klimešů.

Velká loď se potopila

Jiří měl v době otcova zatčení pouze jeden rok, a tak mu na něj nezůstaly žádné osobní vzpomínky. V době jeho popravy měl stále jen čtyři roky a vzpomíná, že maminka se rozhodla mu o smrti otce neříkat. „Neřekla mi to. Říkala něco, že se potopila velká loď. Mám to tak alespoň zafixované.“

V době otcova zatčení se musela rodina přestěhovat z obytné budovy do výměnku a hospodářství převzal říšský Němec Schenk. „Kupodivu to pak hodnotili, že ten Schenk se k nám choval daleko lépe než místní,“ vypráví Jiří Klimeš, který dodává, že po otcově popravě museli odejít i z výměnku. „Otec z vězení před popravou psal první dopis na rozloučenou. A vzhledem k tomu, že to nějak kolidovalo s Velikonocema, se svátkama, tak oni tu popravu odložili a přesunuli. Později, když byla vykonána a dostali jsme tu zprávu, tak si velmi živě pamatuju, jak... Tehdy jsme byli vyhozeni ze statku. Protože součástí rozsudku za velezradu bylo propadnutí majetku a tak dále. Takže první jsme se ze statku stěhovali tady do výměnku, kde byli prarodiče, a vlastně jsme tam byli všichni a tam nás zastihla zpráva, že táta už není mezi živými. Pamatuju, že jsme všichni klečeli, modlili se a svítily svíčky. Mám to pořád v paměti. (…) Na tomhle výměnku jsme byli taky jenom určitý čas. Jednoho krásného dne sem vstoupili muži v kožených kabátech s čepicí, kde měli smrtihlavy. Přišli tady do toho pokoje a řekli, že do čtyřiadvaceti hodin se musíme vystěhovat. Nějak je prosili, aby to bylo trochu delší, protože už jsme neměli kam jít. Zdůvodňovali to, že je děda nemocný. Takže tam došlo k malému posunutí termínu. Vlastně se hledalo, kam bysme mohli jít, protože už nebylo kde. Nabídl se nám pan Karel Osadník, který sídlil tehdy ještě ve vedlejších Vlaštovičkách. Tam jsme se přestěhovali do takové jedné místnosti, kde byl děda, babička a my. Celá rodina. A tam jsme byli až do pětačtyřicátého roku.“

Rodina se tak ocitla bez prostředků a přesto, že jí bylo zabaveno hospodářství, musela dál splácet úvěr. „Druhá tragédie byla, že otec to hospodářství úplně zrekonstruoval, zmodernizoval. Vzali si na to úvěr a za půl roku byl zatčen a v době, kdy byl odsouzen, tak banka vzhledem k tomu, že to bylo za velezradu, tak vypověděla půlku dluhu a máma to musela zaplatit tím, že si vypůjčila od známých a od lidí z odboje. (…) Otec, když byl na Mírově, poprosil všechny, co se dostanou z vězení, aby až přijdou domů, ať se postarají o rodiny popravených.“ Pomáhala i rodina. Otcova sestra se k rodině nastěhovala a nakonec s nimi zůstala až do smrti. Pomáhal i otcův bratr Jaroslav Klimeš, který měl to štěstí a vyhnul se zatčení. Jako advokát pak byl přítomen soudnímu procesu s vedoucími činiteli Obrany Slezska.

Nepřijede náhodou táta?

Rodina prožila celou válku v azylu u Osadníků ve vedlejších Vlaštovičkách. Jiřímu Klimešovi nebylo ještě šest let, když v lednu 1945 dorazila do Vlaštoviček skupina více než tří set vězňů pochodujících před postupující frontou z koncentračního tábora Osvětim. Mezi nimi se prý nacházelo mnoho amerických válečných zajatců. Vězni se zhruba dva dny v obci zdrželi a tehdy se pětiletý Jiří za nimi tajně vydal s chlebem. „Poprvé jsem u těch zajatců viděl čokoládu. Jako děcka jsme lítali po vesnici. Někdo mi říkal, že chtějí chleba. Tak jsem šel domů a nějakým způsobem jsem ho ukradl a letěl jsem za nimi zpátky. Něco bylo řečeno, že za to dostanu čokoládu. Tak jsem tam přišel s tím chlebem a podal jsem jim ho. Chleba okamžitě zmizel. Tehdy jsem tam tak rozpačitě stál a čekal na tu čokoládu. Stejně jsem se k ní nedostal. Ani jsem nevěděl, jak chutná.“

Asi po dvou dnech se vězni pod dohledem mužů z SS vydali dál na západ. „Když odcházeli, tak měli vždycky nějaký raneček nebo něco takového. Nevím, co v tom měli, jestli nějaké oblečení nebo něco jiného. Někteří už to nemohli nést, tak to tahali na čemkoli. Měli třeba prkno, za tím nějaký provázek a táhli to. Bylo to v zimním období, kdy byl sníh, a my jsme stáli jako špalíř kolem těch lidí, kteří se pohybovali po vesnici. Předtím jsme sáňkovali, tak jsme měli sáňky. Máti, když to viděla, tak ty sáňky zdrcla mezi ty zajatce. Mezi ty lidi v tom transportu. To mám v paměti, jak se ještě otočili, jako co se stalo? Jestli to někomu ujelo. A máti dala gestem najevo, ať si to vezmou. Tak to s radostí přijali.“

Část vězňů přespávala v hospodářství Klimešů v Jarkovicích, které bylo v té době ještě pořád pod německou správou. V hospodářství ale stále pracovali lidé, kteří na něm vypomáhali i v době, kdy patřilo Klimešům. Když pak transport odcházel, několik vězňů se zahrabalo do sena. „Jedna paní, která u nás sloužila a zůstala i za Němců, tak těm zajatcům nosila brambory od prasat. Ale to nebyly špatný brambory, ty jsme si loupali a jedli i my. To byla taková radost. Nosila jim je do stodoly, a místní sympatizanti s nacismem to nějakým způsobem vypozorovali a došlo k tomu, že přijelo gestapo. Tady se ještě poradili, co udělají, a mezitím to zajatci zpozorovali a utekli přes humna, což bylo za statkem, tak zvaně za humnama. Utíkali přes pole směrem k pískovně. Oni jim nadběhli a v pískovně je postříleli.“ Po válce byli tito američtí zajatci exhumováni a přeneseni na hřbitov ve Vlaštovičkách.

Koncem dubna 1945 procházela Opavskem fronta. Ve Vlaštovičkách, hned u domu Osadníků, si část německých vojáků vybudovala obranné postavení. Pan Osadník prý ke Klimešům chodil poslouchat zakázaný zahraniční rozhlas. Malý Jiřík si pak do paměti zafixoval jeho znělku a tu si na každém kroku vesele prozpěvoval. „V našem průjezdu půl metru od našeho bydliště stál německý tank. Já jsem chodil mezi německýma vojákama a nevěděl jsem, co to je, a tu znělku jsem si prozpěvoval. Matka z toho měla hrůzu a přemýšlela, jakým způsobem docílit, abych si to nezpíval. Nějakým rozumným způsobem. Jako děcku, které když se o něco zajímá, tak udělá opak. Byla to obrovská odvaha od máti, že umožnila to poslouchání rádia.“

Jak vzpomíná pamětník, ve Vlaštovičkách se i bojovalo. „Ve Vlaštovičkách byla shozena bomba, která dopadla na stáj u sousedů. Byl to otřesný pohled, roztrhaných a různě poházených zvířat na plotě a na stráni. Jak fronta postupovala, tak tady se nějak zadrhla. Vím, že jak jsme bydleli ve Vlaštovičkách u Osadníků, tak za nimi byla zahrada a tam měli Němci dělo a minomet a stříleli přes nás směrem na frontu a ta byla už někde těsně za Opavou. Najednou se pak vypařili a přijeli Rusové.“ Po hlavní silnici pak proudily kolony sovětských vojenských vozidel. „Jezdily vojenský transporty a já vím, že jsem pořád ještě doufal a říkal: ,Nepřijede náhodou táta?‘“

Z hrdinů nepřátelé vlasti

Hned po válce se rodina opět nastěhovala na své hospodářství v Jarkovicích. Začátky nebyly vůbec jednoduché, protože chyběla hospodářská zvířata a statek byl poničen. „Museli jsme to tady opravit, protože do stodoly bylo několik dělostřeleckých zásahů.“ Ještě k tomu museli Klimešovi splatit půlku úvěru bance, který měli z roku 1938, když jim místní fašisté zapálili hospodářství. „Bohužel i po pětačtyřicátým roce byla vymáhána druhá půlka úvěru a splacený to bylo až kolem roku padesát šest. To znamená, že v té době byla máma už v družstvě a s minimálním výdělkem a musela to splácet,“ vzpomíná Jiří Klimeš, který dodává, že se jim přesto dařilo a na statek dokonce jezdily exkurze, aby si prohlédly ukázkové hospodářství.

Situace se začala dramaticky měnit po převzetí moci komunistickým režimem v únoru 1948. Jedním z prvních signálů nastávajících časů, na který si Jiří Klimeš vzpomíná, bylo vyhnání řádových sester dominikánek z kláštera ve Vlaštovičkách, kam Jiří chodil do obecné školy. „Zažil jsem, jak komunisté rušili klášter a nechali sestry převézt někam ke Kadani. Velcí hrdinové komunisté to udělali v noci. Naložili je do nákladního auta a odvezli. Celá vesnice byla s těma řeholnicema do posledku, než šly spát, a ráno už tam nebyly.“

Pro rodinu nastal největší teror s přesně podle Moskvy řízenou kolektivizací venkova. V Jarkovicích se zakládalo JZD a místní hospodáři byli tlačeni ke vstupu. Naprostá většina z nich se ale nechtěla vzdát svých rodových majetků, a tak byli neustále zastrašováni, museli státu odevzdávat neúměrné dodávky zemědělských produktů, byla jim měněna pole za horší a vzdálenější, zabavovány stroje a dobytek. Na vesnici potom panoval strach a lidé si navzájem přestali věřit. To však nestačilo a došlo k zatýkání. Jiří Klimeš vzpomíná, že za neplnění dodávek byl uvězněn Karel Osadník, který za války Klimešům poskytl přístřeší. Po válce se pan Osadník přestěhoval do Jarkovic, kde dekretem získal státem zkonfiskované hospodářství jednoho z místních sympatizantů s nacismem. „Panu Osadníkovi předepsali takové dodávky, jako tenkrát mělo celé zemědělské družstvo z Holasovic, které mělo čtyři sta hektarů, a pan Osadník měl čtyřicet osm.“ Po zatčení Karla Osadníka bylo jeho rodině hospodářství zkonfiskováno a rodina byla vystěhována někam na Kolínsko.

Velký nátlak byl vyvíjen i na Klimešovy. Také museli odevzdávat velké dodávky a neustále byli pod kontrolou určeného komisaře, který jim v době, kdy bylo na hospodářství nejvíc práce, odváděl jejich zaměstnance a posílal je někam jinam. Všichni z rodiny se proto museli zapojit do práce, a proto musel také pamětníkův bratr Stanislav předčasně ukončit zemědělskou školu, kterou si již nikdy nedodělal. Matka nakonec podlehla nátlaku a v bezvýchodné situaci do JZD vstoupila. Takto na to dnes Jiří Klimeš vzpomíná: „Potom se už schylovalo ke změnám a došlo k tvrdému nátlaku ke vstupu do družstva. Ten nátlak mám taky velmi na paměti, protože si vzpomínám, že jsme vybírali brambory, a najednou přijel na pole tatraplán. Vystoupili dva lidi, zase v kožených kabátech, zavolali máti a tvrdě ji přesvědčovali. Zkoušeli to po dobrém. ,Paní Klimešová, Vy tu máte nějaké jméno, máte tu něco z historie. Kdyby Vy jste vstoupila do družstva, tak ostatní z dědiny vstoupí taky.‘ Máti odolávala, ale pak už to nebylo možný. A pak už musela podepsat přihlášku. A podruhé jsme vlastně přišli o to, co jsme měli. To nebylo o tom, lpět na nějakém majetku. Ale vždycky jsme to považovali za tradici, že se v tom má pokračovat.“

Zachránilo ho vítězství ve Velké pardubické

Tlačen ke vstupu do JZD byl i nedaleko bydlící bratr matky Ferdinand Palyza. Oba přitom byli sourozenci Leoše Palyzy popraveného v Breslau spolu s Ladislavem Klimešem a dalšími vedoucími činiteli Obrany Slezska. S Ferdinandem Palyzou to tenkrát také nevypadalo dobře. Odmítal vstoupit do JZD, a kdyby nevyhrál Velkou pardubickou, nejspíš by skončil ve vězení. Na svém hospodářství tenkrát choval a cvičil závodní koně. Protože i on musel odevzdávat neúměrně velké dodávky, pomáhal mu s nimi Jiří Klimeš: „Vždycky jsem první hodinu ve škole prospal, protože jsem se domů vracel v deset hodin z poklízení a ráno jsem o půl páté vstával. Navíc jsem měl potom ještě na starosti, abych objížděl dostihové koně strýce.“

Ferdinand Palyza byl známou osobností, a tak ho prý chtěla StB získat ke spolupráci. Když se jim to nedařilo, chystali se ho uvěznit. V roce 1953 ale Ferdinand Palyza vyhrál se svým devítiletým polokrevným ryzákem Junákem Velkou Pardubickou. „To byl kůň, který pocházel z jeho statku a někdy normálně oral pole nebo byl zapřažený za vůz,“ vypráví Jiří Klimeš. Na Velké pardubické byl přítomen prezident Zápotocký, který Ferdinandu Palyzovi věnoval hodinky. Po jeho vítězství ho StB již nechala na pokoji. Hospodářství sice nakonec JZD převzalo, ale Ferdinand Palyza se celý život mohl věnovat koním. Sedmkrát se zúčastnil Velké pardubické a měl ještě několik umístění v první pětce. Po ukončení závodní kariéry se stal úspěšným trenérem koní. Jeho manželka Eva Palyzová patřila k nejúspěšnějším překážkovým jezdcům a na Velké pardubické získala v sedle Cavaleta dvě druhá místa.

Zůstali na indexu

I po vstupu do JZD mohli Klimešovi bydlet v jedné z budov hospodářství. Byli tak svědky, jak JZD jejich ukázkové hospodářství postupně likviduje. „Ty prostory tady byly jedny z největších, tak to využívali vlastně všechno. (…) Nebyl to dobrý pohled se dívat, jak se k tomu chovali. Máma to těžce nesla, protože třeba ve stodole byly jednu dobu uskladněny hnojiva, a protože traktoristé říkali, že se tam musí otočit, tak všechny sloupy, co tam byly, vyřezali pryč.“

Jakožto kulaci a vykořisťovatelé venkovského lidu byla rodina na indexu nepohodlných osob. Přesto je jejich bývalí zaměstnanci na hospodářství často a rádi navštěvovali. „Všichni se vraceli. I když později bydleli někde jinde, tak přesto přišli na návštěvu a vždycky v dobrém. Máti třeba ženám, které u nás sloužily nebo byly zaměstnané, tak jim vystrojila svatbu. Což ony nemohly zapomenout.“ Pro komunistický režim ale byli nepřátelé dělnického lidu. Otcova vlastenecká smrt byla záměrně zamlčována. Matka musela až do penze pracovat v JZD a Jiří ani jeho bratři nebyli zpočátku přijati na školy. Jiřího Klimeše takto nepřijali na průmyslovou školu, a tak vystudoval učňovskou školu ve Stěbořicích a potom mistrovskou školu v Novém Jičíně. Až potom byl přijat na střední zemědělskou školu v Opavě, kterou, jak sám vzpomíná, dostudoval díky řediteli školy. „Byl jsem ve třetím ročníku a zastavil mě pan ředitel Čudovský, což byl komunistický ředitel. Zastavil mě a říká: ,Klimeš, dostal jsem telefonickou zprávu, že není záhodno, abys dostudoval.‘ I když byl řezaný komunista, tak něco věděl o našem dřívějšku a říkal takovou zajímavou věc: ,Víte co, já to zatím nebudu řešit, až to dostanu písemně.‘ A to mě zachránilo. Takže jsem dostudoval, ale pořád jsem čekal, kdy budu vyhozený.“

Krátce po škole Jiří Klimeš nastoupil na prezenční vojenskou službu a byl poslán na kasárna do Karlových Varů. Paradoxně i přes špatný třídní původ se stal písařem náčelníka tělesné přípravy, a když potom v roce 1962 vypukla karibská krize a svět byl na pokraji třetí světové války, byl Jiří Klimeš povolán k náčelníkovi pluku, kde zapisoval přísně tajné plány postupů v případě vypuknutí válečného konfliktu se státy NATO.

Nakonec se Jiří Klimeš dostal i na vysokou školu, ale jen díky vlastní odvaze, kdy zfalšoval kádrové posudky. „Tehdy jsem udělal kousek, že nevím, kde jsem sebral odvahu. Ke konci prezenční služby jsem žádal o přijetí na vysokou školu. Tam se dávaly také posudky. Tenkrát mi nadporučík Kutílek svolil, ať si je vyřídím jeho jménem. Já jsem ho na plno věcí podepisoval. On se neobtěžoval a vyřídil, ať to podepíšu. Teď jsem si říkal, že jestliže tam musím přiložit posudky z vesnice, ze střední školy a tak dále, tak jestli je tam dám, tak se tam nedostanu,“ vzpomíná Jiří Klimeš, který si nechal posudky poslat na vojnu a pak je všechny v tichosti vyhodil. „Přiložil jsem k té žádosti na vysokou školu text: ,Vzhledem k tomu, že k požadovanému termínu nebyly zmíněnými organizacemi posudky dodány, přikládám opis posudku, který na zmiňovaného je při nástupu na vojenskou službu.‘ Všechno jsem tam nechal, co tam bylo, ale to, že je syn kulaka, jsem změnil na rolníka, a že není záhodno, jsem vymazal. A tento takzvaný opis posudku jsem poslal na vysokou školu a byl jsem přijat. Byl to tenkrát risk, protože mě mohli dát k vojenskému soudu. To už šlo o všechno.“ Jiří Klimeš pak úspěšně absolvoval vysokou školu zemědělskou v Brně a v zemědělství byl pak zaměstnán až do roku 1990.

Po pádu komunismu navrátilo zemědělské družstvo Klimešům polnosti a hospodářství, které bylo ale v žalostném stavu, a tak ho postupně rekonstruovali. V jeho prostorách založili rodinnou továrnu na výrobu plastových a pryžových výrobků, která funguje dodnes. Jiří Klimeš spolu se svou ženou Boženou dodnes na rodinném hospodářství bydlí a takto tento obdivuhodný muž hodnotí fungování našeho státu skoro čtvrt století po pádu komunismu. „Dostal jsem do vínku poznatky, jak hospodařit. To znamená, že jsem vždycky věděl, že tady na venkově nebude pořád veselo. Že existují i jiné věci. Jak už jsem vzpomínal, že v době krize museli rodiče měnit, co pěstovat a chovat. Jednou měli prasata, podruhé krávy, potřetí koně. Něco nebylo prodejné. Ty krize také byly. Takže já jsem byl na to nějakým způsobem připravený, a proto to dnes hodnotím úplně jinak než velká většina okolí. Věděl jsem, že přijdou i horší věci, ale vždycky pro mě byl zásadní takový určitý nadhled. Pro mě je hrozné, když člověk slyší, že někdo prohlásil, že za komunismu bylo líp, protože jsou to většinou lidi, kteří nemají zkušenosti nebo ty špatné zkušenosti.“

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.