Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno
narodil se 11. února 1936 v Praze
vzpomíná na bombardování Prahy 14. února 1945
prožil dramatické události Pražského povstání
studoval Vančurovo gymnázium a Drtinovo reálné gymnázium na Smíchově
studoval angličtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově, absolvoval v roce 1959
v letech 1959–1961 byl na vojně u spojařů v Českobudějovické divizi
pracoval jako redaktor v nakladatelství Orbis
od roku 1966 zaměstnán v Orientálním ústavu Československé akademie věd
v Orientálním ústavu se až do roku 1993 věnoval africkým studiím
v letech 1995–1999 byl velvyslancem v Ghaně, později v Togu a Burkině Faso
vydal řadu publikací, zejména z oboru afrikanistika
byl předsedou Společnosti přátel Afriky
přestěhoval se do Rožnova pod Radhoštěm
Do svých devíti let žil Vladimír Klíma ve válečné atmosféře, která dokázala sjednotit lidi často rozdílných názorů. Tuto svornost sledoval i v době, kdy se Pražané statečně postavili na odpor německé okupační moci. Netrvalo to však dlouho a lidé se začali svými názory rozcházet. V této atmosféře se podařilo komunistům převzít moc ve státě. Společnost se rozdělila na straníky, disidenty a šedou zónu mezi nimi, do které patřil i Vladimír. Už tehdy se projevil jeho diplomatický talent, když dělal prostředníka mezi lidmi z opačných táborů. Díky tomu dnes dokáže s humorem, nadsázkou a charakteristickou ironií vyprávět o této nešťastné době.
Vladimír měl tři roky, když nacisté obsadili Československo a nedlouho na to vypukla v Evropě válka. Ale u Klímů doma v pražském bytě panovala poměrně idylická atmosféra. Rodiče drželi malého Vladimíra stranou všech dramatických událostí. Prožil tak pěkné dětství a snad až na všeobecný nedostatek zboží ho trápily pouze běžné chlapecké starosti. Když se ale válka chýlila ke konci, atmosféra houstla i v domě, kde Klímovi bydleli. Jeho obyvatelé se museli skrývat v bunkru před hrozícími nálety. „Snad jediný takový opravdu krutý nálet na Prahu byl 14. února 1945. To skutečně nadělalo hodně škod a hodně lidí zahynulo. A to prý byl omyl, spletli si nás, protože ten den to odnesly nejvíc Drážďany, byly prakticky srovnané se zemí. A něco spadlo na ty Emauzy,“ vzpomíná Vladimír na nálet amerických bombardérů, při kterém v Praze zemřelo 700 lidí.
Na jaře roku 1945 se přiblížila fronta k Československu. Osvobození bylo na dohled a spousta lidí chtěla pomoci. V řadě měst povstali obyvatelé proti nacistům. Brno osvobodila Rudá armáda už 26. dubna, v té době 3. americká armáda dobývala Cheb. Pražané měli také touhu přispět k osvobození, a tak 5. května vypukly boje v ulicích Prahy. Povstání řídila Česká národní rada a k boji měla připravených kolem deseti tisíc mužů, ale jen asi polovina měla pistoli nebo pušku. Povstání bylo organizováno jen částečně a do bojů se přidávala spousta civilistů.
Pražanům se podařilo obsadit strategické budovy spolu s rozhlasem a větší oblasti, které postupně propojovali. „Ten rozhlas hrál velikou roli tenkrát, protože nebyla žádná televize a podobně. A normální rozhlas ještě zpočátku nemohl vysílat. Třeba 5. května ráno ještě vůbec nebyla situace tak připravená. To všichni poslouchali na ulicích, co se děje. A hned taky lidi chodili na tramvaj a jeli k rozhlasu pomáhat. A potom, ten den večer, už se začínala rozebírat dlažba. Lidé si včetně dětí podávali v takových řetězech tu kostku – na děti to bylo někdy dost těžké –, aby se to dalo na barikádu,“ vzpomíná Vladimír na začátek Pražského povstání. Barikády byly jednou z mála účinných zbraní, kterou se povstalci mohli bránit proti německé armádě vyzbrojené obrněnými vozy. Během povstání jich v Praze postavili na 1600.
„Potom ten další den dopoledne jsme na Smíchově, protože to byl západní konec Prahy, vítali a podávali ruku vlasovcům. A to byli vlastně lidi, kteří měli německý uniformy. Čili ze začátku to budilo rozpaky, jestli to nejsou Němci,“ vzpomíná Vladimír na příchod vojáků Ruské osvobozenecké armády, kterým se přezdívalo vlasovci podle jejich velitele generála Vlasova. Tato armáda vznikla z několika jednotek ruských zajatců a na straně nacistického Německa bojovala proti Sovětskému svazu. Na konci války vlasovci navázali spolupráci s českým odbojem a přesunuli se do Prahy na pomoc Pražskému povstání. Němečtí vojáci se ten den, tedy 6. května, chystali na protiútok, ale přítomnost vlasovců zabránila velkému krveprolití.
Následující den vlasovci z Prahy odešli a povstalci se dostali do kritické situace. Když boje vrcholily, podepsal 8. května za německé vojáky generál Rudolf Toussaint kapitulaci a odtáhl s nimi z Prahy. Ten den vzal Vladimíra otec za babičkou, a když šli ze Smíchova přes Jiráskův most, dostali se pod palbu německého vojáka. Sprintem most přeběhli do míst, kde už na ně střílet nemohl. „Ale to už vlastně v té době přijížděly tanky z druhý strany, z východu od Vršovic po Francouzský ulici, a tam právě jsme tiskli ruce těm Rudoarmějcům, kteří už dočišťovali Prahu a byli velice vřele vítáni,“ vzpomíná Vladimír na šťastný konec války, který měl však smutný stín mnoha válečných obětí na všech zúčastněných stranách. Během Pražského povstání zemřelo 1700 Čechů, 300 vlasovců a 1000 Němců.
Vladimír má také smutnou vzpomínku na porušování Ženevské úmluvy o zacházení s válečnými zajatci. „To byla taková situace, kdy hnali velké zástupy německých zajatců do kopce. Tam nad námi na Smíchově směrem k Hřebenkám cesta stoupala. Oni je hnali poklusem a byl dost teplý den, byli v těch kabátech dost znavení. Když někdo padl, tak ho odstřelili. To už tam byla Rudá armáda, tak byly tyto jevy. Takže jsem byl svědkem takových drsných událostí přímo v ulicích,“ vzpomíná Vladimír.
Po válce stále zůstala nevyřešena otázka početné německé menšiny na území osvobozeného Československa. „Veřejnost byla tak sjednocená v pohledu na Němce a tak napumpovaná po těch šesti letech protektorátu a navíc ještě byla posílena pohledy na zničené lidi, co se vraceli z koncentráků, a slyšela historky z těch bojišť a tak dále. Celá situace nahrávala tomu, že by se Němci mohli dokonce stát obětí masových pogromů, kdyby zůstali na našem území, a skutečně to trvalo několik měsíců, než se to zorganizovalo. Takže ten odsun potom proběhl podle předpisů, ale ty živelné konflikty se tam odehrávaly. Nemůžeme ty věci dneska měřit současným metrem,“ přibližuje Vladimír poválečnou situaci, napjatou atmosféru a potřebu vyřešit přítomnost početné německé menšiny. Po válce nakonec muselo z Československa odejít kolem dvou a půl milionu obyvatel německé národnosti.
Sílící vliv komunistů vyvrcholil v únoru roku 1948, kdy došlo ke státnímu převratu a uchopení moci komunisty. Jako zbraň této ideologie sloužil třídní boj, který názorově rozštěpenou společnost rozeštval proti sobě. O době převratu vypráví i Vladimír: „Tam skutečně došlo k ostrému rozdělení názorů. Prostě část národa byla pro a docela energicky pro, část národa byla proti. Takže u nás v domě to nebyla žádná kamínka, kolem kterých se svorně sedělo a besedovalo za protektorátu. Idyla byla daleko pryč a teď tam byly dva tábory ostře proti sobě.“
Lidé se názorově rozcházeli někdy i v rodinách. U Klímů se však shodovali v jasně odmítavém postoji ke komunistům. Vladimír se nepřestal zdravit i s lidmi z druhého tábora, a tak v rozděleném domě hrál úlohu prostředníka. Za domovnici jednal s těmi, se kterými se nechtěla bavit, a díky tomu od ní dostal kladný kádrový posudek z místa bydliště, který mu později pomohl dostat se na vysokou školu. Už tehdy Vladimír projevil diplomatický talent, provázel ho celý život a po sametové revoluci ho využil v kariéře velvyslance.
Období 50. let tvrdého stalinismu v Československu mělo drtivý dopad na celou společnost. Vladimír v té době studoval na gymnáziu. „Do nás se dostávalo strašné množství ideologie, jednak přímo v textech učebnic nebo v různých písních, častuškách, recitacích a tak dále. A na tom se hodně profilovalo to smýšlení. Ale samozřejmě, že to nemohlo člověka, který měl všech pět pohromadě, tak nějak přesvědčit,“ vypráví Vladimír, na nějž měl rozhodující vliv jeho otec Otakar Klíma s odmítavým postojem ke komunistům, který se netajil se svými kritickými názory. Snad jen díky odvaze, štěstí a dobrým přátelům si udržel místo v Orientálním ústavu.
Mimo školu měl na dospívající ideologicky působit i Československý svaz mládeže. Jeho členové nosili jako stejnokroj modré košile. Patřil mezi ně i Vladimír se spolužáky, ale modré košile neměli. Jednou byli vyzváni, aby se zúčastnili manifestace, na které měl vystoupit Lazar Mojsejevič Kaganovič, blízký spolupracovník Josifa V. Stalina a člen politbyra Komunistické strany Sovětského svazu, tedy nejužšího vedení strany. „Blížili jsme se k náměstí, že tam jdeme na tu manifestaci. A teď nás zastavil nějaký pořadatel, jak jsou ty úzké uličky staroměstské, které vplývají do náměstí, a říkal: ‚Kam jdete, soudruzi?’ My jsme řekli: ‚No, na manifestaci. Vždyť je tady soudruh Kaganovič.’ On říká: ‚Ne, nemůžete. Můžete vstoupit na manifestaci jen v modrých košilích.’ Všichni jsme nevěděli, co na to říct, akorát jeden, ten nejsmělejší z nás, řekl: ‚Kluci, jeho škoda. A jdeme.’ A šli jsme zpátky. Tím vlastně dal najevo, že soudruh Kaganovič o něco přišel, když nás kvůli modrým košilím neviděl na manifestaci.“ vypráví Vladimír a s pobavením vzpomíná, jak cestou domů potkali i třídního učitele, který z manifestace utíkal.
Vladimírův tatínek, Otakar Klíma, znal spoustu východních jazyků a měl dobré jméno mezi orientalisty. Lásku k jazykům po něm zdědil i Vladimír a díky dobrému prospěchu na gymnáziu šel studovat angličtinu a francouzštinu na Univerzitu Karlovu. V té době už uměl několik jazyků a další se pilně učil. „Na katedře předsedal profesor Trnka, šedesátiletý, a říkal: ‚Tedy, pane Klímo, zajisté umíte francouzsky, že?’ Předválečný profesor, který se tam stále držel pro své obrovské kvality, lidské kvality, vědecké kvality. To byl úžasný člověk. Jsem říkal: ‚Ne, neznám, vůbec neznám.’ – ‚Tedy se přes prázdniny naučíte.’ No a já právě o těch prázdninách 1954 jsem nemohl jezdit na svých oblíbených tramvajích, to byla placená brigáda, dělat průvodčího na tramvaji. Tak jsem vynechal a věnoval jsem se francouzštině a vůbec toho nelituju,“ vzpomíná dnes Vladimír s láskou na profesora Bohumila Trnku.
Po vysoké škole vedly Vladimírovy další cesty na vojnu a po ní do nakladatelství Orbis, kde pracoval na pozici redaktora. Jeho hlavní vášeň se ale plně projevila až v roce 1966, kdy nastoupil do Orientálního ústavu Československé akademie věd, kde pracoval i jeho otec. Vladimír zde absolvoval postgraduální studia a působil jako afrikanista. O jeho pilné práci svědčí celá řada publikovaných knih, studií, článků a překladů. Často také vystupoval na mezinárodních konferencích u nás i v zahraničí. Dlouhá léta ho však škrtil politický dohled nad Orientálním ústavem, atmosféra strachu z vyhození a nesvoboda v publikační činnosti.
Vladimír se domnívá, že totalitní diktatura neformálně rozdělila obyvatelstvo do několika skupin. Na jedné straně stáli její aktivní příznivci, na straně druhé její aktivní odpůrci. Vysvětluje, že lidé patřili k jedné či druhé straně z různých důvodů. „Mezi oběma stranami zůstává převážně pasivní šedá zóna, jejíž příslušníci se vyhýbali vystupování na veřejnosti a všem situacím, v nichž by byli nuceni upřesnit svůj postoj k režimu, neboť jejich ano či ne jim mohlo přinést nějaké riziko. Do šedé zóny se řadí také lidé, kteří jsou apolitičtí diváci života a desítky let čekají na to, jak se situace vyvine,“ vysvětluje Vladimír.
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 přišlo období normalizace. Členové Komunistické strany Československa procházeli prověrkovými komisemi a řada z nich musela ze strany odejít. Po uvolněném pražském jaru to byla doba tvrdých represí. „Za takzvané normalizace jsem patřil k takzvané šedé zóně. Tu a tam jsem mohl pokrýt svým jménem některého zakázaného kolegu, zejména se to týkalo překladů, protože se věřilo, že bych to přeložil na podobné úrovni. Ti zakázaní nemohli publikovat pod vlastním jménem. A někteří badatelé měli zakázaný vstup do budovy ústavu, tak jsem v knihovně vypůjčoval knihy jako pro sebe a nosil jsem jim je do bytu,“ vzpomíná Vladimír na to, že i když nepatřil k aktivním odpůrcům režimu, mohl jim být prospěšný právě proto, že nepoutal pozornost státního aparátu. Domnívá se, že disidenti potřebovali lidi z takzvané šedé zóny a spolupracovali s nimi, ale tato spolupráce měla své jasné meze právě proto, aby si tito lidé mohli zachovat čistý štít.
V 90. letech skončil Vladimír v Orientálním ústavu a hledal nové zaměstnání. Nakonec se rozhodl uplatnit své diplomatické schopnosti a blízký vztah k Africe a přijal místo velvyslance České republiky. V roce 1995 odcestoval. „Najednou jsem se ocitl v Akkře, hlavním městě Ghany. Ta přešla od vojenské diktatury k parlamentní demokracii. Dělají tam pravidelně parlamentní prezidentské volby a poražení se vyhýbají násilí a vítězům předávají moc ve státě, čili to je velice podstatné. Pak jsem dostal akreditaci postupně v Ghaně, v Togu a v Burkině Faso,“ vypráví Vladimír.
V Africe měl Vladimír mnoho silných zážitků, jako předání pověřovacích listin do rukou prezidenta Ghany Jerryho Rawlingse, setkání s prezidentem Spojených států Billem Clintonem, ale zažil také řadu svízelných situací, které vyžadovaly jeho veškeré diplomatické schopnosti. „Ghana je skutečně země, která už tehdy kráčela velmi úspěšně k demokracii. Tam byla velká svoboda slova. Já jsem se seznámil s prezidentem (Jerrym Rawlingsem, pozn. red.) a on byl velmi upřímný. On přišel k moci a popravili na pláži řadu pohlavárů z vedoucích kruhů toho vojenského režimu, vojenské diktatury. On si nás pozval do velkého sálu a on sám vyjádřil svoji lítost. Já ho nechci nějak zvlášť vyzdvihovat, ale ne každý člověk, který se stal vojenským diktátorem a uvědomil si, jak je těžké tu roli diktátora zastávat, se s tím svěří takhle široce, takhle upřímně,“ vzpomíná Vladimír. Jeho diplomatická dráha skončila v roce 1999, kdy se vrátil do České republiky.
Se začátkem nového milénia se stal Vladimír předsedou Společnosti přátel Afriky. Vrátil se také k publikační činnosti. Přestěhoval se do Rožnova pod Radhoštěm do rodiště své manželky, kde žijí ve stínu nádherných beskydských hor. Celý život se řídil mottem „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“ a skutečně se cítí životem obdarován. Mnoho pro něj také znamenala víra v Boha, a na závěr tak Vladimír dodává: „To křesťanství by nás mělo vést k tomu, abychom volili samet, abychom volili jemné, milé, přátelské, vlídné chování člověka k člověku, protože potom v rodině, v práci, ve světě bude lépe.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kvapil)