Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Klíma (* 1969)

• narodil se 7. června 1969 v Bristolu ve Velké Británii

• v letech 1987-1993 studoval Matematicko-fyzikální fakultu UK

• na Matfyzu vydával studentský sci-fi časopis Villoidus viridis

• zorganizoval petici proti bourání fakultních budov

• v roce 1989 stál u zrodu nezávislého studentského hnutí Stuha

• 17. listopadu 1989 přednesl projev k demonstrantům na Albertově

• v listopadu a prosinci 1989 byl mluvčím koordinačního stávkového výboru

• po převratu založil nakladatelství Altar a vydal hru Dračí doupě

• věnuje se tvorbě a vydávání počítačových her

Martin Klíma je jedním z bývalých studentských vůdců listopadové revoluce. Na jaře roku 1989 stál u zrodu nezávislého studentského hnutí Stuha – právě ono přitom ve spolupráci se Socialistickým svazem mládeže (SSM) připravilo studentský protestní pochod 17. listopadu 1989. Akce konaná padesát let po uzavření českých vysokých škol nacisty měla skrze připomenutí odvahy tehdejších studentů povzbudit v odporu proti režimu studenty současné. Jak je dobře známo, skončila tvrdým zásahem bezpečnostních složek na Národní třídě a odstartovala sametovou revoluci.

Na Albertově, kde se shromáždění sešlo, promluvil Martin Klíma za nezávislé studenty. V projevu, který byl později hodnocen jako nejodvážnější z těch, které toho dne na Albertově zazněly, narýsoval zjevnou paralelu mezi bojem proti nacismu a bojem proti komunismu: 

“Tehdy nepochybovali o tom, že poroba je horší než smrt a že o svobodu se musí bojovat – a nelze bez ní žít. [...] Toto poselství k nám přichází v době, kdy se mnozí studenti dožadují práva na svobodnou, nezávislou existenci. Dnes nebudeme jen pietně vzpomínat, jde nám o přítomnost a ještě více o budoucnost!”

 

Rodinné kořeny: fyzika a židovství

Martin Klíma se narodil 7. června 1969 v Bristolu ve Velké Británii. Jeho rodiče tam utekli záhy po srpnové invazi a v Británii se vzali – na výročí vzniku Československa 28. října 1968. Maminka Alena, rozená Skálová, kvůli emigraci nedostudovala práva, otec Jan byl teoretický fyzik židovského původu. Jako malý strávil s rodiči a starším bratrem Ivanem (později známým českým spisovatelem) tři a půl roku v ghettu Terezín – díky tomu, že jejich otec Vilém Klíma, uznávaný odborník na silnoproudou elektrotechniku, měl v Terezíně na starost elektrickou správu, těšila se rodina v ghettu o něco lepšímu zacházení, než bylo obvyklé, a hlavně byla vyňata z transportů do vyhlazovacích táborů na východě.

Když Jan s Alenou v roce 1968 z Československa uprchli, dědovi Vilémovi se podařilo jejich odchod zpětně legalizovat jako stáž, na kterou údajně Jana vyslala pražská Matematicko-fyzikální fakulta UK. Díky tomu pro ně zůstávala otevřena možnost beztrestného návratu, pro nějž se nakonec rozhodli v roce 1971, po třech letech rozmýšlení, stesku a “iluzí, že represe snad nebudou tak velké”.

 

Příznivcem science-fiction a fantasy

Martin tedy vyrůstal v Praze. Během gymnaziálních studií se začal zajímat o science-fiction, které tehdy představovalo, jak říká, “zvláštní poloundergroundovou zábavu”. Nedostatek sci-fi literatury její příznivce sváděl dohromady: “Ti lidé, co se o to sci-fi zajímali, měli nějaký fond, který mohli směňovat s těmi ostatními fanoušky. Čím byl ten fond větší, tím byl samozřejmě větší zájem o to, aby s nimi někdo směňoval. A moji rodiče si přivezli spoustu science-fiction knih ještě z té Anglie, z toho roku šedesát devět. Plus různě pokupovali to malé množství, co vycházelo, takže jsme těch knížek měli relativně hodně,” vysvětluje Martin Klíma, jak se přes půjčování sci-fi knih skamarádil například s Markem Bendou, synem z přední pražské disidentské rodiny.

Někdy v té době (kolem roku 1986) prý v časopise 100+1 zahraniční zajímavost narazil na článek Smrt číhá v dračím doupěti. “Ten pojednával o tom, že američtí teenageři upadli do tenat kapitalisty, který je navnadil na hru, která se jmenuje Dungeons & Dragons. Hráči předstírají, že jsou bojovníky nebo čaroději. A stane se jim, že pak tomu uvěří: třeba se pokusí létat a při tom spadnou ze střechy.” Časopis tu zřejmě citoval puritánskou kritiku amerických evangelikálů, přesto obsah článku Martina fascinoval. Když koncem 80. let režim jeho otci umožnil vyučovat na západních univerzitách a rodina ho na několik týdnů navštívila v Bristolu, přemluvil prý rodiče, aby mu D&D koupili. “Já jsem si to přivezl do Prahy. Tady jsem si to přečetl, naučil jsem se to a pak jsem to naučil své kamarády. Úplně jsme tím byli fascinováni. Byla to brána do nového světa, úplně nový zážitek, odlišný od všech předchozích. Vlastně mě to ovlivnilo na celý život, jak dnes vidíme.”

 

Na Matfyzu vydával sci-fi časopis

V roce 1987 začal studoval Matematicko-fyzikální fakultu UK, obor biofyzika a chemická fyzika. I tady rozvíjel svou zálibu ve sci-fi a fantasy: na Matfyzu totiž od konce 70. let existoval sci-fi klub, zvaný podle časopisu, který vydával, Villoidus viridis (latinsky huňáč zelený). Časopis publikoval většinou pirátské překlady anglicky psaných povídek, recenze, eseje. Martin převzal šéfredaktorství, což kromě shánění obsahu znamenalo také technické zajištění výroby: nakupoval cyklostylovací blány, na fakultní organizaci SSM fasoval sady čísel, která měl časopis od svazu přidělena, zajišťoval přepsání textů na očíslované blány.

“Pak jsem všechny ty blány vzal, odnesl jsem je na Matfyz do rozmnožovny. Tam zkontrolovali, že ta čísla jsou opravdu ještě nepoužitá a platná, že to opravdu dostala přiděleno ta organizace SSM. Odškrtli si je a udělali mi třeba padesát sto rozmnožení od každé té stránky. Z toho jsme si pak poskládali ten fanzin.”

Svůj časopis pak matfyzáci typicky směňovali za časopisy jiných sci-fi klubů. Jako šéfredaktor také Martin Klíma docházel do kavárny U Bílého koníčka, kde se scházeli vydavatelé svazáckých časopisů. “Byli to mladí intelektuálové, kteří to mysleli vážně a dobře. Rokovali tam o tom, co ještě je možno napsat, kdo to napíše a jak to napíše,” popisuje sešlosti, na nichž se seznámil také s pozdějším studentským vůdcem Martinem Mejstříkem, tehdy vydavatelem studentského časopisu Kavárna A.F.F.A.

 

Petice proti zbourání fakultních budov

Aktivity kolem sci-fi časopisu ovšem nebyly jediným Klímovým angažmá. Záhy po jeho nástupu na Matfyz se začalo mluvit o plánovaném zbourání dvou fakultních budov na Karlově. Ty měly ustoupit nové dětské nemocnici podle plánů architekta Pragera. Martin Klíma s tím nesouhlasil – díky otcově zaměstnání chodil na Karlov už jako kluk a zvláštní atmosféra budov a étos vědy počátku 20. století, který vyzařovaly, mu v dětství učarovaly. Sepsal proto petici proti bourání – a ta se setkala s překvapivým úspěchem. Podepsalo ji množství studentů i kantorů, nestraníci i straníci, lidé, kteří na fakultě zastávali funkce.

Když petiční archy zanesl na Útvar hlavního architekta hlavního města Prahy, úředníci měli upřímnou radost: také si prý mysleli, že zamýšlená přestavba je zvěrstvo. Uspořádala se schůze, kde různé autority argumentovaly proti – a fakultní budovy zůstaly stát. Martin Klíma si dnes nemyslí, že by budovy zachránil (šlo o megalomanský a značně nákladný plán, se kterým by pravděpodobně byly finanční potíže), z celé akce si ale odnesl poznání, že “režim není tak homogenní, jak na první pohled vypadá”.

“Naplnilo mě to vírou ve vlastní nezranitelnost. Pokud dělám věci, které nejsou explicitně protizákonné, tak se mi nemůže nic stát,” líčí úspěch petice jako zásadní impuls, který ho povzbudil k další aktivitě. Podle jeho vzpomínek přímo vedl i k založení nezávislého studentského hnutí Stuha, které sehrálo zásadní roli v odstartování sametové revoluce.

 

Studentské hnutí Stuha

“Úspěch má tisíc otců, a neúspěch je vždycky sirotek. Ale moje vzpomínka je, že jsem to vymyslel já s Markem [Bendou]. Že jsme si tak jako říkali: ‚Hele, ta petice, to bylo super! Tak pojďme založit svaz studentů.ʿ Pamatuji si, že jsme k tomu sepsali nějaký papír a šli jsme s ním za děkanem, profesorem Lukáčem – to byl samozřejmě kovaný komunista – a tu myšlenku jsme mu přednesli. On nás teda zdvořile vyhodil. Říkali jsme si: ‚No dobrý, tak zjevně to nebude tak jednoduché, jako to bylo s tou peticí, tak se spojme s nějakými dalšími studenty.ʿ”

Během léta a podzimu 1989 se hnutí nezávislých studentů rozrostlo na nějakých dvacet třicet lidí (podle odhadu Martina Klímy) a vymyslelo první akci: protestní průvod studentů k Mezinárodnímu dni studentstva 17. listopadu. Mělo jít jak o připomínku padesátého výročí uzavření vysokých škol nacisty, tak o protest proti současnému stavu společnosti. Část studentů ze Stuhy přitom cítila, že by bylo dobré pokusit se prolomit zaběhaný model nepovolených demonstrací, na které v Praze chodili stále titíž lidé, a většinová společnost se jich bála. Navrhovali proto přizvat ke spolupráci SSM a jeho prostřednictvím získat pro akci oficiální povolení.

 

Nezávislí a závislí

“Ale jiní studenti zase říkali, že pokud se spojíme se SSM, tak se zcela kompromitujeme a ztratíme jakoukoliv kredibilitu, kterou bychom mohli u nějakých nezávislých studentů mít,” líčí pochybnosti ohledně paradoxního spojení Martin Klíma. “Když jsme jednou nezávislý svaz studentů, tak přece nemůžeme spolupracovat s tím závislým svazem. O tom jsme diskutovali, pak jsme o tom hlasovali. A vyhráli ti, kdo byli pro tu spolupráci.”

Sám Klíma hlasoval pro legalizaci akce a byl také jedním z těch, kteří kontakt mezi nezávislými studenty a SSM zprostředkovali. Od Bílého koníčka totiž znal vydavatele studentských svazáckých časopisů. Obrátil se na Martina Mejstříka a ten mu prý doporučil Jiřího Jaskmanického, šéfa pražské organizace SSM. “Tu domluvu s ním už pak dělal někdo jiný. Ale myslím si, že jeden z těch kontaktů mezi těmi dvěma skupinami jsem byl já přes to propojení časopisů – a v tom je ta role science-fiction při svržení komunismu v Čechách,” říká s nadsázkou.

Nutno říct, že mezi tzv. “svazáky” byli lidé, jejichž vztah k SSM byl zcela formální a kteří například ve svých časopisech, nutně začleněných do struktur SSM, odváděli užitečnou a režimu nepoplatnou práci. Kupříkladu Monika Pajerová vydávala na FF UK studentský časopis Situace a v cyklu nazvaném “Ti, které jsme neměli znát” v něm přinesla rozhovory s emigranty Jiřím Grušou, Karlem Hvížďalou či dokonce Pavlem Tigridem. Ostatně ani Martin Klíma, jak otevřeně přiznává, ze SSM nikdy nevystoupil – ačkoliv demonstraci 17. listopadu připravoval za nezávislé studenty ze Stuhy.

 

Albertov, 17. listopadu 1989

Monika Pajerová se pak jakožto členka SSM značně zasloužila o to, že studentská akce k 17. listopadu dostala oficiální povolení – a na Albertově, kde se studenti sešli, působila jako konferenciérka. Jako mluvčí SSM vystoupil na Albertově Jiří Jaskmanický, jeho projev se ale setkal s nevolí davu. “Přítomné obecenstvo ho vypískalo,” vzpomíná Martin Klíma na okamžiky před svým vlastním vystoupením, “takže se pak na chvíli ujal slova Martin Mejstřík a říkal, že demokracie je přece o tom, že všichni můžou mluvit. Tak toho nechali domluvit.”

Martin Klíma se naopak svým projevem strefil do nálady a očekávání davu, i když si byl vědom, že otevřená formulace boje proti režimu není možná. “Ten projev jsem napsal tak, aby byl nenapadnutelný. Byla to doba jinotajů, narážek, byli jsme zvyklí takhle spolu komunikovat, mluvit v těch narážkách a podobenstvích. To publikum tomu dobře rozumělo. A jsem si jist, že i ti svazáci tomu rozuměli, ale nemohli to formálně napadnout.” Jedním z kompromisů, na které Stuha přistoupila, aby režimu ponechala možnost přetvářky, bylo i to, že Klímův projev na přání SSM musel obsahovat stručné odsouzení izraelské politiky. V úplném závěru svého vystoupení tak Martin Klíma vyzval k minutě ticha za české studenty perzekvované nacisty v roce 1939 i za studenty bojující za svobodu v Pekingu a v Palestině.

 

Červené barety, elfové a trpaslíci

Další vývoj událostí je dostatečně známý. Průvod studentů se vydal na Vyšehrad a zde se oproti původnímu (oficiálně schválenému) plánu v euforické náladě rozhodl pokračovat do centra Prahy. Na Národní třídě byl jeho postup zastaven bezpečnostními složkami. V této fázi se Martin Klíma jako jeden z organizátorů “pro klid duše” pokusil s příslušníky vyjednávat. “Dodal jsem si odvahy, šel jsem k těm policajtům a říkal jsem, že jsem organizátor a že bych chtěl mluvit s jejich velitelem, ať se nějak dohodneme. To nemělo nejmenší efekt. Policista prostě nehnutě zíral dopředu.”

Z Národní se nakonec dostal bez újmy na zdraví, pověstnou “uličku” se mu podařilo bezpečně proběhnout. Ačkoliv ho překvapila přítomnost obzvlášť brutální “protiteroristické jednotky” v maskáčích a červených baretech a měl bezprostřední dojem, že šlo o výjimečný masakr, to, že právě začala revoluce, si ještě neuvědomoval. V sobotu 18. listopadu tak zamířil k Bendům na Karlovo náměstí, aby tu se sourozenci Bendovými dohráli “Dračák” (jde o český název D&D, které Klíma už před revolucí přeložil a zamýšlel ho vydat jako samizdat). Měli hru už delší dobu rozehranou, ale pro přípravu demonstrace na ni neměli čas. “Říkali jsme si - osmnáctého, v sobotu, bude po demonstraci, bude klid, tak půjdeme a dohrajeme to. Čili toho osmnáctého jsem byl na tom Karláku. Hráli jsme na ty elfy a trpaslíky a teď tam začali lidi volat: ‚Martin Šmíd je mrtev!‘ a kdesi cosi. Tak jsme říkali - no tak to dohrajeme někdy jindy, a zase jsme to složili. A šli jsme tedy za svými povinnostmi. No a ten další průběh, to už je opravdu jen taková rozmazaná šmouha.”

 

Mluvčím stávkového výboru

V pondělí 20. listopadu podle svých slov poprvé vědomě porušil pravidla: namísto na vojenskou katedru, kde měl mít toho dne výuku, odešel do budovy Matfyzu na Albertově a studenty, kteří se tam “pokoušeli studovat”, přesvědčil, aby toho nechali, protože stávkovat je momentálně “důležitější a lepší”. Zřejmě ještě toho dne se pak ocitl v budově divadla Disk v Řetězové ulici, odkud vysokoškoláci studentskou okupační stávku řídili. Stal se jedním ze tří mluvčích koordinačního stávkového výboru.

“V úterý jsme tam seděli a řešilo se, že nějací lidé říkali, že za Prahou jsou obrněné transportéry a šikují se tam k zásahu Lidové milice. Tak jsme sepsali nějaké prohlášení ke všem vládám světa a OSN. Nepamatuji si přesně, co jsme tam psali, ale ta myšlenka byla, že jsme to mysleli dobře, a pokud někdo říká, že jsme kriminální živly, které bylo třeba potlačit silou, tak lže.”

S prohlášením se Martin Klíma s kolegy vydali nejprve na americkou ambasádu: tam je prý přijal konzul, ovšem zjevně ne příliš ochotný jim pomoci – nakonec si po jejich naléhání udělal alespoň jednu kopii textu, a posléze šli i na sovětské velvyslanectví. “Tak jsme tam čekali a čekali a přišel nějaký člověk, jehož funkci a postavení v té ambasádě dodnes neznám – on se nám nepředstavil – a ten si náš papír vzal a přečetl si ho. A říkal: ‚No, podle mého názoru se nemáte čeho bát.‘ V tu chvíli jsem věděl, že je konec. Že režim skončil. Rusové od něj dali ruce pryč a československá komunistická strana se neodváží sama silou zasáhnout,” líčí moment, kdy si poprvé uvědomil, co se vlastně stalo.

 

Před politikou dal přednost hrám

Než se ale režim skutečně zhroutil, čekalo ho ještě mnoho hektických dní. O stávkový výbor v Řetězové ulici začala jevit čím dál větší zájem světová média. Martin Klíma líčí tři dlouhé fronty zahraničních štábů, jimž po jistou dobu osm deset hodin denně nepřetržitě poskytovali rozhovory tři mluvčí, mezi nimi i on sám. “Někdo tam vymyslel hrozně vtipnou slovní hříčku: ‚Strašidlo komunismu opouští Evropu,‘ což teda přišlo vtipné hlavně nám, co jsme se učili ten komunistický manifest,” přibližuje atmosféru mezi stávkujícími studenty. “Z těch Američanů to nepochopil nikdo a z těch evropských novinářů tak jeden z deseti.”

Okupační stávka vysokých škol skončila až s volbou Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989, poté stávkové výbory přešly do režimu “stávkové pohotovosti”. Koordinační stávkový výbor se z Řetězové ulice přestěhoval do Revoluční, ale to už byl, jak říká Martin Klíma, jiný život. Připravovaly se volby – i jemu bylo vícekrát nabízeno, aby kandidoval, měl ale za to, že by politiku měli dělat zkušenější lidé.

Postupně přestal do koordinačního centra chodit a vrátil se do školy. Absolvoval v roce 1993. Zároveň usiloval o legální vydání svého překladu D&D, když ale Američané na jeho žádost o práva nereagovali, rozhodl se, že vytvoří vlastní variantu hry s vylepšenými pravidly. Tak vzniklo Dračí doupě – a ovlivnilo celou generaci mladých lidí. Za účelem jeho vydání založil nakladatelství Altar, první české nakladatelství zaměřené na hry na hrdiny, strategické hry a deskové hry. Od nich později přešel k tvorbě a vydávání počítačových her (Altar Interactive). Po krátkém působení v Anglii založil v roce 2011 v Praze herní studio Warhorse. V roce 2018 toto studio vydalo úspěšný titul Kingdom Come: Deliverance, netradiční “hru na hrdiny” zasazenou do věrného historického prostředí českého středověku. Počítačovým hrám se Martin Klíma věnuje dodnes.