Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Jan Klíma (* 1943)

• narodil se 8. prosince 1943 ve Vysokém Mýtě

• dva strýcové se za války zapojili do odboje

• jednoho z nich nacisté popravili, druhý se vrátil z koncentráku s podlomeným zdravím

• otec pracoval jako regenschori a k hudbě přivedl i syna

• matka vedla fotografický ateliér ve Vysokém Mýtě

• tlaku na znárodnění živnosti podlehla až na začátku 60. let

• pamětník vystudoval pedagogiku a historii

• učil na základní, střední i vysoké škole

• zúčastnil se protestů proti okupaci armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• účastnil se demonstrace na oslavu vítězství našich hokejistů nad Sověty v roce 1969

• v témže roce navštívil Německo a přemýšlel o emigraci

• ovládal portugalštinu a dostal nabídku práce v Mosambiku

• stal se spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky

• podle svých slov jen podával informace o situaci v Mosambiku

• v době po roce 1989 se stal tajemníkem naší ambasády v angolské Luandě

• prožil zde výbuch kruté občanské války

• v Mosambiku i Angole prožil mnohé nebezpečné situace

• v roce 1993 nastoupil na Univerzitu Hradec Králové, kde zůstal do odchodu do důchodu

• vyučoval mezinárodní vztahy či dějiny Latinské Ameriky a Afriky

• v roce 2022 žil ve Vysokém Mýtě

Děda a maminka vedli fotografickou živnost a po roce 1948 sílil tlak, aby ji odevzdali ke znárodnění, ale odolali. Otce zaměstnávala katolická církev. To stačilo, aby Jan Klíma nevyrůstal v bohatství a dostatku. Nicméně díky náhodě a svobodnějším poměrům v 60. letech dokázal vystudovat pedagogiku a historii, kteréžto znalosti využil při výuce žáků na základní, střední a později i vysoké škole.

V roce 1969 se ve Vysokém Mýtě účastnil spontánní demonstrace po vítězství československých hokejistů nad Sověty. V tomtéž roce pobýval čtrnáct dnů v západním Německu a přemýšlel nad emigrací.

Jelikož ovládal několik jazyků, včetně portugalštiny, stal se kádrovou zálohou zahraničního obchodu. V 80. letech dostal nabídku pracovat v Mosambiku. Před cestou ho oslovila vojenská kontrarozvědka a Jan Klíma se stal jejím spolupracovníkem. Podle svých slov jen popisoval místní poměry.

V Mosambiku zažil i nebezpečné situace, když opilí vojáci začali z rozmaru střílet. „Zalehnul jsem a koukal, jak se kolem mě rozstřikuje hlína,  a modlil jsem se, aby mě netrefili,“ popisuje pamětník nezáviděníhodnou chvilku.

Podobnou situaci zažil i v angolském městě Luanda, kde pobýval v roce 1992 jako tajemník československého vyslanectví. Tři dny zde zuřila válka mezi znepřátelenými frakcemi a budova ambasády skončila rozstřílená těžkými kulomety.

Po rušném období se rozhodl Jan Klíma přednášet na Univerzitě Hradec Králové, kde pracoval až do důchodu. Postupně napsal dějiny prakticky všech portugalsky mluvících zemí.

Podvýživa a nouze jim způsobily celoživotní následky

Dědu Františka Klímu za první světové války zabili na haličské frontě, nicméně babička Anna Klímová neměla dlouhé roky potvrzení o jeho smrti. Oficiálně byl stále nezvěstný, takže nemohla dostávat podporu a rodina třela bídu s nouzí. Podvýživa se podepsala na zdraví jejích synů, Josefa a Františka, měli celoživotní následky a zemřeli poměrně mladí.

Tatínek pamětníka Josef Klíma miloval hudbu a dokázal vystudovat konzervatoř v Praze, přestože za nuzných životních podmínek. „Neměl na piano, tak si namaloval klávesnici na papír a tímhle způsobem cvičil,“ popisuje pamětník jeho situaci. V roce 1936 se uchytil ve Vysokém Mýtě, kde se stal zaměstnancem katolické církve jako regenschori, tedy vedoucí chrámového sboru.

Nalezl zde životní partnerku Ludmilu Lukešovou, jež spolu se svým otcem vedla vysokomýtský fotografický ateliér. Měli spolu dva syny, Otakara a mladšího Jana.

Dva strýčkové za války působili v odboji

Tatínkův bratr František se za druhé světové války snažil zapojit do odboje. Jeho spíše amatérská skupina převážela do Prahy pistole pocházející snad ještě z doby první světové války. Neměli napojení na žádnou z ústředních odbojových organizací.

Nicméně jejich činnost se prozradila a strýce v roce 1944 zatkli. Drželi ho půl roku v proslulém Petschkově paláci, kde ho brutálně vyslýchali. Poté ho odvezli do koncentračního tábora Mauthausen. Přežil, ale ve velmi zbědovaném stavu. „Měl například neošetřené vykloubené ruce. Zemřel již v roce 1958, zřejmě na následky mučení, pobytu v koncentráku a podepsala se na něm i podvýživa v dětství,“ vysvětluje pamětník brzký skon svého strýčka. Ostatně Josef Klíma zemřel již v roce 1955 kvůli problémům s ledvinami a páteří, jež pocházely také z dětství.

Maminčin bratr Ladislav Lukeš pracoval jako poštovní úředník v Čáslavi. Zapojil se do poštovního odboje, jenž poskytoval informace členům protinacistických skupin, zajišťoval mezi nimi spojení nebo převážel zásilky. Na začátku roku 1943 ho zatklo gestapo. V květnu byl odsouzen k trestu smrti oběšením a v září ho popravili ve věznici Plötzensee v Berlíně.

Komunistům se nepodařilo je dotlačit k odevzdání živnosti

Po komunistickém převratu, který se odehrál v roce 1948, nechtěla maminka Jarmila Klímová se svým otcem Josefem Lukešem ustoupit tlaku na znárodnění jejich podniku. Od počátku 50. let chodili komunističtí funkcionáři za Lukešovými a přesvědčovali je, aby odevzdali svůj fotoateliér do komunálního podniku sdružujícího veškeré služby. Vždy odmítli, přestože měli vyšší daně a zakázek stále ubývalo.

Poté, co Josef Lukeš v druhé půli 50. let zemřel, jeho dcera udržela vlastní fotografický ateliér ještě několik let. „Snažila se přežít z malinkého zbytku kšeftů, do noci třeba retušovala portréty. Když jí na začátku šedesátých let živnost nakonec vzali, šla prodávat, aby nás uživila,“ vypráví pamětník a dodává, že s bratrem prostě vyrůstali v chudé rodině a maminku moc nevídali. Pracovala a dřela se až do konce svých dnů.

Hudba je všechny spojovala

Tatínek vedl chrámový sbor u vysokomýtského kostela sv. Vavřince. Kromě toho měl svou kapelu, jež hrála v různých hostincích, a navíc šéfoval orchestru na dvou divadelních scénách. „Miloval církevní hudbu a psal nádherné mše. Vzhlížel jsem k němu a už jako klukovi mi běhal mráz po zádech, když jsem ho slyšel improvizovat na varhany,“ říká s obdivem pamětník.

Jan Klíma a jeho bratr Ota Klíma si v otázce hudby výborně rozuměli. Vyrůstali v hudbymilovném prostředí a sami hráli na několik nástrojů. Jan Klíma v závěru základní školy dokonce dirigoval dětský pěvecký sbor a na gymnáziu dali s kamarádem dohromady vlastní dixielandový orchestr.

V 50. letech se lidé sdružovali v hostincích a bavili se na odpoledních čajích či plesech, kde jim hrála živá hudba. „Byla to škola života, scházela se někdy hrubší a jindy fajnovější společnost. Museli jsme se přizpůsobit všem sortám lidí a vyjít jim vstříc. Muzikantský svět se mi zdál krásný,“ usmívá se pamětník. Celý život hrál v různých kapelách a hudebně se podílel i na divadelních inscenacích. 

Synkovi z buržoazní rodiny se povedlo vystudovat

Kvůli jeho původu mu před maturitou řekli, že na vysokou školu může zapomenout. Nicméně v roce 1960 se otvíraly pedagogické instituty, bylo totiž zoufale málo učitelů. Pamětník se přihlásil na obor čeština – hudební výchova a přijali ho. V roce 1964 institut úspěšně zakončil a dostal umístěnku na základní školu v Tatenicích u Zábřehu na Moravě. Po dvou letech se mu podařilo přestoupit na základní školu do Luže, kde pracoval dalších šest let. Od roku 1972 učil na gymnáziu ve Vysokém Mýtě.

Jelikož stále prahnul po dalším vzdělání, přihlásil se na dálkové studium historie. „Učili nás vynikající odborníci, například Jaroslav Charvát či Josef Polišenský, který mě nasměroval na ibero-amerikanistiku,“ vysvětluje pamětník své odborné směřování. Kromě toho se v průběhu času zvládl naučit několik jazyků; angličtinu, němčinu, portugalštinu a španělštinu.

Dubčeka jsme milovali jako proroka

Nejkrásnější období, které Jan Klíma prožil, nastalo v 60. letech. „Cítil jsem se volně, panovala tehdy relativní svoboda názorů a měl jsem pořád spoustu iluzí o socialismu. Pražské jaro jsem vnímal jako zázrak,“ vypráví o krásných časech mládí pamětník.

Do krásných let patřila i osudová láska. Již v roce 1964 se oženil s Marcelou, rozenou Honzákovou, a jejich manželství vydrželo celý život. Děti přišly na svět až v 70. letech.

Dva týdny před 21. srpnem 1968 jeli s manželkou na dovolenou do Bulharska. Projížděli skrze Jugoslávii, kde si Jan Klíma koupil americký časopis Time. „Psali tam, že Sověti a další armády Varšavské smlouvy napadnou Československo. My si říkali, že to je nesmysl. A za tři dny po návratu domů nastala okupace,“ předestírá tehdejší situaci pamětník.

Okupaci armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vnímal jako čirou hrůzu. Do Vysokého Mýta přijeli nejprve polští vojáci, kteří to sem měli z Kladska nejblíže, ale brzy je vystřídala Sovětská armáda. „Obsadili všechna čtyři kasárna ve městě, kde zůstali dalších dvacet let. Bylo to dosti obtížné soužití a stávaly se i tragické nehody. Našemu bubeníkovi transportér při nehodě rozdrtil pánev a takových věcí se stalo víc,“ tvrdí pamětník.

V příštím roce vyhráli českoslovenští hokejisté nad Sověty na mistrovství světa ve Švédsku. Po vítězství propukla  spontánní demonstrace na vysokomýtském náměstí, dokonce vyhrávala dechovka. „Bylo to prostě vyjádření radosti nad vítězstvím. Ale našli se lidi, kteří pak ostatní udávali při prověrkách a způsobili jim problémy,“ podotýká pamětník.

Přemýšleli, jestli zůstanou v západním Německu

V tomtéž roce prožil Jan Klíma nezapomenutelných čtrnáct dní v demokratickém západním Německu. S kapelou dostali pozvání hrát na festivalu Schützenfest. Pamětník s sebou vzal i manželku a strávili tu krásné dva týdny. Klímovi uzavřeli v Německu celoživotní přátelství a jejich přátelé je pak v Československu pravidelně navštěvovali.

Přemýšleli, jestli v Německu zůstanou, ale nakonec zvítězil domov. „Autobus přijel o půlnoci do Rozvadova. Vyndali jsme nástroje, pochodovali přes hranici a zpívali pochod Mužně vpřed,“ směje se pamětník. Celníci říkali, že jejich autobus je první, který se vrací nazpět tak plný jako při odjezdu.

Normalizátoři sázeli na dusnou atmosféru a strach

Na začátku 70. let pamětník stále ještě učil hudební výchovu na základní škole v Luži. Jednou vzal své žáky do kostela, aby si poslechli varhany. V době kádrových prověrek měla jediná návštěva kostela tristní následky. Nesměl dostat třídnictví a zarazili mu platový postup kvůli údajné propagaci náboženství.

„Přežil jsem to vcelku v klidu, mohl jsem dál učit a dokonce dostudovat. Jiné učitele vyhodili na dlažbu,“ podotýká pamětník. Podle něj byl  hlavní zbraní normalizátorů strach lidí, kteří nevěděli, kdy na ně dopadne postih.

Později měl malér podobného druhu na vysokomýtském gymnáziu, kam nastoupil v roce 1972. Studentům totiž vykládal o Janu Werichovi, jehož dílo a názory komunistům vadily, a oni chtěli, aby na něj lidé zapomněli. Jan Klíma učil gymnazisty s přestávkami až do sametové revoluce.

V Mosambiku na něj stříleli opilí vojáci

Jelikož uměl výborně portugalsky, stal se kádrovou rezervou pro podniky zahraničního obchodu a ministerstvo zahraničí. V roce 1985 pamětníka oslovil Podnik zahraničního obchodu Polytechna, jenž potřeboval odborníky do Mosambiku. „Šlo o továrnu IFLOMA v provincii Mesica, jež zpracovávala dřevo a dřevotřísku. Jeden rok jsem překládal a druhý rok jsem dělal koordinátora zaškolování, kdy jsem zkoumal kvalifikační předpoklady Mosambičanů pro práci v továrně,“ vysvětluje.

Jenže tu stále zuřila občanská válka. Jednou se při vyřizování účtů znepřátelených stran míhaly svítící střely nad jejich táborem. V obchodech směňovali potraviny za hodinky, šaty nebo boty.

Jednou šel pamětník do vesnice na kus řeči za místními a najednou se začalo střílet. „Nejdřív jsem se kryl na zemi a pak jsem běžel nazpět a teprve zjistil, co se stalo. Zimbabwští vojáci, kteří měli vytvářet bezpečný koridor do sousedního Zimbabwe, se opili místní kořalkou a jen tak pro radost stříleli z těžkých kulometů,“ vypráví pamětník o dobrodružném životě v Africe.

Lidé měli v Mosambiku problém přežít nejenom kvůli banditům, ale i s ohledem na takzvané spřátelené vojáky. Místní ženy si vedle svých chatrčí vyhrabávaly jámy a říkaly, že je třeba vykradou a vypálí, ale když budou spát vedle v díře, snad přežijí. „Lidé žili v Mosambiku nesmírně chudě. Tam panovala tak strašná nouze, že si to našinec neumí představit. My žili proti nim v blahobytu,“ popisuje africkou realitu pamětník.

Spolupracoval s vojenskou kontrarozvědkou

Do komunistické strany ho nikdy nelákali, ale v roce 1982 ho oslovila Vojenská kontrarozvědka (VKR). Před plánovanou cestou do Mosambiku za ním přišel soudruh Gottwald, s nímž Jan Klíma podepsal vázací akt. „Měl jsem pouze zhodnotit místní situaci v Mosambiku, což jsem po příjezdu domů udělal. Ve zprávě jsem popsal, jak to tam vypadá, jaký druh války se vede, co jsem osobně zažil a tak podobně,“ shrnuje pamětník. Tehdy prý nechápal spolupráci s VKR jako něco špatného, ale spíše jako ochranu Čechoslováků v nebezpečné zemi.

Zájem Vojenské kontrarozvědky si vysvětlil tak, že ovládal několik jazyků, díky nimž měl kontakty po celém světě, a také za ním stále jezdily návštěvy ze západního Německa. Nevítaný dohled vyvrcholil vázacím aktem, nicméně zájem o něj byl spíše povrchní. Až později Jan Klíma pochopil, komu se upsal. „Tehdy jsem netušil, že spolupracovat s kontrarozvědkou je stejné jako s StB. Ve zpětném pohledu je všechno každému jasné, ale tehdy to jasné vůbec nebylo,“ tvrdí pamětník a dodává, že rokem 1989 všechna spolupráce skončila.

Štvalo ho, že opozice se hádá mezi sebou

V Mosambiku se dostal k samizdatu. Literaturu získával přes Karla Rokytu, jenž tu s ním pracoval. Četl Listy Jiřího Pelikána nebo Svědectví Pavla Tigrida. Dále poslouchal Hlas Ameriky nebo Rádio Svobodná Evropa, z nichž také čerpal informace o okolním světě. Ale vadilo mu, že se exilová opozice dohaduje mezi sebou.

Chartu 77 sice vnímal, ale chápal ji spíše jako pošetilý počin. „Říkal jsem si, že s tímhle nemůžou uspět, protože to není dobrá taktika. Socialismus vypadal, že tu bude navěky,“ vysvětluje pamětník své tehdejší myšlení.

Z Vysokého Mýta konečně odešli sovětští vojáci

V druhé polovině 80. let 20. století však Sovětský svaz uplatňoval politiku přestavby socialismu, spojenou s větší svobodou slova a demokratizací života. Totalita se začala hroutit ve všech zemích komunistického východního bloku. „Mluvilo se o změně režimu už od ledna 1989, všude se rozmohly protestní akce. Myslím, že bylo veřejné tajemství, že to brzy padne. Dokonce jsem si začal myslet, že hoši z Charty 77 se přece jen dokázali uplatnit,“ podotýká pamětník.

Ve Vysokém Mýtě probíhalo v listopadu a v prosinci 1989 množství bouřlivých demonstrací s úžasnou atmosférou, které navštívil i Jan Klíma. Místním obyvatelům kromě změny režimu šlo hlavně o to, aby sovětská posádka odešla z města co nejrychleji pryč.

Když konečně Sověti město opustili, kasárna a veškeré areály a komunikace zanechali zdevastované, všude spoustu ekologické zátěže. Trvalo desítky let, než se všechno dalo do pořádku.

Skrývali se před dávkou z kulometu

Na začátku 90. let se Jan Klíma opět díky své znalosti portugalštiny dostal do diplomatických služeb. V roce 1992 se stal prvním tajemníkem československé ambasády v angolské Luandě. „Byla to jedna z nejkrásnějších prací, jež jsem v životě dělal. Připravovali jsme například smlouvy o stipendiích pro zahraniční studenty,“ vzpomíná pamětník.

Sledoval také proces demokratizace státu a přípravu voleb, ale zde nastal kámen úrazu. Strana, jež volby prohrála, je prohlásila za zfalšované a nastala občanská válka. Mezi 30. říjnem a 1. listopadem 1992 zažila Luanda takzvaný Halloween massacre, při němž zahynulo až třicet tisíc lidí. „Naše ambasáda stála na palebné čáře mezi nepřátelskými tábory a kulomety vrtaly díry do zdí. Několik dní jsme strávili na chodbách, aby mezi námi a kulomety stály aspoň dvě zdi,“ vypráví pamětník o dramatických chvílích.

Kupodivu měli stále telefonní signál, takže mohli podávat zprávy o situaci do Prahy. Snažili se sehnat odvoz nejen pro sebe, ale i pro Bulhary, kterým se se Sofií spojit nedařilo a měli mrtvé. „Bylo nám jasné, že všude budou kupy mrtvých a my to taky nemusíme přežít,“ popisuje Jan Klíma všeobecný strach o život.

Nakonec je odvezla jihoafrická vojenská jednotka do přístavu. Tam strávili dalších několik dní na nepojízdné hotelové lodi, než je zase džípy odvezly na letiště. Letadlo s nimi odletělo do Pretorie, kde je přivítal prezident P. W. Botha. Pak se přes Londýn dostali do Československa.

Přednášel na Univerzitě Hradec Králové

Po dramatickém období se Jan Klíma rozhodl, že nastoupí na Vysoké škole pedagogické, z níž se rychle stala Univerzita Hradec Králové. Začal vyučovat mezinárodní vztahy na katedře politických věd a pak stál u počátku historického ústavu. Poté přešel na katedru africké a iberoamerické politologie a přednášel o dějinách Afriky a Latinské Ameriky. V roce 2021 odešel do důchodu.

„Co bych chtěl zdůraznit je, že bychom ostatním lidem měli nechat jejich víru a kulturu, nechat je najít si vlastní cestu. Všechny tváře světa musíme respektovat, jinak budou jen války a násilí,“ zakončuje pamětník.