Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Slavomír Klika (* 1951)

• narozen 5. února 1951 v Domaníně v jižních Čechách

• otec byl v roce 1942 zatčen gestapem za účast na sabotáži

• vězněn v Praze na Pankráci a poté až do konce války v Malé pevnosti Terezín

• pamětník kolektivizace a nátlaku na soukromé zemědělce ve vesnici Domanín

• v 60. letech se rodina odstěhovala do Lásenice, kde rodiče pracovali v JZD

• Slavomír Klika dělal řidiče a závozníka v JZD, později jezdil s autobusem

• v roce 1979 vstoupil kvůli slíbenému bytu do KSČ

• v roce 2021 žil v Jindřichově Hradci

Slavomír Klika se narodil 5. února 1951 v jihočeské vesnici Domanín. Po krátké epizodě v dětství, kdy bydlel ve vesnici Jirny kousek za Prahou, žil v jižních Čechách. Zajímavostí v osudu pamětníka je příběh jeho otce Slavomíra Kliky staršího. Za druhé světové války ho po sabotáži v továrně v Čakovicích zatklo gestapo. Věznili ho nejprve v Praze na Pankráci a poté v Malé pevnosti Terezín. Bylo mu sedmnáct let. Z pevnosti vynášel motáky svému spoluvězni, který i díky němu vydal knihu Terezínské katakomby.

Otec ve vězení skládal uhlí a vynášel motáky

„Otec o tom nikdy nemluvil. Až jednou, když jsme se po revoluci vraceli se zájezdem z Německa, zastavil v Terezíně a tam všechno vyprávěl,“ popisuje pamětník. Stalo se to v roce 1942. V čakovické továrně tehdy pomáhal shodit do zatopeného sklepa vysílačky, které vyráběli pro Němce. Z práce hned utekl domů, kde si nestačil sníst ani polévku a už si pro něj přišlo gestapo. 

Odvezli ho nejprve na Pankrác. Tam se údajně setkal s Juliem Fučíkem. „Táta o tom sice moc nemluvil, ale říkal, že pomáhal vynášet Fučíkovi motáky. Měl je prý schované v podpatku a před českými četníky si zul boty, znovu si je obouval a předal motáky dál,“ vypráví.

Po několika tvrdých výsleších v Petschkově paláci byl otec převezen do Malé pevnosti Terezín, kde byl vězněn až do konce války. Pobyt se mu prodloužil kvůli tyfové nákaze. Samotná internace v Terezíně byla vyplněna převážně prací s uhlím, které vězni nakládali na vlaky mířící do Německa. „Táta také popisoval, na jaké spal posteli, a vyprávěl, že když jim přišel balík s jídlem, všechno to vysypali do jednoho hrnce a měli z toho eintopf,“ přibližuje Slavomír Klika otcovo vyprávění. 

Nejvíce konkrétních vzpomínek lze zjistit z knihy Terezínské katakomby od Bedřicha Čurdy-Lipovského, který svého spoluvězně a pomocníka Slavomíra Kliku v textu několikrát zmiňuje.

Babička kupovala mléko a vejce, aby splnila dodávky

Matka Marie pocházela z Domanína. Válku přežila na malém rodinném hospodářství, o které se musela po otcově smrti spolu s matkou starat. S nástupem komunismu se ani jejich rodině nevyhnula kolektivizace zemědělství. V průběhu 50. let byl pamětník už jako malý kluk svědkem toho, jak výkupčí zadávali zemědělcům nesplnitelné odvody.

„Přišel, spočítal slepice, krávy, husy, králíky a říkal babičce, že musí odevzdat třeba čtyřicet vajec za měsíc, tolik litrů mléka, sádlo z prasete. Často se to nedalo splnit, a tak babička chodila do krámu kupovat mléko a vejce, aby odevzdala to, co po ní chtěli.“

Když chodil pamětník asi do čtvrté třídy, přestěhovala se rodina z Domanína do Jiren u Prahy. Do školy pak chodil v Klánovicích. Odchodu z domanínské školy nelitoval. „Byl tam přísný učitel, dával nám pohlavky, facky a palcem nás šťoural do ledvin. Jednou jsem utekl ze školy, řekl to tátovi, ten mu dal do držky a byl klid,“ vypráví. 

U Prahy rodina zůstala jen pár let. Otec se rozhodl koupit zemědělské stavení v Lásenici na jihu Čech. Nákup byl podle pamětníka podmíněn tím, že členové rodiny musí pracovat v tamním jednotném zemědělském družstvu (JZD). Otec jezdil s traktorem a matka pracovala u krav. Pamětník se neúspěšně zkoušel vyučit sládkem. „Učení nebylo pro mě. Chvíli jsem dělal závozníka v JZD a potom jsem šel pracovat do pivovaru, kde jsem dělal všechno, co bylo třeba.“

Okupoval nás voják, který osvobozoval otce v Terezíně

Původně si představoval, že by mohl dělat traktoristu a mechanika, ale na to prý neměl dobrý kádrový posudek. „Komunisty jsem neměl rád a dával jsem to najevo, takže jsem neměl šanci. Psali jsme třeba na silnici, že estébáci jsou svině. Nadřízeným v práci jsem vždycky říkal, co si o nich myslím, když po mně chtěli něco, co nedávalo smysl,“ vypráví a dodává, že nešlo ani tak o politiku, ale o selský rozum.

V jižních Čechách zažil v srpnu 1968 vpád vojsk Varšavské smlouvy. „Všichni brečeli, hlavně ženy. Báli se, že bude válka. Mě jako závozníka nejvíce štvaly zcela zničené silnice od tanků,“ vzpomíná. „V Jindřichově Hradci lidé psali ruské nápisy, ale ti vojáci je ani neuměli číst, bůhví odkud byli. Později jsem se potkal s klukem z Ukrajiny, který šel po stopách své cesty s vojskem do Československa. Říkal, že tenkrát v roce 1968 seděl na Ukrajině v traktoru, nikdo se ho na nic neptal a musel do tanku.“

Jeho otec zažil při invazi takřka neuvěřitelné shledání. Podle pamětníka se setkal se sovětským vojákem, který ho v květnu 1945 osvobozoval v Terezíně. Na začátku 70. let byl Slavomír Klika starší nucen prodat statek v Lásenici, kde vedení obce zřídilo obchod Jednota. Klikovi se opět stěhovali.

Stříleli jsme pro lampasáky srnčí samopalem

Pamětník musel v roce 1972 narukovat na vojnu do Prachatic. Po dvou měsících se dostal na poklidné místo u oddílu pomocného zemědělského hospodářství. „Na vojně to bylo dobrý. Staral jsem se o prasata, krávy, koně a pak jsem taky vařil ve vojenský kuchyni. Někdy i pro pět tisíc vojáků. Lampasáci kšeftovali s masem. Z dvaceti prasat bylo najednou jenom dvanáct a my jsme to museli nějak zaonačit. Taky jsme chodili se samopalem pytlačit srnčí. Maso jsme odevzdávali lampasákům. Měli jsme za to klid a pochvalu,“ vypráví.

Vzpomíná si také na častá cvičení atomových útoků. „To bylo furt. Najednou hlášení: ,Atomový výbuch nad Libínem.‘ Museli jsme se obléct do ochranných oděvů a vykopat pod sebou díru. Byla to kravina. A tolik peněz za zbytečné vybavení. Taky stačilo, aby kolem hranice u Vimperka projelo americké vojenské auto, a všichni byli v pohotovosti. Hned se vyjelo a vojáci nevěděli, co bude.“

Po vojně jezdil dva roky jako závozník pro JZD, kde nahradil svého otce. V roce 1975 se oženil s Marií Špulákovou a nastoupil do zemědělského stavebního sdružení, kde vydržel až do jeho zrušení v roce 1991.

Komunisté mi slíbili byt a lepší život pro děti

V průběhu normalizace, která v Československu začala po nástupu Gustáva Husáka k moci v roce 1970, Slavomír Klika zaznamenal, že režim se utužuje. „Všude byli estébáci. Člověk si nemohl ani zanadávat. Hned vás někdo udal,“ říká. Špatně také snášel nekompetentní vedení JZD, kde pracoval. „Jednou jsme například dostali příkaz sklízet žito, které ještě nebylo zralé. Když jsem řekl nadřízenému, jestli není blbej a že se měl raději zajet podívat na pole a ne sedět v kanceláři, bylo zle.“

I když pamětník říká, že neměl rád komunisty, v roce 1979 vstoupil do komunistické strany. „Slíbili mi byt, a že se budou mít děti lépe. Děti se pak měly stejně blbě. Nebylo to k ničemu.“

Když v listopadu 1989 komunistický režim padl, hned vrátil členskou legitimaci. Sametovou revoluci prožíval v Jindřichově Hradci, kam se přestěhoval. Vzpomíná, že z města vyjel autobus plný ozbrojených milicionářů, kteří mířili dělat pořádek do Prahy, ale podle něj tam nedojeli. „Jeden z milicionářů se ozval, že nebude střílet do našich dětí. Dopadlo to tak, že se vrátili do Hradce,“ líčí. V souvislosti s polistopadovým vývojem říká, že bylo chybou nechat podnikat lidi, kteří měli za minulého režimu funkce. „To se nepovedlo,“ míní pamětník, který do důchodu jezdil s autobusem po Jihočeském kraji.