Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluška Kličková (* 1938)

• narozena 31. března 1938 v Praze

• otec byl před válkou správcem židovského starobince v Praze

• druhou světovou válku pamětnice prožila s rodinou v Chuchli

• na konci války byla svědkyní hromadné popravy sousedů

• získala ekonomické vzdělání

• celý život pracovala v zahraničním obchodě

Dětství za války

Miluška Kličková se narodila v březnu 1938 v Praze. Dnes již netradiční jméno „Miluška“, které zní spíše jako zdrobnělina, má skutečně uvedené i v rodném listě: „Je to křtěný Milushka, německy, a pak mi to přeložili do občanky na české Miluška.“

Miluška vyrostla na pražských Vinohradech, kde její tatínek spravoval židovský starobinec. To se pro ni i pro její maminku málem stalo osudným – když nacisté starobinec vyklízeli a všechny jeho obyvatele posílali transportem do Terezína, je dvě do něj prý zařadili také. Chyba se ale naštěstí brzy vysvětlila a obě byly poslány zpátky domů.

V Praze už ale rodina nemohla zůstat, a tak celou válku prožila v Chuchli, kde jim zajistil bydlení Sokol. „Tam jsme přežili prakticky celou válku. Nebylo to jednoduchý, protože tam byly vápencový doly mezi Chuchlí a Slivencem, a o to měli Němci velký zájem, takže to bylo napínavý. Tam byly strašný kontroly, i v bytech.“

Smrt i narození roku 1945

Během květnového povstání, na samém konci války, se obyvatelé celé vesnice skrývali právě v těchto vápencových lomech, aby se nestřetli s ustupujícími německými jednotkami. Ve vesnici ale bohužel žila i jedna Němka, která ukrývající se sousedy udala, a vojáci je tak v dolech objevili. Toto odhalení mělo tragické následky a tehdy pouze sedmiletou Milušku už podruhé přivedlo blízko k smrti.

„Od těch vápencových dolů nás všechny hnali před tankem dolů do Chuchle. Tam bylo náměstí, tam nás všechny seřadili, vybrali z toho pět vysokoškoláků, a ti si museli vykopat u činžovního domu u zdi hrob, a tam je postříleli.“ Tato poprava navíc nebyla jediným násilím v okolí – v Chuchli padli i další občané, v blízkých Lahovicích vojáci zastřelili dokonce více než čtyřicet mužů. Místní, i děti, se poté starali o společné hroby, jak lahovický, tak chuchelský.

Rok 1945 má ale naštěstí Miluška spojený i s příjemnějšími vzpomínkami. Celé léto sice ještě se sousedy odklízeli sutiny po bojích, ale na začátku školního roku, 5. září, se jí narodila sestřička. „My jsme jako rodina potom už propadli prakticky jenom té radosti, že máme miminko.“ O malou sestru se pamětnice potom ráda a často starala. Možná i proto mají dodnes výborné vztahy a už léta spolu tráví každý silvestrovský večer.

Politika mě nezajímala

Při nástupu komunistů k moci bylo pamětnici teprve deset let, a politika jí tak byla velmi vzdálená. Protože ale žila na vesnici, vnímala znárodňování a kolektivizaci, včetně nuceného vstupu zemědělců do jednotných zemědělských družstev (JZD). „To jsme si jako děti uvědomovaly, protože jsme měly mezi sebou kamarády, který do těch rodin patřili.“ O politiku se nezajímala ani později, má ji spojenou především s povinnou účastí na různých školeních a shromážděních nebo s organizovaným slavením svátků, například proslulého Mezinárodního dne žen (MDŽ). „Oni všechno předělávali na ten politický pohled.“ Pamětnice nikdy nevstoupila do komunistické strany.

Miluška po měšťance, kterou dokončila na začátku padesátých let, studovala zahraniční obchod. V oboru i pracovala, byť jejím prvním přáním bylo stát se učitelkou v mateřské škole. Inspiroval ji ale strýc, který se zahraničním obchodem živil před válkou a zajímavě jí o něm vyprávěl. Už při studiu tak chodila na brigády do Technoexportu a do prvního zaměstnání poté nastoupila na ministerstvo automobilového průmyslu, později ministerstvo všeobecného strojírenství. Tam se potkala i se svým budoucím manželem: „To bylo jednoduchý, můj manžel mi, jak se říká, šéfoval. Dopadlo to tak, že jsme v sobě našli zalíbení a po několika letech jsme se vzali.“

Společně měli jednu dceru, Danielu. Rodinné štěstí ale bohužel nemělo dlouhého trvání, Miluška už v dceřiných třinácti letech ovdověla a nikdy se znovu nevdala. Zahraničnímu obchodu se však věnovala po celý svůj život, dokud jí to dovolilo zdraví.

Komplikované operace nohou ji už před devatenácti lety přivedly do domova s pečovatelskou službou v Praze 11, kde je ale velmi spokojená a podle vlastních slov by takové prostředí přála všem starším lidem. Většinu času tam Miluška Kličková vedla karetní skupinu a pořádala s ostatními obyvateli domova různé soutěže. Dnes skupinu vede její kamarádka, ale stále hrají každé pondělní a páteční odpoledne několikahodinové partie.