Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Klička (* 1945)

• narodil se 20. srpna 1945 v Plzni, tatínek byl tesař, jezdil domů jen na víkendy, maminka škodovácká údernice

• po základní škole se šel učit do Škodovky lakýrníkem

• v 17 letech šel na vojnu v Týništi, založil tam Duklu a jezdili závody na pramicích

• po vojně pracoval jako řidič

• v srpnu 1968 rozvážel noviny, které se z tehdejší Pravdy pašovaly tajným otvorem ve zdi, o kterém Rusové nevěděli; jezdil hlavně na Šumavu

• po srpnových událostech byl dál řidičem, poté fotografem, pracoval v Západočeské galerii

Miroslav Klička se narodil 20. srpna 1945 v Plzni. Otec byl tesařem, matka dělnice. Měl o deset let starší sestru.

Miroslav Klička považuje své dětství za lepší, než mají děti dnes. Děti měly volnost. On sám se dokázal mamince ztratit dřív, než si oblékla kabát, a domů se vracel až večer. S partou objevoval město. Děti si hrály v Andělské (dnes Bezručově) ulici. Lidé z celého domu spolupracovali. Protože byl otec přes týden na stavbách a matka v práci, zůstával přes den u sousedek, chodíval s nimi třeba ke Kalikovskému mlýnu bílit prádlo, děti se tam učily plavat.

 

1953 – ochotníci strhli Masaryka

Miroslav Klička chodil do druhé třídy ve škole v Podmostní ulici. 1. června se vzbouřili obyvatelé Plzně proti měnové reformě, která je připravila o majetek. Vedení školy tehdy dostalo nařízení, že nesmí děti pustit ze tříd. „Tak jsme ze školy utekli a šli jsme se koukat do města, co se děje. Dostali jsme se k soudu do Veleslavínovy ulice, kde z oken lítaly papíry a busty,“ vzpomíná Miroslav. Pamatuje si, jak lidé podpálili tribunu na Masarykově náměstí, kde se mělo hovořit o měnové reformě. Ve městě proti ní protestovaly davy lidí, přidali se škodováci. „Odpoledne už to měli komunisti pevně v rukou, posvolávali se přes uliční výbory, matka mě tehdy popadla a šli jsme do průvodu přes město. Sraz byl na konečné na Borech, na konečné se to srotilo, vytáhly se prapory a Klatovskou, tehdy Májovkou, se šlo dolů do města. Došli jsme na Masarykovo náměstí, někdo tam začal hecovat, okukovali spálenou tribunu. Hlas z davu vykřikoval: ‚Zbavíme se ho, s Masarykem dolů!‘ a najednou v tom průvodu byla dlouhá lana. Muselo to být předem nachystané. Nějací ochotníci vylezli na Masaryka, ovázali mu lano kolem krku a strhli ho. Masaryka pak vláčeli po náměstíčku.“

 

Učení ve Škodovce a stometrová cigareta

Po základní škole se šel Miroslav učit do Škodovky, i když se sám chtěl věnovat designu. V rodině se nejspíš dědil výtvarný talent, sestra šla studovat divadelní kostýmy na UMPRUM do Prahy. Pak se ale zamilovala do dřevaře, skončila se školou a vdala se. V Uherském Brodě se tehdy začal vyučovat průmyslový design, otec ale odmítl, aby tam syn šel a „také maloval“, a odvedl ho do Škodovky.

Ve Škodovce se Miroslav učil lakýrníkem. Když měl trochu volno, bavilo ho procházet a objevovat fabriku. V učení probírali i písmomalířství, a tak mohl dělat dodělávky na lokomotivách, proužky a podobně.

„Tenkrát ve Škodovce pracovalo hodně žen v dělnických profesích. Jenom ženy dělaly na nejhorších a nejhlučnějších soustruzích. Chlapi dělali na velkých strojích, kde se víc vydělalo,“ vzpomíná Miroslav.

Společně s dalšími učni se snažili dostat do provozů, kde Škodovka vyráběla cigaretové stroje. Ty musely zvládnout vyrábět cigarety, a tak z nich při zkoušení lezly stometrové cigarety; chodili tam i učni, kteří nekouřili.

S rodiči moc času netrávil. Otec byl celý týden na stavbách, dlouhými směnami si nadělával soboty, o kterých se ještě pracovalo, a tak se vracel domů až v pátek večer. Matka kombinovala práci a schůze. „Rodiče jsem nepotřeboval, následkem toho bylo, že jsem si jich moc nevážil a to se odrazilo i v mých pozdějších vztazích,“ říká Miroslav.

„Matka byla odhodlaná komunistka, otec byl taky v partaji, ale ne tak odhodlaný. Matka byla v uličním výboru, málokdy byla doma, pořád chodila po schůzích. Dneska už vidím, že to byl takový systém, jak všechny a všechno oddozorovat,“ vzpomíná Miroslav. Obdiv rodičů ke komunismu nesdílel, ale ani nijak neřešil. V rodině byly jiné starosti – otec prý měl představu, že matka žije v Plzni dvojím životem, a tak jeho víkendové návštěvy většinou provázely scény. Miroslav se proto snažil být doma co nejmíň. Rodiče se nakonec rozvedli, ale otec se neodstěhoval, a tak jejich soužití pokračovalo dál stejným způsobem. Miroslav proto nebýval doma, chytil se sportu a trampingu.

Už v učení se snažil dostat ke stříkačům – starým lakýrníkům. Motal se neustále kolem nich. Pracovali se spoustou chemie a i kvůli svému trochu nezřízenému životu tak začal mít už v 16 letech problémy se žaludečními vředy.

Hned po vyučení musel nastoupit na vojnu. „Tehdy se sloučily ročníky 1944 a 1945, takže já jsem jako pětačtyřicátý šel v sedmnácti z učení rovnou na vojnu do Týniště. Byli jsme pořád jenom v lese, až jsem dostával mžitky z toho chlorofylu,“ usmívá se Miroslav.

Na vojně hlídali zbraňové zásoby v obřích skladech. Armáda neustále stěhovala nějaké zbraně a stroje, a tak také dělali doprovody. V roce 1962 během přijímače, kdy nováčci měli samopaly, ale nedostali do nich ještě náboje, vypukla Kubánská krize po rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. V československé armádě vznikla veliká mela. Týden měli průběžný poplach, pořád byli oblečení, obutí, nesměli se zout ani převléknout do pyžama.

Buzerace byla na vojně v té době normální a nikdo to neřešil, bylo na vojácích, aby se s tím srovnali. Šikana mezi vojáky nebyla – šikanou byl samotný výcvik. „Všechno probíhalo poklusem a v řadu. Dneska by se to bralo jako šikana, ale já to chápu jako naprostou nutnost, jak z mladého individua udělat člověka, který poslouchá rozkazy. Oni měli měsíc přijímače, aby z toho člověka dostali, co se po něm chce, jinak by ta armáda nemohla fungovat,“ vzpomíná Miroslav.

Po roce na vojně se domluvil s kapitánem, jehož jméno už si nepamatuje, a založili vodáckou Duklu. Jezdili závody na pramicích. Jediná povinnost byla přivézt první místo nebo zlatou medaili. „Súdruzi, neprivezete, jdete do riti,“ říkával jim náčelník. A tak se všelijak snažili, aby jim Duklu nezrušil. „Když jsme byli na závodech na přehradě na Pastvinách a setkali se s profesionály, jejichž pramice měly 40 kilo, zatímco ty naše 200, odskákali nám jako žáby hned po startu. Ale byli jsme stejně první. Vysvětlili jsme jim, že to jinak nejde, že už bychom nemohli přijet. Tak nám dali první místo v armádních posádkách, i když jsme tam byli za armádu jediní,“ směje se Miroslav.

Z vojny odešel předčasně. Poslední měsíce se mu zhoršily žaludeční vředy, dva měsíce byl v nemocnici v Jaroměři na Josefově a zpátky k útvaru ho poslali s tím, že není schopen služby. Dva týdny před koncem vojny tak dostal modrou knížku.

Po vojně už nechtěl zpátky do Škodovky. Tenkrát učni podepisovali, že budou ve Škodovce dál pracovat. Žaludeční vředy ale Miroslavu Kličkovi pomohly k tomu, že mohl fabriku opustit. Měl řidičák už od 17 let, stihl si ho udělat ještě před vojnou. Protože toužil jezdit, střídal zaměstnání, kde řídit mohl. Rozvážel rohlíky, pracoval jako řidič u vodáren a pak nastoupil jako lakýrník k Vojenským stavbám, kde pracoval i jeho otec. Domů také jezdíval jen na víkendy, protože cestoval po různých útvarech. S otcem ale každý pracovali jinde, jen jednou se sešli na stavbě v Holýšově. Když přijel domů na víkend, většinou zase zmizel na tramp, na trénink nebo závody, nebo pomáhal v loděnici.

StB (Státní bezpečnost) se v té době hlásilo všechno. I třeba informace o trampské oslavě silvestra na hájovně v roce 1967, kam se sjeli lidé z několika osad. „Přišlo mi pozvání do Plzně na nábřeží, jak se říká ‚na Gestapo‘, a tam jsem měl vysvětlovat, jak jsem viděl toho silvestra. Věděli všechno, co se tam dělo. Pak si pozvali druhého, třetího. Jeden kamarád tam dostal přes hubu, když jim na otázku, kdo co tam zpíval, jestli to nebyly nějaké protestsongy, řekl, že neví, že má rád dechovkovou kapelu Švitorku. Tu oslavu měli zmapovanou. Zapisovali, co se pilo, chtěli vysvětlit, co je Zpustlý námořník a padla taky otázka, kolik toho ginu (s G) se vypilo. Každý také hned dostal nabídku ke spolupráci, protože na každého něco věděli. Vytáhli na člověka nějakou blbinu, kterou provedl, a hned mu začali vysvětlovat, jak mu zničí život. Jeden kluk z dráhy si doma dělal rádia a bral si domů nějaké drátky, tak to na něj vybalili. Vyhrožovali, že to řeknou jeho blízkým. Pak přišel do klubu a řekl: ‚Chlapci, já jsem jim na to kejvnul, už sem nebudu chodit.‘ Ale někteří to neřekli a chodili mezi nás dál,“ líčí Miroslav.

I on dostal nabídku ke spolupráci s StB. Řekl, že si to musí srovnat v hlavě, protože se bál hned odmítnout, a měl se s operativcem sejít druhý den v bance ve Františkánské ulici. „Když jsem vešel do banky, zahlédl jsem ho a on na mě gestem udělal: ‚Tak co?‘ A já zas gestem: ‚Tak nic,‘ otočil jsem se a vypadl. Nebyla to dobrá chvilka, ale od té doby mi dali pokoj. Jeho jméno neznám, ale oni nikdy nikomu jména neříkali,“ popisuje Miroslav.

 

Rok 1968

„Z dění u nás nastal celoevropský blázinec,“ říká Miroslav, který právě pracoval ve vojenském prostoru v Kněževsi. 20. srpna sedl na motorku a jel domů, nechtěl být o svých narozeninách sám na ubikaci. „A pak se začali sjíždět ti ‚gratulanti‘,“ usmívá se Miroslav a naráží na příjezd sovětské armády. Když se chtěl 21. srpna vrátit zpátky do práce, už se nedostal z Plzně. „Všude se rozlézali vojáci. Snažil jsem se vyjet na Karlovy Vary, nepustili mě z města. Silnice byly obsazené a z města se nedalo dostat. Tak jsem se snažil objet hlídky a dostat se do práce jinudy. Nejsnáz to šlo lesy kolem Kamenného rybníku. Na lesní cestě stál tank. Nahnal mi trochu strach, protože zavrčel a rozjel se ke mně. Tak jsem mazal zpátky,“ vzpomíná Miroslav, který v tu chvíli netušil, co se děje. Myslel si, že je to součást nějakého cvičení. Od jara prý byla pořád nějaká vojenská cvičení, pořád všude stály vojenské kolony, Rusové byli v republice a neměli se k odjezdu. Později v ten den zaslechl, že se něco děje v Praze a také v Plzni u rozhlasu. Když k rozhlasu přišel, nebyla tam sovětská armáda, ale už tam stáli nebo seděli na schodech Plzeňané a hlídali rozhlas. Budova byla zamřížovaná. Už ve stavebním projektu měla vyjížděcí mříž, která mohla zatarasit vchod nebo sjet do sklepa. „Fotil jsem si, když přijely první tanky. Večer někdo přitáhl maringotku, kde se přespávalo. Rozdávalo se tam jídlo, vznikla tam ohniště. Pak někdo přišel, že jsou obsazené noviny, ale že vyjdou, jen je třeba je nějak dostat ven. Kudy to nosili ven, to nevím. Někdy vybourali otvor. Redakce byla volná, protože Rusové hlídali ulice od náměstí, ale tady v tom prostoru byl klid. Takže jsme si ty noviny rozebírali a domlouvali jsme se, kam kdo bude jezdit. Já to dobře znal na Šumavě, tak jsem si ji vybral, lidé tam nevěděli, co se děje, nikdo neměl žádné zprávy,“ vzpomíná Miroslav.

S novinami na Šumavu jezdil na motorce a dával pozor, aby se vyhnul armádním hlídkám. „Když stál na silnici gazík, snažil jsem se sjet a objet to kolem nějakého potoka, abych se dostal dál. Neměl jsem strach. Dělal jsem to proto, že mě štvalo, že jsme si tady chtěli udělat nějaký pořádek, kde budou mít lidi jinou funkci, než že se budou navzájem donekonečna špehovat. Asi jsme tehdy všichni věřili Dubčekovcům, že to musí dobře dopadnout,“ uvažuje Miroslav.

S novinami jezdíval většinou do hospod – ty většinou byly v každé vsi a i dopoledne v nich byli lidé. Do práce moc nikdo nechodil, všechno bylo vzhůru nohama. Předal jim štos novin, oni po nich chňapli, protože byli lační zpráv, a jel dál. V novinách se psalo, co se kdo dozvěděl, kde se pohybují Rusové, co se děje v Praze. Byly tam i výzvy i odhodlaná provolání komunistů.

Noviny vozil také do kasáren. „Když jsem přijel do Janovických kasáren, byla celá příjezdová cesta tank na tanku ruské armády. Vjezdová vrata byla zavřená, a když mi otevřel oficír, který měl přes brigadýrku nataženou trikolóru, viděl jsem, že zase v těch kasárnách jsou seřazené tanky připravené vyjet. Tam by byl hrozný masakr, kdyby někomu ulétly nervy. Řekl jsem mu, že vezu noviny z Plzně, on po nich chňapnul a řekl: ‚Zejtra přijeď taky.‘ Rusové ale zavírali cesty čím dál víc a byly jich pak plné lesy,“ vysvětluje Miroslav.

Když se situace po srpnu 1968 stabilizovala, zjistil, že přišel o práci. V Kněževsi byli Rusové, obsadili všechno, kde byla armáda. Tak se sebral, jel do Prahy, naložil věci z práce a chtěl je vrátit na podnik. Ale podnik byl taky zavřený a nikdo tam nebyl. Práci tak našel v tehdejší Pravdě. „Vozil jsem redaktory po reportážích. Člověk se dostal do míst, která by nikdy nenavštívil. Rada obrany státu se třeba těsně po všech těch událostech rozhodla dělat kontrolu hranice, byl tam Svoboda, Dubček. Dodnes si pamatuju, jak byl Dubček zelený a jak vypadal nemocně. Celý den jsme objížděli chebské posádky a předvádělo se, jak jsme připravení na ty zlé kapitalisty. Pak bylo nějaké sezení v kasárnách ve Velké Hleďsebi. Udělali jsme nějaké fotky se Svobodou a Josef Fiedler se rozhodl, že mu udělá fotky soukromé. Jeli jsme za ním do Františkových Lázní, kde se zotavoval. To bych nikdy jinak nezažil,“ uvažuje Miroslav.

V Pravdě zůstal asi tři roky, pak přišli redaktoři z Karlových Varů, začaly prověrky, a kromě dvou všichni odešli, i s vrátnou. Šli všichni, kdo nebyli v komunistické straně. Když člověk přišel o práci z rozhodnutí podniku, tak mu práci musel podnik sehnat. Miroslav přešel jako řidič do Západočeské galerie. Atmosféra po roce 1968 stále více houstla. V každé skupině lidí byl vždycky někdo, kdo chodil hlásit StB. I třeba mezi trampy se hlásilo všechno. Pořád měli někoho v zádech.

„Měli jsme klub, jezdili jsme na výlety, na vodu. Do klubu se pomalu začaly dostávat party skautů, které byly trochu v ilegalitě. Založili jsme Tis, svaz pro ochranu přírody, zřejmě vůbec první v Plzni. Já jsem to vedl, ale duchovní vůdce byl Václav Kuttan, měl přezdívku Wapusk. Později byl v představenstvu Junáka v Plzni. Byl to starý skaut, perfektně znal přírodu. Najednou mi od něj přišel dopis, že ze zdravotních důvodů nebude v klubu pokračovat. Asi po půl roce jsem ho potkal a ptal jsem se, co mu je, že skončil. A on řekl, že začal cítit, že se o něj StB začala moc starat, tak raději z klubu odešel, aby ostatní neměli problémy,“ říká Miroslav.

StB nejspíš provokovalo, že se lidé scházeli a oni do toho neviděli. Zajímalo je všechno, co se nedalo evidovat a kontrolovat, měli hrůzu, že se proti nim něco chystá a nechtěli ztratit kontrolu.

Miroslav zažíval spoustu absurdních věcí, třeba povinné prvomájové průvody. „My jsme 1. máje absolvovali tak, že jsme řekli, že nemůžeme jít do průvodu s kolegy z práce, protože musíme jít s oddílem jachtingu. S oddílem jachtingu jsme zase nemohli jít, protože jsme museli jít s prací – a odjeli jsme na tramp,“ směje se.

 

Současnost

Miroslav Klička je v důchodu. Nevěří tomu, že už nemá někoho za zády. „Lidé, kteří si myslí, že odsud odešli Rusové, se hluboce mýlí, odtud odešla jen armáda. Mám pocit, že máme spoustu lidí, kteří mají mít na starosti tuhle zemi a jí ruský chleba a zpívají častušky. Nemám elán s tím něco udělat, a tak se snažím dělat aspoň něco pro rodinu, aby ji pánbůh chránil od toho, do čeho vykročí každý den. Každý z nás si na zádech nese betonový batoh minulosti, a tak se snažím na všech lidech kolem sebe najít něco dobrého. Někdy je to strašná dřina, ale někde vždycky něco dobrého je,“ dodává Miroslav.