Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Věřící člověk žije spokojenější život
narozena 16. listopadu 1931 v Rychnově nad Malší
pocházela ze smíšeného manželství, otec byl Čech, matka Němka
v rodné obci navštěvovala německou základní školu
pracovala na třináctihektarovém rodinném gruntu
otec odmítl vstoupit do družstva a rodině zabavili majetek
roku 1951 se provdala za Aloise Kletzenbauera
vyučila se kuchařkou a pracovala ve školní jídelně
s manželem se podíleli na záchraně sochy Panny Marie z poutního místa Svatý Kámen
po otevření hranic spolupořádala setkání vyhnaných německých rodáků
v roce 2020 žila Ema Kletzenbauerová v Rychnově nad Malší
Ema Kletzenbauerová přišla na svět 16. listopadu 1931 v Rychnově nad Malší v tehdejším okrese Kaplice. Otec Dominik Zika pocházel z Prachatic, měl dvanáct sourozenců a vyučil se řezníkem v Kaplici. Z tehdy povinné vojenské služby v rakousko-uherské armádě ho pro onemocnění křečovými žilami vyjmuli. Ještě před první světovou válkou se smluvil se svou sestrou Annou Kaše a spolu s jejím manželem a dvěma dětmi odcestovali lodí do Buenos Aires v Jižní Americe. Zde nejprve pracoval jako řezník, později se sestrou provozovali restauraci. Za třináct let se s milionem peso vrátil domů do jižních Čech. Sestřin manžel se do Evropy vrátit odmítl a se synem zůstal v Argentině, sestra odjela zpět pouze se svou dcerou.
Dominik Zika se roku 1930 usadil v Rychnově nad Malší poblíž česko-rakouské hranice. Koupil zde třináctihektarový statek, na němž hospodařil, a dům s byty, které pronajímal učiteli či lékaři. Obě stavení se nacházela přímo na rychnovské návsi. Dominikovi bylo již kolem čtyřicítky a stále zůstával svobodný, a tak se jeho sestry rozhodly najít mu manželku. Vybraly mu o dvacet let mladší Marii Thunovou, selku z nedalekého Bukovska. Marie měla německou národnost, Dominik byl Čech. Vzniklo tak v kraji běžné smíšené česko-německé manželství. Zikovým se narodily dcery Ema a Marie, hospodaření se jim dařilo, navíc měli příjem z pronájmu druhého domu.
Ve třicátých letech dvacátého století žily v Rychnově pouze čtyři čistě české rodiny. V obci fungovala německá osmiletá základní škola se čtyřmi, většinou po dvou ročnících spojenými třídami. Zikovi mluvili doma pouze německy, protože matka česky nerozuměla. Otec chtěl, aby Ema češtinu uměla a plánoval zapsat ji do české školy ve tři kilometry vzdáleném Dolním Dvořišti. Kvůli náročnému docházení především v zimních měsících absolvovala pamětnice první ročník ještě v německé škole v Rychnově, s tím, že do Dvořiště začne docházet od druhé.
Pamětnice si v rozhovoru dobře vzpomíná na situaci ve vsi těsně před podpisem mnichovské dohody v září 1938. Hlavními proněmeckými aktivisty se stali tehdejší ředitelka školy s manželem. Do vyzdobené obce dorazili agitátoři z Německa. Spořádaný průvod vedl muž nesoucí zvon. Veřejné projevy se nesly v duchu německého nacionalismu a útoků na neněmecké národy včetně Čechů. Po jejich odchodu se v obci objevili čeští vojáci a napomínali Němce projevující náklonnost k Hitlerovi. Po vyhlášení všeobecné mobilizace československé armády 23. září 1938 utekli mladí němečtí branci z okolí přes hranice do Rakouska, neboť nechtěli jít se zbraní v ruce proti vlastním lidem. Následkem jednání v Mnichově muselo Československo odstoupit svá území obývaná Němci a Rychnov nad Malší připadl Německé říši. Českou školu ve Dvořišti nacisté zavřeli, Ema tedy pokračovala na německé. I přes územní změnu zůstali ve vesnici všichni čeští obyvatelé a pamětnice si nevzpomíná, že by zde za války docházelo k nějakým národnostním konfliktům.
Na začátku války onemocněla sestra Marie a operovali ji v nemocnici v Linci. Po operaci si v nestřeženém okamžiku vytrhla drén z rány a zemřela. V letech 1941 a 1943 přibyli do rodiny dva bratři.
Nacistickému státu museli sedláci odevzdávat dávky obilí a mléka ze své zemědělské výroby. Otec, jediný vlastník koní v obci, vozil konve s mlékem každý den do mlékárny v Kaplici. Nekončící válečné boje vyžadovaly pravidelný přísun nových vojenských sil. Nejprve narukovali mladíci, postupně museli na frontu rovněž starší muži, ke konci války pak odcházeli bojovat i šestnáctiletí chlapci. Všichni tito muži chyběli při práci v zemědělství. Nedostatek pracovních sil řešily nacistické úřady povoláním mládeže z měst a z okupovaných území. Ve statcích pomáhaly děvečky z Podkarpatské Rusi, v obci byl zbudován lágr s dřevěnými baráky, ve kterých bydlela německá děvčata nasazená na pomoc sedlákům. Po odpoledních se dvacítka německých dívek věnovala místním dětem. Zikovi se ke svému personálu chovali rovnocenně a se svými sloužícími se stravovali u jednoho stolu. Když toto viděla německá brigádnice, udala je a pod hrozbou pokuty museli pro mladou Ukrajinku zařídit samostatný stolek k jídlu.
V prosinci 1944 nouzově přistál nedaleko obce letoun americké armády s desetičlennou posádkou. Někteří američtí vojáci z letadla vyskočili ještě před přistáním. Všichni tito muži se při setkání s místními Němci vzdali, přesto v zajetí přežili pouze tři z nich. Pět Američanů, kteří zůstali ve stroji, zajali místní ozbrojení nacisté a předali je posádce z Kaplice. Ta odvezla muže na korbě náklaďáku. V kopci u Nažidel nařídili Němci letcům vystoupit s odůvodněním, že vůz je slabý a do kopce je nevyveze. Jakmile se vojáci ocitli na silnici, německá ostraha je postřílela. Podobně dopadli i jejich dva kolegové, vzdávající se protivníky ozbrojení nacisté zastřelili.
Z kraje roku 1945, po vychozených sedmi a půl letech, ukončila Ema předčasně základní školní docházku. V budově školy se ubytovali uprchlíci z bombardovaného Německa.
Během osvobození v květnu 1945 prošli vojáci hned několik armád. Nejprve šli směrem do Rakouska velmi unavení němečtí vojáci. Po nich se objevili muži ve zvláštních uniformách, pravděpodobně vlasovci. Domorodcům nijak neubližovali, do luk pouštěli unavené koně a po třech dnech, kdy se pohybovali v okolí, odešli.
„Ale pak, když přišli Rusové, tak to v životě nezapomenu, to bylo něco, to bylo hrozné. První den byl otec na louce s ukrajinskou služkou Marií, sekali krmení pro dobytek. Přišel tam ruský voják na koni a holka musela hned s těmi ruskými vojáky. Co ta asi prodělala, to nevím. A otce hnali domů, ten na koni ho furt kopal do hlavy, přišel domů samá krev,“ vzpomíná pamětnice. Nic nepomohlo, že ukrajinská děvečka Marie vysvětlovala osvoboditelům, jak se u Ziků měla dobře a prosila je, aby otce přestali bít. Voják pokračoval v násilí na otci a s koněm vjel až dovnitř do obytných místností. Sověti prohledali celý dům Zikových, ukradli všechny peníze, šperky a další cenné věci, sebrali rádio. Stejným způsobem se chovali ve všech chalupách. Posilněni alkoholem znásilňovali místní dívky a ženy, křik, svědčící o prováděném násilí se ozýval hlavně z lágru s ubytovanými německými děvčaty. Po třech dnech vystřídali tyto „divoké“ kruté sovětské vojáky jiní příslušníci Rudé armády. Velící major, pohledný muž v upravené uniformě, se ubytoval u Zikových. Domluvil se německy a kontroloval chování běžných vojáků. Jeho muži pobyli v Rychnově zhruba dva týdny, než je nahradili příslušníci československé armády.
Čechoslováci prováděli domovní prohlídky, hledali zbraně a důkazy spolupráce s nacisty. Zatýkali osoby podezřelé z válečných zločinů. Odvedli ředitelku školy a některé podezřelé zapletené do vraždy amerických letců. Pátrali po rekrutech, kteří se schovali a nenarukovali při mobilizaci v roce 1938. Řadu provinilců však nenašli, představitelé nacistů uprchli do Německa již před příchodem fronty, vojáci wehrmachtu se ze strachu domů do Čech nevraceli.
Krátce po osvobození začali do vsi přicházet první čeští osídlenci. Vybrali si zatím neobsazený dům patřící Němcům a usídlili se v něm. Vlastníci domu se museli sestěhovat do jedné místnosti a na statku nadále pracovali. Němci se snažili uchránit alespoň část svých majetků. Někteří ještě před příchodem osídlenců přenášeli přes hranice k rakouským známým cennosti a další věci, někdy pomohli s úschovou i čeští starousedlíci. Německé rodiny postupně odcházely, Ema se tak musela rozloučit i se svou kamarádkou Rosou Thunovou. S rodinou musela odejít do Německa, později se stejně jako řada dalších šumavských starousedlíků přestěhovala blíže ke své vlasti, do Horního Rakouska.
Osídlit pošumavské vsi nepřišli jen lidé z vnitrozemí Československa, pocházeli i z ciziny, například do sousedních Malont se přistěhovali rumunští Češi. Někteří v Rychnově pobyli jen krátce, sebrali v domech potřebné věci a znovu zmizeli. Zdaleka ne všichni novousedlíci dokázali na zabraných gruntech hospodařit. Nikdo schopný se do pohraničí nehrnul, pouze chudší lidé. Ti, kteří v minulosti pracovali na statku jako čeledíni a děvečky, dokázali nově nabyté statky spravovat. Ostatní si s polními pracemi ani zvířectvem poradit neuměli. Uvítali tedy nástup komunistů a jejich snahy o kolektivizaci a roku 1950 založili jednotné zemědělské družstvo (JZD). Nezkušeným družstevníkům se však nedařilo ani kolektivní hospodaření. Chodili tedy přesvědčovat ke vstupu soukromé zemědělce, mezi nimi i Dominika Ziku. Ten do žádného družstva dobrovolně nechtěl.
Po škole pracovala Ema s rodiči na statku. Aby se naučila český jazyk, docházela o sobotách na mimořádnou výuku. Později se dálkově vyučila kuchařkou v Táboře. Roku 1951 se Ema provdala za Aloise Kletzembauera. Manžel měl německou národnost a pocházel z nedalekého Rožmitálu na Šumavě, kde jeho rodina vlastnila před válkou velký statek. Jeho děd Gregor Kletzenbauer se stal před první světovou válkou dokonce poslancem zemského a říšského sněmu. Alois za války bojoval ve wehrmachtu a po návratu do rodné vsi čekal s rodinou na odsun. Vzhledem k tomu, že Aloisův strýc byl vážně nemocen, odsouvali Kletzenbauerovým datum vystěhování až do chvíle, kdy transporty skončily. Alois Kletzenbauer se k Emě nastěhoval i se svými rodiči. Roku 1953 se manželům narodila nejstarší dcera Emílie, po dvou letech syn Karel. Alois pracoval na stavbě vodní nádrže Lipno, kde si slušně vydělával. V roce 1955 si manželé koupili v obci domek po rakouských občanech a přestěhovali se.
Zemědělství neznalí rychnovští přistěhovalci nedokázali chod JZD udržet. Zkrachovalo a na pozemcích začaly hospodařit státní statky. V té době utrpěl Emin otec úraz na noze, krvácel a doktor mu ránu stáhl. Dominik chtěl dokončit mlácení obilí a obvaz si uvolnil pozdě. Následkem nedokrvení mu odumřela noha a lékaři ji museli amputovat. Bolševičtí funkcionáři stále prahli po majetku Zikových. Nakonec využili skutečnosti, že Marie Ziková měla německou národnost a nemovitosti zkonfiskovali na základě Benešových dekretů.
Řada novousedlíků si na nelehký život v drsné podhorské krajině nezvykla, nezvládali náročnou práci v zemědělství, nedokázali obsazený majetek udržovat. Poté, co spotřebovali zásoby ukradené vyhnaným Němcům, začali Rychnov opět opouštět. Ze vzkvétající vsi, čítající před válkou téměř sedm set obyvatel, se postupně stávalo zanedbané, opuštěné sídlo, v němž žilo něco málo přes dvě stě lidí. Kdysi udržované domy okolo starobylé návsi se postupně měnily v těžko opravitelné ruiny. Zkázu dokonala demolice následně provedená obcí, při níž došlo i ke zbourání dvou domů rodiny Zikových. Z milionu pesos, na který se Emin otec třináct let dřel v Argentině, nezbylo nic.
Ačkoliv se Ema naučila česky, německý původ byl na její řeči stále znát. Nikdy však prý neměla ve svém okolí problém se svým národnostním původem. Znalosti si doplňovala společně se svými dětmi, ke dvěma starším sourozencům přibyli ještě mladší Josef a Renata. Pamětnice nastoupila na místo kuchařky na základní škole, kde pracovala třicet let.
Emina matka se starala o čerstvě narozená telata v teletníku. Pracovala často i v noci, díky velkému množství přesčasů vydělala peníze a s manželem koupili v Rychnově domek. Ten před válkou patřil místní židovské rodině, která nepřežila druhou světovou válku.
Na začátku padesátých let vyrostl u hranice železný plot a Rychnov se ocitl v hraničním pásmu. Policie kontrolovala každého příchozího. Do oblasti se nastěhovali vojáci Pohraniční stráže a někteří občané vesnice se stali jejich pomocníky.
Necelé dva kilometry od Rychnova nad Malší se nachází poutní místo Svatý Kámen, kde se dle legendy zjevila v patnáctém století Panna Marie Sněžná. V místě později vybudovali poutní kostel a v jeho interiéru byla na posvátném kameni instalována dřevěná socha Panny Marie s Ježíškem v náručí. Také toto po staletí udržované místo v letech vlády bolševiků zchátralo. Věž kostela využívali pohraničníci ke střežení hranice, interiér dokonce nějaký čas sloužil pro ustájení ovcí. Chátraly i další církevní památky v okolí. Kvůli vysídlení a komunistickým represím omezujícím činnost církví chyběli na šumavských vsích faráři. Rumunští Češi, kteří osídlili vedlejší Malonty, byli silně věřícími katolíky a své setrvání v pohraničí podmiňovali dosazením nového faráře. Soudruzi ze strany jim tehdy duchovního povolili, pokud nějakého seženou. Rumuni se dozvěděli o Xaveru Švandovi, knězi z kláštera ve Vyšším Brodě, který se po sedmi letech vracel z komunistického kriminálu. Vyjednali mu povolení k činnosti faráře a páter Švanda se staral o Malonty a další tři přilehlé farnosti.
Emin manžel Alois pracoval v šedesátých letech v lese. V pohraničním pásmu v okolí Svatého Kamene stahoval s koňmi kmeny stromů a zahlédl zde v houští kopřiv ležet dřevěnou sochu Panny Marie. Alois se smluvil se sousedem, Slovákem Šipkovským, že ji zachrání. Vzhledem k tomu, že se socha nacházela v pohraničním pásmu blízko u hranice, šlo o nebezpečnou akci. Alois musel při návratu počkat, až hlídka střežící ho během prací, zajde do budovy kasáren. S povozem zastavil u sochy a s pomocí souseda ji naložili. Dle předchozí domluvy s páterem Šandou ji zavezli do kostela v Rychnově. Panna Marie měla poničený obličej, Jezulátku dokonce chyběla ruka. Farář našel mistra, který ji opravil, a později ji přestěhovali do kostela v Dolním Dvořišti.
Během uvolnění v šedesátých letech směli Kletzenbauerovi poprvé vycestovat do Rakouska a navštívit své vyhnané příbuzné. Na Západ za rodinnými příslušníky pak cestovali i později, nikdy však nedostali povolení celá rodina, vždy směli vzít s sebou jen jedno dítě. Během rozhovoru vzpomíná pamětnice, jak je při přechodu hranic důkladně šacovali čeští celníci.
Kletzenbauerovi vychovávali své děti k víře v Boha a všechny čtyři přihlásili na výuku náboženství. Dcera Renata měla velmi dobré studijní výsledky a úspěšně složila přijímací zkoušky na Karlovu univerzitu. Kvůli jejímu náboženskému přesvědčení ji však nepřijali. Vysokou školu se podařilo vystudovat pouze synovi Karlovi, hlásil se na technický obor a přimluvil se za něj jeho učitel.
Ema říká, že s manželem nikdy nedoufali ve zhroucení komunistického režimu. Politiku sledovali, poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, dívali se na zprávy rakouské televize. Z pádu železné opony v roce 1989 se velice radovali. Změny se dožila i Emina matka Marie. Hned první možný termín vyrazili na výlet do rakouského Leopoldschlagu. Po otevření hranic začali Rychnov navštěvovat vyhnaní rodáci. Díky jejich iniciativě se opravil poutní kostel na Svatém Kameni a roku 1993 se do něj vrátila i zachráněná socha Panny Marie Sněžné. Přivezl ji slavnostní koňský povoz doprovázený průvodem. Na výdajích na opravu kostela se podíleli věřící z Rakouska a Německa, především z řad šumavských rodáků, rakouské státní úřady, linecká diecéze a necelou čtvrtinou přispěl i český stát.
Po revoluci získala rodina Zikových zpět pouze ukradené pozemky. Za zbořené nemovitosti jim nebyla vyplacena žádná náhrada. Ema je přesvědčena, že manželovi rodiče přestáli útrapy spojené s koncem války a následnou komunistickou totalitou díky pevné víře v Boha. Ve svém poselství přála mladým lidem, aby i oni věřili. Věřící člověk žije spokojenější život. V roce 2020 žila Ema Kletzenbauerová ve svém domě v Rychnově nad Malší.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eva Trnková)