Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Klesa (* 1921)

• narozen 10. 3. 1921 v Chebu

• vyučil se zlatníkem-hodinářem

• v roce 1942 byl poslán na nucené práce do německého Breslau

• od roku 1946 pracoval jako strážný v Plzni na Borech a v Chebu (1 rok)

• v roce 1946 vstoupil do KSČ, před rokem 1948 vystoupil a v roce 1962 opět vstoupil

Josef Klesa se narodil 10. března 1921 v Chebu. Vyrůstal v Kusínech u Přeštic, asi dvacet kilometrů od Plzně. O svém dětství, rodičích, výchově apod. pamětník nemluvil.

Po obecné škole šel do učení k místnímu řemeslníkovi, kde se začal učit hodinářské, později zlatnické profesi. Po vyučení do roku 1942 pracoval jako hodinář. V roce 1942 byl poslán do Německa na nucené práce. Před odjezdem onemocněl zánětem průdušek. Když se v Breslau vyléčil, nastoupil na nucené práce do nádražních dílen, kde měl na starosti stroj, který ovládal kolejnicovou točnu na lokomotivy. Tam pracoval asi rok.

V únoru 1945 byl vyhlášen poplach s tím, že do několika hodin ve městě prý bude Rudá armáda a bude se střílet. Josef Klesa vyrazil pěšky v dřevácích, po osmdesáti kilometrech se dostal na vlak, který ho odvezl do Prahy, odtud do Plzně a domů do Přeštic.

Josef Klesa se poprvé o komunismu dozvěděl už za války během nucených prací v Německu. Když pracoval se sovětskými zajatci, nejeden z nich mu mohl vyprávět o sibiřských lágrech, jenomže Josef neuměl rusky, dozvěděl se, co je komunismus, od jedné místní zdravotní sestry.  „To jsem se dozvěděl, co je komunismus, od jedné německé zdravotní sestry. Že je to pro ty, no pro ty, hm… nemajetný. Když potom v šestačtyřicátém roce zakládali komunisté tady v Plzni buňky, tak jsem jim to podepsal.“  Po jeho návratu domů nastala divoká doba, lidé v euforii z konce války podléhali nejrůznějším emocím.

Drancovaly se narychlo opuštěné domovy sudetských Němců, přepadávali se němečtí uprchlíci, kteří si s sebou do Německa nesli to nejcennější – zlato, šperky, také jsou popsány v odborné literatuře chytrácké způsoby, jak přijít k dobytku a půdě, kde koho šlo vydírat, podplatit nebo očernit. Josef Klesa tvrdí, že v tomto oboru vynikali komunisté, a proto se s nimi rozešel. „Později jsem byl dost překvapený, co jsou zač, jak vykrádají pohraničí, viděl jsem, jak vykrádají německé byty, demolují je, ničí, to jsem si říkal – to není komunismus, to je rabiátství, tak jsem v osmačtyřicátém vystoupil.“

Po válce sloužil Josef Klesa také u retribučních soudů s Němci, o kterých říká: „Předváděli jsme akorát ty Němce, to byly normy, když byl někdo SS nebo SA, tak měl pět, deset, patnáct let, to byly normy, to běželo, nebylo to jako dnes, že se soudí, tahají se o to, jestli jsou vinni nebo nevinni, a takové věci. To šlo jako na drátku. Nějaký doktor Liška, ten taky odsoudil pět šest lidí za den. My jako strážní jsme jim nandali želízka, přivedli k soudu, oni vyslechli rozsudek, my jsme je zase odvedli a už čekali další…“

V červnu roku 1945, tedy těsně po válce, ho jeho strýc bachař na Borech oslovil, že by pro něj měl zajímavé místo. Samozřejmě nepřímo podmíněné vstupem do KSČ. Josef Klesa poté, co absolvoval chebský kurz na dozorce, nastoupil v roce 1946 v Plzni jako strážný na Borech, na svůj domovský útvar, jak říká. Neplatil členské příspěvky do KSČ, a tak byl vyloučen, přesto bachařem zůstal i po komunistickém puči v únoru roku 1948.

V době, kdy Josef Klesa nastupoval do svého celoživotního zaměstnání, veškerá justiční, vazební či vězeňská stráž spadala pod ministerstvo spravedlnosti. Komunisté na začátku padesátých let, po vzoru Sovětského svazu, usoudili, vzhledem k množícím se útěkům, ozbrojeným přepadením v lágrech a věznicích, že je potřeba přitvrdit, a převedli dozorce pod vojenské soudy a později pod ministerstvo vnitra. Josef Klesa vstoupil do řad dozorců vězeňských zařízení, takzvané staré gardy. Mnozí sloužili už za první republiky. Obecně – jejich přístup k vězňům byl přísný, nikoli však ideologický. Vězeň měl na řadu věcí právo a toto právo bylo ze strany bachařů obecně ctěno. Tresty podléhaly přísným pravidlům.

To se však velmi rychle změnilo. Komunisté začali postupně nasazovat do věznic své lidi i na místa strážných. K 1. lednu 1948 bylo v borské věznici trvale umístěno 1212 vězňů. V této době vězně hlídalo celkem 247 bachařů. Počet vězňů v průběhu roku narůstal. Na konci osmačtyřicátého bylo ve věznici včetně zhruba patnácti odloučených pracovišť drženo 2867 lidí. Následující rok znamenal pro Plzeň-Bory zásadní zvrat. Na místo náčelníka věznice nastoupil kapitán František Šafarčík. Období jeho „vlády“ mezi lety 1949–1952 je bývalými politickými vězni považováno za nejhorší. Právě za Šafarčíka vzniklo izolované politické oddělní D1, tzv. Kreml, kde panoval zvlášť přísný režim.

V odděleních s politickými vězni mohli pracovat jen ti prověření. Staří strážní nebudili důvěru, režim se jich potřeboval zbavit nebo je zastrašit, k čemuž částečně sloužil i vykonstruovaný proces s některými vězeňskými dozorci a vězni z borské věznice, kteří byli obviněni z přípravy ozbrojeného povstání. Tento Borský proces skončil několika popravami, jeho hlavními aktéry byli Čeněk Petelík, Stanislav Broj a René Černý. Během tohoto povstání sloužil ve věznici také pan Klesa, který k tomu říká:

„Petelík si prý nechal udělat klíče od zbrojnice, že jako s vězni přepadnou věznici. Nebo nějaké takové povstání nebo co. Ten můj strejček mi ale říkal: ,Heleď, zavinila to sama Petelíková. Ženské myly ve věznici schody a Petelíková nechtěla a ony ji pošťuchovaly, tak jim říkala: Počkejte, až se manžel vrátí, tak on s vámi tady zatočí. Slyšela to nějaká Prchlíková, tak to řekla manželovi. Petelíkovi pak udělali kontrolu na pracovišti, našli mu klíčky od zbrojnice a tím se do toho dostal. Jestli mu je tam někdo dal, podstrčil nebo co, to nemůžu vědět.‘“ 

Přestože se podle mnoha svědeckých výpovědí v borské věznici zacházelo s vězni velmi tvrdě a tato věznice byla v tomto ohledu jednou z nejhorších, Josef Klesa podle svých slov nic takového nemůže potvrdit. Mezi politickými a ostatními vězni se prý nedělaly rozdíly, pokud „sekali dobrotu“, nic se jim nestalo. „Na oddělení politických vězňů jsem nebyl, ale myslím, že biti nebyli, pokud se chovali slušně, tak si jich nikdo ani nevšiml. O žádném násilí jsem neslyšel ani ho neviděl. Korekce, to byla část, kam chodili za neuposlechnutí rozkazu, měli přísnější režim. Nemůžu to posuzovat, neznal jsem jejich přečiny, nevím, jestli to bylo tvrdé.“

Josef Klesa sice nebyl „kovaný“ komunista a z toho důvodu asi ani neměl k většině informací přístup. Na druhou stranu zřejmě stejně tak jako mnoho jeho kolegů před mnoha věcmi, které se tehdy děly, prostě zavíral oči.

O popravě generála Píky, které byl přítomen, řekl: „Normálně ho přivedli z cely smrti, kde měl poslední přání, tady ho kat pověsil, přijel kvůli tomu z Prahy, pak ho doktor prohlídnul, jestli mu bije srdce, dali ho do rakve…“ A dále: „Ty popravy si zavinili lidi sami, ten Píka byl na déčku, tam mu nikdo nic nedělal, to si musel zavinit sám.“

V roce 1962, když měl být povýšen na podporučíka, vstoupil Josef Klesa opět do KSČ. Až do svého odchodu do důchodu pracoval jako vězeňský dozorce, dodnes bydlí v činžovním domě na dohled od věznice a užívá klidného stáří po boku své ženy.

Podle jeho slov je komunistická ideologie dobrá, když se správně dělá. „Dělník by měl dostat práci, a ne ulejváci, kteří si akorát chodí  pro peníze.“

Podle nahrávky pořízené 7. ledna 2008 v Plzni Mikulášem Kroupou napsala Markéta Frelová.