Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V Bărăganu jsem šoupal nohama, abych je neměl propíchané bodláčím
narozen 29. dubna 1943 v obci Svatá Helena v rumunském Banátu
vyrůstal v devítičlenné rolnické rodině
v červnu 1951 byla rodina Klepáčkových a příbuzní Kovaříkovi deportováni do oblasti Bărăgan
na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași, kam režim soustředil i další rodiny banátských Čechů, přežili do roku 1956
deportovaní trpěli nedostatkem potravin, rodiče a sourozenci pamětníka vykonávali nucené práce pro státní podniky a statky
hospodářství ve Svaté Heleně nalezli po návratu rozkradené
kvůli nedostatečné lékařské péči se roku 1976 vystěhovali do Československa
kvůli pozbytí státního rumunského občanství nezískal nárok na odškodnění za deportaci
v březnu 2024 žil v Chebu
Deportace obyvatel do oblasti Bărăgan byla tragickou událostí, která se odehrála v poválečném Rumunsku za komunistického režimu v roce 1951. Stala se součástí širší kampaně komunistické vlády na potlačení politické opozice a údajných nepřátel režimu. Komunistická vláda se obávala možného odporu, proto rozhodla o deportaci více než 40 000 obyvatel. Lidé byli násilně odváděni ze svých domovů a nuceni opustit své živobytí a majetek. Nedobrovolně se přemístili do internačních táborů v Bărăganu, kde museli čelit těžkým pracovním podmínkám a nedostatku základních životních potřeb. Deportace se dotkla také banátských Čechů – z obcí Eibenthal, Gerník a Svaté Heleny došlo k násilnému vysídlení hned několika rodin včetně dalších příbuzných. Deportace ve Svaté Heleně začala za přítomnosti vojenské čety a příslušníků milicí o letniční noci.
„Vojáci obšancovali vesnici, aniž by někdo něco věděl. Nikdo nesměl opustit své domy. Byli jsme počítáni za kulaky, že jsme bohatí, a přitom jsme chodili bosí,“ vypráví oběť deportace Alois Klepáček.
Alois Klepáček se narodil 29. dubna 1943 do početné rolnické rodiny v obci Svatá Helena v rumunském Banátu. Rodiče Alois a Ráchel Klepáčkovi přivedli na svět celkem sedm potomků: Miroslava, Rudolfa, Josefa, Jakuba, Petra, Alžbětu a jako posledního Aloise. Většina místních rodin existenčně závisela na sklizni ze svých polností. Práci v hospodářství se nevyhnul ani nejmladší Alois. Od útlého věku se musel umět postarat o koně i dobytek, vodil je na pastvu, sekal trávu, sbíral seno, oral, vláčel a práce s odchodem starších sourozenců z domova jen přibývalo.
Druhá světová válka zanechala zemi vyčerpanou, s těžkými materiálními ztrátami a rozsáhlými sociálními problémy. Země se potýkala s nedostatkem potravin a ekonomickou nestabilitou, což mělo vliv na existenční situaci mnoha obyvatel, včetně banátských Čechů ve Svaté Heleně, a mnozí lidé se ocitli bez prostředků a možnosti zajistit si obživu.
Československá vláda měla v poválečné situaci velký zájem o návrat krajanů ze zahraničí, kteří by osídlili pohraničí, jehož některé části se odsunem Němců vylidnily. Zorganizovaly se tak nábory pro návrat banátských Čechů a v roce 1947 opustili Svatou Helenu první obyvatelé. „Rozutekli jsme se všude, kam jsme jen mohli. Bratři Josef a Rudolf odešli jako první, chtěli být opravdoví Češi v Čechách. Na Svaté Heleně to tehdy nebylo jednoduché. Všude byla bída a muselo se bojovat, aby se rodina uživila, bylo to jen horší a horší,“ vysvětluje Alois Klepáček.
Po roztržce mezi komunistickými vůdci Stalinem a Titem, vyvolané odlišnými pohledy na ekonomický a politický vývoj ve vznikajícím východním bloku, došlo v červnu 1948 k vyloučení Jugoslávie z Kominformy, čímž vzrostlo napětí mezi Jugoslávií a prosovětským Rumunskem. Z tohoto důvodu rumunské vedení vypracovalo plán na vyčištění pohraniční oblasti od politicky nespolehlivých obyvatel. Část obyvatel západorumunského Banátu označila rumunská vláda za bezpečnostní riziko.
Kapitalisté a další odpůrci komunismu, takzvaní třídní nepřátelé, měli být zneškodněni pomocí deportace. Současně si rumunské vedení kladlo za cíl zlomit odpor proti nadcházející kolektivizaci zemědělství v Rumunsku, zvýšit osídlení řídce osídlené oblasti Bărăgan a nevyužitou stepní půdu získat pro zemědělské potřeby.
V červnu roku 1951 pohraniční oddíly uzavřely pětadvacetikilometrové hraniční pásmo, které již nikdo nesměl opustit. Deportace ve Svaté Heleně začala o letniční noci v červnu 1951. „Vím, že mě o půlnoci probudili a začali nás stěhovat. Řekli nám, ať si vezmeme, co tu máme, a abychom se nestarali, kdo věci odveze. Všechno šlo jak po drátku. Vyzvedli nás ve Svaté Heleně a shromáždili dole u Dunaje,“ připomíná událost Alois Klepáček, kterému v té době bylo sedm let.
Jmenný seznam vystěhovaných, vypracovaný představiteli místní komunistické organizace, zahrnoval i další rodinné příslušníky. Deportace postihla sourozence Jakuba, Alžbětu, Petra a rodiče Aloise s Ráchel. Zůstat ve Svaté Heleně mohl jen nejstarší bratr Miroslav, který měl vlastní rodinu a bydlel v sousedním hospodářství. Aloisovi sourozenci Bětka s Petrem studovali v nedalekém městě Nová Moldava, kde je zadrželi vojáci a v nákladních vozech odvezli podél Dunaje směrem na Oršavu. Spolu s nimi vojáci ve městě zadrželi i patnáctiletou sestřenici Kateřinu Černíkovou, dříve Kovaříkovou. I její rodiny se komunisté rozhodli bez okolků zbavit.
Nedaleko za městem se rodiny Klepáčkových a Kovaříkových sjednotily, vojáci je i s dobytkem a narychlo zabalenými věcmi naložili do nákladních vozů, které je převezly na vlakové nádraží v Oršavě. Tisíce deportovaných tu vytvořily improvizované shromaždiště, odsud pak v hromadných transportech odjížděly vystrašené rodiny směrem dál na východ. „Zůstali jsme přímo na nádraží, měli jsme tam hromádky s našimi věcmi, u kterých jsme spali. Nevím, jak dlouho jsme tam mohli čekat, snad několik dní. Místní nám nosili jídlo, pomáhali nám, abychom neumřeli hlady. Pak přijel vlak s dobytčími vagóny a nakládali nás i s prasaty a kravami. Brali jsme si to, co si zemědělec vezme pro přežití.“
Zřejmě během transportu deportovaných se rozšířila zpráva o tom, že vlaky je odvezou do koncentračních a pracovních táborů na Sibiř. Takovou zkušenost měla za sebou řada deportovaných Němců. Z Rumunska do Sovětského svazu je deportovali na konci války a někteří z nich se vrátili teprve před několika týdny. Nyní je čekala další tragická kapitola vyhnanství.
Cesta do rovinatých plání Bărăganu trvala několik dní. V přeplněných dřevěných vagónech deportovaní trpěli žízní a neskonalým horkem. Právě suchá léta s vysokými teplotami byla pro bărăganskou step příznačná. Naopak v zimě oblast sužovaly nízké teploty a po pláních se proháněl silný vítr zvaný crivăț. Přesně do takových míst je zavlekli rumunští komunisté.
Ve stanici Ciulnița byly vagóny odděleny a obyvatelé Svaté Heleny, Gerníku, Lubkové a Berzásky pokračovali po trati směrem na jih, do města Călărași. Připravené vozy u nádraží je pak přepravily několik kilometrů za město, kde vysídlence s věcmi vyložili do polí. „Obilí ještě ani nedozrálo – a už ho posekali. Okolíkovaly se ulice a řekli nám: ‚Tady odsud až sem je to vaše a budete tu bydlet!‘ Ohraničené místo měřilo asi 12 metrů na šířku a 40 metrů na délku. To byl náš majetek,“ popisuje příjezd deportovaných Alois Klepáček. „Když jsem tam chodil, musel jsem šoupat nohama, abych si je nepropíchal bodláčím.“
Rozlehlá a rovinatá krajina na jihovýchodě země se pod rukami nových obyvatel začala přeměňovat ve skutečnou vesnici, kterou úřady pojmenovaly Ezeru (Cacomeanca Nouă). Jejími obyvateli se kromě Čechů stali Němci, Srbové, Rumuni a Maďaři, ale i další národnosti. Za obydlí jim zprvu sloužily jámy a později začali deportovaní s výstavbou jednoduchých domků s truplovaným zdivem, což znamená, že se dům odlévá po vrstvách hlíny smíchané s plevami do bednění. Střechy chatrčí pokrýval rákos, který rostl v říční deltě Dunaje, a okna, dveře nebo krov jim dodal stát. Pec uvnitř domu se postavila taktéž z hlíny, v níž se pálilo bodláčí, trní nebo kukuřičné stvoly, neboť dřevo tu vůbec nebylo.
Do nadcházející zimy si vysídlenci postavili čtyři stovky domů a postupně tu vznikly budovy školy, policie, zdravotní středisko i kulturní dům nebo obchod. V hliněných příbytcích žilo v Ezeru podle archivního dokumentu z roku 1954 na 515 rodin, v sousedství tu bydlela i většina deportovaných banátských Čechů.
Po vystavění školy do ní nastoupil i český žák Alois Klepáček, který do té doby znal výuku ze Svaté Heleny spíše v českém jazyce. Studovali i jeho dva starší sourozenci Petr a Alžběta, kteří se učili v Călărași, ale přes léto pro ně platily nucené práce, stejně jako pro ostatní vysídlence. Aloisův další bratr Jakub prožil v Ezeru necelé dva roky prací na stavbách a následně ho povolali k vojenské službě, odkud se vrátil v prosinci roku 1955.
Podle nařízení museli vysídlenci pracovat u státních statků, kam byli vysláni, jelikož se jednalo o jejich jediný zdroj obživy. Statky zaměstnávaly i obyvatele z přilehlých rumunských vesnic, přičemž vysídlenci dostávali tu nejtěžší a nejpodřadnější práci: pěstování rýže, sklizeň rákosu, sázení, sklizeň a zpracování bavlny. „K nám do Ezeru přijel náklaďák, který naložil dělníky a odvezl je na práci pro státní statky. V pondělí odjeli a v sobotu se vrátili. Celý týden nebyla rodina pohromadě. Sice jim za práci platili, ale byla to bída,“ uvádí pamětník.
Během práce, která trvala deset hodin denně, musel každý zadržený splnit normu – a ti, kteří ji nesplnili, byli v noci vyšetřováni milicionáři. Pracovali za parného léta, deště nebo sněhu, často si nevydělali ani na jídlo. Nedostatek potravin byl tím nejtíživějším problémem vysídlenců v Bărăganu. Lidé nedostávali jídlo, pokud nechodili pracovat na pole. Navzdory zvláštním opatřením, která úřady přijaly k úplné izolaci vysídlených osob, se mnohým z nich podařilo udržet spojení s příbuznými doma. Ti, kteří věděli o obzvláště tíživé potravinové situaci příbuzných zadržovaných v táborech, se snažili ulehčit jejich situaci zasíláním balíčků s potravinami a dalšími nezbytnostmi. Milice se však postarala o to, že většina těchto balíčků se k adresátům nikdy nedostala.
Kalvárie vystěhovaných banátských Čechů neměla ani po několika letech konce, s čímž pochopitelně slábla i jejich naděje v návrat domů. O tom nakonec rozhodlo až rumunské ministerstvo vnitra 20. prosince 1955. Rumunské úřady začaly urychleně vesnice likvidovat a zametat stopy. „Po novém roce nám přišel dekret, že se můžeme vrátit domů. Někteří odcházeli hned a někteří až s příchodem jara, aby se netáhli v mrazu. Naše rodina už ale nechtěla čekat, museli jsme se co nejdřív vrátit, abychom začali pracovat doma,“ vzpomíná Alois Klepáček.
Začátkem roku 1956 proto Klepáčkovi podnikli zpáteční cestu do svého rodiště, do Svaté Heleny. Bărăganskou step opouštěli bezmála po pěti letech. „Když už jsme si mysleli, že je vyhráno, přišla taková fujavice, mrazy a tolik sněhu, že nejezdily vlaky. Uvízli jsme. Měl jsem rozmočené boty, které zmrzly a připomínaly kůrku chleba.“
Když po několika dnech jízdy vlak konečně zastavil v Oršavě, matka Ráchel a její děti měly před sebou ještě pořádnou štreku, do Svaté Heleny jim pořád zbývalo sto kilometrů. Vydali se napřed bez otce, který ještě zůstával s dobytkem a věcmi v Călărași. Naproti do Oršavy jim na pomoc přijeli helenští sousedé se saněmi taženými koňmi, aby Klepáčkovým usnadnili návrat domů. „Když jsme přijeli k nám, čekala nás hrůza. Okna v domě byla rozmlácená. Co nebylo přibité, to se rozkradlo. Brácha Miroslav bydlel ve stavení vedle, co mohl, snažil se odnést k sobě,“ popisuje pamětník návrat. „Naši pak rozdělali oheň ze zbytku plotu, aby se zahřáli. A mě, abych rozmrznul, strčili ke Švejdům.“
Sedmou třídu absolvoval Alois Klepáček už zpátky doma, v nedalekém městě Nová Moldava. Vyučil se, podrobil se vojenské službě v rumunské armádě, poté se živil jako svářeč. Aby povýšil na funkci dílenského mistra, absolvoval další dva roky večerní školy. Oženil se, založil si rodinu a v Nové Moldavě si pořídili dům. Spokojený rodinný život však komplikovaly zdravotní problémy manželky, přesněji řečeno neadekvátní zdravotnická péče. Čím dál častěji a bolestivěji se připomínala revmatická artritida, kterou rumunské zdravotnictví nedokázalo uspokojivě léčit. Nezájem, nedostatek léků i lékařské péče rodinu přiměl k odchodu do Československa, kam se již v roce 1960 vystěhoval také Aloisův starší bratr Jakub.
Vystěhování rodiny Aloise Klepáčka dle jeho slov úřady neúměrně protahovaly, což se zhoršujícím zdravím manželky vedlo k neuváženému rozhodnutí, kdy se Alois zřekl rumunského občanství. Jednal ve stavu bezmoci a bez rozmyslu, což situaci nijak neulehčilo ani neurychlilo. Bez patřičných cestovních dokladů se jim ale nakonec podařilo území Rumunska opustit a na Štědrý den roku 1976 po komplikované cestě přicestovali do Chebu k bratru Jakubovi. „Manželka už se jen šourala, nemohla chodit. Z vlakového nádraží v Chebu jsem ji musel nést v náručí. Nebýt ambasadora, který na mě před vánočními svátky počkal a udělil mi cestovní vízum, nevím, co bych dělal,“ vysvětluje Alois Klepáček. „Nikdo si v té době netroufl jet do neznáma. Popravdě, riskoval jsem a byl neurvalý, odjíždět bez uvážení a bez informací… Nikdo mi ale nedokázal říct, jak mám správně jednat a postupovat,“ vzpomíná na útěk rodiny do Československa.
Zpočátku sdíleli s bratrovou rodinou dvoupokojový byt, ale již po týdnu se jim podařilo nastěhovat se do zapůjčeného městského bytu. Hned na začátku roku 1977 pak Alois Klepáček získal zaměstnání. Oba jeho rodiče dožili ve Svaté Heleně, kde v roce 1980 zemřela matka Ráchel a o rok později otec Alois, také je tu pochován i nejstarší bratr Miroslav.
Svržení komunistického režimu v Rumunsku v prosinci roku 1989 otevřelo možnost rehabilitovat oběti deportace. Ačkoli valná většina poškozených dosáhla finančního odškodnění, Alois Klepáček kvůli zřeknutí se rumunského občanství ztratil na vyrovnání nárok. „Víte, to naše vystěhování jsem nenesl tak těžko, jako to nesli moji rodiče, kteří nevěděli, co s námi bude zítra ani pozítří, a celou tu káru táhli sami,“ uzavírá své vyprávění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Rostislav Šíma )