Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

prof. MUDr., DrSc. Pavel Klener (* 1937)

Když mě v Paříži zvali na večeři, ukazovali mi, co je topení nebo magnetofon

  • narodil se 9. dubna 1937 v Bratislavě

  • v březnu 1939 se s rodiči a bratry přestěhoval do Prahy

  • z konce války si vybavuje kruté chování Čechů k německým zajatcům

  • v roce 1961 dokončil Fakultu všeobecného lékařství UK

  • v letech 1965–1966 absolvoval studijní pobyt v Hôpital Saint-Louis v Paříži

  • po návratu zaváděl do klinické praxe metodu chemoterapie

  • nikdy nevstoupil do komunistické strany

  • v roce 1988 byl jmenován profesorem a přednostou onkologické kliniky

  • od prosince 1989 do června 1990 zastával post ministra zdravotnictví v české vládě

  • v letech 1990–1992 byl poslancem České národní rady

  • v roce 2021 stále pracoval ve Všeobecné fakultní nemocnici

Sám se divím, co jsem všechno stihl

Pavel Klener se narodil 9. dubna 1937 v Bratislavě, kde ale vyrůstal jen do roku 1939, kdy se jeho rodiče přestěhovali do Prahy. Maminka Františka byla v domácnosti a tatínek Eduard byl ředitelem krajského úřadu v Bratislavě. Byl jedním z Čechů, kteří byli posláni na Slovensko, aby pomáhali s budováním československého státu. Když pak vznikl Slovenský štát, byl tatínek vyhozen z práce a rodina se tak musela vystěhovat. „Moji bratři si pamatujou, že po nás dokonce házeli kameny.“

V Praze bydleli nejdřív nějaký čas na Smíchově, pak tatínek našel dům na Malé Straně, kde od té doby Pavel bydlí, takže téměř osmdesát let. Jako kluk měl Pavel hodně zájmů a neustále něco dělal, nejčastěji s partou kamarádů, se kterou chodil na Petřín. „Tam jsme si užívali, nebyl tak upravený jak dneska, byla tam místa jak na venkově, zarostlá křovím, měli jsme tam bunkry.“

Do obecné školy chodil na Smíchov, a protože to bylo za války, byli chlapci nacvičení, že když zahoukají sirény, musí okamžitě běžet do sklepa. „Po čtyřicátém pátém roce jsem přešel do Josefské, to už byla koedukovaná škola. A tam jsem už zůstal až do takzvané malé maturity, ze které se mohlo jít na horníka nebo do gymnázia, to ještě tehdy existovala gymnázia. Dal jsem přednost smíchovskému gymnáziu.“ Nicméně po roce byla gymnázia v Československu zrušena a vznikly jedenáctiletky, do které Pavel přešel. „Změnily se osnovy, třeba přírodopis – v nových osnovách se učil mičurinismus. Když jsem chtěl jít studovat medicínu, tak jsem to musel studovat privátně.“

Mimo jiné chodil také do pěveckého kroužku, který založil jeden ze spolužáků. „Zpívali jsme lidové písně, ale také třeba Českou mši vánoční. Tu jsme zazpívali při mši v kostele sv. Gabriela a byly z toho určité problémy.“ V té době také začal Pavel zpívat v Kühnově dětském sboru, na což vzpomíná jako na tvrdou řeholi. „Dostal jsem se do koncertního oddělení a zkoušky byly skoro každý den a někdy i v sobotu a neděli.“ Výhoda ale bylo to, že bylo domluvené, že hodiny strávené na zkouškách se počítaly jako brigádnické hodiny. „Byl jsem vždycky vítěz socialistické soutěže, přitom jsem ani jednou nebyl na bramborách, ani na řepě, ani na všech brigádách, na chmelu, což všichni ostatní museli jezdit.“

Pavla také bavila chemie, tak si doma udělal laboratoř, ve které třeba vyvolával fotografie. „Měl jsem těch aktivit strašně moc, to mně pak vydrželo i do mé budoucí praxe. Měl jsem v podstatě spoustu různých aktivit a funkcí, sám se divím, že jsem to mohl stačit.“

Rád také vzpomíná na pražské zimy. „Vltava zamrzala úplně celá, takže se dalo jít třeba od Vyšehradu až pod Letnou, i přes jezy, i ty jezy zamrzaly. No a když nenapadlo hodně sněhu, tak stačilo si na normální boty natáhnout šlajfky, to byly takové brusle na kličku. Tak jsem šel tady na Kampu, tam jsem si natáhl brusle na boty a vyjel jsem třeba k Národnímu divadlu nebo tam bylo vždycky takové kluziště hlídané, nebo když napadlo trošku sněhu odhrabaný, jinak se bruslit nedalo. Ale dalo se procházet po Vltavě a dlouhá léta prostě, celé mé dětství vlastně ta Vltava zamrzala. […] No a pak, když se postavily Slapy, tak už nezamrzala. Takže jsem chodil bruslit, chodil jsem sáňkovat na Petřín. Možná že to je tak zkresleno, ale já mám představu, že tehdy ty zimy byly často doprovázeny velkou nadílkou sněhu, takže na Petřín vlastně od té doby, co přijel Martin na bílém koni až do února, se chodilo na Petřín sáňkovat. Takže sáňkování jsem si užil, bruslení jsem si užil.“

A byl také členem skautského oddílu, který se dále scházel i po zrušení skautské organizace. „Dál jsme to spolu táhli a chodili o víkendech hlavně do Brd nebo za Prahu do Komořan. Putovali jsme po Jeseníkách, jedny prázdniny jsme sjížděli Sázavu, ztroskotali jsme na Stvořidlech, ale opravili jsme tu loď a dostali jsme se až do Vltavy.“

Zajatci se nestřílejí

Když končila válka, bylo Pavlovi osm let, a tak si už kdeco pamatuje. „Začaly se najednou ozývat rány, ale to se ještě mohlo chodit venku. Šel jsem do Karmelitské ulice, na štaflích tam lidi přetírali německé nápisy. Pak začalo být střílení ostřejší, tak jsem šel domů.“ Přímo v jejich ulici se pak stavěly barikády a doma poslouchali rádio, aby věděli, co se děje.

Po příjezdu Sovětů už pomalu začali zase chodit ven, Pavel má nejsilnější vzpomínku na to, když šel s babičkou na Petřín. „Šel tady průvod zajatých německých vojáků, a když někdo zakopl nebo vykročil, vybočil z té řady, tak ho zastřelili. A než jsme došli na Petřín, tak tady bylo pět mrtvol. To byly první mrtvoly, které jsem v životě viděl, které lidi přikrývali novinami. A to na mě teda velice nepříznivě zapůsobilo, protože jsem si říkal, zajatci se nestřílejí, a tohle bylo úplně brutální.“

Na Kampě pak viděl Němce, jak museli dláždit ulici kostkami z barikád a Češi je přitom mlátili a sprostě jim nadávali. „Možná to byli úplně nevinní lidi. Nad námi byly dvě hrozně hodné paní, Němky, neměly s Hitlerem nic společného. A když přijeli Vlasovci, tak náš soused sem přivedl Vlasovce a nechal je jenom s uzlíčkem odvést pryč. A klíč si nechal a znárodňoval jim tam věci. Těch mi bylo taky líto.“

Stáž v Paříži

Po vychození jedenáctiletky se Pavel, stejně jako jeho pět dalších spolužáků, hlásil na medicínu. „Měl jsem obavy, abych se na medicínu vůbec dostal. Shodou okolností zrovna v té době, kdy jsem maturoval, tak podmínky přijímání na vysoké školy byly změněny tak, že kromě češtiny byly jenom odborné zkoušky, diktát z češtiny a odborné zkoušky. Doučil jsem se přírodopis, zkoušky jsem udělal a byl jsem přijat.“ I na medicíně dál pokračoval ve svých koníčcích, ale po čase musel přestat kvůli častým zkouškám chodit do sboru. „Především jsem chtěl úspěšně studovat, tak jsem toho chtěl nechat. On [sbormistr] se na mě rozzlobil, že neumím přinášet oběti pro umění, a já jsem teda se zpíváním skončil.“

Po vystudování dostal Pavel umístěnku do Severočeského kraje, když se vrátil zpět do Prahy, poslali ho na kardiologii. V té době se také objevila příležitost získat stipendium do Paříže. Místo získal jako první lékař z východního bloku. „Jinak to stipendium dává lékařská společnost deseti lékařům z Kanady a deset dalších na ostatní svět. Když mě pozvali na večeři, tak mi ukazovali, co je topení nebo magnetofon.“

Na rozdíl od ostatních nemohl přijet do Paříže dříve, aby se aklimatizoval a rozmluvil, a dorazil jen dva týdny před začátkem stipendia. S sebou měl jen osmdesát franků, což mu stačilo zhruba na týden, a musel si tak půjčit od přednosty do té doby, než dostal stipendium. „My jsme měli jednou za měsíc schůzku stipendistů, všichni tam jezdili auty, já tam chodil pěšky, metrem. Tam byl vidět ten rozdíl. Až mi ten jeden říkal: ‚A jseš doktor, že jo?‘“

Začátky byly krušné i kvůli jazyku. „Když jsem přijímal pacienta, já jsem mu nerozuměl. Takže sestra to musela převést do normální francouzštiny, pak zas ten pacient nerozuměl mně. To bylo takové trapné. Navíc názvy léků byly jiné, musel jsem listovat v seznamu jejich léčiv. První týdny to bylo velmi krušné, musím říct.“

I když v té době nabídky měl, nikdy nechtěl emigrovat. Uvědomoval si, že by zavařil svým dvěma bratrům i mamince. Navíc říká: „Já to tady mám rád.“

Čtyřikrát ho lákali do strany, čtyřikrát odmítl

Díky medicíně se Pavel potkal se svou současnou ženou, kterou si vzal v roce 1971. „Byla tam pohledná sestřička, akorát byla zmalovaná. Pak jsme si padli do oka, zajímavé bylo, že na klinice na podzim nebo před Vánoci se dávaly do vody barborky […] a vykvetly jí a mně. Seznámili jsme se v práci a za tři roky budeme mít zlatou svatbu.“ Času měl Pavel sice málo, přesto chodil s rodinou do divadla, na výlety a o prázdninách jezdívali na Slovensko nebo na Moravu.

Jako dobrý student a lékař také dostával nabídky ke vstupu do komunistické strany. První nabídka přišla ještě za studia s příslibem, že když ji přijme, nebude muset jít pracovat do severních Čech. To Pavel odmítl a odešel na sever. Další nabídka byla spojená s asistentským místem. Pavel opět odmítl a místo nedostal. Třetí nabídku dostal během pražského jara a poslední v červnu 1989. „Přišel za mnou docent a říkal, že jestli chci vstoupit do strany, tak má známé na okresním výboru. ‚Já ti to zařídím,‘ říkal, že mě nikdo nebude podezírat, že to dělám z prospěchářství. Tak jsem se ptal, proč to teda mám dělat. A on říkal: ‚Jen se podívej na mě, kdo vstoupí, ten jede.‘“

Během prověrek na začátku normalizace Pavla nejdříve vyhodili, pak ho přijali zpátky s tím, že musel pracovat na dvě stě procent, aby se na klinice udržel. Například ostatní asistenti měli na starosti vždycky jeden kroužek mediků, ale on měl dva.

V roce 1974 napsal Pavel monografii, kterou nejdříve musel přečíst politický cenzor, než bylo povoleno, aby byla vydána. A až po monografii odevzdal svou kandidaturu. Měl to v plánu dříve, ale na fakultě mu naznačili, že nejdřív musí kandidovat straníci a až později může on. Když byl pak konečně vyzván k tomu, aby napsal habilitační práci, měl ji už hotovou.

Ministrem zdravotnictví

V listopadu 1989 samozřejmě zažíval radostné pocity, a to ještě netušil, jak se to celé vyvine. „Byl jsem v Brně na obhajobách kandidatur, a když jsme jeli zpátky, tak řidič měl puštěné rádio, sledovali jsme události a říkali jsme si, kdo bude tím ministrem zdravotnictví, snad tam nenechají znovu toho Prokopce. Přijeli jsme do Prahy, já jsem šel na kliniku, tam jsem měl rozepsanou nějakou práci, ale měl jsem hlad, tak jsem si říkal, dopíšu to zítra, a zabalil jsem to, šel jsem domů. A tady Pavel říká: ‚Táto, už několikrát volal nějaký doktor Březina, je to strašně důležité, máš okamžitě zavolat tohle číslo.‘ Tak jsem zavolal to číslo, ozval se úřad vlády, že se mnou chce mluvit pan premiér, to byl Pitra tehdy premiérem. No tak jsem se podivil a říkali: ‚Kde přesně bydlíte, my pro vás posíláme auto.‘ Za chvilku tady byla šest set třináctka, odvezli mě na vládu, tam pan premiér na mě vyvalil, že bych měl být ministrem zdravotnictví. Hodinu, skoro celou hodinu jsem vysvětloval, proč nemohu být ministrem zdravotnictví. Říkal jsem: ‚Podívejte, já klidně můžu přednášet doškolovákům bez papírů třeba hodinu, ale já nejsem stavěný na ty politické řeči. Za druhé, když jsem dělal atestace, tak vždycky jsem měl hrůzu ze zkoušky z organizace zdravotnictví, já to vůbec neumím. Já vám budu dělat ostudu.‘ No prostě jsem snášel všechny možné argumenty a on pak říkal: ‚Víte,‘ a věděli o mně opravdu, až jsem se teda divil, ‚my jsme si o vás sehnali informace. Je to škoda. Ale my máme ještě další tři kandidáty.‘ Tak mě odvezli domů, tady jsem říkal: ‚Děti, mohly jste mít tatínka ministrem.‘ Dělali jsme si srandu.“

Další den mu ale opět volali s tím, že Občanské fórum neschválilo ani jednoho z ostatních kandidátů, a aby znovu přišel na vládu. Tam se odehrávalo to samé, co předešlý den. S tím rozdílem, že tentokrát ho už přemluvili. Později také dostal nabídku, aby kandidoval na post prezidenta republiky. Vzal si pár dní na rozmyšlenou a pak nabídku s díky odmítl.

Dodnes neví, kdo ho na ministra navrhl, protože žádné známé v těchto kruzích neměl a Václava Havla vlastně poprvé potkal na toaletách na schůzi Občanského fóra. „Vedle mě byl Havel a říkal, že zítra má schůzi s tím novým ministrem zdravotnictví. Říkal jsem: ‚To jsem já.‘ Takhle jsem se seznámil s Havlem.“

Ve funkci ministra zdravotnictví se potkal s mnoha významnými lidmi, prezidenty, papežem nebo třeba i Matkou Terezou. Za sedm měsíců svého ministrování se ale ujistil i v tom, že politika pro něj není: „Spoustu užitečných věcí jsem navrhoval a všechno šlo do koše.“ Nakonec vstoupil ještě do strany ODA, kde byl tři roky. Později ho také přemlouvaly další politické strany, aby za ně kandidoval na různé posty. Přijal pouze nabídku kandidovat v roce 2006 v obvodu Praha 12 za Stranu zelených do Senátu. Při volbách se dostal do druhého kola, ale senátorem se nestal. O dva roky později přijal ještě jednu kandidaturu, tentokrát v obvodu Praha 1 za KDU-ČSL, ane ani tentokrát neuspěl.

Roury v peřiňáku

V dnešní době ještě stále pracuje ve Všeobecné fakultní nemocnici na I. interní klinice. I když původně chtěl dělat na interně, vybral si hematologii a přes ni se dostal až k onkologii. I přes svůj věk je stále zvyklý brzy vstávat a nechce být důchodcem na plný úvazek. „Dokud mi to moje fyzická stránka dovolí, tak bych to rád dělal.“

Ví, že aby udržel krok s medicínou, musí neustále sledovat, co se děje, protože každým týdnem přibývají nové a nové poznatky. Své zkušenosti také dlouhá léta předává studentům a kolegům. „Považuju se za učitele milého a přísného, nejen vůči studentům, ale i vůči lékařům.“

Za svou kariéru získal velké množství ocenění, celkově jich napočítal čtyřicet sedm. „Mám jediný diplom, který visí na zdi, a to je z pařížské univerzity. Jinak jsem si potom doma určil jeden starý peřiňák, do kterého ty roury skládám.“

Několikrát už přemýšlel o tom, jestli má nějaké motto, ale nikdy žádné nevymyslel. Možná by se za něj dal považovat název jeho knížky Jde to i slušně. „Se slušným chováním má člověk přeci jenom lepší pocit.“