Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálporučík Jaroslav Klemeš (* 1922  †︎ 2017)

• narozen 31. ledna 1922 na Slovensku v rodině českého berního úředníka

• v lednu 1940 uprchl spolu s Ludevítem Čambalou do zahraničí

• otec byl za války popraven gestapem

• balkánskou cestou, přes Sýrii se dostal do Francie

• byl spojařem na francouzské frontě v roce 1940

• ve Velké Británii od roku 1942 prošel výcvikem parašutistů

• shozen na území protektorátu se skupinou Platinum v únoru 1945

• jako důstojník byl po roce 1948 vyšetřován v „Domečku“

• dva roky vězněn komunistickým režimem

• v roce 1968 rehabilitován

• zemřel 7. srpna 2017

Jaroslav Klemeš se narodil 31. ledna 1922 v slovenské Čadci v rodině českého berního úředníka. Jeho otec byl po rozpadu Československa na počátku druhé světové války propuštěn z úřadu a přestěhoval se na Moravu do Strážnice. Zapojil se do ilegální činnosti a pomáhal při převádění lidí do zahraničních jednotek. V roce 1942 byl nacisty zatčen, odsouzen a popraven.

Cesta do zahraniční armády

„Pozorovali jsme Němce, jak cvičí na náměstí, a měli jsme hrozné pocity. Nenáviděli jsme to, co se u nás děje… Štvalo nás, když jsme viděli, jak u nás němečtí vojáci žerou. V Německu bylo totiž jídlo drahé, ale za marku bylo deset korun. Před rokem 1938 to bylo čtyři či šest korun. Přišel do cukrárny a dostal za marku deset dortů. Vadilo nám, jak se smáli, jak se koukali se po děvčatech. Nám to hrozně vadilo. To byl jeden impuls, proč jsme šli proti tomu bojovat.“

S kamarády se rozhodl k odchodu. Původně jich mělo jet víc, na sraz do Nitry dorazil jen jeho kamarád Ľudevít Čambala. Dozvěděli se, že se musí dostat na francouzský konzulát, kde je prý i československý zástupce. V lednu 1940 překročili slovensko-maďarské hranice kousek za Nitrou u Šuran. Z Nových Zámků se vlakem dostali do Budapešti. Neznali přesnou adresu, a tak si vzali taxík. „Jako malí kluci jsme se vystrašili, poněvadž tam stál policista. Mysleli jsme si, že tady něco prasklo. Nevěděli jsme, že každý konzulát je normálně střežený, byli jsme kluci z malého městečka.“

Na konzulátě jim československý styčný důstojník dal kontakty na židovské rodiny. Přes Balkán, Istanbul, Sýrii a egyptskou Alexandrii se Jaroslav Klemeš dostal do francouzského Marseille a tam vstoupil k československému vojsku. V Agde se dostal do spojovací čety velitelské roty druhého pluku. Bylo mu něco přes osmnáct let, kamarád Ľudevít Čambala byl ještě o něco mladší. Jaroslav se za něj cítil zodpovědný, byl to přeci on, kdo ho přesvědčil, aby odešli do zahraniční armády. Ještě v Agde si ho vyreklamoval, aby sloužili spolu ve stejné jednotce. Oba bojovali u spojařů na francouzské frontě východně od Paříže na řece Marně. „Ze začátku jsme cestou na frontu byli veselí, zpívali jsme písničky, později jsme viděli vojenský lazaret, všichni zafačovaní, od krve, to nás ta nálada trochu přešla, teprve teď jsme viděli, do čeho jdeme.“

Kdo spal opodál, tomu se jednotka snadno ztratila

Při ústupu se čs. jednotka dostala dále na jih k řekám Seina a Loira. „Pak nastal naprostý zmatek, jen ústup. Proti Francouzům jsme byli na tom hůř, nebyli bychom bráni jako váleční zajatci, ale jako zrádci, protože jsme pocházeli z protektorátu. Únava byla obrovská, pochodovali jsme na jih. Přestávka byla tak dvě hodiny, i v noci se pokračovalo dál. Kdo spal kousek dál, tomu se mohlo stát, že se mu jednotka ztratila. To se stalo i tomu mému kamarádovi Čambalovi, ustlal si někde ve stodole a ztratil se nám. Naštěstí, za tři za čtyři dny nás na kole našel. Měl jsem velikou radost, cítil jsem za něj odpovědnost, já byl totiž iniciátor našeho odchodu, Čambala byl navíc i o rok mladší než já.“

Německé námořnictvo blokovalo západní pobřeží, nezbývalo než se dostat na jih, došli až do přístavu Sete a odpluli egyptskou lodí Rod el Farakh do Gibraltaru. Na tomto britském kousku skály museli čekat na zformování konvoje, než dostali povolení k cestě do Británie. „Při cestě kolem Gibraltaru jsme viděli britskou flotilu, až později jsme se dozvěděli v rádiu, že tato flotila v alžírském Oranu napadla francouzské loďstvo a hodně toho potopila.“

Jaroslav Klemeš jako všichni ostatní prošel výcvikem v Cholmondeley Parku a v Lemingtonu. Později sloužil v Devonshire při obraně pobřeží u velitelské roty jako motospojka. V říjnu 1941 byl vyslán na parašutistický kurz do Skotska a do Ringway u Manchesteru. Tímto kurzem prošlo mnoho československých vojáků. Z nich byli vybíráni kandidáti na další výcvik, z kterých se již tvořily skupiny připravené ke shozu. Podle pana Klemeše rozhodně žádný otevřený nábor neprobíhal. „Přišli lidé z ministerstva obrany ze zpravodajského oddělení. Přišli k praporu a již měli připravené osoby. Zavolali si mne a začali tím, že je válka, že náš národ trpí a že je třeba bojovat. Oklikou se dostali k věci, jestli chceme bojovat. Že je to sice nebezpečné, ale jestli bych na to kývl.“ Někdy v průběhu roku 1942 se tak Jaroslav Klemeš začal připravovat na výsadek na „třetí frontě“, na území protektorátu.

Parašutistický výcvik

Jaroslav Klemeš byl přeřazen na základnu ve střední Anglii, v Chicheley Hall, s kódovým označením STS-46. Tam se blíže seznámil se všemi členy své pozdější skupiny. Byl zařazen do čtyřčlenné skupiny. S kamarádem Lojzou Vyhňákem si navzájem napsali svá jména, že chtějí být spolu, že jim je jedno, kdo bude velitelem, a bylo jim k jejich velké radosti vyhověno. Skupina byla později vysazena pod jménem Platinum, velitelem byl Jaromír Nechanský, kterého komunisté po válce popravili. Dále ve skupině byli již zmíněný Alois Vyhňák a Jaroslav Pešan.

Specializací Jaroslava Klemeše byla radiotelegrafie a navádění letadel. Musel se naučit, kdy, kde a jak je vhodné měnit frekvence, aby nebyl zachycen, jak dlouho vysílat, aby neohrozil zdar akce. Mezi jeho další technické vybavení patřil radiomaják Eureka, který sloužil k navádění letadel.

Poněvadž se předpokládalo, že při shozu do protektorátu mohou parašutisté strádat, měli ve válečné Anglii lepší příděly potravin než jiní vojáci. „Měli jsme kuchaře od Šroubka. Měli jsme tam česká jídla, dobře nás krmili. Když jsme se šli večer pobavit do hospůdky, která byla asi dva kilometry, tak pro nás nechali ještě jídlo.“

Výcvik byl také velmi fyzicky náročný, budoucí parašutisté dostali pořádně zabrat. Nejtěžší byly výcvikové pobyty ve Skotsku. „Dostali jsme azimut, dva kilometry se muselo jít a nemohlo se uhnout, protože na konci byla další zpráva, kam se má člověk vydat. Byly tam skály i rašeliniště, kdybych uhnul, tak bych nezískal tu zprávu.“ Nejhorší pro něj byla rašeliniště, měl z nich strach - nohy se bořily, chvílemi si myslel, že se tam utopí, nikdo tam kromě něj nebyl. Nedaleko byla železniční trať, na níž se dělala cvičení, kdy se na koleje pokládaly rozbušky bez náloží.

Přesun do Itálie

V květnu 1944 se jeho skupina přesunula na základnu v jihoitalském Bari. V rámci skupiny Platinum byl pan Klemeš vysazen v prostoru Nasavrk v noci z 16. na 17. února 1945.

Původně československá vláda měla speciálně vycvičenou československou posádku na shozy do protektorátu, byla však jen jedna a právě tato posádka byla bohužel sestřelena nad Středozemním mořem. „Pak jsme museli létat s Poláky, s Australany či Kanaďany. Nemohlo se létat kdykoliv. Čtyři dny před úplňkem a čtyři dny po úplňku se nelétalo. Pět dní před a po tomto období byly operační dny. Byly i další nároky na počasí. Letoun také neměl vézt dvě skupiny najednou, ale jednou se to stalo a letadlo bylo sestřeleno.“

Asi dvanáct skupin odletělo z Bari. „My jsme seskočili až na třetí pokus. Jeden let jsme bloudili kvůli špatnému počasí nad Moravou. Za měsíc jsme letěli znovu, někde u Vídně jsme dostali zásah střepinou granátu. Posádka nechtěla nic riskovat a okamžitě letěla zpět do Bari.

My vás hodíme „na mietr“

„Večer před seskokem jsme se bavili s posádkou. ,Tak co, zase nás ráno přivezete zpět?‘ - ,Ne, ne, ne, my vás hodíme na mietr.‘ Najednou nás probudili, otevřeli poklop. Koukáme, že teď to bude asi doopravdy. Den předtím asi svítilo sluníčko, roztál sníh na stromech. Krásně bylo vidět, kde jsou černé lesy a kde bílá zasněžená pole. Seskočili jsme ideálně na pole a celkem přesně, tam, kam jsme měli, k řece Chrudimce u Nasavrk…Po seskoku se museli najít nejen všichni parašutisté ze skupiny, to nebylo nejtěžší, ale museli jsme najít do svítání materiál… My už jsme to měli vyřešené lépe, měli jsme pytle s materiálem u nohou… Seskakovali jsme po dvou, první dva a pak další, mezitím letoun udělal okruh a ti, co seskočili, svítili baterkou.“

Bez větších problémů se našli, jen se jim utrhly některé pytle s materiálem, a o část nákladu tak přišli. „Byli jsme jediná skupina, která téže noci našla adresu, kde měla být.“ Každá skupina měla tři adresy.

Tak chlapci, já vám věřím

„Hledali jsme, kde jsme seskočili. Když jsme to našli, zjistili jsme, že to je jen asi čtyři kilometry k prvnímu místu.“ Byli jediní ze všech posádek, kteří se dostali ještě tu noc, kdy seskočili, na první kontaktní adresu. Přesto museli přes den čekat v křoví v nedalekém lese na promrzlém sněhu. Byla to lesní samota, nechtěli je přijmout, rozhodli se tedy jít na druhou adresu do Hradiště.  „Šli jsme pak ke Korábkům do Hradiště, ale nevěděli jsme, že pana Korábka pronásledovalo gestapo a nebyl doma, paní Korábková tam byla sama. Měli jsme heslo, že chceme chleba. Ona měla odpovědět: Chléb s máslem? Ona ovšem heslo nevěděla, ale věděla, že manžel spolupracuje s odbojem.“

Paní Korábková nevěděla, zda nejde o provokaci, tak parašutisté začali vytahovat pistole, zásoby, čokoládu. „Nakonec řekla: ,Tak, chlapci, já vám věřím.‘ Tím byl první kontakt navázaný. Měli dceru Aničku, která nám nosila teplý čaj.“

Paní Korábková je ubytovala ve stodole, za dva, za tři dni o nich věděli v domácím odboji. Vedl ho plukovník Steiner - Veselý, který vystupoval za tehdejší Radu tří. Zástupce Rady tří přijel za nimi. Měli původně pracovat na Chrudimsku, v prostoru, kde seskočili, pokud by však domácí odboj něco potřeboval, měli jim vyhovět.

Skupina Platinum byla pak přemístěna do prostoru Velké Bíteše, kde měly být shozeny zbraně. „Měli jsme totiž jurigu, přístroj na navádění letadel.“ Skupina Platinum pak zařídila několik shozů zbraní, byla rozdělena, poněvadž měla dvě radiostanice. Alois Vyhňák měl též radistický výcvik, spolu s Pešanem vytvořil jednu skupinu, Jaroslav Klemeš s Nechanským byli u druhé vysílačky. Na Vysočině udělali dva úspěšné shozy zbraní.

Naštěstí byly nahluchlé

„Při čekání na shoz jsem půjčil svůj druhý revolver. Když mi ho vrátili, nebyl zajištěný, vyšla náhodná rána. Průšvih. Ve stejném domě byly ubytované dvě Němky. Naštěstí se ukázalo, že byly trochu nahluchlé.“

Rozkaz z Londýna zněl, že mají pokud možno vyhovět velení domácího odboje. Vyhověli tak velení odboje v čele se Steinerem – Veselým. Domácí odboj potřeboval radiostanici v Praze. „Vlakem jsme nemohli, v protektorátu byly tehdy hospodářské kontroly, zda někdo nepašuje potraviny. Měli jsme totiž zbraně a vysílačku. Zařídili nám cestu autem. Měli jsme i padesát prázdných legitimací a pracovních knížek pro domácí odboj.“

Jaroslav Klemeš v Praze-Kobylisích navazoval radiotelegrafické spojení s Londýnem a dalšími stanicemi, vysílal až do Pražského povstání. Měl zařizovat i shoz zbraní pro Prahu, k tomu však nedošlo. „Ke konci války se Američani do toho už moc nehnali. Slibovali nám to, ale k ničemu nedošlo, Rusové si také nepřáli, aby na území, které měli osvobodit, byly posílány jakékoli zbraně,“ říká Jaroslav Klemeš.

Po válce si parašutisté, kteří sloužili u radiostanic, mohli vybrat: buď mohli jít na ministerstvo zahraničí a dělat spojaře na velvyslanectvích nebo zůstat v armádě.  Jaroslav Klemeš si vybral druhou možnost.

Vyšetřování v „Domečku“

V roce 1945 byl pan Klemeš vyznamenán Československým válečným křížem, stal se důstojníkem z povolání, sloužil v Litoměřicích a dosáhl hodnosti nadporučíka. V roce 1949 byl vyloučen z armády, 15 měsíců vyšetřován a odsouzen na dva roky. Obviněn byl z protistátního spiknutí ve „skupině“ generála Palečka. Rehabilitován byl již v roce 1968.  „Byl jsem devět měsíců sám v „Domečku“ na Hradčanech, na Pankráci i na Borech. Měli v ruce mé papíry, že jsem měl parašutistický výcvik, že jsem byl cvičený v sabotážích, takže bych mohl něco někoho naučit…“

Jaroslav Klemeš říká, že na jeho osobě k žádnému fyzickému násilí při výsleších nedocházelo. Větší roli tam měl psychický nátlak, většinu času strávil na samotce. „Nejhorší to bylo v „Domečku“. Mohl jenom sedět nebo chodit. V noci nesměly být ruce pod dekou, stále nás kontrolovali. Stále jsem tam chodil a přemýšlel jsem o všem možném. Myslel jsem si, že nás odvezou někam na Sibiř. Vždy jsem se unavil chozením, ven jsme nesměli. Když člověk neposlech, zavřeli ho do temné komory.“

Podobně jako i jiní vězni se také setkal s neblaze proslulým vyšetřovatelem s přezdívkou Suchá lípa. Ale ani on ho nemlátil. Snad tušil, že u vycvičeného parašutisty stejně neuspěje. „Suchá lípa mne jen jednou praštil aktovkou a jiný vyšetřovatel mi dal facku, až mi tekla krev. Jinak mi říkali: ,My víme, že jste vycvičení parašutisti, my vás tu necháme tvrdnout, však vy budete mluvit.‘“

Někdy mne vyšetřovali úplný pitomci

Jednoho večera ještě v „Domečku“ ho odvezl vyšetřovatel na štáb k výslechu. To nebylo běžné, bylo mu divné, proč ho vezou večer. Brzy pochopil. „Zkoušeli to na mne při vyšetřování, položili přede mne pistoli, odešli do vedlejší místnosti a čekali, jestli se jí zmocním. Neskočil jsem na to. Určitě to bylo připravené. Tak jsem mu řekl několik vět a jeli jsme zase zpátky. Byla to určitě taková léčka… Někdy mne vyšetřovali úplný pitomci. Já jsem měl také výcvik, jak vypovídat při vyšetřování, něco jsem o tom věděl.“

Po propuštění z vězení musel nastoupit do tábora nucených prací ve Všebořicích. „Tam jsem se setkal například se strýcem exprezidenta Havla. Všude jsem byl na samotce, jen na Borech jsem si mohl morseovkou povídat s kněžími. Takhle večer ležím, poslouchám ťukání, samí kněží okolo mne, naučili se ji docela dobře.“

Po propuštění mohl Jaroslav Klemeš pracovat jen v dělnických profesích či jako řidič. I později byl pod dohledem Státní bezpečnosti, režim se bývalých západních parašutistů obával, V letech 1959 až 1962 byl evidován jako spolupracovník StB. Jaroslav Klemeš dnes jakoukoli vědomou spolupráci popírá. Rehabilitován byl již v roce 1968. Od padesátých let až do současnosti žije v Ústí nad Labem.

Poselství, vztah k armádě

„Nelíbí se mi současný vztah mladých lidí k armádě, od vojáků, kteří jdou do civilu například. Pohled veřejnosti na armádu je špatný. Když jsem někam zvaný, chtějí, abych přišel v uniformě. Nerad jezdím veřejnou dopravou v uniformě, radši se třeba na místě převléknu.“