Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Kleinová (* 1948)

• narodila se 13. 10. 1948 v Praze

• rodina těžce postižena válkou a holocaustem

• roku 1965 rodina přesídlila do Izraele

• studia a vojenská služba v Izraeli

• časný sňatek a mateřství

• v roce 1992 se s manželem vrátili do České republiky

• práce na izraelské ambasádě

• nyní bydlí v Nebušicích

Dětství a rodina poznamené válkou

Paní Kleinová se narodila 13. 10. 1948 v Praze „rodičům, kteří přežili holokaust“. Její otec Zikmund Nagel pochází z haličské sekulární rodiny židovských advokátů. Rodina vlastnila také pilu. Gymnázium vystudoval ve Vídni, poté odešel do Prahy (již v době 1. republiky) – „prezident Masaryk byl pro mého otce něco jako svatý. On ho adoroval, obdivoval, masarykovské Československo bylo pro mého otce něco jako ráj na zemi.“ V Praze, kde neexistovalo početní omezení pro židovské studenty na vysokých školách, nastoupil další studia a stal se lékárníkem. „Tady vlastně před 2. světovou válkou bylo kolem 200 000 Židů, ale ne všichni tu žili již několik generací.“

Otec paní Kleinové, který si v Praze vzal českou Židovku a měl s ní dceru Ditu, se stal kvůli svému haličskému původu jedním z prvních Židů odeslaných do Varšavského ghetta a později do Osvětimi. Nejméně tři roky tam působil jako lékárník dr. Mengeleho. Po celý život jej tížil pocit viny za to, že sám koncentrák přežil, ale první manželka s dcerou v Osvětimi zemřeli – pronásledoval jej pocit, že je sám „poslal na smrt“, když se „přiznal“ ke své lékarnické profesi. Jemu to zachránilo život, ale v tu chvíli mu odtrhli od rukou dceru, jež spolu s manželkou směřovala rovnou do plynové komory – žádnou možnost zachránit je, jak zřejmě doufal, nedostal.

Paní Kleinová ani neví, jak se mu vlastně Osvětim podařilo přežít: „Nikdy o tom nemluvil. On celou válku prožil v určitém stavu šoku, který ho neopustil až do mých asi tak 5-6 let. V tom šoku ztratil rodinu, znovu se oženil a žil první léta. Zemřel, když mu bylo 63 let, svou vlastní rukou. Musím říct, že jsem neměla mnoho příležitostí si s ním promluvit.“ O jeho první rodině se Helena Kleinová dozvěděla náhodou zhruba ve svých 10 letech nad fotkou Dity, která otci vypadla z peněženky.

Paní Kleinová neprožila lehké dětství, rodiče se k sobě podle ní vůbec nehodili, otec „odbíhal za přítelkyněmi“, malá Helena si problémy kompenzovala jídlem a byla dosti tlustá, z čehož a jejího jedináčkovství plynuly i obtížné vztahy s jinými dětmi. Ty se snažila uplácet jídlem. Vztahy v rodině se uklidnily kolem 10. roku života paní Kleinové. „Vaz tátovi ale zlomil až odsun do Izraele.“

Paní Kleinová hovoří o psychickém postižení „dětí holokaustu“ – dětí obětí holokaustu. „Já chodim dneska po školách, pro mě je to určitý způsobe terapie, předat to dál, aby lidi věděli, co se stalo. Celý svý dětství jsem se hrozně bála, z válečných filmů, na které nás brali, jsem měla noční můry... Chtěla jsem být nordický typ, chtěla jsem vypadat jako Claudia Schiffer, vypadat stejně jako všichni.“

Otec a matka, to byly podle paní Kleinové „dva světy“, které spojoval pouze židovský původ. Ten, kdo je seznámil, to jistě myslel dobře, avšak „otec byl velice jemný, intelektuální člověk.. On měl rád kavárny, miloval Prahu, v životě neměl velké ambice, pracoval v lékárně na Jungmannově náměstí. Moje matka, roz. Eisensteinová, zachránila vlastně celou svou rodinu, když je ještě před válkou odvezla z Ukrajiny na Sibiř. V Buzuluku se pak, jako nově vdaná paní Bittmanová připojila s manželem ke Svobodově armádě. Svoboda pak pomohl celé její rodině, která pak pracovala v čs. armádě.“ Vztah rodičů se však vyvíjel a později, v Izraeli, to bylo „výborný manželství“. Ostatně, když maminka paní Kleinové v roce 1968 využila možnosti odjet na návštěvu do Československa a otec se v Izraeli dozvěděl, že Prahu obsadili Sověti, dostal z toho druhý infarkt.

Paní Kleinová jako dcera matky, která „bojovala“ a jejiž první manžel ve válce padl, a otce, který „šel na smrt“, se pozastavuje nad despektem, jenž později převládal v Izraeli mezi tamními rodáky vůči těm, kteří šli na smrt „jako ovce“ a nebojovali, a zpochybňuje právo kohokoliv je soudit.

Odchod do Izraele

V květnu 1965 dokončila Helena narychlo 11. třídu a rodina odjela do Izraele. Byl to po všech stránkách šok: „Z okna jsem viděla všude písek, žluto. Přišla jsem do školy, a ve třídě vyučovala invalidní paní učitelka. Valibuk z poslední řady na ni zakřičel křestním jménem: ‚Rachel, pocem.‘ Já jsem vyvalila oči, to byl nový způsob výchovy, ale bylo to pro mne šokující.“ Hebrejsky se paní Kleinová naučila ve škole, vzdělání bylo pro rodiče důležité. „Já jsem neuměla vůbec nic, ani jedno písmenko, nic o bibli, nic o hebrejské historii.“ Helena Kleinová uměla trochu anglicky, což zpočátku pomáhalo základní komunikaci. „12 let školy jsem tam stěsnala do jednoho roku, kdy jsem to ještě polovinu času opisovala, abych se naučila tu řeč. Ale podařilo se, a byla jsem na to vážně hrozně hrdá.“ Stále však byla paní Kleinová jiná než ostatní.

Šestidenní válka

Stmelujícím zážitkem byla nejprve šestidenní válka – nejdřív velký strach, protože představu války měli všichni spojenou s druhou světovou válkou, později obrovská euforie: “Pocit heroismu: za 6 dní porazit tolik armád!“

Vojna a sňatek

V roce 1967 nastoupila paní Kleinová (dobrovolně – mohla jít studovat) základní vojenskou službu: „Já jsem hrozně chtěla. To byla první příležitost se s tim davem spojit, v tom davu zaniknout. Mě bavil i základní výcvik, což ostatní holky nesnášely. Já jsem měla uniformu, a konečně jsem byla jako všichni ostatní.“

Na vojně střílela i z českých pušek ze Zbrojovky Brno – zdůrazňuje tehdejší pomoc, kterou Československo mladému státu poskytlo.

Na vojně se paní Kleinová seznámila s manželem, který prožil dva roky v kibucu. Ten si v Izraeli v oné době ještě pořádně nezvykl a toužil se vrátit (na manžela paní Kleinové se ale nakonec izraelská země, jak říká jeho žena, „nalepila“ více než na ni samotnou, a kdyby bylo po jeho, již by z České republiky, kam se vrátili v roce 1992, do židovského státu zase odcestovali). Naopak rodiče pana Kleina (odešli do Izraele v roce 1964, byli však o 10 let mladší) v zemi zakořenili mnohem lépe než Nagelovi. „Moji rodiče měli zůstat tady.“

Manželům Kleinovým se postupně narodili tři chlapci, paní Kleinová zůstala s dětmi doma do tří let věku nejmladšího. V Izraeli vystudovala politologii, historii a angličtinu, posledním dvěma předmětům poté vyučovala.

Otcova sebevražda

Otec paní Kleinové spáchal sebevraždu 3 měsíce před dceřinou svatbou. Pamětnice to přičítá jednak jeho nemoci, neschopnosti zvyknout si v nové zemi i nesouhlasu se svatbou jediného dítěte v mladém věku (manželům bylo 20 let, se sňatkem nesouhlasili ani rodiče ženicha). „Nikdy nezapomenu na tu ruku s tim číslem, jak visí v tý nemocnici z postele.“Poněvadž se však podle židovského zvyku svatba nemá rušit, za tři měsíce se Helena vdávala: „Já jsem za ty tři měsíce přibrala 20 kilo. A moje ‚úžasná‘ tchýně a tchán: Oni nepřipustili malou svatbu, protože měli hodně příbuzných.“Paní Kleinová si vymohla pouze to, že na svatbě nebude orchestr.

Návrat do ČR

Do České republiky se Kleinovi vrátili v roce 1992. „Bylo to, jako bych se vrátila domů. Hrozně se mi tady líbilo. Přijeli jsme sem, manžel začal pracovat a já jsem šla na ambasádu. A tam jsem se, musím říct, našla.“

Kleinovi dnes bydlí v Nebušicích.