Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Kleckerová (* 1939)

• narozena 14. listopadu 1939 v Lošticích

• otec Jiří Špička se za druhé světové války zapojil do odboje

• otec rok vězněn v Malé pevnosti Terezín, v Breslau (Vratislavi) a v Drážďanech

• otec uprchl z vězení krátce po spojeneckém bombardování Drážďan

• během čistek v roce 1959 byl přeřazen do dělnické pozice

• pamětnice měla potíže s přijetím ke studiu

• pracovala jako úřednice na národním výboru

• v roce 2021 stále bydlela v Lošticích

Dodnes má Alena Kleckerová v živé paměti, jak jí ve třech letech gestapo zatklo otce, Jiřího Špičku, a jejich byt zpřeházelo vzhůru nohama. Pro odbojovou činnost pak otec prošel Malou pevností v Terezíně, vězením v Breslau (Vratislavi) a v Drážďanech, odkud se mu krátce po masivním bombardování tohoto města podařilo uprchnout a za dramatických okolností se dostat až domů. Vyčerpanému, podvyživenému a těžce nemocnému otci dával lékař pouhých čtrnáct dní života. Zachránilo ho prý pravidelné pití jalovcového čaje.

V práci ukrýval zbraně a tiskl letáky

Jako příslušníka Stráže obrany státu (SOS) Jiřího Špičku povolali během mobilizací v květnu a září roku 1938 k obraně hranic před útokem nacistického Německa. Po tzv. mnichovské dohodě a záboru pohraničních oblastí Německem se jeho jednotka stáhla do Loštic, městečka, které rázem stálo na hranicích druhé republiky a o několik měsíců později Protektorátu Čechy a Morava. Podle dochovaných písemných záznamů si Jiří Špička, podobně jako mnoho jeho přátel z jednotky, část výzbroje ponechal a už v březnu roku 1939 se zapojil do odbojové skupiny v Lošticích, vedené Františkem Krobotem. Ta pak přes Jaromíra Martince z blízké Doubravice navázala spojení se skupinou Františka Bartoše z olomouckých Hodolan a později i s dalšími odbojovými organizacemi. Jiří Špička tehdy pracoval jako účetní v pivovaru v Lošticích a měl přístup k zařízením potřebným k tisku, což využíval k rozmnožování a šíření protinacistických letáků a časopisů jako ISNO (Informační služba národního osvobození) nebo V boj, které získával od Zdeňka Martince z Prahy.

Skupina také s pomocí tzv. kozlíků vysypaných na silnici poškozovala pneumatiky německých vozidel, což mělo mimo jiné za následek havárii správce hradu Bouzov a funkcionáře SS Emila Ratze. Od roku 1942 Jiří Špička v pivovaru také ukrýval zbraně a pomáhal se sbírkami pro rodiny vězněných odbojářů.

Prošel peklem

Už před válkou se Jiří Špička v Lošticích oženil se Štěpánkou Horákovou a společně bydleli v bytě hotelu Horák, který patřil jeho tchánovi Josefu Horákovi. Tam se také 14. listopadu 1939 narodilo jejich jediné dítě – Alena (Kleckerová). Svou činností její otec velice riskoval. Už v letech 1941 až 1942 Němci řadu členů odboje pozatýkali. Například z Bartošovy šestatřicetičlenné skupiny, se kterou odbojáři z Loštic spolupracovali, jich bylo devatenáct popraveno nebo zemřeli v koncentračních táborech. V roce 1944 gestapo rozkrylo i loštickou odbojovou skupinu a rozjelo se rozsáhlé zatýkání. První vzpomínky Aleny Kleckerové jsou právě na zatčení otce, ke kterému došlo 28. března 1944. „Já jsem byla ještě v posteli a oni dělali prohlídku. Sundávali i obrázky a shodili i mou fotku, která se rozbila, a to se mě hrozně dotklo. Hledali nevím co. Můj otec dělal správce pro fotbalisty a měl tam velkou lékárničku a to jim vadilo, že je tam velká zásobárna zdravotnického materiálu. Všechno jim vadilo,“ vzpomíná Alena a dodává, že prohlídky v domě pokračovaly i po otcově uvěznění. „Přišli ještě asi třikrát. To zvedali i pláty u kamen. Hrozně jsem to prožívala. Přestala jsem úplně jíst a říkala jsem, že budu jíst, až se táta vrátí. Takže jsem prý vypadala hrozně. A v sobě to mám do dnešních dnů.“

Jiřího Špičku po vyšetřovací vazbě v Olomouci v červnu 1944 převezli do Malé pevnosti v Terezíně, 27. prosince téhož roku do věznice v Breslau (dnes polské město Wrocław) a následně před postupující frontou do Drážďan. Tam zažil spojenecké bombardování ve dnech 13. až 15. února 1945, které připravilo o život desetitisíce lidí a město prakticky srovnalo se zemí. Ze zcela zdevastované věznice se mu se spoluvězni Františkem Krobotem a Jaromírem Martincem podařilo uprchnout a po strastiplné cestě se dostat až do Loštic. Tam se ukryl v lese a na noc chodil spát do stodoly u své sestry, protože v hotelu v centru města, kde bydlela jeho rodina, by byl příliš na očích. „Aby věděl, že se v Lošticích nic zlého neděje, tak teta pověsila prostěradlo a on z lesa viděl, že je čistý vzduch, a na noc zase přišel k nim,“ vypráví Alena Kleckerová, která ale tehdy o otcově návratu nic nevěděla, protože dospělí to před ní tajili.

Ze vzpomínek své matky se pak dozvěděla, že to s otcem i přes šťastný návrat nevypadalo vůbec dobře. „Byl v hrozném stavu, oteklý od hlavy až k patě, a máti se nějak podařilo přesvědčit místního doktora Kukulu, aby ho prohlédl. Doktor řekl, že déle než čtrnáct dní nevydrží. Měl velký otok, anginu pectoris, klouby nadranc z revmatismu a to srdíčko, že to nemůže utáhnout. Máma věděla babskou radu, že jalovcový čaj pomáhá na odvodnění. A ono to pomohlo a doktor z toho byl úplně u vytržení, protože nevěřil, že se z toho dostane.“

Málem položil život, ale vděku se nedočkal

Po válce otec opět nastoupil jako účetní v pivovaru. V té době šestiletá Alena docházela do místního znovuobnoveného skautského oddílu. Pamětnice si z působení u světlušek vzpomíná hlavně na výstavbu klubovny. K tomuto účelu tehdy skauti dostali povolení použít materiál z celnice, která za války stála na hranicích protektorátu a Sudet mezi Lošticemi a Mohelnicí. „Já jsem byla malá a víc jsem zavazela, než dělala. To můj táta domluvil, že se vzaly desky a převážely se do Loštic. Ještě si vzpomínám, že jsem chodila zvát na slavnostní otevírání. To byly takové lilie, což bylo skautské označení, a tam bylo zlatým písmem napsáno o otevírání chaty.“

Poválečnou euforii ale vystřídala tvrdá rána, když v únoru 1948 získala komunistická strana do svých rukou neomezenou moc. Skautská organizace byla rozpuštěna a strýci znárodnili hotel Horák, který byl později stržen a na jeho místě dnes stojí nákupní středisko. Otec se s bolavým srdcem smiřoval s novými pořádky, ale veřejně se prý proti režimu neprojevoval. V roce 1958 proběhly čistky, podle tehdejší rétoriky zbavení se ze státního a hospodářského aparátu nebezpečných jedinců a jejich nahrazení spolehlivými kádry z dělnického prostředí. Jiřího Špičku tehdy vyhodili z úřednického místa v zemědělském nákupním podniku a přeřadili do dělnické pozice.

Potíže s režimem měla i pamětnice, která na otcův příkaz jako jedna z mála nechodila do Pionýra. V posledním ročníku školy si kvůli špatnému posudku ani nepodala přihlášku ke studiu. „Ve škole našim řekli, že to nemá význam, a tak jsem hned nastoupila do zaměstnání,“ vypráví pamětnice, která následně patnáct let dělala administrativní pracovnici na ONV v odboru výkupu. Mimo jiné tam evidovala plnění dodávek soukromých zemědělců. V té době se zakládala jednotná zemědělská družstva a mnoho hospodářů pro nesouhlas se vstupem režim různě perzekvoval, konfiskoval jim majetek, věznil je a s celými rodinami je vystěhovával. Alena Kleckerová si ale nepamatuje, že by v práci narazila na podobný případ.

V roce 1959 se provdala za Jana Kleckera, s nímž pak měla dceru Alenu (1960) a syna Jana (1961). Dálkově dostudovala a pětadvacet let pracovala jako úřednice na Národním výboru Loštice. I přes nabídky nikdy nevstoupila do komunistické strany. Jejím hlavním zájmem byla rodina a o politické dění se nezajímala, a tak ani nemá výraznější vzpomínky na milníky našich dějin, jako byly vpád vojsk Varšavské smlouvy nebo sametová revoluce. V roce 2021 stále bydlela v Lošticích a v jejích slovech byla znát hrdost na otce, který boji za svobodu málem obětoval svůj život.