Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luděk Kleandr (* 1924  †︎ 2019)

• narozen 10. listopadu 1924 ve Dvoře Králové nad Labem

• rodina vlastnila prosperující cihelnu

• vyučen tesařem a zedníkem u firmy Ponikelský

• za války pracoval v továrně na letadla Junkers

• cihelnu po roce 1948 sebrali komunisté

• vystudoval v Bratislavě Vysokou školu vysokých inženýrských staveb

• od 40. let do roku 1987 pracoval v Hydrostavu Bratislava

• zemřel v roce 2019

Luděk Kleandr se narodil 10. listopadu 1924 ve Dvoře Králové nad Labem do rodiny vlastenců a sokolů. Odmalička ho rodiče vedli k sokolské kázni a odpovědnosti za svoji zem, v pubertě mu otec vštěpoval, že domů nesmí přivést děvče, které by nebylo v Sokole. Ve Dvoře Králové měli Kleandrovi hospodářství, o to se starala především maminka. Luděk vzpomíná, jak se čtyřmi koňmi rozváželi uhlí z nádraží do továren po městě. Otec byl ředitelem záložny ve Dvoře Králové a rodina ještě provozovala cihelnu, která vyráběla tašky a cihly a o niž se starali společně se strýcem.

Němci měli převahu

Luděk se narodil v době poválečné konjunktury, cihelna běžela naplno a město Dvůr Králové bylo plné továren, ulice měly pokročilou elektrifikaci, pouliční osvětlení zapnuté až do pozdních nočních hodin, v provozu byla dvě kina. V roce 1929 ale přišla hospodářská krize, většina fabrik ve městě přestala pracovat a i Kleandrovi na více než čtyři roky zavřeli cihelnu.

Pamětník začal chodit ve Dvoře Králové do obecné školy a později do měšťanky. Nedaleko za městem začínaly Sudety a německá menšina žila i přímo v tehdy převážně českém městě. Když nastoupil Hitler k moci, němečtí obyvatelé se každou neděli shromažďovali na královédvorském náměstí v dirndlech, zpívali německé národní písně a dávali najevo svoji převahu. Školy ve městě byly české i německé.

„Němci se ve třicátých letech ještě snažili chodit do českých škol, aby se naučili česky a mohli pracovat na úřadech. Gymnázium ve Dvoře Králové bylo striktně české. U nás na měšťance byla tak čtvrtina německých žáků. Existovala tu i německá škola a tu podporovaly místní fabriky, které vedli především němečtí Židé. Ti si jako úředníky brali zase jen německé Židy.“

Když se v roce 1935 začalo stavět československé opevnění, cihelna byla opět v plném provozu. Krátce před válkou se Luděk vyučil tesařem a zedníkem u místní firmy Ponikelský, která v době svého vrcholu zaměstnávala kolem dvou set lidí. Stavěli hlavně na vsích s podporou státu.

Za války se pamětník s přímluvou svého otce dobrovolně přihlásil na práci do továrny Junkers na výrobu leteckých motorů a tím se vyhnul nucenému nasazení v Říši. Při zaměstnání si udělal dvouletou nižší strojní průmyslovku, opravdu studovat mohl ale až po válce.

Na Slovensku byla práce, neváhal jsem

V poválečných letech byl po dlouhém zavření vyšších škol takový zájem o vzdělání, že Luďkova vysněná stavební průmyslovka v Hradci Králové byla plná, šel tedy studovat do Českých Budějovic. Nejvíc pracovních příležitostí bylo v té době na Slovensku, Luděk neváhal a nechal se po škole zaměstnat v Hydrostavu Bratislava. Stavěl na Slovensku přehrady, hlavně na řece Váh.

Krátce po roce 1948 mu na Slovensko volali kamarádi z domova: „Říkali mi: ‚Luďku, rozebírají ti tady cihelnu. Nechápal jsem, co tím myslí.‘ Komunistům se cihly, ze kterých byla cihelna postavená, tak líbily, že ji prostě cihlu po cihle rozebrali a postavili si z toho materiálu vlastní domy. Vzali i všechno dřevo, které tam bylo, a nedali nám jako náhradu ani halíř.“

Při zaměstnání vystudoval pamětník dálkově Vysokou školu inženýrských vysokých staveb v Bratislavě, kde promoval v roce 1952. To byl již rok ženatý s Olinkou, se kterou se na Slovensku seznámil a která byla k radosti rodičů taktéž sokolka. Měli spolu dvě dcery.

Na stavbách přehrad se nejprve postavil dům pro lidi, kteří budou přehradu budovat, a teprve poté se započalo se samotnou stavbou. Aby byla rodina pohromadě, neustále se stěhovala tam, kde pamětník zrovna stavěl. Přehrad za svůj profesní život postavil pětadvacet. Necestovali ale jen v rámci Slovenska. Luďkova žena navrhovala plesové šaty a ještě za totality se dostali například na dvorní ples do Lisabonu, kde jeho žena navrhovala kostýmy.

V Hydrostavu Bratislava pracoval Luděk Kleandr až do roku 1987, kdy odešel do důchodu a přestěhoval se zpět do Dvora Králové. Zde žil až do svojí smrti v roce 2019.