Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Klat (* 1922  †︎ 2013)

• narozen 16. 6. 1922 v rodině vídeňských Čechů

• vyučen podle rodinné tradice zámečníkem

• člen vlasteneckých spolků Sokol a Omladina Komenského

• roku 1939 vstoupil do komunistického odboje

• v listopadu 1941 byl zatčen gestapem

• dne 27. 9. 1942 transportován do koncentračního tábora Mauthausen

• byl kápem komanda, které odváželo smetí a nepořádek z tábora a také rozváželo chleba, a pomáhal hladovým spoluvězňům

• zažil osvobození tábora Američany

• přesídlil s rodinou do Československa, byl zámečníkem v Mariánských Lázních

• zemřel v roce 2013

Češi ve Vídni

Josef Klat se narodil roku 1922 českým rodičům ve Vídni, kam odešli za prací. Otec byl vyučený zámečník a stejně i jeho bratři, kterých bylo deset. Všichni se postupně přestěhovali do Vídně a pracovali v tamních továrnách. Rodina Josefovy maminky taktéž přišla z Čech, z Pelhřimova. Rodiče se tak seznámili ve Vídni. Rodina žila na předměstí Florisdorf.

V době první republiky bylo ve Vídni veliké množství Čechů, scházeli se, udržovali kontakt s rodnou zemí a své děti vychovávali k vlastenectví. Dokladem toho je, že Josef Klat ve Vídni navštěvoval českou školu, Sokol, ale i vlastivědný kroužek Omladina Komenského.

 „Tátovi jednou mlátička zlomila prst takhle, a tak si udělal nějaký kurz a dělal vrchního skladníka v oddělení, tam zařídili nové stroje na výrobu cigaret. Takové fajnové věci, už žádné mlátičky. A tam teda dělal táta, ten pak už měl vrchní sklad, tak byl v kanceláři, bratranec, já jsem tam pak taky přišel a druhej strejda byl tam v té továrně na mlátičky a ostatní bratranci taky. My jsme byli v tom elitním závodě, já jsem se tam vyučil. Maminka, ta moc nepracovala, protože nebyla zdravá.“

Člen odbojové skupiny

V roce 1938 byl Josef Klat ještě jinoch a jistě zcela nechápal politické důsledky Hitlerova nastupujícího režimu. „Anšlus“ Rakouska vnímal sice negativně, ale v šestnácti letech člověk názory teprve hledá a Rakousko nikdy nevnímal jako svou domovinu.

„Úplně něco jinýho bylo, když pak přišel Hitler, to pak na dílně přišel na ponk soused a přišel v uniformě SA, nebo jednou můj tovaryš Vlk, to každý učeň měl svého tovaryše a ten ho vychovával, přišel s tím, že budeme dělat malé odznáčky hákového kříže, a já mu povídám: ,Pane Vlku, to já dělat nebudu, to se na mě nezlobte! Přitom on to nebyl žádnej nácek, on byl prostě hloupej.‘“

Když přišlo obsazení Československa, situace se okamžitě změnila, spolu s ostatními vrstevníky vídeňskými Čechy se snažil zapojit do odboje. V roce 1939 vstoupil do československé sekce ilegální komunistické strany, politice sice nerozuměl a v té době ho ostatně ani nezajímala, ale potřeba vyjádřit svůj nesouhlas a aktivně se zapojit do odboje byla dostatečným důvodem ke vstupu do politické strany. Ve Vídni se zprvu odboji dařilo, mnoho známých a kamarádů bylo v odboji ve stejné skupině jako Josef Klat. Působili ve 21. okrsku, ve skupině jich bylo sedm, sdružoval je F. Nepožitek, ale školení prováděl Leo Němec.

„My jsme nebyli komunisti. My jsme měli možnost v rámci téhle organizace se zapojit do odboje a on nám potom dával určitý školení. Ten Leo Němec byl krejčí, on byl z protektorátu, do Vídně dojížděl za prací. On byl pak zavřený a taky popravený. A oni nám říkali, co to je vůbec Sovětský svaz a jaké máme zachovávat zásady ilegální práce, ale my jsme byli samozřejmě chytří…“

Spolu s kamarády kupovali barvy a po nocích malovali na budovy protinacistická hesla a komunistické nápisy. Náplň odbojové činnosti přecházela postupně od šíření letáků a malování nápisů na budovy také k záškodnickým akcím. „To byly takové zápalné krabičky, těma se zatřepalo a obrátily se a strčilo se to do sena. A to měl hlavně ten Béda Štercl. My jsme teda řekli, že pojedeme do toho Mikulova pro ty okurky, nikomu jsme ale nic neřekli, ani doma jsme to neřekli. Ten pán nám slíbil pět marek a okurky a Béda tak na mě mrkal, že pojedeme, ale on že se ještě musí stavit doma. Jak jsme jeli z té Vídně na Mikulov, tak jsme viděli ty stohy sena, a tak jeden musel čůrat, potom druhej musel taky a vždycky se tam teda dala ta krabička. Ono se to vždycky mělo zapálit za dvanáct hodin. Říkali jsme si, že to je tak akorát, naložíme to a pojedeme domů, to stihneme.“

Pro mnohé z mladíků také vznikl nečekaný problém, a to povinnost nástupu do wehrmachtu. Tato povinnost vznikla všem, kdož měli rakouské občanství. Do armády se nechtělo samozřejmě žádnému a ještě méně mladým Čechům, kteří se snažili proti nacismu bojovat. Dostatečnou výmluvu jim poskytl samotný Hitler, který prohlásil, že Čechy ve své armádě nechce. Většina se tak armádě vyhnula, avšak s jedním důsledkem, na místním gestapu byli zapsáni jako politicky podezřelé osoby.

Zatčení, soud, deportace do Mauthausenu

Během jedné záškodnické akce, které se účastnil nepřímo a s jiným záměrem (měl v úmyslu červenou barvou pomalovat vstupní vrata továrny komunistickými hesly), byla zapálena fabrika, která sice již nebyla v provozu, ale budova sloužila jako skladiště aut. Josef Klat měl tu smůlu, že tam byl viděn. Musel tedy požár nahlásit, ale snažil se alespoň zmást pohotovostní jednotky a mylně uvedl, že hoří jiná továrna, která se nacházela poblíž. Zapálená továrna sice shořela, než se k ní dostali hasiči, ale za cenu toho, že na Josefa Klata padl stín podezření, a přestože se snažil všelijakými výmluvami omyl vysvětlit, byl vyšetřován a nakonec v listopadu roku 1941 brzy ráno zatčen.

„Taky tam byl Nepožitek a dal mi takový balík a říká, to je termit, to je látka určená právě na výrobu těch zápalných krabiček, a řekl mi, ať vyzkouším, jak to hoří. Já jsem na to byl žhavej, jak to hoří, ale ono to strašně smrdělo, tak jsem to nechtěl v té hospodě mít, i když jsme tam byli sami. Strčil jsem to tam, jak byl okap. A on nám řekl, že v deset hodin máme být na Brünnerstrasse u Českého domu, to je takový úsek mezi drahou, a tam byly taky šraňky, teďka už tam nejsou. U Českého domu po levé straně byla továrna, která se jmenovala ,Brevilia Urban‘, a tam se vyráběly šrouby. Tam byl už ukončený provoz, už tam zbyly jen ty haly a Němci to použili jako skladiště hotových nákladních aut. Ty se vozily z té továrny Sauerwerke, tam se skladovaly, a když jich bylo, alespoň tak se to říkalo, kolem šesti set, tak to naložili a šlo to rovnou na frontu. A tehdy to bylo zrovna plný. A my jsme tam měli jít kolem té desáté hodiny. Po pravé straně byl plot dřevěnej a po druhé straně byl plot se šprušlema a ta továrna byla tam vidět a pak tam byla brána. A tam se dalo jít tak trošku to toho dvora té továrny a tam byl takový malý domeček, který byl pro vrátného. Tam jsme měli namalovat hesla.“

Zatčena byla celá skupina mladých Čechů. Gestapo začalo s tvrdými výslechy. Mnozí zatčení, a s nimi i Josef Klat, měli velké štěstí. Jeden z gestapáků jim poradil, aby v žádném případě nepodepisovali přiznání viny, s tím, že kdo podepíše, bude popraven.Téměř rok pak strávil ve věznici ve Flössenbürgu.

Mladíci byli povětšinou zavřeni na samotkách, a když byli shromážděni během převozu do koncentračního tábora, jejich radost byla tak veliká a silná, že převážila nad obavami, kam vlastně jedou a co s nimi bude. 

Deportace do Mauthausenu byla prozrazena mezi příbuzné deportovaných. Ti se ve velkém shromáždili na nádraží. Údajně bylo nádraží zahlcené lidmi, že esesáci nestačili účastníky rozehnat. Někteří se tam naposledy viděli se svými blízkými. Nadšení a naivita mladíky podporovaly, i chování dozorců bylo poměrně slušné, a tak si nepřipouštěli, že situace může být horší než dosud. Dokonce ještě po příjezdu skupiny do tábora a „přivítací proceduře“ byli kluci stále radostní a netušili, co je vlastně čeká. Rozčarování z nastalé situace muselo být značné.

Tábor smrti Mauthausen

Tehdy ještě nedospělí chlapci poznali brzy, kam se to vlastně dostali. Situace v Mauthausenu naštěstí byla po heydrichiádě (v roce 1943) již klidnější a pro Čechoslováky příznivější. Znalost němčiny byla pro Josefa Klata klíčová, také soudržnost, kterou Čechoslováci vůči sobě pociťovali, mu zpočátku velmi pomohla. Prvním důležitým úkolem bylo dostat se na nějaké přijatelné komando. To se mu podařilo, neboť se dostal nejprve do Baukommanda, kde se vyráběli dlaždice, později se dostal do komanda, které čistilo kanály a potrubí v táboře, což mu zajišťovalo dokonce i určité výhody. Nakonec se dostal do komanda, které vyváželo odpad a smetí z tábora a také rozváželo chleba. To bylo velice dobré umístění, protože jak někdo pracoval s potravinami, byla možnost si přilepšit. Případně pomoci někomu dalšímu.

Josef Klat měl štěstí nejen v tom, že se dostal do komanda, které rozváželo jídlo, avšak také proto, že kápo Fritz Lipinski byl jedním z těch poměrně dobrých předáků, kteří lidem zbytečně nepřihoršovali. Vystřídal ho bývalý voják, esesák, který měl být údajně příbuzný jednoho z atentátníků na Hitlera.V roce 1944 se Josef Klat stal kápem sám. Blížil se konec války, což bylo zřejmé i přes veškeré snahy Němců oklamat své vlastní lidi, aby nadále věřili ve vítězství hákového kříže. Češi na vhodných místech toho dokázali využít. Na druhou stranu byla situace o to nebezpečnější, protože esesáci začali vybíjet vězně hromadně a člověk se mohl snadno stát nepohodlným.

„Jednoho jsme dostali příkaz, abychom jeli dolů s hnojníkem k bloku čtyři. Tak jsme tam přijeli a museli jsme se postavit s tím vozem před vchod do ordinace, a jak tak koukám, tam stála fronta muzlmanů, to byli vyhublí lidé, kostry. Stáli tam, uvnitř byl nějaký vězeň. A já viděl, jak tam pořád chodí, a najednou se otevřely dveře a oni nám vyhodili mrtvého a naložit. Tak jsme ho naložili a za chvíli zase. Tak jsem začal chápat, že se tady něco děje. Ono se to asi i vědělo, ale člověk si to nechtěl připouštět. Tak jsem kouknul do okna a viděl jsem dva esesáky doktory v bílých pláštích a tam stál u nich Přemysl Dobiáš, to byl Čech, který vždycky vyšel ven a s jedním vězněm přišel dovnitř a něco mu říkal. A jak mě tam viděl, tak dělal rukou takhle, ukázal mi, abych zmizel, tak jsem zmizel a tam dostávali ty injekce. A on jim musel říkat, že dostanou nějakou injekci na imunitu, nebo něco takového a my jsme pak museli ty mrtvé vozit tam nahoru do krematoria. On mi pak taky řekl, když jsme se pak bavili, poněvadž já jsem ho předtím neznal, tak mi řekl: ,Neblbni! Kdyby tě tam viděli, tak jsi tam byl v tom taky.‘“

Způsoby, jakými Němci začali hromadně popravovat vězně, byly různé. Jedním z nich byly plynové autobusy, byla snaha umořit hladem vězně v „Rusenlágru“. Do tábora také Němci přiváželi židovské vězně z Osvětimi, ti byli mořeni hladem, nedostatkem základních hygienických podmínek a s nimi spojenými nemocemi.

Psychická zátěž vězňů byla obrovská, lidé umírali na každém kroku, umírali bezdůvodně, pro potěšení esesáků. Josef Klat a někteří jeho kamarádi byli velice mladí, možná, že jeho schopnost absolutně si nepřipustit možnost blízké smrti mu uchovala duševní zdraví. „Nikdy mě nenapadlo, že to nepřežiju. Díkybohu mě to nikdy ani nenapadlo, a to i ty ostatní...“

Na rozdíl od šibeničního humoru, jakým se mladíci „bavili“, jakým duševně zpracovávali situaci kolem, vězni v „Rusenlágru“ byli živé mrtvoly, čekali na smrt. Bylo to to nejhorší komando ze všech, šance na přežití byla blízká nule.

To, jak otřesné podmínky v táboře panovaly, jak nelidsky bylo s vězni nakládáno, působilo i na dozorce a esesáky. Někteří nově příchozí byli očividně v šoku z toho, co viděli, a zápasili sami se sebou, do jaké míry se teroru zúčastnit, nebyla možnost ho nevytvářet. Paradoxně i to mohl být důvod, proč se z některých stali obzvláště krutí a nelidští dozorci.

Jako v mnohých koncentračních táborech i v Mauthausenu existoval malý hudební soubor. Hráči měli samozřejmě alespoň jakési výhody, spočívající v pravděpodobnosti, že při represích nebudou první na ráně. Hráli esesákům pro pobavení, hráli sobě pro uchování si čehosi lidského, bohužel hráli i při lynčování, když esesáci chytli vězně, který utekl.

Josef Klat vzpomíná také na ženy, které byly do tábora přivezeny v září roku 1944, byly umístěny na bloky 16, 17, 18, 19, 20. Počet vězňů na blocích se pohyboval kolem 200, žen bylo kolem 1200. Měly k dispozici pouze devět záchodů a maximálně dvě umyvadla.

 „My jsme byli samozřejmě zvědaví, jak to, že tam přišly ženy, a tak jsme viděli, jak jsou tam nacpaný a ženou je do té sprchy, a teďka tam kolem dokola seděli holiči a měli před sebou kýbl, břitvu a štětku, takovou zednickou, opravdu pravou zednickou, čestný slovo… A v tom kýblu byl karbon, smrdělo to jako karbon, ale asi nějaká dezinfekce proti vším, co já vím. A pak přišly ty ženy, musely se tam postavit, některým ostříhali vlasy, některým ne, nevím, podle jakého kódu nebo čeho to bylo, prostě některé ostříhali, vyholili a natřeli tou štětkou. A to bylo hrozné, protože některé krvácely, jak je rozedřeli, a oni je natírali s radostí i na ty nejchoulostivější místa, to byli takoví… To bylo hlavně ze začátku, pak už jim to nedělalo takové potěšení. To hlavně ty první, které přišly, protože to pro ně bylo něco nového, to bylo hrozné, co ty ženy musely vydržet a vydržely. Potom je hnali ven, dostaly prádlo, dostaly košili a kalhoty, to bylo všechno. A dostaly ještě dřeváky a tam byly ženy, počítám, některé se nesvlékly ani před manželem. A teď ony se musely vysvléct před těma esesákama a teď ty poznámky jejich a některých vězňů, jak se asi cítily…“

Ženy si získaly respekt Josefa Klata tím, jakou prokazovaly odvahu a vzdor, jejich vnitřní síla musela být neuvěřitelná. Zacházení s nimi bylo potupné a ponižující, přesto si uchovaly určitou hrdost a sílu. Jak silné musely být české ženy, když šly na popravu a zpívaly přitom  československou hymnu... Jak silné byly vězeňkyně, když ke konci války dokonce odmítaly uposlechnout rozkazy, tento vzdor musel řešit až Bachmayer, jeden z vysokých představitelů správy tábora. „Ony dokázaly i to, co nedokázali ani mužský, že se dokonce jednou i postavily esesákovi.“

Samozřejmě je nutné podotknout, že odpor byl možný až ke konci války, když Němci už věděli, že se blíží konec, a jejich sebevědomí značně pokleslo. 

Nepomůžeš-li, nebude ti pomoženo

Soudržnost vězňů československé národnosti byla všeobecně známa. Češi navíc byli většinou dobře jazykově vybaveni (na rozdíl od Rusů, Španělů), znalost německého jazyka byla mezi obyvatelstvem velmi rozšířena. V průběhu války, kdy Německo potřebovalo bojeschopné muže na frontu, potřebovaly tábory nejen vězně využívat na otrockou práci, a tou prací je likvidovat, ale také na běžný provoz tábora, na odborná místa i pro vlastní potřebu dozorců, esesáků. Jeden z přátel Josefa Klata se stal například osobním sluhou jednoho z dozorců, Josef Klat se stal kápem komanda a například hlavním písařem byl Hans Maršálek, taktéž vídeňský Čech.

V příhodné době, ke konci války, kdy Josef Klat byl již kápem, se skupina Čechů pokusila o propašování tří tisíc kusů chleba pro vězně v „Rusenlágru“. Němci se totiž rozhodli tyto vězně úplně umořit hladem. Jádrem celé akce byla krádež potravinových lístků z trezoru dozorců a následně postupné propašování chleba tak, aby si toho nikdo nevšiml. Tento husarský kousek se vězňům včetně Josefa Klata povedl.

Taková pomoc byla ale velice výjimečná, často se pomáhalo „jen“ drobně, jedinci, a i zde platila zásada „bližší košile než kabát...“. Taková byla situace v táboře, kde panovaly nelidské podmínky.

Osvobození tábora

Na počátku května 1945 začali koncentrační tábor Mauthausen opouštět příslušníci SS. Dne 4. května převzaly vládu nad táborem jednotky místních hasičů a neozbrojení příslušníci Volkssturmu. Ti však v podstatě předali vládu nad táborem Mezinárodnímu vězeňskému výboru, který se snažil udržet situaci pod kontrolou, než přijela první osvobozující armáda.

V té době se však v táboře začaly dít nekontrolovatelné bitvy mezi vězni, začalo často bezdůvodné lynčování vězňů mezi sebou.

Konečně 5. května 1945 přišli do tábora Mauthausen vojáci 41. průzkumné jednotky 11. americké obrněné divize. Dne 7. května 1945 byl tábor americkou armádou osvobozen. Josef Klat začal působit v Mezinárodním vězeňském výboru, zaznamenával výstupy jednání tohoto výboru. Výbor se staral těsně po osvobození o zájmy vězňů, jejich návrat do vlasti, ale také zaznamenávání výpovědí proti dozorcům a mnozí z výboru svědčili v procesu Mauthausen-gusenského koncentračního tábora. Josef Klat se však procesu účastnit odmítl.

Po válce se vrátil ke své rodině do Vídně. Politická situace se zkomplikovala, a tak se Josef Klat přestěhoval do Mariánských Lázní, kde dále působil jako zámečník, později jako vedoucí zámečnické dílny.

Závěr

Přes všechny hrozné zážitky se Josef Klat začal do tábora Mauthausen vracet: s pozůstalými po obětech a také jako český zástupce Mezinárodního mauthausenského výboru. Tento výbor je aktivní dosud, stará se zejména o šíření povědomí o hrůzách, které se v Mauthausenu děly, také se stará o provoz Památníku Mauthausen.

Když člověk prochází táborem Mauthausen ve společnosti Josefa Klata, který  popisuje, kde se co na těch kterých konkrétních místech, kde stojí, dělo, kolik lidí zaplatilo životem za pouhou rozmarnost gestapáků, nechce se uvěřit, že byl toho opravdu svědkem a je schopen o tom klidně a věcně mluvit... Taková prohlídka pak člověka opravdu nutí zamyslet se nad svým životem a nad svým chováním a tím, čeho je člověk schopen a co je schopen přežít.

„A spali jsme tam nahoře a já jsem zapomněl v tom autě cigarety a šel jsem pro ně a bylo nádherný léto, nádherný večer, takovej ten letní, tam byly miliony hvězd, protože tam nikde žádný světlo nesvítí, takže tam je opravdu vidět, a opravdu miliony hvězd. A já jsem si vzal ty cigarety a nějak poměrně rychle se setmělo a šel jsem tam, jak vedou schůdky zkrácenou cestou do toho Rusenlágru, do toho sanitního tábora. To se to nemusí obcházet tak po té cestě, ale tam vedou právě ty schůdky, co teď je zrovna nějak opravujou. A já jsem tam přišel, sedl si a zapálil si a koukal jsem na ty hvězdy, strašně se mi to líbilo, bylo to takový romantický. A potom začali cvrčci, tam dole cvrčci, ale to nebylo pět cvrčků, to byl milion… To byla muzika cvrčků! A všichni najednou! A teď mi to říkalo: Jéžiši! To jsou ty duše těch mrtvých, co zemřeli. Jak jsi to viděl, jak tady takhle leželi… Já jsem musel utéct, věříte tomu, že jsem musel utéct? Já jsem to nevydržel, tam mě to roztřepalo, já jsem byl na infarkt. Prostě jsem byl z toho úplně vyřízenej…Přitom je to nesmysl, samozřejmě, ale když to byl tak hroznej pocit, já jsem utekl dovnitř, s nikým jsem nemluvil, zalezl jsem, nikomu jsem to ani neříkal, až potom později jsem jim to řekl.“