Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislava Klásková (* 1937)

• narozena 21. července 1937 v obci Poruba

• v říjnu 1938 se obec stala součástí německého záboru

• pamětnice konce druhé světové války a osvobození Poruby Rudou armádou v dubnu 1945

• nejtěžší boje přečkala s rodinou v bunkru vybudovaném ve svahu nedaleko domu

• v jejich domě se vystřídali němečtí důstojníci a sovětští vojáci

• vystudovala obor zdravotní laborantka na střední zdravotnické škole v Ostravě

• pracovala v transfuzní stanici, pozdějším Krevním centru krajské nemocnice v Ostravě

Ladislava Klásková, rozená Matějová, se narodila 21. července 1937 ve staré Porubě jako nejstarší ze tří dětí (měla ještě o pět let mladšího bratra a o 15 let mladší sestru). Její otec pracoval jako umělecký kovář v Ostravě-Vítkovicích. Matka byla v domácnosti a starala se o děti, později pracovala na obvodním národním výboru v Ostravě-Porubě. Otec měl slušný plat a navíc dělal často přesčasy, dokázal tedy rodinu slušně uživit i sám. „Můj otec byl velký sportovec, boxoval, byl i mistr Moravy. Chtěl mít boxera. No, narodila jsem se já. Ale přesto nedal pokoj a trénoval mě, připravoval mě na box. Maminka to ovšem nesměla vědět.“ Ladislava raději lyžovala a bruslila se svými mladými strýci, v létě plavala a jezdila na improvizovaných lodičkách na potoce za domem. Oba rodiče měli hodně sourozenců, celá velká rodina držela pohromadě, tety a strýcové se často setkávali a pomáhali si.

 

Německý voják ve stodole

Tato pomoc se hodila zejména ve válečných a poválečných letech, kdy byly potraviny na příděl a byl jich nedostatek. Na nějaký čas se u Matějů ubytovali i němečtí vojáci. Mužstvo zůstalo ve stodole. „A nějaký vysoký důstojník se ptal mé babičky, jestli se může jít k ní do bytu. Babička ho uložila v obývacím pokoji. Tak tam on se uvelebil, tu vojenskou uniformu si převěsil přes židli, no a spal. A v deset hodin přišel z práce můj dědeček. Moji prarodiče měli na jižní Moravě za Znojmem provdanou dceru a její manžel byl financ. Dědeček Němce ve stodole neviděl a podle té uniformy si myslel, že to je jeho zeť. Tak ho vzbudil: ‚Bohuši, co tady děláš?‘ A on to byl Němec. Dědeček, protože uměl německy, tak si s ním do rána vykládal. Byl to Rakušan. Po válce jsme ho bohužel s mojí sestřenicí našli vedle u sousedů mrtvého.“

 

Boršč a pirožky

S koncem války sílilo nebezpečí v podobě leteckých útoků a bombardování. Rodina si spolu s několika ostatními sousedy vyhloubila v nedalekém svahu provizorní kryty, kam přestěhovali i patrové postele a kamna. „Když začali bombardovat Porubu, tak tatínek vzal obrovský kufr, mého bratra na ruku, maminka mě a utíkali jsme do toho krytu, což bylo asi 300 metrů a v tu dobu už po nás stříleli z letadla. Nevím už, jestli to byli Rusové, nebo Němci, ale běželi jsme mezi střepinami do toho krytu. Moje babička se svými mladšími syny už do toho bunkru nestačili přijít, tak ti zůstali v našem domě. A z toho krytu jsme viděli, jak nám zbombardovali stodolu a jak hoří. Hned vedle byl náš dům. Ten ale naštěstí nehořel, protože ti moji strýcové byli doma a uhasili to.“ Brzy nato přišla sovětská vojska z Hrabyně, tato část Poruby byla osvobozena jako první. Vojáci se opět ubytovali u Matějů, tentokrát i s vlastní kuchyní, což mělo své výhody. „Jejich kuchařka vařila pro celou velkou osádku. Nás tam nepustili, ale zase nás týden zásobovali jídlem. Vždycky nám přinesli bořšč a pirožky.“

Po válce začala Ladislava opět chodit do obecné školy v Porubě a posléze měšťanské školy ve Svinově. V roce 1955 absolvovala střední zdravotnickou školu v Ostravě-Vítkovicích, obor zdravotní laborantka. Jednalo se o zcela nový, tříletý obor s maturitou. Studijní praxi vykonávala ve vítkovické nemocnici a dalších ostravských zdravotnických zařízeních. Dodnes se se svými spolužačkami pravidelně scházejí v ostravském kulturním domě.

 

Karabáč jak půl místnosti

Poruba si ještě nějaký čas po válce uchovávala vesnický charakter. K vesnickému životu patřily i oslavy velkých svátků. K nejvýznamnějším patřily Velikonoce. Průvod koledníků se nevyhýbal ani domku Matějových. „A měli takový obrovský tatar, karabáč, ale ne takový malinký, jak teď se nosí, to byl karabáč jak půl té místnosti tady a na ten karabáč jim každá holka musela dát mašli, takže oni už ho ani unést potom nemohli. No a nepolívalo se žádnou voňavkou, oni nás házeli buď do vany, nebo do vanštroku. No ale my jsme bydleli u potoka, takže tam to bylo ještě větší nebezpečí.“

Po maturitě nastoupila v necelých 18 letech do svého prvního zaměstnání v opavské nemocnici, kde pracovala jeden rok. Hned po nástupu si totiž zažádala o přeložení do Ostravy. Nakonec toho téměř litovala, protože kolektiv v Opavě byl velmi dobrý. Poté přestoupila do nemocnice v Ostravě-Fifejdách a nakonec do transfúzní stanice v Ostravě-Porubě, do oddělení biochemie a hematologie, které je nyní součástí krevního centra fakultní nemocnice. Svoje zaměstnání brala jako skutečné povolání a nedokáže si představit, že by dělala něco jiného. Pracovala zde až do svých 55 let. „Ještě jsem tam byla rok na brigádě a pak už jsem řekla, že si chci užít důchodu a také jsem si ho užila.“ Se svými spolupracovnicemi z laboratoře měla vždy dobré vztahy a stále se s nimi pravidelně stýká.

V roce 1958 se Ladislava po šestileté známosti provdala za Jaroslava Kláska, se kterým žijí dodnes. Mají spolu dvě děti, syna Tomáše a dceru Jarmilu. Společně se těší z několika vnoučat. Mezi největší záliby pamětnice patří vaření, pečení a péče o byt. Dříve se ráda věnovala i zahrádce, chodila do kina a divadla. Hodně času tráví s rodinou a přáteli.