Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Annelies Klapetková (* 1943)

• narozena jako Pavlíková 27. září 1943 v Opavě

• v srpnu 1945 byla s matkou a babičkou nuceně vysídlena do Německa

• cestou onemocněla tyfem, nakazila se i matka

• babička během transportu zemřela

• matku po uzdravení přidělili jako služebnou na statek v Abtsbessingenu v Německu

• v roce 1948 se ilegálně vrátily do Československa

• matka mohla po odpykání trestu zůstat i s dcerou v Opavě

• Annelies pracovala v kadeřnictví, ve vodárnách, dělala pomocnou tiskařku

• pamětnice invaze vojsk Varšavské smlouvy v Ostravě

• s manželem Jaroslavem Klapetkou měla tři děti

• v roce 2022 žila ve Slavkově u Opavy

Annelies Klapetková prožila jako malé dítě po válce více než tři roky s matkou v Německu. Něco si z toho zapamatovala, ale vůbec se v tom nevyznala. Když dospívala, začala se rodičů ptát, proč tam byly. „Otec o tom zakazoval mluvit. Maminka říkávala: ‚Neptej se. Buďme rádi, že jsme živi a všichni pospolu.‘ Později jsem z ní přece jenom něco vytáhla. Nakreslila mi i obrázek vesnice, kde jsme v Německu žily,“ říká Annelies Klapetková.

Matka Štěpánka Pavlíková jí prý vyprávěla, že je i s babičkou v roce 1945 odvedli z Opavy ozbrojení němečtí vojáci, kteří je nahnali do transportu do Německa. Annelies si to tak zafixovala, i když o tom měla pochybnosti. Až v roce 2022 se díky dokumentaristům Paměti národa přesvědčila, že se do Německa dostaly během takzvaného divokého odsunu Němců z Československa v srpnu 1945. Historička Sabina Máchová našla v opavských archivech dokumenty, které to potvrzují. I tak zůstává v příběhu pamětnice mnoho neznámých, například to, jak se vysídlení vyhnul její otec.

Annelies pochopila, že byla odsunutým dítětem jako statisíce dalších, ale její matka se s tím nesmířila. V Opavě zůstal její muž a rodiče. S oficiální žádostí o povolení k návratu do Československa však neuspěla. Potvrzuje to dochované rozhodnutí Československé vojenské mise u Spojenecké kontrolní rady v Německu se sídlem v Berlíně, které Štěpánka dostala v říjnu 1947: „Oznamujeme vám, že vaší žádosti o repatriaci – reemigraci – povolení návratu do Československé republiky nebylo vyhověno.“

Neměla ani doklady a zoufala si. Chtěla za každou cenu domů, a tak si troufla přejít hranici s pětiletým dítětem ilegálně. Annelies si na přechod v oblasti Krušných hor trochu pamatuje: „Šly jsme po silnici, najednou nás osvětlily reflektory auta. Skočily jsme do příkopu a už jsme z něj nevylezly. Musely jsme v lese i přespat. Pamatuji si, že část našich věcí maminka nechala za pařezem, protože jsme je nemohly unést,“ vypráví.

Cestou ji matka naučila pár českých slov a také první českou větu: „Maminko, prosím, dej mi chleba s máslem.“ Zadrželi je českoslovenští pohraničníci. Pak už si jen vzpomíná na dojemné setkání s otcem a dalšími příbuznými v Opavě. „Všichni plakali,“ říká. Je přesvědčená, že normální cestou by se domů nedostaly.

Babička přišla o život, když mi šla pro vodu

Annelies Klapetková se narodila jako Pavlíková 27. září 1943 v Opavě Štěpánce a Vilémovi Pavlíkovým. Otec, vyučený zahradník, pracoval za války na opavském úřadě na oddělení, které rozdělovalo potravinové lístky obyvatelům. Matka, narozená v roce 1918, prodávala v mlékárně. V Opavě, která byla od roku 1938 součástí tehdejších Sudet, převažovali obyvatelé německé národnosti. Po válce obnovený československý stát vyhnal velkou část Opavanů do Německa.

Podle Annelies se matka dostala mezi Němce nedopatřením, i když v policejní přihlášce z roku 1945 má uvedenou německou národnost. Když se po ilegálním překročení hranice hájila před soudem, argumentovala mimo jiné tím, že při sčítání lidu v roce 1930 se hlásila k Čechům. „Když nás v tom roce 1945 odvedli do transportu, sehrála asi roli náhoda, že jsme byly s matkou zrovna na návštěvě u babičky Adolfiny Peschkové, která se po smrti tatínkova otce podruhé provdala za Němce,“ míní Annelies.

Adolfina Peschková, narozená v roce 1882, cestu do Německa nepřežila. „Vezli nás v dobytčáku. Bylo tam prý plno lidí. Neměli jsme ani vodu. Dostala jsem vysoké horečky a babička mi na nějakém nádraží, kde jsme zastavili, chtěla nabrat vodu z pumpy. Jenže vlak se rozjel, než se vrátila. Rozběhla se za námi a jiná souprava jí přejela nohu. Po amputaci zemřela,“ říká pamětnice. O této tragédii psala její matka v prvním dopise, který po více než roce mohla poslat z Abtsbessingenu v Durynsku, kde s dcerou musela žít.

Otec více než rok nevěděl, co s námi je

Dopis, který má Annelies z matčiny pozůstalosti, je datován 11. listopadu 1946. Předtím matka neměla možnost se s rodinou v Československu zkontaktovat a tento list údajně odeslala prostřednictvím vstřícného faráře. „Otec nevěděl, co s námi je. Pátral po nás i přes Červený kříž. Bylo to kruté,“ říká.

Štěpánka Pavlíková v dopise informovala manžela a rodiče, jak se dozvěděla od zaměstnance železnice o tragické nehodě tchýně Adolfiny. Smutnou zprávu jim předal v nemocnici, kde se léčily z nákazy tyfem. Nacházela se provizorně ve škole ve městě Sondershausen. „Vezli nás tam v horečkách na traktoru. Cesta trvala tři hodiny. Tam jsme byly šest týdnů. Annelies ještě dostala černý kašel. Ty návaly, to bylo strašné,“ napsala. Měly velké štěstí, že přežily. „Zhubla jsem šest kilo, vlasy mi vypadávají, ale jinak jsem dobrá a Annelies také,“ sdělila.

V dopise také psala, že lidé ze statku, kde pracovala, jsou na ně hodní. „Nějaké jídlo tady je, i teplá postel, ale doma je doma. Na dvouleté narozeniny Annelies paní Schmidt upekla pár placek. Bylo to ale moc smutné. Pořád jsem myslela na vás. Doufám, že na třetí narozeniny už budeme všichni spolu,“ psala Štěpánka Pavlíková. To se jí nesplnilo. Annelies si z let strávených v Německu zapamatovala pár drobností, například když jí dcera statkářky ušila šatičky z látky s pepitovým vzorem a červeným límečkem. Pamatuje, že když matka musela jít pracovat na pole, hlídal ji někdy selčin starý otec. Statkářka byla prý velmi přísná a nedovolila jí nosit ani stuhu ve vlasech.

K útěku z Německa jim pomohl kněz

Impulzem k riskantnímu útěku Štěpánky Pavlíkové přes hranici byla zpráva z domova, že v Opavě zemřel její otec. Pomáhal jí farář z kostela v Abtsbessingenu, kde zpívala na kůru. Přivezl je k hranici a měl sehnat i převaděče, se kterým se však nakonec nepotkaly. Poradily si i bez něj a skončily v rukou českých pohraničníků. Annelies říká, že neví nic o soudu, který pak matka měla.

Že se Štěpánka Pavlíková musela z ilegálního návratu do Československa zodpovídat, vyplývá z potvrzení z roku 1949 pro jejího manžela, které rovněž objevila historička Sabina Máchová: „Referát národní bezpečnosti v Děčíně IV tímto potvrzuje, že Štěpánka Pavlíková byla po odpykání trestu pro ilegální překročení hranic a nedovolený návrat propuštěna z rozhodnutí ministerstva vnitra ku svému manželovi. Jmenovanou doprovází její dcera.“

Annelies začala v Opavě hned chodit do školky. „Neuměla jsem česky. Některé děti na mě byly kvůli tomu zlé. Panovala averze vůči všemu německému. Pamatuji, že v první třídě jsem chodila odpoledne k panu řediteli na doučování. I tak jsem mívala z češtiny vždycky trojku,“ říká.

Jejím rodičům se po šťastném shledání narodili ještě dva synové. Jeden ale zemřel ve dvou letech na černý kašel. Bratr Antonín, který byl o devět let mladší než Annelies, do pozdního věku nevěděl o nuceném pobytu sestry a matky v Německu. „Řekla jsem mu to teprve nedávno já. Byl velice překvapený,“ dodává.

Tady nemáš co dělat, řekla sovětskému vojákovi

Annelies si přála být učitelkou v mateřské škole, ale protože neuměla hrát na žádný hudební nástroj, nepřijali ji a skončila na učilišti v Ostravě. Vyučila se v oboru holič, kadeřník, vlásenkář. V roce 1964 se provdala za Jaroslava Klapetku. Pocházel ze Slavkova u Opavy, kde si manželé později postavili dům. První samostatnou domácnost měli v podnikovém bytě vodáren v části Ostravy Nová Ves, kde manžel pracoval jako údržbář. Když v roce 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, měli už dvě děti.

Manžel si měl užívat 21. srpna 1968 dovolenou, ale místo toho musel nastoupit do pohotovosti a hlídat studny. „Zůstala jsem s dětmi doma sama. Na křižovatce kousek od nás stály tanky, obrněné a nákladní vozy,“ vzpomíná. Starší pán z bytu nad nimi ji přesvědčil, aby se šla vojáků zeptat, co tady chtějí. „Vzala jsem dcery a šly jsme. Z jednoho tanku vyskočil voják a mířil k nám. Malá Jaruška před ním začala utíkat. Chytil ji do náruče a říkal: ‚Děvočka! U menja doma tože jesť takaja děvočka.‘ Tak mu říkám rusky: ‚Tak co tady chceš? Běž domů! Tady nemáš co dělat.‘ On na to, že je u nás kontrarevoluce. Řekla jsem mu, že žádná kontrarevoluce není a zopakovala jsem, ať jde domů. Soused byl spokojený,“ vypráví.

Podobné naivní výzvy slyšeli sovětští vojáci po celé republice. Jejich pobyt v Československu se nakonec protáhl na více než 20 let. Annelies se to nelíbilo, ale zvykla si. Nebyla členkou komunistické strany, nezastávala funkce. Normalizační čistky, které následovaly po zrušení výdobytků obrodného procesu zvaného pražské jaro, se jí nedotkly. Nejdůležitější pro ni byla spokojená rodina. Ke dvěma dcerám přibyl ještě syn. Annelies chtěla, aby děti chodily do náboženství, což nebylo v komunistickém režimu, který náboženství potíral, jednoduché.

Válka zase vyhání ženy a děti z domovů

„Když jsem chtěla zapsat dceru do náboženství, zavolal si mě ředitel školy a přesvědčoval mě, ať to nedělám, protože jednou bude holka chtít studovat a kvůli náboženství by se nemusela na školu dostat,“ popisuje. Nenechala se odradit. Řediteli řekla, že je podobně starý jako ona, takže určitě taky chodil do náboženství a kariéru mu to zjevně nepokazilo. „Řekla jsem mu, že náboženství ještě nikomu neuškodilo, protože se tam neučí nějaké blbosti, ale láska k bližnímu. Tak přihlášku přijal a dcera skončila na učilišti,“ popisuje.

Annelies Klapetková poskytla Paměti národa rozhovor na jaře 2022, krátce poté, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Velice ji to zasáhlo a neubránila se přemítání nad vlastním osudem. V důsledku druhé světové války málem přišla o vlast a rodinné zázemí. Měla z ní být Němka. Kvůli tyfu, kterým se nakazila během nuceného transportu, visel její život na vlásku. „Velice lituji Ukrajinu. Nemyslela jsem si, že se ještě něčeho takového dožiji. Zase nesmyslně umírají lidé. Statisíce žen a dětí trpí a jsou nuceni utíkat z domovů.“ Budoucím generacím přeje nejvíce ze všeho život bez válek.