Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Klačanská, roz. Křenková (* 1931)

• narozena 5. září 1931 ve Valašské Bystřici, okres Vsetín

• 1944-1945 – spojení se sovětským partyzánem Nikolajem Alexandrovičem Kuzminem

• spolupracovnicí partyzánské skupiny Za svobodu – za vlast a partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova

• pracovala v podniku Tesla v Rožnově pod Radhoštěm a v Tesle Orava

• zaměstnána v knihovně a jako vychovatelka na učilišti na Slovensku

Vlasta Klačanská, rozená Křenková se narodila 5. září 1931 ve Valašské Bystřici u Vsetína. V roce 1944 poskytla rodina útočiště sovětskému partyzánovi Nikolaji Alexandroviči Kuzminovi a celá rodina se tak stala spolupracovníky partyzánské skupiny Za rodinu – za vlast a také partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova.

Na česko-slovenském pomezí

Rodiče měli pole a maminka pracovala na hospodářství, zatímco tatínek docházel do zaměstnání. Tehdy byla oblast zemědělská, a tak se práci na hospodářství postupně naučili všichni členové rodiny.

„Tatínek byl velmi pokrokový. My jsme měli na dědině první rádio. Nabíjeli jsme si baterie. Už se povídalo a samozřejmě jsme slyšeli o partyzánech. Zatím jsme je neviděli, až jednou štěkal pes.“

S partyzány na Valašsku

Vlasta byla velice mladá, když podstoupila svoji zkušenost s partyzány. Rodina bydlela v obci Valašská Bystřice a všude v okolí byly lesy, kopce a hory. Právě Morava a Slezsko se staly útočištěm partyzánů vysílaných ze Sovětského svazu. Mezi jejich úkoly se řadily sabotáže a ozbrojené akce proti nacistům.

Partyzáni však nevěděli, zda mohou místním obyvatelům věřit, a tak první setkávání byla pro obě strany těžká: „Tatínek šel, podíval se do lesa, bydleli jsme na kraji lesa, a tam stál člověk držící automat a nevěděl, s kým mluví. Tatínek také nevěděl, ale pochopil, že je to určitě partyzán. Tak ho dovedl k nám domů. Nejdříve to partyzán zkoušel, párkrát odešel a zase přišel. Zjistil, že je ve správné chalupě. Jmenoval se Nikolaj [Alexandrovič] Kuzmin.“

Jednalo se o sovětského majora, který mimo jiné přežil vypálení obce Ploština u Vizovic ve Zlínském okrese. Dne 19. dubna 1945 byla obec zlikvidována za pomoc partyzánům, v malé osadě žilo asi 50 obyvatel, zaživa bylo upáleno 24 osob, jeden člověk byl umučen při výslechu a další tři lidé byli popraveni. Nikolaj stačil uprchnout a na podzim roku 1944 se zapojil do partyzánské organizace Za rodinu – za vlast s Michalem Saveljevem, od kterého později převzal velení. Spojení měli také s partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova. Ovšem v roce 1944 se spojil s Křenkovými, s rodiči Vlasty, a do domu ve Valašské Bystřici začal častěji docházet. Postupně si Nikolaj z obyvatel Valašské Bystřice vytvořil partyzánskou síť, ke které se přidávali další sovětští partyzáni.

„Tak začal od nás dirigovat akce. U nás to bylo tak, že někdy přišli dva partyzáni, někdy přišli čtyři a někdy přišlo až šest partyzánů. Tak se u nás střídali. Spávali vždycky na seně ve stodole, a tak jsme ji vždycky upravili. Samozřejmě jsme museli vařit. I v noci. Většinou přišli hladoví a žízniví.“ 

Vlasta byla ještě velice mladá, a tak obstarávala záležitosti vhodné pro děti. Partyzánům se připravovaly brambory, mléko, sýr, tvaroh a další potraviny používané v samozásobitelském hospodářství. To již nacisté proti partyzánům připravovali akce a pochopitelně věděli i o spolupráci místních obyvatel s partyzánskými oddíly. Na příklad známí rodiny Křenkových byli zatčení a o jejich děti se musel starat strýc. Tatínek i maminka těchto dětí se už po válce nevrátili.

Vlasta však jména sovětských partyzánů kvůli konspiraci neznala: „My jsme ani jména neznali. My jsme si je označili jako Nikolaj, Tlustý, Dlouhý, Široký a nikdo nevěděl [jejich jména] do samého konce. Seznámili jsme se až na konci války. Každý se bál.“

Jednoho dne přišli partyzáni do stodoly rodiny Štuskových a uchystali se ke spánku. Nikolaj se šel ještě napít do místního potůčku a unikl tak tragické události – nacisté zapálili stodolu i s partyzány a jedinému Nikolajovi se podařilo šťastnou náhodou přežít. Ve stodole však měl své děvče, radistku Alexandru: „Když se to stalo, tak přišel k [mé] sestře a pak říkala, že si normálně trhal vlasy a křičel, že mu Sašenku zabili. Potom chodíval i k nám, ale až do konce války byl hrozně osamocený.“

Nacistické akce však odnášeli nejen partyzáni, ale i další spolupracovníci z okolních vesnic. Všechny okolní rodiny však nebyly vždy přívětivé, před jedním sousedem si museli Křenkovi dávat pozor.

„Gestapo [u nás] málo chodilo, protože tam byly hory a kopce. Oni se ještě báli. Kde byl shluk partyzánů, tak se jim to hodilo, ale po chalupách se báli. Jednou šla hlídka a Nikolaj nestačil utéct, tak jsme ho ukryli sklepa. Musel jít celý regiment, aby vůbec do chalupy šli. Vždycky poslali jako první naše české [lidi] a teprve potom se ukázali. Tak to u nás chodilo.“

Ukázat cestu

Vlasta vzpomíná na další hroznou zkušenost, kdy nacisté chtěli ke konci války odejít přes Valašskou Bystřici na západ do amerického sektoru, aby se vyhnuli sovětskému zajetí. Rodina Křenkových již byla připravena na útěk do lesů. Báli se. V tom zabouchal na dveře jeden německý voják a chtěl ukázat cestu na Vsetín: „Tak jsme se s tatínkem rozloučili. Mysleli jsme, že někdo požaloval. Měli jsme neustále strach. Tak [tatínek] šel a povídal, že bylo ohromně moc vojáků. Odvedl jich asi hodinu cesty, nasměroval je na Vsetín a poté se ztratil.“

Shledání po válce  

Na rozdíl od partyzánů operujících na Slovensku se Nikolaj nepřidal k Rudé armádě a po přechodu frontové linie zůstal pár dní u rodiny Křenkových. Ještě se s nacisty vypořádal – šel za vlastníkem stodoly, který zapálil stodolu i s partyzány, a odprovodil ho ze světa. Poté se vrátil do rodné Kyrgyzie[1]. Chtěl Vlastu pozvat do své země a ona ho na oplátku zvala do Československa. Nikolaj se však vrátil pouze jednou (či dvakrát) na návštěvu ke svým spolupracovníkům, ale Vlasta se s ním již neviděla. Po válce byla hromná sešlost spolupracovníků na oslavy ukončení války i s Nikolajem a zde Nikolaj hezky poděkoval hlavně mamince Vlasty.

„Byla jsem vdaná na Slovensku a naši bydleli ve Valašské Bystřici. K nim přišel na návštěvu. Lidi ponavštěvoval. K nám se to asi nedalo, takže nepřišel. Už jsem se s ním neviděla. Akorát jsme si spolu hodně dopisovali.“

Vlasta byla po válce členkou Svazu protifašistických bojovníků (později Český svaz bojovníků za svobodu) a dojížděla na schůze do Rožnova pod Radhoštěm nedaleko Valašské Bystřice. Spolupracovníků partyzánské skupiny Jana Žižky z Trocnova postupně ubývalo a nyní je Vlasta jednou z posledních pamětnic tehdejších událostí.

Na Slovensku po válce

Vlasta poté pracovala v podniku Tesla v Rožnově pod Radhoštěm, ale po svatbě se odstěhovala na Slovensko na Oravu, okres Námestovo, blízko slovensko-polských hranic za svým manželem. Ten jí bohužel ve svých 37 letech zemřel, a tak zůstala na výchovu celé rodiny sama. Její nejstarší syn chodil teprve do osmé třídy, dcera do sedmé a nejmladší syn byl asi v první třídě: „Na Slovensku jsem zůstala a bylo mně třeba chodit do práce, tak jsem byla zaměstnaná v závodní knihovně Revolučního odborového hnutí[2], která patřila fabrice.“

Poté přešla na další pracovní pozice – byla zaměstnaná v místní knihovně, na internátu v učilišti a nakonec pracovala s učni jako vychovatelka. Celé učiliště mělo asi 900 studentů, učitelů a vychovávatelů. Do Rožnova pod Radhoštěm se již nevrátila a bydlela na Slovensku až do svých zdravotních komplikací, kdy odešla do Domova péče o válečné veterány v Karlových Varech. V domově byla přibližně pět let a nyní žije na Oddělení sociální péče v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích.

[1] Kyrgyzstánu.

[2] Známé spíše pod zkratkou ROH.