Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nathan Kisler (* 1918)

• narozen 25. května 1918 v Jasini na východě Zakarpatské oblasti Ukrajiny

• pocházel z židovské rodiny

• v roce 1941 utekl přes hranice do SSSR

• žil v obci Puchovo u Voroněže

• do armády vstoupil v lednu roku 1944 jako spojař

• zúčastnil se řady bojů na východní frontě

• většina jeho rodiny zemřela za války v koncentračních táborech

• oba bratři ještě před válkou emigrovali, poté vstoupili do západní československé armády

• roku 1956 emigroval do Izraele

• jako spojař se účastnil izraelsko-arabských bojů v letech 1956, 1967 a 1973

• rodina dodnes žije v Haifě

Nathan Kisler se narodil 25. května 1918 v městečku Jasiňa ležícím na Podkarpatské Rusi, která byla v letech 1918–1939 součástí tehdejšího Československa. Jeho otec vlastnil prosperující hospodu, která živila celou rodinu, včetně jedenácti dětí: „Žili jsme si velice dobře. Bylo nás jedenáct dětí, a o všechny bylo postaráno, všechny měly co dělat.“ Nathan i jeho sourozenci byli vychováni v aktivní židovské víře. „Nejvíc si pamatuju na jeden letní tábor v Toruni, kde nás nějaký český sportovec učil různé věci,“ vzpomíná na jednu z mnoha akcí, kterých se zúčastnil jako člen sionistické mládeže.

Poklidné dny dětství a mládí vystřídala válka. Nathan Kisler se v roce 1941 rozhodl pro útěk za hranice, aby mohl bojovat proti Němcům. Dalším důvodem byl i jeho židovský původ a strach z budoucnosti: „Já jsem jednačtyřicátého roku přešel hranice. Od té doby mi nikdo neřekl jinak než Vaňka. To mi velice pomohlo, protože každý Rus nebo Ukrajinec je Vaňka, tak si nikdo nemyslel, že já jsem Žid. Tak jsem se dostal až do Puchova, to už je Rusko. Tam jsem pracoval jako závozník. Vozil jsem obilí do skladu. Tehdy mě napadalo, že obyvatelstvo nedostává dost mouky. Tak jsem šel za velitelem a říkal jsem mu: ‚Víte co, vy tady jíte tvrdý chléb, a já můžu každý den přinést chléb bílý. Dejte mi lístek do mlýna a já to všechno udělám.‛ Od té doby jsem každý den dával jiné rodině pytel bílé mouky. Oni mi za to dávali jídlo. Ale já jsem byl rád, že oni mají všechno a Němcům zbude míň,“ vzpomíná na první léta v nucené emigraci.

V lednu roku 1944 vstoupil Nathan Kisler do armády. Byl zařazen do jednotky spojařů: „Výcvik prováděli Rusové. Spojařem jsem se stal, protože jsem byl hodně dobrý v morseovce. To mi velice pomohlo, protože být spojařem přece jen není bojovat v první linii. A navíc mě to bavilo.“ Výcvik byl dle jeho slov sice poměrně krátký (trval asi tři měsíce), ale velmi kvalitní. Brzy poté byl nasazen do bojů.

Při bojích se pohyboval ještě s dvěma dalšími muži. Jejich úkolem bylo zajišťování telefonického spojení mezi frontou a týlem. Tři členy měla jednotka proto, aby mohla fungovat nepřetržitě: „My jsme se střídali, aby si vždycky jeden mohl odpočinout. Za dvě až tři hodiny šel zase do služby.“ Techniku, kterou používali, považoval za velmi kvalitní, přesto však někdy docházelo k přerušení spojení. V paměti utkvěla panu Kislerovi jedna zvláště dramatická situace: „Spojení se čas od času přerušilo. Jeden náš kluk, přesto, že to bylo velice nebezpečné, protože jen kousek od nás byli Němci, šel opravit závadu. Křičel jsem na něj: ‚Nechoď tam! Vrať se!‛ On tam přesto šel a dal to spojení zase do pořádku. Na to nikdy nezapomenu. To, co udělal, to byla učiněná sebevražda, a on tam přesto šel.“

Pan Kisler si nevzpomíná, že by v době, kdy byl v armádě, trpěl hlady. Jednotka byla dobře zásobena potravinami. „Jídla jsme měli dost, ale alkohol u nás nebyl. Možná že někteří velitelé ho měli, ale mezi vojáky se vůbec nevyskytoval.“ Ani s oblečením neměl nikdy žádné potíže: „Vybral jsem si dobré boty, takže s puchýři nebo něčím podobným jsem nikdy problém neměl. Obecně s oblečením jsem nikdy neměl žádné těžkosti.“

Především v průběhu bojů na Slovensku byly pro spojaře největším nebezpečím miny. Na následky takových zranění jich řada zemřela, ale pan Kisler říká, že „u nás se tohle nestávalo. Před námi šla totiž jednotka, která hledala miny. Bez toho jsme nikam nešli, takže u nás se tohle stát nemohlo.“

Jako spojař měl pan Kisler poměrně dobrý přehled o dění v ostatních částech fronty. Mohl číst noviny, poslouchat rozhlas či komunikovat s dalšími spojaři: „Já jsem měl rádio, tak jsem ho hodně poslouchal. Pouštěl jsem si jen ruský rozhlas, protože tomu jsem rozuměl. Takže jsem měl dobré informace o postupu vojsk. [...] Navíc jsem každou hodinu komunikoval přes rádio s Rusy. Ale u Rusů se muselo mluvit jen stručně a jasně, o ničem jiném se nesmělo mluvit. Mezi českými jednotkami se někdy kecalo, ale u Rusů to nešlo.“ Smutným faktem byla skutečnost, že po celou válku neměl žádné zprávy o osudu svých blízkých a příbuzných. Podobně na tom byli i jeho ostatní židovští spolubojovníci: „Domů jsem nepsal. Komu taky? Vždyť všechny sebrali a někam odvezli. Nikdo z naší jednotky nikomu nic nepsal.“

Výraznou vzpomínku zanechalo v Nathanu Kislerovi setkání s chlapcem jménem Proska, který podle něj tajně dodával Němcům informace: „Němci vzali kluka, jmenoval se Proska. Naučili ho velice dobře česky. Mysleli si, že pak nebude vystupovat jako Němec, ale všem se bude představovat jako Čech. Na mě to ale neudělalo dojem. Jako spojař jsem musel často měnit heslo, pro nové jsem vždycky chodil do městečka. Jednou jsem se vrátil trochu později. Šel jsem obezřetně, kolem se totiž střílelo. A najednou slyším němčinu. Pan Proska hlásil přesné umístění všech našich jednotek. Tak jsem k němu skočil a ptám se, co to dělá. On se jen vymlouval, že nic. Řekl jsem mu: ‚Proska, tím jsme skončili!‛ Ohlásil jsem veliteli Kodrišovi, co se stalo, a on na to: ‚Nech ho, dej mu ještě možnost!‛ On to byl Ukrajinec a silný antisemita. Tak jsem poslal Prosku, aby si někde dál od fronty postavil přístřešek a čekal, až přijdu. Když jsem tam dorazil, hořelo to. ‚Proska, jak se to stalo?,‛ ptal jsem se. A on na to: ‚Já jsem si zapálil cigaretu a ono to chytlo.‛ Věděl jsem, že lže. On chtěl prostě neustále Němcům dávat znamení, kde jsme. Poslední, co jsem mu udělal, bylo, že jsem ho poslal přímo na frontu. Tam byl jeden velice slušný a inteligentní kluk z Uralu, na kterého byl vždycky spoleh. Prosku jsem poslal k němu. Pak jsem je volal rádiem, ale žádná odpověď. Tak jsem se připojil ke skupině, která se tam šla podívat, co se tam stalo. Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že rádio je vypnuté. Ptal jsem se: ‚Prosko, co to má být? Tímhle jsi definitivně skončil.‛ Ať už velitel říkal předtím, co chtěl, Proska šel do trestné roty. Ještě mi hrozil, že se mi pomstí. Říkal jsem si v duchu: ‚Ty se mi chceš pomstít? Tak to si pěkně počkáš!‛“

O dalších osudech Prosky toho pan Kisler již mnoho neví. Ještě jednou se s ním setkal v Liptovském Svatém Mikuláši: „To bylo v zimě, v lednu. Slovákům byla zima, proto opustili své pozice, a ihned tam byli Němci. Tohle město padlo za velmi krátkou dobu. Při téhle příležitosti Proska zmizel. Ale ne na dlouho. Němci ustupovali a Proska se dostal do zajetí. Najednou volal kuchař: ‚Kisler, pojď sem! Máš tady svýho kluka!‛ Proska se třásl a plakal, abych mu nic neudělal a nikomu neprozradil, že je zrádce. Říkal jsem mu, že já s ním nechci nic mít. Šel jsem na velitelství a tam jsem všechno vysvětlil. Řekli mi, že jsem jednal naprosto správně. ‚Pošleme tam dva vojáky. Ty se jen postav vedle Prosky a ukaž na něj prstem. On u nás bude těžce pracovat, až si všechny své hříchy odčiní. Nemyslím, že se vrátil. Ale já jsem vykonal svou povinnost. Vždyť to byl zrádce! Byl ale stoprocentně připravenej. Uměl všechny český písničky a pohádky. Já jsem neuměl tak dobře česky jako on! A stejně mu to nepomohlo.“

Další nezapomenutelnou osobností byl pro Nathana Kislera jeden z velitelů, který ho svým chováním několikrát silně popudil. Poprvé to bylo při ústupu jednotky: „Byl tam jeden velitel – Slovák. Když viděl, že se ustupuje, tak si vzal hůl a chystal se jít pryč. Říkal jsem mu: ‚Pane, máte tady přece mužstvo, kanony, zbraně... Prostě všechno! Co s tím?‛ Ani mi neodpověděl a šel pryč. Tři kluci pak vzali kanony a stříleli dlouhou dobu, aby mohla celá jednotka bezpečně ustoupit. Pak se přidaly ještě ruské kanony, aby byl ústup snazší. A náš velitel? Tři dny se schovával! Já jsem mu to nezapomněl.“ Později se s týmž mužem setkal ještě v Hodoníně: „Naše jednotka potom byla v Hodoníně, protože Poláci se snažili získat kus Slezska. Kluci si stěžovali, že dostávají málo jídla, ale báli se mi říct proč. Tak jsem si vzal jednoho stranou a řekl jsem mu, že se nemá čeho bát, že já ho neprozradím, ale přece nemůžeš nechat své přátele hladovět. A on na to: ‚Kisler, já Ti musím říct pravdu. Ten důstojník posílá své vojáky a ti berou z kuchyně všechno, co mohou – máslo, maso a další. A nám pak toho moc nezbývá.‛ To mi stačilo. Šel jsem k tomu veliteli. ‚Pane, já s vámi chci mluvit, ale mezi čtyřma očima.‛ Řekl, že můžu mluvit před ostatními, a trval na tom, i když jsem mu říkal, že mu to bude velmi nepříjemný. Tak jsem začal: ‚Pane, poslouchejte všechno, co vám teď řeknu. Jestli vezmete z kuchyně ještě jeden gram jídla, tak půjdete před vojenský soud!‛ Nejdřív na mě křičel, co si to dovoluju, ale pak ztichnul a šel pryč. Já jsem měl dobrý pocit, že jsem vykonal svou povinnost.“

Nejnepříjemnější bylo pro Nathana Kislera zjištění, že také mezi jeho spolubojovníky se vyskytuje často silný antisemitismus. Nejvýraznější to bylo u jednoho z jeho velitelů: „Největším antisemitou, kterého jsem v armádě potkal, byl můj velitel, o kterém jsem již mluvil v souvislosti s Proskou. Ostatní velitelé, jako třeba Svoboda, vůbec ne. Pak někdy také někteří řadoví vojáci, ale Češi mezi ně nepatřili. Naopak, s Čechy jsme se nejvíce přátelili.“ Silný antisemitismus je o to překvapivější, že židovského původu byla velká část vojáků: „Třeba v naší spojařské jednotce, která měla asi dvacet lidí, byli všichni Židi!“ Přesto nikdy na frontě nezažil slavení židovských svátků: „Šábes nebo tak? Tak to jsme neslavili nikdy. Válka je válka. Na takový věci tam nebylo ani pomyšlení. Vždyť my jsme ani často nevěděli, co je za den.“

Nathan Kisler se zúčastnil bojů na Dukle, které považuje dodnes za jedny z nejtěžších, které zažil: „Tam bylo velmi těžké se probojovat. Němci nám zablokovali cestu a velice, velice těžko jsme se přes ně dostávali. Ale přece jen jsme to zvládli.“ Vzpomíná také, že při útocích byly někdy využívány tzv. fosforové bomby, ačkoliv použití bílého fosforu pro válečné účely bylo již tehdy vnímáno jako kontroverzní záležitost, protože jeho účinky na lidský organismus jsou velmi vážné, často smrtelné. Pan Kisler k tomu ale říká, že „to byla jediná možnost. Jinak jsme neměli žádnou šanci projít. My jsme byli schovaní. Pamatuju si na dva Němce, kteří najednou zemřeli tak, jak stáli. Z toho fosforu. Ale my jsme pak mohli klidně projít.“

Velmi nerad vzpomíná na polské obyvatele, kteří jim vůbec nebyli ochotni poskytnout jakoukoliv pomoc, snad jen když z nich dostali strach: „Jednou v zimě, v lednu, jsme se zastavili u jednoho baráku, kde bydlel nějaký Polák. Prosili jsme o vodu. A on, že nemá. Nenechali jsme se odbýt a šli jsme dovnitř. Jakmile jsme objevili jeho dceru, tak obrátil, a najednou pro nás měl všechno. A my přitom chtěli jen trošku vody. Nic víc. Takhle se k nám chovali Poláci!“ Podobně se k nim údajně chovali také Slováci: „Ti byli také dost nepřátelští. Někteří z nich sice byli velice slušní a přátelští, ale obyčejně ne. Ale vždyť Slováci Čechy prostě neměli rádi.“

Během bojů nebyl nikdy zraněn. Podle něj však byla řada vojáků, kteří simulovali zdravotní potíže, aby se dostali do lazaretu: „Byla tam řada kluků, kteří nechtěli bojovat, tak se nechali poslat do nemocnice, ale já mezi nimi nebyl. Já jsem chtěl bojovat proti Němcům do poslední chvíle. Ulejvat do nemocnice jsem se nešel.“

Během celé války panu Kislerovi dodávala velkou psychickou sílu jeho hluboká víra v úspěch sovětské armády: „Já vám říkám, že bez ruské armády by ta válka dopadla úplně jinak. To by byla obrovská katastrofa. Rusové sice ztratili milion lidí, ale zachránili svět. Možná že by bylo možné vyhrát i bez Rusů, ale až tak o dva tři roky později, a kdo by tehdy ještě žil? Nikdo! Vždycky jsem byl přesvědčen, že Rudá armáda zvítězí.“

Nezapomenutelný dojem na něj udělalo setkání s jedním z nejslavnějších ruských armádních velitelů: „Jako spojaře mě jednou poslali k maršálu Žukovovi. Když jsem tam přišel, tak jsem se ptal, kde je maršál Žukov, a oni na to, že tady, a ukázali mi muže, který seděl ve sněhu. Neměl vodu, tak jedl sníh a k tomu přikusoval nějaký obložený chleba. To byl maršál Žukov. Pak jsme spolu začali mluvit, nazýval mě Ivanem Ivanovičem. Na tohle jméno jsem dokonce potom dostal vyznamenání. Říkal mi: ‚Ivane Ivanoviči, my budeme 7. května v Praze!‛ Podivil jsem se: ‚Maršále Žukove, dneska je 16. ledna. Jak můžete vědět tak přesně, kde budete za několik měsíců?‛ On na to přesvědčivě odvětil: ‚To je rozkaz Stalina, tak to tak bude. Stalinovy příkazy se musí plnit!‛ No a dokázal ještě víc, než tenkrát sliboval. Sedmého května byl s tanky už v Berlíně.“

Po válce se pan Kisler s tímto maršálem ještě jednou setkal: „Když byl Žukov v Praze, tak jsem ho šel navštívit. Ostraha mě nechtěla pustit dál. Najednou se rozletěly dveře a on mě zval dál. Ještě tomu vojákovi řekl: ‚Tohle už se nesmí opakovat. Mohl jsi jít na Sibiř. Když někoho maršál Žukov volá, tak ho nesmíš vyhnat.‛ Vevnitř byla neuvěřitelná spousta jídla. To, co tam bylo na stole, to už asi v životě neuvidím. Nechápu, kde to všechno sebrali. A on mě pořád pobízel, abych jedl a pil. Jé, já se tenkrát nacpal. A tím skončil můj kontakt s maršálem Žukovem.“

Během postupu fronty se samozřejmě setkávali s vojáky mnoha národností. V paměti Nathanu Kislerovi utkvělo zejména setkání s italskou a rumunskou armádou: „Když přišli, tak měli na sebe veškeré oblečení – na zimu i na léto. Ale jelikož bylo léto, tak všechno zimní oblečení vyházeli, že je teplo. Za dva tři měsíce začala zima a oni málem umrzli. Jak můžou být lidi tak blbí? To nevěděli, že v Rusku je zima?,“ vypráví se smíchem o nerozvážných italských vojácích. Setkání s vyhladovělou rumunskou jednotkou bylo o poznání smutnější: „Přišla k nám rumunská jednotka. Brečeli, že nemají co jíst. Oni jim nic nedávali. Tak jsme jim dali všechno, co jsme měli. U nás bylo jídla vždycky dost. Ti Rumuni byli tak rádi! Oni nejen, že jim nedali najíst, ale ještě je mlátili.“

„Rád bych Vám vyprávěl ještě jeden příběh. V pokoji nás sedělo asi deset lidí. Jeden byl nahoře na hranici s Němcema a ten žádal zbraně a munici. Z těch deseti lidí se nikdo nehlásil, nikdo tam nechtěl jít. Tak jsem si říkal, že ho tam přece nemohu nechat zabít, tak jsem šel. Tak jsem to všechno vzal a šel jsem. Cestou jsem se bál, protože z levé strany byl les a tam mohl být nějaký Němec. Stačila jen chvilka a nemusel jsem tu dnes sedět. Ale podařilo se a já za ním došel. Za chvíli začali útočit Němci a nebýt těch zbraní, co jsem mu přinesl, tak by se ten kluk asi nezachránil,“ přibližuje další ze svých válečných zážitků.

Na konci války se pamětník dostal až do Terezína, kde byla uvězněna jeho sestra. Během války postupně prošla koncentračním táborem v Auschwitzu, poté byla v pracovním táboře v Hamburku, kde byla součástí oddílů, které po bombardování odklízely trosky. Několik dní před osvobozením města byli všichni tamější vězni přesunuti do Bergen-Belsenu, kde se pamětníkova sestra seznámila se svou budoucí švagrovou a její mladší sestrou. Paní Kislerová, pamětníkova manželka, na ni má jen ty nejlepší vzpomínky: „Ona tam o nás tehdy krásně pečovala, my jsme se sestrou zrovna ztratily maminku. Také jsem si s ní měla o čem povídat. Dodnes mi moc chybí.“ Po osvobození byli bývalí vězni převáženi do Terezína, kde se sourozenci setkali: „Po příchodu do Terezína jsem šel za lékařem, ještě tam byl německý doktor, a dal jsem mu propouštěcí lístek pro mou sestru. A on na to: ‚Za žádnou cenu.‛ Já jsem nevěděl, že sestra je v karanténě. Chtěl jsem ho praštit židlí, ale pak jsem si to rozmyslel. Pak přišel Čech a říkal mi: ‚Pane Kisler, počkejte, já vám to zařídím.‛ Pak roztrhal ten lístek a napsal mi jiný, kde nebyla karanténa. Tak jsem šel za sestrou. Ta ale trvala na tom, že s sebou vezmeme dalších sedm lidí. Jenže já pro ně neměl propouštěcí dokumenty. Nejhorší na tom bylo, že ani neuměli rusky, protože byli z Rumunska. Ale co jsem měl dělat? Na komandatuře jsem prohlásil, že jsou to moji příbuzní. Sice se divili, ale tvrdil jsem, že to je tou válkou: ‚To víte – válka! Najednou jsem je tady všechny našel.‛ Díval se na to moje ‚štěstí‛, ale naštěstí se na nic neptal a nechal nás jít. Došli jsme k vozu, se kterým jsem přijel, jenže ten byl plný, skoro si nebylo kam sednout. A já měl navíc jen tři propustky. Ale to víte, ruský vojáci jsou často negramotný, tak jsem se se řidičem dohodl, že okolo hlídky pomalu projede a já hodím stráži lístky všech ve voze. No, než to voják spočítal, tak jsme byli pryč. Tak takhle jsme se tady po válce našli.“ Společně se sestrou tak ve stísněných podmínkách dojeli až do Prahy, odkud se ale sestra rozhodla odjet rovnou domů a na nic nečekat: „Po příjezdu do Prahy jsem sestře řekl, že jdu zařídit byt, ať na mě počká. Ale než jsem se otočil, tak ona už odjela vlakem domů.“

Do konce války dosáhl pan Kisler hodnosti podporučíka. Dle jeho slov mohl mít hodnost ještě daleko vyšší, nebýt velitele: „Hodnost jsem mohl mít určitě ještě vyšší, nebýt velitele. Vždycky, když navrhovali moje povýšení, tak to Kodriš zamítl. Ale na podporučíka už nemohl nic dělat.“ Za svou bojovou činnost také získal několik vyznamenání. Ihned v roce 1945 byl na vlastní přání demobilizován: „Jak skončila armáda, tak jsem šel z armády. Měl jsem toho dost.“

Většina jeho rodiny za války zemřela. Přežila jen sestra v Terezíně, o které už byla řeč, a bratři, kteří před válkou emigrovali a vstoupili do české brigády složené z židovských mladíků: „Z rodiny nikdo nepřežil. Jen sestra, kterou jsem osvobodil v Terezíně. Ta odešla do Rumunska a odtud pak do Izraele. A pak jsem také zjistil, že můj bratr je v Plzni. Díky známosti s maršálem Žukovem jsem ho mohl na chvilku navštívit.“ Jeho bratři ještě před válkou emigrovali do Izraele, resp. na území, kde později vznikl izraelský stát: „Jeden odešel asi ve třicátém roce. Ten druhý až na poslední chvíli v roce 1939 a brzy potom dobrovolně narukoval do západní armády.“

Brzy po válce se pamětník přes svoji sestru seznámil se svou nynější manželkou. Na seznámení si živě vzpomíná právě ona: „Já jsem po návratu z koncentráku byla velmi nemocná. Několik měsíců jsem strávila v nemocnici. Když jsem se uzdravila, tak jsem se neměla s kým bavit. Nenašla jsem žádnou možnost mluvit s mládeží mého věku, kteří nebyli Židi. Chápete, oni prožili určitou tragédii, se kterou se vyrovnávali, a já neměla s kým komunikovat. A pak jsem zjistila, že s Nathanem máme mnoho společných témat. Brzy jsme se vzali.“ Oddáni byli již v roce 1946.

Po válce se pan Kisler snažil aktivně účastnit politického života. Byl členem sociální demokracie. „Po válce jsem mohl dělat cokoliv, i jako sociální demokrat.“ Po únorovém převratu v roce 1948 však na něj byly vytvářeny tlaky, aby uvážil svou politickou příslušnost: „Pozvali mě na policii a tam se mě snažili přesvědčit, abych přestoupil do komunistické strany. Já jsem jim řekl: ‚Pánové, to nepůjde, já jsem sociální demokrat.‛ Naléhali dál: ‚Bude to pro vás lepší.‛ - ‚Ať je to lepší nebo ne, já komunista nebudu,‛ nenechal jsem se přemluvit.“

Již brzy po válce se Kislerovi rozhodli, že chtějí odjet do Izraele: „My jsme sem vždycky chtěli. Ačkoliv mně bylo v Československu velice dobře, tak jsem tam nechtěl zůstat.“ K jejich emigraci však nakonec došlo až v roce 1956. „My jsme do Izraele jeli naprosto legálně. Měli jsme víza i pasy. Tenkrát jel z Wilsonova nádraží v Praze celý vlak vystěhovalců do Izraele. Vlak jel bez jakéhokoliv zastavení až do Genoa. Tam jsme přestoupili na loď a jeli jsme do Izraele,“ popisuje manželka Nathana Kislera průběh samotné cesty.

V Izraeli musela rodina začít úplně znova. Prvních osm let bydleli v kibucu – zemědělské osadě, která fungovala na principu kolektivního vlastnictví. Tento typ osad vznikal na území Palestiny (později Izraele) již od roku 1909. Jeho manželka popisuje, proč se rozhodli k nastěhování do kibucu, ale také motivy, které je nakonec přiměly z tohoto společenství odejít: „V té době přišlo velké množství přistěhovalců z mnoha zemí. Chybělo nám kulturní prostředí, na které jsme byli zvyklí z Prahy. Když děti vyrostly, tak jsme se odtamtud odstěhovali. Nechtěli jsme, aby někdo jiný rozhodoval o osudu dětí. Víte, ono to tenkrát fungovalo tak, že když například dítě chtělo jít na určitou školu, tak o tom rozhodoval celý kibuc. To už dneska takhle nefunguje, ale tenkrát to tak bylo. Naši kluci měli určité sny.“ Rodina se dvěma syny se tedy odstěhovala do Haify. Dodnes žije jen pár domů od místa, kde tehdy našli domov.

Po ukončení druhé světové války byl Nathan Kisler ještě třikrát v armádě. Jako spojař se účastnil izraelsko-arabských bojů v letech 1956 (Sinajská válka), 1967 (šestidenní válka) a 1973 (Jomkipurská válka). Vojenská služba se nevyhnula téměř nikomu z rodiny. Oba jeho synové působili v námořnictvu, jeden z vnuků byl u letectva, druhý u speciální jednotky. Také vnučky musely narukovat: „Dokonce máme i tři vnučky, které byly v armádě. U nás přece chodí do armády i dívky.“