František Kinský

„Lidé v Kostelci po něm ‚plivali‘ a on z toho byl nešťastný, protože jak říkal: ‚Já jsem jim nic zlého neudělal.‘ A nejstarší otcův bratr tehdy prohlásil: ‚Počkej, až nebudeš mít nic, všechno se změní.‘ A v okamžiku, kdy k tomu došlo, jako mávnutím kouzelného proutku všichni k němu byli uctiví, nikdo mu neřekl jinak než pane hrabě, od starých po děti ho v Kostelci zdravili. A v době, kdy bylo fakt zle, protože neměli vůbec nic, nosili jim lidé tajně jídlo. Buď se báli, aby je někdo neviděl, nebo nestáli o vděk, tak to nechávali třeba za oknem.“

„Samozřejmě když otce zavřeli, tak jsme se museli z té vily v Košeci, kde jsme bydleli, což nebyl žádný luxus, byl to prostě dům, museli jsme se do osmačtyřiceti hodin vystěhovat a opustit okres. Takže matka s malým chlapcem, se mnou, všechno sbalila, naložila do dobytčáku a opustili jsme Slovensko. Kam jinam než do Kostelce nad Orlicí. Dědeček, i když zámek a vše v Kostelci bylo už zabaveno, znárodněno, tak směl ještě ve třech místnostech zámku bydlet. Zbytek zámku se tehdy na krátkou dobu stal zámeckým muzeem. A tam někde se začínají objevovat moje první vzpomínky, protože si doteď úplně přesně pamatuju ten pokoj, kde jsme bydleli, včetně zařízení...“

„Večer 20. srpna jsme tak trochu ‚projásali‘ a ve tři hodiny ráno přijížděl rychlík od Prahy a vraceli se v něm někteří vojáci z opušťáku. Začali se mnou třást a říkali: ‚Vstávej, vstávej, je válka, jsou tady Rusové a Němci.‘ Já jsem říkal: ‚Prosím tě, co to je za nesmysl, co to meleš, jaký Rusové a Němci?‘ A potácivě jsem vstal z postele a podíval jsem se na nádvoří kasáren, ve kterých jsme bydleli, a tam byly opravdu najeté ruské tanky. My jsme neměli vůbec ani nejmenší tušení, co to je, co to znamená. A tak jsme běželi s člověkem, který tam velel, dodnes si ho pamatuji, byl to četař absolvent Welser, kamarád z Budějovic, běželi jsme na štáb zeptat se, co se děje. A tam nikdo nebyl, tam byl jenom ten prapor, bez něhož je prapor rozpuštěn. A u něj stál ruský voják a už ho hlídal. Tak jsme si říkali: ‚Aha, asi armáda skončila, jdeme domů.‘ A šli jsme zpátky a cestou jsme potkali úplně vyplašeného plukovníka, který byl velitelem toho pluku, který vůbec nevěděl, co se děje, a vypadal s tou brigadýrkou na šikmo docela legračně. A šel zjistit, co se děje.“

„Tehdy se ta výstavba reaktorové haly řídila něčím úplně novým, síťovým grafem. To už se do toho zapojila výpočetní technika. V síťovém grafu je přesně ukázáno, co na co navazuje a jaké jsou časové rezervy. A je prokázáno, že když má projekt více než třicet šest procent činností na kritické cestě, to znamená bez rezerv, tak je stavba nerealizovatelná. A když já jsem z Kovoprojekty odcházel, tak se stále hovořilo o tom, že stavba bude dokončena včas, a přitom jsme měli dvaadevadesát procent veškerých činností na kritické cestě, a stejně jsme se pořád tvářili, že je všechno v pořádku. Takže tam jsem si tehdy užil té radosti vidět socialistické hospodářství v celé jeho nahotě. A bylo mi naprosto jasné, že to je malér jako vrata, a když se bude dělat všechno jako tohle, tak je to celé jen bublina, která musí jednoho dne prasknout. Což se také nakonec stalo.“