Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Kiedrońová (* 1941)

• narozena 26. února 1941 v osadě Jasení v Návsí v Beskydech

• rodným jménem Sikorová

• roku 1942 nacisté vyhnali rodinu kvůli polské národnosti z jejich gruntu

• rodiče s nejstarším synem byli vyvezeni na nucené práce do Německa

• o pamětnici a její tři sourozence se starala babička

• po válce se rodina mohla vrátit domů a rodiče opět soukromě hospodařili

• až do roku 1957 odolávali nátlaku komunistů na vstup do JZD

• vystudovala pedagogickou školu a učila na polských školách

• i po sňatku žila s rodinou v rodném domě a propagovala tamní tradice

Eva Kiedrońová se hrdě hlásí k polské národnosti i k nářečí „po našimu“, kterým za jejího dětství mluvili v Těšínském Slezsku běžně tamní Poláci i Češi. Ctí tím i odkaz svého otce Pavla Sikory. Nezapřel polskou národnost ani za druhé světové války, kdy Těšínsko zabrala Hitlerova třetí říše a mohl čekat vážné následky. Poláci byli podle nacistů lidé nižší kategorie, kterým zabavovali majetky, posílali je na nucené práce a do koncentračních táborů, věznili je za sebemenší přestupky a také popravovali.

Na to, když byla rodina s pěti dětmi vyhnána jen s nejnutnějšími osobními věcmi z jejich gruntu pod horou Kozubová, si pamětnice nevzpomíná, protože jí byl teprve rok. Vyprávěli jí o tom rodiče a starší sourozenci. Do Německa měla být deportována celá rodina. Díky pomoci sousedů a příbuzných nakonec zůstaly čtyři z dětí do konce války u babičky v Návsí. „Když pro nás přišli, rodičům se podařilo podat mě a mého bratra dvojče, kteří jsme byli ještě v peřinkách, sousedům přes okno. Zbytek rodiny odvezli na shromaždiště do Jablunkova, kde čekali na odchod na nádraží v Návsí. Teta se dozvěděla, co se děje, přiběhla tam a otec našel tolik odvahy, že jí přes plot hodil obě starší holky.“ S rodiči odjel jen bratr, kterému bylo devět.

Vzpomínka na návrat na rodné hospodářství patří k těm nejstarším, které si pamětnice vybavuje. „My malé děti jsme ležely na voze pod dekou. Zvědavě jsem vykukovala ven a pamatuji si, když maminka řekla: ‚Tak, a už jsme zase doma.‘“

Na dluh za dům otec vydělal v Americe

Eva Kiedrońová, za svobodna Sikorová, se narodila 26. února 1941 v osadě Jasení v Návsí v dnešním okrese Frýdek-Místek. Na tomto místě mezi beskydskými vrcholy Kozubová a Stožek hospodařili její předkové už v 19. století. Velký dům tam nechal v roce 1926 postavit její táta Pavel Sikora, který vyrůstal jako sirotek. Jeho otec odjel v roce 1902 do Ameriky, aby uživil rodinu, ale už se nikdy nevrátil. Vychovávala ho babička. „Žil v chatrči, a tak toužil po pěkném domě. Vypůjčil si na něj, a sotva ho postavil, odjel za prací do Kanady, aby dluh splatil. To se mu po pěti letech podařilo, a ještě mu nějaké peníze zbyly.“

Oženil se s Annou Klimoszovou, se kterou měl pět dětí. Nejstarší syn se narodil v roce 1933. Eva byla čtvrtá v pořadí. Bratr Jozef se narodil o pár minut později. Rodina hospodařila asi na sedmi hektarech půdy. Mívali pět krav, dva koně, prasata, drůbež. K jejich hospodářství patřil les i větrný mlýn. „Táta založil velkou zahradu, kterou máme dodnes,“ říká pamětnice.

Život rodiny, naplněný hlavně těžkou prací v hospodářství v kopcích, narušila druhá světová válka. Po německém útoku na Polsko v září 1939 se stalo Těšínsko součástí třetí říše a nacisté začali pronásledovat vedle Židů hlavně tamní Poláky. Mnozí přijali pod nátlakem slezskou národnost, která podle okupantů spadala do třetí kategorie Deutsche Volksliste (Listina Němců). Tito obyvatelé měli oproti Polákům zajištěna některá práva, avšak muži byli povinni narukovat do německé armády.

Babička nás uživila z malého pole a jedné krávy

Pamětnice objevila dokument z roku 1940, ve kterém se otec úředně přihlásil k polské národnosti. „Cítil se jako Polák a držel se toho. Bylo to pro něj důležité.“ Později byla rodina určena k vysídlení. Dne 22. dubna 1942 vyvezli nacisté do Německa Poláky z Mostů u Jablunkova. Následujícího dne došlo na Návsí, odkud bylo deportováno asi dvacet pět rodin. Z osady Jasení nacisté vyhnali devět rodin. Eva Kiedrońová se později zasloužila o sepsání a vydání knihy s výpověďmi posledních pamětníků těchto událostí.

Roční dvojčata Evu a Jozefa si převzala od sousedů babička z Návsí a teta k ní přivedla i dvě starší děvčata. „Bylo to štěstí a asi i naše záchrana, protože rodiče měli na nucených pracích velkou bídu o jídlo. Maminka taky musela hodně pracovat a nemohla by nás tam mít a živit. Bratr vzpomínal, jaký měl hlad, a jak byl šťastný, když se mu podařilo schovat za košili vajíčko. Babička nás s pomocí tety uživila z malého pole a jedné krávy. Krmila nás hlavně obilnou kaší s mlékem.“

Rodiče pracovali na velkém statku nedaleko města Břeh, které dnes patří do Opolského vojvodství. Matka se vrátila do Návsí už půl roku před koncem války. Okolnosti byly smutné. Dostala od německých sedláků volno na pohřeb bratra, který padl v uniformě wehrmachtu na východní frontě. Tento strýc pamětnice, Karel Klimosz, se původně přihlásil k polské národnosti a byl na nucených pracích v Říši nedaleko jejích rodičů. „Nábor do wehrmachtu se dělal i tam. Tatínek mu to rozmlouval, strýc přesto podepsal volkslistu. A musel hned narukovat.“ Jeho mladší bratr Josef, který se rovnou přihlásil ke slezské národnosti, zahynul už předtím na ruské frontě. „Babička po této dvojité tragédii vážně onemocněla. Neměl se o nás kdo starat a na úřadech se podařilo zařídit, že maminka už mohla zůstat s námi.“

Německá rodina z Besarábie s pěti dětmi, kterou nacisté dosadili na jejich statek, opustila Jasení na začátku roku 1945, když už bylo zřejmé, že Německo válku nevyhraje. Naložili si na vůz všechno, co se dalo. „Neměli jsme nic, ani peřiny. Ale sousedé a příbuzní opět pomohli.“

Nový začátek ve starém domě

Otec se vrátil z nucených prací v květnu 1945. „Byli jsme zase všichni pohromadě a začali jsme nové období v našem starém, i když vyrabovaném domě.“ Otec dával do pořádku hospodářství. Eva začala chodit v roce 1947 do polské jednotřídky v Jasení. „Byly to ale těžké roky. Neměli jsme ani oblečení. Maminka něco šila a pomohla i rodina z Ameriky. Sestra mého otce totiž odjela v roce 1936 do Kanady, kde s mužem hospodařila na farmě. Měla hodně dětí, i děvčat, a občas nám poslala starší šaty. Kamarádky se pak divily, jak jsem vyparáděná. Tetiny balíčky, ve kterých byly i různé dobroty, to byly radostné chvíle v rodině.“

I když rodiče neměli peníze, jídla pro děti bylo vždycky dost. „Měli jsme všechno vlastní. Mouku, mléko, vajíčka, máslo, brambory, maso, sýr, ovoce, zeleninu. Dnes by se řeklo, že to byly bio produkty. Rodiče samozřejmě museli dřít. I my jsme pomáhali. Jako dítě jsem pásla krávy i dojila, i když jsem měla ještě slabé ruce. A toho sena, co se muselo udělat!“ Nezapomenutelný je pro ni chléb, který matka pekla doma ve velké peci. „Nemohla jsem se dočkat, až vytáhne první bochník. Takový chleba jsem už potom nejedla. A nejlepší byl s máslem. Másla ale moc nebylo, protože se muselo po válce odevzdávat.“

Rodiče se hlásili k evangelické církvi, hlavně otec chodil s dětmi v neděli přes dva kilometry do kostela v Návsí. Když bylo hodně špatné počasí, dělali si doma rodinný obřad. Četli z postily a zpívali písně z kancionálu. „Jednou o Vánocích napadlo opravdu hodně sněhu, takže nebyl vidět ani chodník. Soused udělal pochodně a s tímto světlem jsme šli za tmy hlubokým sněhem na jitřní.“ V zimě, když nebyla práce na poli, vyráběl otec dětem hračky a různé věci ze dřeva. „Udělal nám i lyže. Ohýbal je v kuchyni nad párou.“

Otec litoval, že neodjel do Kanady

Hospodaření otce bavilo. „Chtěl mít stroje a hospodářství na úrovni. Když byl na nucených pracích v Německu a viděl, jak je tam leccos mechanizované, zatímco u nás se ještě dělalo hlavně ručně, snažil se to zavést i doma,“ vypráví. Těžce nesl, když se v únoru 1948 dostali k moci komunisté a začali po vzoru Sovětského svazu kolektivizovat zemědělství. Také v Návsí se zakládalo v padesátých letech jednotné zemědělské družstvo (JZD) a Pavel Sikora do něj dlouho odmítal vstoupit. „Rodiče museli plnit kontingenty. Za odevzdané produkty se platilo strašně málo. Pro otce to bylo velmi těžké období,“ říká.

Těžké pro něj podle pamětnice bylo i to, že nejstarší syn Pavel, který měl zdědit grunt, se vyučil traktoristou a pracoval za plat na cizích polích. Později vstoupil do KSČ, vystudoval vysokou školu zemědělskou a stal se ředitelem státního statku. Nejstarší dcera nastoupila po ekonomické škole jako úřednice na okresním úřadu. Pouze prostřední dcera, která absolvovala střední zemědělskou školu, pak pracovala s rodiči naplno v hospodářství. A také nejmladší syn zůstal po základní škole doma a rodičům pomáhal. Pamětnice v té době dojížděla na polské gymnázium do Českého Těšína.

„Nevím přesně, jakým způsobem na otce tlačili, ale často za ním někdo chodil a přesvědčoval, anebo si ho někam předvolali. Družstvo v Návsí se tvořilo delší dobu, protože ne všichni tam chtěli být. Otec a náš soused patřili k posledním tvrdohlavým. Vím, že otce strašili například tím, že neodmaturuji. Sestra, která byla úřednicí na okrese, by tam prý jako dcera kulaka nemohla zůstat.“ Pavel Sikora nakonec vstoupil do družstva v roce 1957. „Nechtěl, ale podepsal to. Říkal, že to udělal pro nás děti. Nebyl hloupý a trval na podmínkách, které s vedením družstva i sepsal, a to je nějak splnilo. Chtěl záhumenek, zachování celé zahrady a práci pro nejmladšího syna a prostřední dceru v železárnách. Kdyby měli dělat všichni v JZD, živořili by, protože družstvo platilo velmi málo,“ vysvětluje.

Jeden komunista v rodině stačí

Otec i matka pracovali v JZD. Koně už nebyli jejich, ale zůstali v jejich stáji, protože otec s nimi jezdil pro družstvo. Krávy jim odvedli a do jejich chléva nastěhovali jalovice. Starala se o ně matka, která musela zároveň plnit normy na poli. Družstvo si vzalo všechny vozy a stroje, které se jim hodily. „Otec byl z toho po zbytek života nešťastný. Nevadilo mu pracovat. Vadilo mu, že nepracuje na svém. Vždycky říkával: ‚Měli jsme v roce 1936 odjet se sestrou do Kanady. Tam bych měl svou farmu!‘ Maminka se ale bála cestovat s malými dětmi za oceán.“

Eva začala po maturitě pracovat jako vychovatelka ve školní družině v Třinci. Poté se přihlásila na dálkové studium na vyšší pedagogickou školu v Opavě. Vystudovala aprobaci matematika a chemie pro druhý stupeň základních škol. Učila jen na polských školách. Začínala v Hrádku ještě jako studentka. „Tehdy byl na polských školách nedostatek učitelů. Mnozí opustili školství z náboženských důvodů. Komunisté zakazovali učitelům navštěvovat kostel. Také se to kontrolovalo. Někteří chodili dál tajně. Já jsem nechtěla lhát, raději jsem se kostela vzdala. Rodiče z toho byli smutní,“ vypráví.

Po skončení studia nastoupila na polské škole v Jablunkově, kam dříve chodila jako žačka. Poté ji přeložili do Třince. „Tamní ředitel mě lákal jako mladou perspektivní učitelku do KSČ. Řekla jsem to doma a táta prohlásil: ‚A nestačí ti jeden komunista v rodině?‘ Hned jsem věděla, co mám dělat. Nelitovala jsem. Nechtěla jsem dělat kariéru, bavilo mě učit. A když jsem v roce 1968 podepsala protest proti sovětské agresi, dali mi pokoj. Kolegové, kteří byli ve straně, se museli zodpovídat.“

Pole zase jako u pravého gazdy

V roce 1971 se Eva provdala. Její muž Adolf Kiedroń byl také učitel, který se hlásil k polské národnosti. Pocházel z evangelické rodiny z Prostřední Suché, která měla za 2. světové války podobný osud jako ta její. Nacisté rodičům sebrali truhlářskou dílnu a vyhnali je z domu. Otec musel pracovat na šachtě, matka zemřela a on byl už jako dvanáctileté dítě poslán na práci na statku, kde při těžké práci trpěl hlady.

Pamětnice se po sňatku vrátila do školy v Jablunkově. Manžel se přistěhoval do jejího rodného domu. Narodili se jim dva synové. Eva zpívala ve folklorním souboru, pomáhala organizovat gorolské slavnosti v Jablunkově, padesát let pracovala ve sdružení PZKO (Polský kulturně-osvětový svaz v České republice) v Jasení. V důchodovém věku se začala více zajímat o historii své rodiny i regionu. Vytvořila také velkou sbírku rodinných památek. Patří mezi ně i těšínské kroje babičky a matky, první mlátička obilí z jejich gruntu nebo cep, kterým mlátili žito.

Výsledkem restituce po pádu komunistického režimu byla velmi zklamána. Dostali ale zpátky svá pole a les, i když ten JZD stihlo těsně předtím z poloviny vykácet a dřevo prodat. Půdu pronajali, protože na ní sami hospodařit nemohli. „Pasou se tam krávy, pole je obdělané. Otci by se to líbilo. Vypadá to jako u pravého gazdy.“ Budoucím generacím vzkazuje, aby se zajímaly o své kořeny a braly si příklad z předků.