Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Mandle v čokoládě
narozen 3. října 1933 v Poděbradech
otec Jaromír Kerhart zatčen před Vánocemi roku 1942 za účast při pomoci rodinám postiženým válkou
otec Jaromír Kerhart zemřel v Osvětimi
po válce vstoupil do Skauta
studoval na gymnáziu v Poděbradech
rok zaměstnán ve sklárnách v dělnické pozici
vystudoval elektrotechniku na ČVUT
v oboru elektrotechniky pracoval celý život
Jaromír Kerhart se narodil 3. října 1933 v Poděbradech. Má bratra Vojtěcha, který je jeho dvojčetem. Do první třídy šel v září 1939, kdy Evropa vstoupila do války. „Dětství si pamatuju, že jsem měl hezké, děti režimy nevnímají.“
Tatínek pamětníka, Jaromír Kerhart st., měl v Poděbradech obchod a zároveň byl místostarostou. Patřil do skupiny lidí, kteří od počátku války finančně podporovali rodiny, jež měly někoho z rodiny mezi zatčenými, nebo dokonce v koncentračním táboře. Seznam těchto dobrodinců však padl do rukou gestapa a všichni byli neprodleně zatčeni, mezi nimi i otec pamětníka. „Otce sebralo gestapo 15. prosince 1942, těsně před Vánocemi. Nejprve byl ve vězení v Kolíně, odtamtud putoval do Terezína a následně do Osvětimi. V únoru jsme dostali oznámení, že otec Jaromír Kerhart v Osvětimi zemřel. Jak přesně, nevím, snad prý na nějakou nemoc.“ Maminka i zbytek rodiny s obavami očekávaly další postup ze strany gestapa. Žádný další postih už ale nepřišel. „Přímo u otcova zatčení jsem nebyl, viděl jsem jen, když ho pak odváděli. To jsem ho viděl naposledy. Gestapo prohledalo celý dům, ale jediné, co si odneslo, byly mandle v čokoládě.“
Ke konci války se do Poděbrad přistěhoval otcův ovdovělý bratr a zanedlouho s Jaromírovou maminkou uzavřeli sňatek, aby spojili dvě rozbité rodiny dohromady. Společně vytvořili rodinu, ve které vyrůstalo pět dětí.
Po válce Jaromír Kerhart vstoupil do obnoveného Junáka. „Přešli jsme k nově založeným vodním skautům a sjížděli jsme v republice snad každou řeku.“ Skauting byl ale zakázán po únorovém převratu v roce 1948. „My jsme se scházeli u řeky dál, jen už ne pod hlavičkou organizace.“
První rok po válce dojížděli s bratrem do školy v Nymburce. „Pak v Poděbradech otevřeli gymnázium anglického typu, a tak jsme přestoupili tam. Chodili tam tehdy například budoucí prezident Václav Havel nebo Miloš Forman a Ivan Passer.“
Po maturitě chtěl Jaromír Kerhart studovat vysokou školu, nebyl ale pro svůj původ přijat ke studiu. Z vyšších míst mu bylo doporučeno, aby se na rok nechal zaměstnat v dělnické profesi. Rok proto pracoval v poděbradské sklárně. Potom se mu s pomocí rodiny a známých podařilo přihlásit se a následně úspěšně vystudovat elektrotechniku na ČVUT. Oboru se věnoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1998.
Sametovou revoluci a přechod společnosti k demokracii uvítal pamětník s nadšením. Říká, že odjakživa věděl, že komunismus nemůže trvat věčně. „Co je založené na lži a podvodu, musí vždycky skončit.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Tereza Hunalová)