Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jevdokie Kepková (* 1922  †︎ 2024)

• narozena 28. března 1922 v obci Boliki v Rusku

• rodina vlastnila statek, který jí byl při kolektivizaci zabaven

• pracovala v kolchozu

• stala se porodní asistentkou

• oblast, ve které během druhé světové války žila, obsadila německá armáda

• vojáci jí popravili manžela, zůstala sama s dítětem

• pracovala jako zdravotnice v lazaretu pro německou armádu

• před blížící se frontou uprchla spolu s německými vojáky

• Němci ji přes Itálii odvezli do Augsburgu

• tam byla zařazena na práci v porodnici

• přežila bombardování Augsburgu

• seznámila se tam s Čechem a po válce se s ním usadila v českém pohraničí

• zemřela 24. listopadu roku 2024

Hlad, zima, desítky kilometrů jízdy v mrazu s novorozenětem na saních. Ztráta manžela, strach z německých i ruských vojáků, cesta do Itálie, útěk z bombardovaného Německa. Tak by vypadala sestříhaná upoutávka na film o jejím životě. Přitom ještě stačila pomoci stovkám žen. Stala se totiž vyhledávanou porodní asistentkou.

Jevdokie Kepková se narodila 28. března 1922 v obci Boliki ve Smolenské oblasti v Rusku. Maminka jí vyprávěla, že její praděda koupil osmdesát pět hektarů půdy a na nich vybudoval velkou prosperující zemědělskou usedlost. Spolu s ním se tam usadily další rodiny, a tak vznikla vesnice. Pamětnice, která se v té době jmenovala Lobasová, prožívala dětství ve skromnějších poměrech než její předci, protože rodina po revoluci v roce 1917 o spoustu majetku přišla. Sestěhovali se do jednoho domu, ale stále jim ještě zůstalo hospodářství. Na tu dobu vzpomíná takto: „Žily jsme tam dvě rodiny a babička, která byla vdova. Její manžel byl carský důstojník, zemřel někde v Rakousku-Uhersku. Na statku bylo hodně práce, všichni jsme pracovali na poli. Zvládali jsme vše sami, jen v létě, kdy byl největší shon, jsme na dobu sklizně najímali dělníky na pomoc.“

V třicátých letech v rámci kolektivizace došlo i na jejich hospodářství. Téměř vše, co měli, propadlo státu. Zůstalo jim jen půl hektaru, na kterém mohli hospodařit. Ale jen ve volném čase, protože museli nastoupit do kolchozu. „Museli jsme vstoupit do kolchozu. Neexistovalo, že by tam někdo nebyl,“ říká Jevdokie Kepková. Pamatuje si, že každý měl knížku, do které mistr zapisoval, kolik dotyčný v kolchozu odpracoval hodin. „Máma říkala, že pracujeme za jedničku, za tu čárku, kterou nám tam vpisovali,“ podotýká. Pracující sice měli nárok, aby mezi ně byl rozdělen zbytek úrody, který zůstal z toho, co se povinně odvádělo státu, ale přebytky byly tak malé, že málokdo něco dostal. Pamětnice si začala uvědomovat, že takový život plný dřiny a bídy žít nechce.

Studium na porodní asistentku

Dozvěděla se, že se otevírá nová střední zdravotní škola. „Vyučovalo se tam na felčary a akušerky. Felčar, to je zdravotník, akušerka znamená porodní asistentka. Rusko bylo veliké, hodně lidí mělo daleko do měst, a tak dávali felčary do zapadlých oblastí, aby tam zvládali ošetřovat drobná poranění. Někteří pomáhali ve velkých městech lékařům. Porodní asistentky tehdy byly novinka. Ženy rodily doma s nekvalifikovanými porodními bábami. Chtělo se, aby rodily v porodnicích, a tak potřebovali personál. Proto se zřizovaly zdravotnické školy. Na té naší studovalo najednou sedm set studentů. Tři třídy byli felčaři a dvě třídy akušerky,“ vypráví. Otec s jejím rozhodnutím studovat nesouhlasil, ale přemluvila ho.

Když střední školu ukončila, dostala místo v nemocnici v městě Terenino. Líbilo se jí tam, dostala bydlení v areálu nemocnice. Pomáhala v ordinacích a v lékárně, asistovala při porodech. „Bylo to kulturní město. Byl tam sovchoz, hodně lidí v něm pracovalo. V centru byl kostel, obchod, dětské jesle a školka,“ vzpomíná Jevdokie Kepková.

Žilo by se jí tam dobře, kdyby nedaleko nevedla železniční trať, po které začal jezdit jeden nákladní vlak za druhým. Vagony byly přikryté plachtami. Mezi lidmi se kvůli tomu začala šířit panika. Vlaky totiž byly plné zbraní a mířily k západní hranici. Nemluvilo se o ničem jiném než o tom, že Hitler napadl Polsko a že se Rusko dostalo do válečného konfliktu s Finskem. Pamětnice se to začalo bezprostředně dotýkat. Vojáci totiž odváděli na frontu zdravotníky. Odvedena byla doktorka, které pomáhala, a také zdravotní sestra, s níž se přátelila. Ta se zanedlouho z fronty vrátila. Přišla o nohu a měla dřevěnou protézu. Jevdokii Kepkovou to vyděsilo. Došlo jí, že kdykoli mohou na frontu poslat i ji. A tak se rozhodla, že se provdá. Odváděny totiž byly jen svobodné dívky.

V té době se přátelila s agronomem z kolchozu. „Měl po vysoké a byl o pět let starší. Vysokoškoláků tehdy moc nebylo, a tak dělal zástupce hlavního agronoma v rajonu,“ vypráví pamětnice. Dohodli se, že se vezmou. Manžela měla ráda, ale zároveň v tom hrálo roli pragmatické rozhodnutí, že svatba a dítě ji mohou zachránit před odvodem do války.

Ihned po svatbě otěhotněla. Když byla v šestém měsíci, povolali ji na vojenskou správu. Vysvětlila tam, že čeká dítě, ale vojáci jí řekli, že to na ní není vidět. „Říkala jsem si, že snad, prokristapána, nepůjdu na vojnu, ale nakonec řekli, že to nevadí, že si pro mě přijdou, až porodím. A pak začala válka. Vždycky v noci jsme viděli ohromné záře, jak něco hořelo. Noviny psaly, že naši bojují a bijí se jako lvi. Ale Němci pořád postupovali,“ vypráví Jevdokie Kepková.

Útěk před německou armádou

Většina mužů, které znala, už byla na frontě. Její manžel měl štěstí v neštěstí. Spadl z koně a zlomil si ruku, která se špatně hojila. Kvůli tomu nebyl odveden. Dostal za úkol odvést z kolchozu veškerý dobytek, protože Němci se blížili. Nejezdily vlaky, kolem města kráčely řady lidí snažících se dostat co nejdál od fronty. „Já jsem byla těhotná. Manžel dostal koně. Naložil, co mohl a mě taky. Pak jsme jeli a jeli. Přijeli jsme do Tulské oblasti a já už dál nemohla. Ale můj muž byl zodpovědný za celý provoz, za všechen dobytek. Otékaly mi ruce a nohy z toho drncání. Tak manžel vše předal ostatním a zůstali jsme v nějakém městě, kde byla železnice. Manžel našel byt a nastěhovali jsme se. Dokonce tam měli porodnici. A jednoho dne jsem tam porodila. Ale už nevím, jak se to tam jmenovalo.“

Chtěli jet dál, směrem k Jasné Poljaně. Jenže se dozvěděli, že ta je obsazena Němci. Oblast, ve které byli, německá armáda obešla. Ale kdyby šli dál, dostali by se na místa, která už ovládala. Nezbývalo než zůstat. Jenže městečko, ve kterém uvázli, nakonec Němci obsadili také. Armáda jim sebrala jejich koně. Chtěli se vrátit do Terenina, ale neměli jak. Podařilo se jim však jednoho zatoulaného koně chytit. Byl nemocný, zraněný. Ošetřovali ho tak dlouho, až byl nakonec schopen táhnout saně. Žena, u které bydleli, jim napekla chleby. Jevdokije Kepková se s novorozencem zabalila do pytlů a vyjeli. Byl krutý mráz, denně ujeli dvacet kilometrů. „Měli jsme jen chleba, já kojila dítě. Jeli jsme tři týdny. Za celou tu dobu nám jen jednou někde dali polívku a jednou hrneček mléka. Jinak jsme měli jen ten chléb,“ vzpomíná.

Kůň zemřel – to pro ně byla katastrofa. Znovu uvázli v další neznámé vesnici. Po čase její manžel přivedl dalšího koně. Byl opět zraněný a velmi starý, ale nakonec je na saních dovezl k jejím rodičům. Ti žili v malém domku, v němž bydlel i bratr se ženou a třemi dětmi. Pracoval na železnici, a proto nebyl odveden. Žili pak s nimi, pěstovali brambory a tak přežili. Její muž postupně opravil jejich původní vyrabovaný byt v Tereninu, takže se tam mohli vrátit. V této těžké době byla paradoxně šťastná. Měla byt, muže, dítě. Ale hlavně: přežili.

Poprava manžela

„Jednou v noci k nám vlítlo asi dvacet německých vojáků a namířili na manžela. Ptali se, jestli je partyzán. Ukazoval jim zraněnou ruku. Divili se, že nemusel narukovat. Musel jim vysvětlovat, proč je doma,“ popisuje Jevdokie Kepková první chvíle, kdy je štěstí začalo opouštět.

Po Tereninu se začalo říkat, že gestapo čistí okolí. To znamená, že zatýkalo muže, kteří tam zůstali. Zatčen byl i její manžel. Pamětnice šla patnáct kilometrů do místa, kde gestapo sídlilo. Vysvětlovala tlumočníkovi, že manžel nic neudělal a že není partyzán. Ptala se, zda nemá něco přinést, jestli by velitel gestapa něco nepotřeboval. Tlumočník jí řekl, aby přinesla válenky. Němci neměli do mrazu dostatečné oblečení a pevné teplé boty, které Rusové nosili, byly žádané. Sehnala je a za dva týdny v mrazu zase šla patnáct kilometrů pěšky zpět. Tlumočník jí řekl, že už je bohužel pozdě.

„Já si to vysvětlovala, že je někam odvezli. Ptala jsem se, jak dlouho může v tom pracovním táboře být. Nepochopila jsem, že už byli mrtví.“ Několik týdnů se pak snažila zjistit, co s jejím mužem je, ale marně. Kdosi jí řekl, že viděl, jak gestapo vede pět mužů do lesa. Ale stále nevěřila, že mezi nimi byl i manžel.

V nemocnici, kde měla byt, vznikl německý vojenský lazaret. Fronta byla tři kilometry daleko. Němečtí důstojníci jí přikázali, aby pracovala pro ně. Pomáhala při sádrování i při operacích. Výhodou bylo, že dostávala jídlo. Říká, že se k ní Němci chovali slušně, přestože byla ženou muže, kterého jejich kolegové popravili.

Útěk před sovětskou armádou

Jednoho dne ráno vyšla ven a v nemocnici nebyl jediný německý voják. „Já jsem vůbec neslyšela, že odjížděli. Zůstaly tam jen hromady mrtvých. Nevím, kde se vzaly. A stan byl plný raněných. Došlo mi, že Rusové budou co nevidět tady,“ vzpomíná.

Rodinu a dítě měla pět kilometrů daleko. Vydala se na cestu. Vybavuje si, že byl krásný letní den a že kráčela zlatým obilím: „Říkalo se, že úroda byla tehdy tak dobrá, protože země byla nasáklá krví.“

Z místa, kam mířila, lidé utíkali. Bála se nejen německých vojáků, ale i těch ruských. V oblasti operovali partyzáni, kteří byli k místním obyvatelům tvrdí. Podezírali je, že s Němci spolupracují. Brali jim jídlo a stříleli ty, o kterých si mysleli, že je zradili. Stejně tvrdě postupovali i Němci, kteří místní lidi podezírali ze spolupráce s partyzány. Byla v pasti. „Každý byl připravený na vše. Já měla o rok mladší švagrovou a myslely jsme si, že zůstaneme a přečkáme. Někteří Němci tam totiž zdomácněli a naučili se pár slov rusky. Už nebyli bojovníci, ale trochu se polidštili. Ti říkali, že fronta je pro ženy nebezpečná, ať nezůstáváme. Že je to jedno, jestli přijdou Němci nebo naši, že se všichni budou chovat stejně. A pak přes nás začaly lítat kaťuše. Nebesa se zatáhla prachem. Nebylo nic vidět. Nastal zmatek,“ vypráví Jevdokie Kepková.

Se švagrovou a dítětem se vypravily na cestu. Rakouský důstojník je vzal do autobusu, který odvážel zaměstnance lazaretu. Nevěděla, kam řadu dní jeli. Právě v té době, v největším zmatku, jí jedna žena řekla, že její muž je mrtvý. „Ani jsem nebrečela, tolik starostí jsem měla. Nevěděla jsem, jestli přežiju a jestli to zvládne naše dítě. Ale od toho dne jsem definitivně věděla, že je mrtvý.“

Dorazili do Itálie. Tam ji i švagrovou umístili do zajateckého tábora nedaleko Rimini. Němci si tam vybírali zajatce, kteří uměli nějaké řemeslo, a brali je s sebou do Německa. Kdosi se jí zeptal, zda umí šít. Řekla, že ano. Odvezli ji tedy do Augsburgu. Podstatné pro ni bylo, že stále byla s dítětem.

Práce v německé porodnici

Zajatce si přišli rozebírat místní lidé. Pamětnici si vybral starosta města. Dozvěděl se, že je porodní asistentka, a poslal ji pracovat do porodnice. Dostala tam pokoj a mohla mít u sebe své dítě. „Bylo tam čisto. Skříň, stůl, dokonce i záclony na okně,“ říká. Naproti nemocnici stály vily, ve kterých bydleli důstojníci. Z okna pozorovala jejich ženy: „Zajímalo mě, jak Němky vypadají a jak chodí oblečené.“ V nemocnici rodily Rusky, Ukrajinky, Srbky, Polky nebo Francouzky. Šlo o ženy z Němci okupovaných oblastí, které byly v Augsburgu a okolí nasazené na práci. Když otěhotněly, dva měsíce před porodem musely povinně do této porodnice. Devět dnů po porodu začaly pracovat ve vedlejší továrně na zpracování vlny a děti chodily jen kojit. Po šesti měsících se s dětmi zase mohly vrátit na své původní pracoviště.

Bombardování Augsburgu

Jevdokie Kepková právě měla službu, to znamená, že se starala o dvacet miminek. Začala panika, že se blíží letadla. „Já jsem nevěděla, co je to bombardování, nic takového jsem nezažila, i když jsem přijela z fronty. Tam se střílelo, nebombardovalo. Tak jsem nijak nepospíchala. Děti už byly ve sklepě, já se ještě chtěla obléknout. Pán, který nás hlídal, řekl, že jsem se zbláznila a že mám okamžitě jít do sklepa. Tak jsem tam šla, a jak jsem zavřela dveře, spadly bomby. Přímý zásah. Proletěly přes naše páté poschodí, ve kterém jsem před chvílí byla.“ Ze sklepa se jí i všem dvaceti maminkám s dětmi podařilo vylézt okénky. Město bylo v plamenech a hořel i jejich zajatecký tábor. Pamětnice si vybavuje, že běžela přes zasněženou louku: „I ten sníh hořel. Bylo na něm něco rozlitého a to hořelo. Ležela jsem a vedle mě byl oheň.“ Podstatné však bylo, že s sebou nesla svého synka a že i ostatní děti byly v pořádku. Nakonec s ostatními matkami nasedla do vlaku a jely do zajateckého tábora, ve kterém dotyčné před porodem pracovaly. Z něj ji pak převezli do dalšího lágru, kde pracovala v provizorní nemocnici.

Útěk z Německa

Seznámila se s Josefem Kepkou, českým soustružníkem, který byl nasazen na práci v Augsburgu. Válka se chýlila ke konci a mezi zajatci se mluvilo o tom, že americká armáda se blíží. Němci polevili v ostražitosti a zajatci začínali utíkat: „Všichni Češi už utekli, ale on pořád čekal, jak se rozhodnu a zda odejdu s ním. No, zamiloval se a nedal pokoj. Já jsem nevěděla, co mám dělat, ale nakonec jsem s ním utekla. I s mým synem jsme šli dvacet kilometrů pěšky a dostali jsme se až k Plzni. Nedaleko od ní žili jeho rodiče.“

Nutno podotknout, že Josefu Kepkovi se nelze divit, že kvůli ruské zajatkyni s útěkem otálel. Pamětnici celý život pomáhalo, že byla krásná. „No, říkali mi to. Ale důležitější bylo být hodná. Neprovokovat, pracovat, abych s sebou mohla mít své dítě. To tehdy nebylo běžné, ale mně to Němci dovolili. Hlavní bylo nedělat problémy,“ vysvětluje.

Potíže po příjezdu do Čech

Ukryli se u Josefovy rodiny ve Zruči. Někdo ze sousedů však oznámil na policejní stanici, že se tam vyskytuje cizí, na úřadech nepřihlášená žena. Josefova otce si čeští policisté zavolali, udání mu ukázali a vzápětí ho před ním roztrhali. Válka brzy poté skončila. Vztahy v rodině však nebyly dobré. „Chápala jsem to. Mladý kluk si přivedl domů Rusku s dítětem v době, kdy jídla bylo málo a jen na příděl,“ shrnuje pamětnice. Proto odešla do sběrného tábora v Praze a čekala na transport zpět do Sovětského svazu. Popisuje, jak špatné mezilidské vztahy tam vládly. Ruští vojáci se ke svým krajanům chovali s opovržením. „Brali to tak, že kdo pracoval pro Němce, byl zrádce. Stalin přece řekl, že nezná zajatce, že zná jen zrádce,“ vzpomíná Jevdokie Kepková.

Všiml si jí tam ruský důstojník a přemluvil ji, ať neodjíždí. Vysvětlil jí, že oblast, ze které pochází, je prakticky srovnána se zemí. Pamětnice netušila, zda někdo z jejích příbuzných přežil. Důstojník jí řekl doslova toto: Není tam nic. Když přijedete, budete si muset v zemi vykopat díru a do ní zalézt. Ale protože tam není ani nářadí, musíte si ji vyhrabat rukama.

Rozhodla se proto zůstat s Josefem, který si našel práci v továrně Metalis v Nejdku. Dostal tam i byt: „Bylo tam hodně Němců i lidí z jiných míst, kteří neměli kam jít a hledali místo, kde by se mohli usadit. Byli tam Slováci z Maďarska i další národnosti a já se tam cítila dobře. Líbilo se mi, že jsme každý jiný, a našla jsem domov.“

Práce porodní asistentky

Narodil se jí druhý syn. Našla si práci jako porodní asistentka. Musela však složit zkoušky a dokázat, že práci ovládá. Přestože neuměla česky, zvládla je na jedničky. Po okolí se rozneslo, že je šikovná, a neměla o práci nouzi. Chodila kilometry pěšky po Nejdku a okolních vesnicích, protože většina žen si přála, aby je rodila právě ona. Začalo se jí vést dobře. Vydělávala a získala respekt a úctu. Jenže když komunisté převzali moc v zemi, postupně likvidovali veškeré soukromé podnikání. V roce 1952 došlo i na porodní asistentky. Domácí porody nebyly žádoucí a ženy byly rovnou posílány do nemocnic. Pracovala tedy jako asistentka v porodnické ambulanci.

Strach z deportace do Sovětského svazu

Přestože pamětnice žila v Československu už šestnáct let, stále neměla vyřízené občanství, nýbrž jen dočasné povolení k pobytu. „Takový cár papíru, kterým jsem se všude prokazovala, a strašně mě to štvalo. Kvůli tomu jsme se ani nemohli s manželem dlouho vzít,“ vysvětluje. Neměla své původní doklady ani žádné potvrzení o tom, že je vdova. Ale hlavně se bála, že ji sovětská tajná policie násilím odveze do její vlasti, protože takové případy se stávaly. „Lidé jako já pro ně byli zrádci. Ale já nikdy nic špatného neudělala,“ podotýká Jevdokie Kepková.

Po všech útrapách konečně vedla normální život. Měla muže, dva syny, pěkný domek a práci, která ji bavila. Pracovala pak ještě jako sestra v domovech pro seniory.

Její rodina ji nesmírně obdivuje. Nejen kvůli tomu, že zvládla přežít tolik útrap, ale i proto, že si zachovala veselou mysl a optimismus. A také proto, že o svých zážitcích umí krásně vyprávět. Pamatuje si pozoruhodné detaily, je vtipná, ale i po mnoha letech života ve svobodě je u ní znát určitá nejistota. Občas se totiž při vyprávění ptá: „Můžu to vůbec říct?“ Je totiž zvyklá na opatrnost. Za komunismu by si přivodila problémy, kdyby vyprávěla o tom, že Rusové vraždili své krajany a že se k ní někteří Němci paradoxně chovali slušně. Tak si ještě ve svých pětadevadesáti letech není jistá, zda neříká něco, co jí může uškodit. „Víte, já beru stejně Němce i Rusy, nerozlišuju lidi podle národností. Podstatné je, jestli je člověk hodný, nebo zlý, ne jestli je Rus, či Němec. Můžu to takhle říkat?“

Musíte, Jevdokie, právě tohle je třeba říkat... A jak hodnotíte svůj život, to, jaké jste měla štěstí? „Ale já jsem neměla štěstí. Musela jsem o ně tvrdě bojovat. Všechno jsem si musela vydřít. Aspoň že jsem měla ten vzhled, to byla jediná výhoda. Ženské mě sice pomlouvaly, ale pánové se ke mně chovali hezky. Jednou na plese pro mě přišel i pan ředitel fabriky. No to bylo pomluv! Ježíšmarjá, to bylo,“ směje se a v tu chvíli jako by se změnila v rozpustilou mladou dívku. Její modré oči září, když hladí po vlasech svou půvabnou vnučku a říká: „Teprve teď jsem šťastná. Mám dvě chytré a hodné vnučky, celý život jsem měla dobrou práci a našla jsem domov. Co víc si můžu přát?“