Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kende (* 1951)

• narozen 11. srpna 1951 v Praze

• rodiče přežili věznění v terezínském ghettu, prarodiče zahynuli v Terezíně a Osvětimi

• dětství prožil v části Prahy zvané Malý Berlín

• v roce 1968 procestoval jako student USA, kde ho zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy

• sestra Hana v roce 1968 zůstala natrvalo v Londýně

• v roce 1973 se oženil s Němkou a s vystěhovaleckým pasem ji následoval do Západního Berlína

• na studia si vydělával na nočních službách v nemocnici

• vystudoval ekonomii

• před odchodem do důchodu působil jako generální ředitel univerzitní knihovny

• v roce 2021 žil se svou druhou manželkou v Berlíně

Skončila druhá světová válka, rodiče Jiřího Kendeho měli štěstí, že přežili věznění v terezínském ghettu. Zůstali ale sami. Bez svých nejbližších, bez rodiny a jenom s tím, co měli na sobě. Začít znovu žít bylo pro ně těžké. „Oba měli tyfus a maminka navíc ještě zánět mozkových blan. Kdyby Rusové osvobodili Terezín o čtrnáct dní později, tak bych tu nebyl,“ říká Jiří Kende.

Jeho rodiče Viktor a Irena Kendeovi zůstali po válce v Praze. V anonymitě velkoměsta se jim narodila v roce 1948 dcera Hana a o tři roky později i Jiří. „My, děti, jsme byly hlavně pro maminku důležité. Podobně jako pro všechny, kteří přežili holocaust, protože rodina nevymřela a mohla pokračovat dál.“ Se sestrou měli krásné dětství. Rodiče jim nevyprávěli o tom, co za války zažili. Dozvídali se to až později, postupně a zdaleka ne všechno.

Rodiče chtěli zapomenout na německou okupaci

Domů, do Českých Budějovic, se po osvobození rodiče pamětníka vrátit nechtěli. Báli se konfrontace s minulostí. Přestože v rodném městě prožili své mládí a dospívání, bezstarostný život jim skončil příchodem německých okupačních vojsk v březnu 1939. Oba se totiž narodili do židovských rodin. „Od maminky vím, že její rodiče, Stadlerovi, se hlásili k české národnosti a Kendeovi částečně k německé. Tatínka proto poslali na německé gymnázium, aby se naučil německy. Doma totiž všichni mluvili česky, byli to Češi,“ vysvětluje.

Dědeček Vilém Kende se svým bratrem Josefem vlastnil od dvacátých let Jihočeskou továrnu na čistění peří. Tehdy se ale oba bratři jmenovali ještě Kohnovi. Ve třicátých letech kvůli vzrůstajícímu antisemitismu, hlavně v Německu, se kterým obchodovali, změnili svá příjmení na Kende. Dědeček měl jako jeden z prvních v Budějovicích automobil a nechal si postavit prostornou vilu. V reprezentativní vile bydlel i jeho bratr Josef. Ale jen do května 1939, kdy se musel vystěhovat. Budovu si pro sebe zabralo gestapo.

V době, kdy Židé už nesměli téměř nic, ani chodit na plovárnu, začal maminčin bratr Rudolf Stadler psát humoristický, v protektorátu ojedinělý časopis Klepy ze židovského koupaliště. S kamarády pravidelně v jediném výtisku popisovali v letech 1940 až 1941 atmosféru na provizorní plovárně u Vltavy za městem, kterou židovské mládeži na svém pozemku povolil místní statkář. Celkem vydali neuvěřitelných dvaadvacet čísel, psaných na stroji s originálními kresbami a fotkami. „Budějovičtí Židé museli pak chodit na nucené práce. Tatínek tam pracoval a maminka na pracoviště nosila svému bratrovi jídlo. A tam se vlastně poznali, spřátelili a plánovali si společný život,“ vypráví Jiří Kende.

V březnu 1942 přišlo náhle povolání k transportu. Maminka, její bratr, tatínek a jejich rodiče, všichni museli odjet společně s téměř tisícovkou dalších českobudějovických Židů do Terezína, kde nacisté zřídili židovské ghetto. Tam otce poznal jeden z členů tamní židovské samosprávy a pomohl mu dostat se do transportního oddělení. Pracoval tam a dařilo se mu chránit své rodiče, ostatní blízké i cizí osoby před zařazením do dalších transportů. „Přesto se to nepovedlo! Moji prarodiče Vilém a Valerie Kendeovi a babička Alžběta Stadlerová odjeli s posledními transporty v roce 1944 do Osvětimi, kde všichni zahynuli,“ dodává Jiří Kende.  

Maminčin bratr Rudolf, redaktor Klepů, začátkem roku 1945 pracoval na silnici mezi Terezínem a Litoměřicemi. Kápo od něj chtěl jeho teplý kabát. „Ruda mu ho nedal a kápo ho umlátil,“ popisuje okolnosti násilné smrti svého tehdy jedenadvacetiletého strýce. Dozvěděl se o ní až v devadesátých letech od očitého svědka při návštěvě izraelského kibucu Terezín.

Novým domovem se po válce stal Malý Berlín

Rodiče pamětníka, kteří věznění v Terezíně přežili, a dokonce tam měli i svatbu, žili po válce v Praze v lokalitě zvané Malý Berlín. Říkalo se tak bloku domů v ulici U Smaltovny, protože tam bydleli za války Němci. Po jejich vystěhování byty dostali lidé, kteří se vraceli z koncentráků – buď Židé, komunisté nebo odbojáři. „Byla to taková smíšená komunita, kde každý věděl, kdo je kdo. Jednou jsem našel doma seznam vidliček a talířů, které naši dostali po nastěhování, aby měli aspoň nějaké základní vybavení,“ popisuje.

Na dětství v Malém Berlíně vzpomíná pamětník rád. Měl tam kamarády a školu hned za rohem. Politickou situaci jako dítě nevnímal a s antisemitismem se tehdy nikdy nesetkal. „Já jsem ani nevěděl, že jsem Žid. Rodiče o tom vůbec nemluvili,“ říká. „Až pak přišla k našim maminka jednoho mého kamaráda ze školy a řekla jim: Podívejte se, paní Kendeová, měla byste to vašemu synovi vysvětlit. Nadával našemu klukovi, ty smradlavej Žide. Tak jsem se dověděl, že to není zrovna nejlepší nadávka, že vlastně já jsem taky Žid.“

Tatínek po válce dostal poměrně rychle práci, protože uměl dobře německy. Začal pracovat v podniku zahraničního obchodu Ferromet. V padesátých letech ho nutili, aby vstoupil do komunistické strany, což on nechtěl. „Tak ho vyhodili a pak pracoval na Kladně, ne v dolech, ale v kanceláři. V šedesátých letech, když se situace zlepšila, dostal místo překladatele v Československé tiskové kanceláři,“ vzpomíná.

Jiří Kende v té době studoval střední školu zahraničního obchodu. O prázdninách roku 1968 byl podobně jako většina mladých lidí v cizině. Chtěl poznat USA, proto odjel si na cestování vydělat ke strýci Viktoru Glaserovi do Ohia. „Také obchodoval s peřím, jako můj dědeček, a přežil několik koncentráků včetně Osvětimi. S manželkou pak v osmačtyřicátém roce emigrovali do Ameriky, kde se z něj stal úspěšný podnikatel,“ popisuje osudy strýce.

Pamětník za vydělané peníze dojel pak až do San Franciska. Potkal příslušníky hnutí hippies, na koncertě zažil Janis Joplinovou. Pro sedmnáctiletého kluka z Prahy něco nepředstavitelného! Nakupoval desky a těšil se, až bude svým spolužákům doma vyprávět, co tu zažil.

Zpráva o sovětské okupaci Československa ho zastihla u strýce. Ten ho přemlouval, aby u něho zůstal a převzal jeho prosperující byznys s peřím. Synové podnikat nechtěli. „Moje sestra byla právě v Londýně, kde pracovala jako au pair. Na rozdíl od ní jsem se každopádně chtěl vrátit, abych zachránil socialismus s lidskou tváří. Sestra se ale bála, co Rusové s Československem udělají.“ Sešli na rodinné poradě ve Vídni, kam za nimi před Vánocemi 1968 přijeli i rodiče. Sestra se nakonec rozhodla zůstat v Anglii. Jiří Kende přerušil studia a cestoval po Evropě. Domů se vrátil až v létě roku 1969.

Potřebovali svoje lidi

O dva roky později dostudoval školu a začal si hledat práci. „V Centrotexu mi řekli: Vy umíte anglicky, to je fantastické! Přesně vás potřebujeme!“ Ukázali mu i kancelář se stolem, kam má v pondělí nastoupit a poslali ho do kádrového oddělení vyplnit dotazník. „Když jsem po víkendu přicházel do svého prvního zaměstnání, kádrovačka mne odchytla na chodbě. Říkala, že si uvědomili, že se budou vracet ženy z mateřské a že mne nepotřebují. Zkoušel jsem to i jinde. Ale hned mi řekli: My potřebujeme lidi, ale naše lidi,“ vzpomíná Jiří Kende.

Nakonec pomohla náhoda. Kamarád pamětníka pracoval ve Výzkumném ústavu přístrojů jaderné techniky v obci Přemýšlení. Bylo to mimo Prahu, tak tam mladého muže se špatným kádrovým profilem přijali. Překládal z anglických časopisů. Při zaměstnání po čase začal studovat dálkově Vysokou školu ekonomickou.

Vystěhování do Berlína nebylo jednoduché

Sestra v Londýně stále neměla anglické občanství. Byla v podstatě uprchlík a domů jezdit nesměla. „Jednou u nás zazvonila její kamarádka. Je v Praze s partou studentek z Berlína a jestli bych jim neukázal Prahu. Mezi nimi se mi zalíbila jedna dívčina, a tak jsem poznal svou budoucí ženu Gábinu. Začala za mnou jezdit do Prahy stále častěji,“ vypráví.

Když rodičům poprvé řekl, že má přítelkyni z Německa, nebyli příliš nadšeni. Pak ji poznali a do Prahy přijeli i její rodiče. „Neměli žádnou nacistickou minulost. Oba byli doktoři z křesťanských kruhů, nesmírně milí lidé. Maminka se tehdy rozplakala. Prý se bojí, aby Gábina neměla problémy, že jsem Žid,“ vybavuje si vzpomínku.

Oba přemýšleli, co dál. „Jenže jsem pracoval ve výzkumném ústavu, kde jsme stejně pajcovali to, co dělali v Americe. Byl jsem ale nositelem státního hospodářského podnikového tajemství a musel jsem hlásit styk s cizinci,“ vysvětluje.

Nakonec se Jiří Kende s Gábinou (Gabriele) oženil a rozhodl se ji následovat do Západního Berlína. Získat vystěhovalecký pas ovšem v době tuhé normalizace nebyla jednoduchá záležitost. Psal se rok 1973. Pomohly ale úplatky na správných místech a povolení k vystěhování nakonec dostal.

V Berlíně oba manželé studovali. Pamětník po dobu studií chodil na noční služby v nemocnici, které byly dobře placené. Ošetřovatelskou prací financoval studium.

Ačkoliv vystudoval vysokou ekonomickou školu, zaměstnání našel v univerzitní knihovně Svobodné univerzity (Freie Universität) v Berlíně.  Tam postupně získával vyšší a vyšší pozice. Nejprve věcně zpracovával knihy, pak se stal vedoucím výpůjčkového oddělení, poté zástupcem ředitele, a nakonec generálním ředitelem univerzitní knihovny.

Železná opona přestala být pevná

Když v srpnu 1989 východní Němci hromadně opouštěli zemi a zaplnili německou ambasádu v Praze, aby získali povolení vycestovat na Západ, Jiří Kende vše sledoval. „Bylo jasné, že železná opona už není tak železná,“ říká. Netrvalo dlouho a v Československu začala Sametová revoluce. Shodou okolností zrovna pobýval v Praze. Zúčastnil se velkých demonstrací na Letenské pláni. „Nebylo hned jasné, jak vše dopadne. Byla to napínavá doba,“ ohlíží se zpátky. „Kdybych byl svobodný, určitě bych v Praze zůstal a chtěl pomoci. Jenže můj syn byl zrovna v první třídě.“ Po pár týdnech se proto vrátil do Berlína.

Z polistopadového vývoje v rodné zemi byl později zklamán. „Začalo to slibně s Václavem Havlem a s Občanským fórem,“ říká. „Nečekal jsem, že se vše pak vyvine jiným směrem. Nelíbily se mi třeba kroky Václava Klause, protože měl podivné představy o Evropě nebo o roli Česka. V zahraničí se o Česku nyní moc nemluví. Jen když se objeví nějaký skandál, což je mi vždycky líto,“ dodává.

Kufřík skrýval tajemství minulosti

Rodiče se pádu komunistického režimu dočkali. Maminka zemřela v roce 1992, otec o čtyři roky později. Po jeho smrti našel pamětník kufřík. Byly v něm poslední transportní listiny z Terezína do Osvětimi. „Nemám ponětí, jak se mu dařilo je tam schovávat. Věnoval jsem je do Památníku Terezín.“ Doma uchovává vzácnou relikvii. Spoluvězni dali tehdy jeho rodičům v terezínském ghettu svatební dar – ručně vázanou knížečku s nakreslenými obrázky, které zachycovaly rodiče od seznámení v Budějovicích až po svatbu v Terezíně. „Bylo vidět, že si přes tu strašnou situaci vězni nenechali vzít lidskou důstojnost,“ přemítá.

Schovaná přes válku zůstala i všechna čísla časopisu Klepy. Ukryla je služka, která pracovala u matčiných rodičů. Pamětník vůbec nevěděl, že je mají po válce doma. „Jednou k nám přišel domů muž, který v Budějovicích na to koupaliště chodil. A ptal se maminky, jestli neví, co se s nimi stalo. Šla ke skříni, otevřela šuplík a vytáhla celý štos Klepů. Byl jsem u toho,“ dodává. Časopisy pak rodina darovala Židovskému muzeu, kde je elektronicky zpracovali. Dnes jsou dostupné na internetu.

Myšlenkou, že by se nemusel narodit, se nezabývá. Domnívá se, že se sestrou zdědili postoje rodičů, které měli po válce – musíme se dívat dopředu a nekoukat se zpátky. „Proto oni taky nikdy o tom, co bylo za války, nemluvili. My jsme byli mladí, proto jsme se jich na nic neptali. A když jsme byli tak dospělí, že bychom se byli ptali, tak už tady rodiče nebyli.“

Mladé generaci Jiří Kende vzkazuje, aby nezapomněli, co se z lidí může stát. „Když si představíme, jaké množství lidí se podílelo na holocaustu! Na transportech, vraždění… Je důležité si uvědomit, že něco takového je vůbec možné. A hned od začátku se proti tomu musíme bránit!