Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yann-Fañch Kemener (* 1957  †︎ 2019)

• narozen 7. dubna 1957 v Sainte-Tréphine (Francie)

• sběratel folkloru, vypravěč, zpěvák a významná postava bretonského národního obrození

• pocházel z velmi skromných poměrů

• od roku 1973 vystupoval na vesnických slavnostech festoù-noz

• studoval a sbíral bretonskou lidovou slovesnost

• jeho slibně započatou uměleckou kariéru na začátku 80. let poznamenal skandál vyvolaný rozhovorem, v němž otevřeně promluvil o své homosexualitě

• po následujících sedm let nesměl účinkovat na keltském festivalu v Lorientu

• podle francouzské novinářky Hélène Hazerové Kemenerův coming out Bretani umožnil překonat pokrytecký vztah k LGBT komunitě

• v následujících desetiletích se Kemener postupně stal jednou z významných postav bretonského národního obrození

• vydal přibližně třicet desek a etnologické knihy jako Carnets de route (Zápisky z cest, 1996) či Collecte de contes en Basse-Bretagne (Příběhy z Dolní Bretaně, 2014)

• účinkoval také v divadelně-vypravěčských a recitačních projektech

• jako odborník na sběr lidové slovesnosti působil na Západobretaňské univerzitě v Brestu

• za své zásluhy o bretonskou kulturu byl vyznamenán Řádem hranostaje (2009) a rytířskou medailí Řádu umění a literatury (2015)

• zemřel 16. března 2019 v Trémevenu (Francie)

Když Yann-Fañch Kemener (7. dubna 1957, Sainte-Tréphine, Francie – 16. března 2019, Trémeven, Francie) vyprávěl o své vesnici, člověku vytanul před očima svět odloučené, venkovské, rurální oblasti Francie, kde lidé ještě na přelomu 50. a 60. let žili v podmínkách zcela srovnatelných přinejmenším s 19. stoletím. „V době, kdy jsem se narodil, měla obec Sainte Tréphine mezi pěti a šesti sty obyvateli. Hlavním zdrojem obživy bylo zemědělství; břidlicový lom představoval jediný průmyslový podnik v blízkém okolí. Téměř všichni obyvatelé Sainte Tréphine ovládali bretonštinu. Jistěže někteří spolu mluvili francouzsky, ale jazykem každodenní komunikace byla bretonština. Jsem zástupcem poslední generace rodilých mluvčích bretonštiny – pokud v Sainte Tréphine nějací mluvčí bretonštiny stále žijí, pak nanejvýš dva tři,“ líčil pamětník v roce 2012.

Právě svému bretonskému jazyku, bretonské hudbě, bretonské slovesnosti a jejich záchraně se Yann-Fañch Kemener věnoval po celý život a svým nemalým úsilím strhával a inspiroval ostatní. Jeho vzpomínky v sobě tak spojují osobní svědectví i odborný zájem o svět, ze kterého vzešel a jež se vlivem francouzského kulturního centralismu, urbanizace i globalizace čím dál více vytrácí.

 

Dolní Bretaň, země na konci věků

Vraťme se však ještě do doby pamětníkova dětství. „Platy byly velmi nízké a životní podmínky velmi obtížné. Ve třicátých letech do mé vesnice zavedli elektřinu, ale připojení k elektrické síti mělo jen několik málo domácností. Pro vodu bylo třeba chodit do studně nebo k prameni. Žili jsme v domech s podlahou z udusané hlíny. V celé obci nebylo víc než deset aut. První traktory se objevily v šedesátých letech, do té doby se v zemědělství pracovalo pouze s koňmi,“ popisuje Yann-Fañch Kemener tehdejší životní podmínky.

Yann-Fañch vyrostl ve velmi skromné rodině. Otec pracoval jako námezdní dělník v zemědělství, nechával se vždy najmout na jeden rok. Práce probíhaly od března, ale s vyjednáváním se začínalo už o Vánocích. Statkářka každý rok přicházela za matkou, protože potřebovala její souhlas, aby mohla otce opět zaměstnat. Když otec pracoval na statku, byl tam ubytovaný a domů se vracel pouze jednou za týden nebo za dva. Matka si vydělávala rovněž prací na statcích, zejména jako pradlena, poněvadž automatickou pračku neměl tehdy ve vesnici nikdo, a tak se najímaly pradleny.

Díky tomu, že Dolní Bretaň, tedy západní část Bretaňského poloostrova, byla do poloviny 20. století jen málo zasažena modernizací, žily zde kromě starého jazyka také staré pohádky, pověsti či pověry. „Lidé měli velmi silný vztah ke smrti a k záhrobí. Za mého dětství se ještě vařilo na ohni, v kuchyni se používala trojnožka a říkalo se, že není dobré ji nechávat prázdnou nad ohněm, protože to působí bolest duším zemřelých. Večer se v domě ani přede dveřmi nezametalo, stejně tak se ven nevylévala špinavá voda. Věřilo se totiž, že to duším mrtvých bere klid. V noci si člověk musel dát pozor na noční pradlenu, tedy na mrtvého, který žádá kolemjdoucí, aby mu pomohli ždímat prádlo – a kdybyste prádlo netočili ve stejném směru jako pradlena, rozdrtila by vás na padrť a následujícího roku byste ji vystřídali. V některých oblastech se před svatbou vždy sloužila mše za mrtvé. Na Dušičky lidé zapalovali malý oheň a dávali na stůl trochu jídla, aby se duše mohly přijít zahřát a najíst,“ vzpomíná Yann-Fañch.

Původní pospolitost a tradiční venkovské společenství s jeho tradicemi a zvyky zničily až otřesy v podobě dvou světových válek. Obě se přímo dotkly i rodiny Yann-Fañche Kemenera. „Během první světové války narukoval můj dědeček a téměř všichni jeho bratři. Tato válka Bretaň skutečně zdecimovala,“ zdůrazňuje pamětník. „Jeden z dědečkových bratrů dezertoval a jeho rodina se nikdy nedozvěděla, co se s ním stalo. Až roku 2011 jsme našli jeho jméno v publikaci vydané francouzským ministerstvem vnitra, ve které zveřejnili seznam tzv. nepadlých za vlast. Kvůli tomu, že dezertoval, nepřiznaly francouzské úřady jeho manželce status válečné vdovy a jeho dětem status válečných sirotků. Mého otce povolali na vojnu v roce 1940. Padl do zajetí a zbytek války strávil jako zajatec v Německu. Vyprávěl mi, že když válka skončila, cesta domů trvala neuvěřitelně dlouhou dobu.“

Odvrácenou stranou mince byla chudoba obyvatel a poměrně nízký stupeň všeobecně dosaženého vzdělání. Tento rys umocňovala i absence knih v bretonštině. „Míra negramotnosti byla v Bretani vždy vysoká, v republikánských školách se navíc bretonština nevyučovala. Jediné bretonsky psané knihy byly životy svatých nebo církevní zpěvníky. První bretonskou knihu jsem objevil, když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct let. Zkrátka, když jsem byl mladý, mluvili jsme bretonsky, ale ve svém vlastním jazyce jsme byli naprosto negramotní,“ vykresluje dobovou realitu Yann-Fañch Kemener.

 

Obroda skrz píseň

Z předchozího líčení by se mohlo zdát, že dny bretonštiny a bretonské kultury byly v 60. letech sečteny. Opak je však pravdou: navzdory obtížným podmínkám se v době, kdy Yann-Fañch dospíval, podařilo přinejmenším v hudbě nepříznivý vývoj zvrátit.

„Na venkově se dřív hodně zpívalo, hlavně na slavnostech festoù-noz,“ vypráví pamětník s odstupem pěti desetiletí. „V období mezi světovými válkami se moderní orchestry v Bretani těšily velké oblibě. Tehdy se začalo posměšně říkat, že tradiční zpěvy a tance jsou jen pro vesnické balíky, a tak začaly upadat do zapomnění. V mládí jsem byl ale svědkem obrození bretonské kultury. Měl jsem to štěstí, že v Sainte Tréphine žil můj bratranec Eugène Grenel a také jeden další zpěvák, Albert Boloré. Albert založil skupinu hudebníků a zpěváků, jež vystupovala na vesnických festoù-nozech. Tím přispěl k obnově těchto slavností ve střední Bretani. V té době účinkující nedostávali žádné peníze, teprve Albert zavedl plat pro zpěváky. Dnes jsou i umělci profesionální – a jsem rád, že k takovým mohu patřit.“

Roku 1973 tak Yann-Fañch začal vystupovat na festoù-nozech, a protože si potřeboval vytvořit a pak dále rozšiřovat repertoár, souběžně ke svému hudebnímu působení sbíral lidové zpěvy. „Nejdříve jsem se seznámil se starými zpěváky, kteří neuměli ani číst, ani psát. Takže zpočátku jsem si musel pamatovat, co jsem slyšel. Pak jsem si začal dělat poznámky. Když mi bylo přibližně patnáct let, pracoval jsem během letních prázdnin v restauraci a za peníze, co jsem si vydělal, jsem si koupil malý magnetofon. Díky tomu jsem mohl začít nahrávat. Mé první nahrávky pocházejí z roku 1973,“ popisoval své metody už jako uznávaný hudebník i etnolog. „V té době jsem sbíral pouze písně. Později jsem si ale všimnul, že staří lidé neznají jen písně, ale také různé příběhy, přísloví nebo místní historii.“

První deska, kterou Yann-Fañch jako zpěvák natočil, mu otevřela nejedny dveře, jelikož dokazovala jeho seriózní zájem. A tak se mohl setkat s dnes již legendárními bretonskými spisovateli jako Maodez Glanndour, Pierre-Jakez Hélias nebo Anjela Duvalová.

 

Nesnadné přijetí

Kemenerovu slibně započatou uměleckou kariéru však na začátku 80. let poznamenal skandál, když v rozhovoru pro časopis Le Gai Pied otevřeně promluvil o své homosexualitě. V konzervativní Bretani se tento veřejný coming out setkal s odmítnutím a nadějný zpěvák pak po sedm let nesměl účinkovat na keltském festivalu v Lorientu. Podle francouzské novinářky Hélèny Hazerové však Kemenerovo vystoupení Bretani ve výsledku umožnilo překonat pokrytecký vztah k LGBT komunitě, dopomohlo k přijetí gayů v bretonské společnosti a Kemenerova orientace se do jeho uměleckého působení promítla v podobě určité hloubky a empatie.[1]

V následujících desetiletích se Kemener postupně stal jednou z významných postav bretonského národního obrození. Vydal přibližně třicet desek a účinkoval také v divadelně-vypravěčských a recitačních projektech. Věnoval se ryze tradičním baladám gwerzioù a bretonskému zpěvu k tanci kan-ha-diskan, ale i experimentům. Ve spolupráci s violoncellistou Aldem Ripochem a s pianistkou Florence Pavie například spojil bretonské zpěvy s barokní instrumentální hudbou, posluchači dále znají jeho jazzové či orchestrální experimenty s Didierem Squibanem.

Českému publiku se Yann-Fañch Kemener zásluhou občanského sdružení Rond opakovaně představil během koncertních turné v letech 2012 až 2016. Původní spolupráce s českými pořadateli a hudebníky postupně přerostla v přátelství, jež vyústilo ve společnou desku s českou kapelou ba.fnu, nazvanou YFK​~​2016. Po zpěvákově předčasném odchodu dala kapela desku zdarma ke stažení.[2]

Významná část zpěvů, jež Yann-Fañch Kemener zaznamenal během cest po Bretani, vyšla v knize Carnets de route (Zápisky z cest, 1996), ústně tradované příběhy svého kraje vydal v antologii Collecte de contes en Basse-Bretagne (Příběhy z Dolní Bretaně, 2014). Jako odborník na sběr lidové slovesnosti Yann-Fañch Kemener působil na Západobretaňské univerzitě v Brestu na Ústavu bretonských a keltských studií. V roce 2009 byl za své celoživotní zásluhy o bretonskou kulturu vyznamenán Řádem hranostaje, v roce 2015 byl odměněn rytířskou medailí Řádu umění a literatury.

 

Na prahu nového věku

A jaký byl výsledek všeho toho snažení? Když se roku 2012 ohlížel zpět, hodnotil Yann-Fañch vývoj předchozích pěti dekád nejednoznačně, přesto však s jistou nadějí. „Bretonci na svou kulturu dnes nejsou zrovna hrdí,“ přemítal o stávající situaci, „ale díkybohu se už nestydí za to, co jsou. Dříve byl pocit hanby velmi silně zakořeněný – lidé se styděli za bretonštinu, za svůj rolnický původ, což bylo dlouholetým dědictvím Francouzské republiky a jejího centralismu. Tato politika zanechala mnoho stop. A tak se ještě dnes můžeme setkat s Bretonci, co bretonsky nemluví, přestože bretonštinu ovládají. Považují ji totiž za jazyk vesnických balíků.“

Co by se podle tohoto bojovníka za bretonštinu muselo stát, aby tento jazyk přežil? „Bylo by třeba investovat nemalé prostředky do školství a do přípravy učitelů bretonštiny, kterých máme nedostatek. Stejně tak bychom potřebovali více škol s vyučováním v bretonštině. Aby se z bretonštiny opět mohl stát nástroj každodenní komunikace, je neméně důležité její zastoupení v médiích. Bretonsky se dnes běžně nemluví, proto ani sami učitelé nemají pro jazyk dostatečný cit. To je vážný problém, kterému musíme čelit,“ uzavírá Yann-Fañch.

 

[1] Více viz https://fr.wikipedia.org/wiki/Yann-Fañch_Kemener, https://www.komitid.fr/2019/03/22/oui-lartiste-et-militant-breton-yann-fanch-kemener-etait-homosexuel-et-cest-important-de-le-rappeler/ a https://tetu.com/2019/03/19/mort-de-yann-fanch-kemener-figure-du-chant-breton-on-ne-doit-pas-avoir-honte-detre-soi-meme/.

[2] https://bafnu.bandcamp.com/album/yfk-2016