Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Kellerová (* 1945)

• narozena do společensky významné rodiny evangelického duchovního a otce známého grafika

• studium na Střední uměleckoprůmyslové škole, specializace hračky a loutky

• praxe a následně pracovní poměr ve Studiu loutkového filmu

• sňatek s evangelickým farářem Janem Kellerem

• odchod s rodinou do Kdyně

• emigrace rodičů do Švýcarska, odchod babičky Novotné do Anglie k synovi

• manželovo umístění v Jimramově

• podpis Charty 77

• nucený odchod do Černošína

• odebrání státního souhlasu manželovi a obvinění manžela z maření státního dohledu

• odchod na Zbytov

Pamětnice se narodila v chaotické době konce 2. světové války. Maminka Marty doufala, že porodí své druhé dítě u svých rodičů v Krabčicích. To se však nestalo a paní Marta Kellerová přišla na svět „po cestě“ v Roudnici nad Labem. Život „na cestě“ jí už zůstal.

Pamětnice se narodila do umělecky založené rodiny. Otec Jan Blahoslav Novotný byl grafik, měl malou reklamní agenturu, znám je spíše pod pseudonymem JEBENOF. S jeho kresbami se dodnes můžeme setkat hlavně v souvislosti s Divadlem ABC. Na aukcích se objevují také jeho portréty a karikatury herců a kreslené reklamy. Maminka pracovala před svatbou jako keramička, později však zůstala, jak bylo běžné, v domácnosti. V roce 1947 se narodil bratr David Jan, po jehož narození však maminka onemocněla tuberkulózou a musela být na dva roky v izolaci v sanatoriu. O rodinu a děti se starali maminčini rodiče, dědeček Adolf a především babička Marta Novotní. Prarodiče tedy na počátku života sehráli zásadní roli v životě Marty Kellerové.

Dědeček Adolf byl významným evangelickým teologem, takže byl i zdrojem silné duchovní opory. „Babička pocházela z venkova. Její tatínek byl sedlák, ale musel to být osvícený člověk, protože všechny své děti nechal studovat. Syn mu zemřel brzy, ale babička studovala rok v Edinburghu, aby se naučila jazyky. Babiččina nejmladší sestra zase studovala v roce 1916 medicínu, bohužel ale zemřela v Chocni na španělskou chřipku. Babička dokonce uměla řídit auto a také auto vlastnila. Byla také technicky zdatná, zřejmě proto, že vyrostla na statku. Takže později se bez ní tábor v Bělči neobešel, protože jen ona věděla, kde co pustit anebo zase jaký kohout se má kde utáhnout.“

Tábor v Bělči

Dědeček Adolf Novotný byl velmi pokrokový pastor, hledal způsoby, jak oslovit a rozvíjet nejen ducha dospělých věřících, ale především dětí. Spoluzakládal Československý svaz nedělních škol a stal se jeho tajemníkem. Později dokonce působil i jako tajemník mezinárodní organizace Svazu nedělních škol. V roce 1929 založil dodnes fungující Letní tábor Komenského v Bělči nad Orlicí.

Tento tábor vznikl jako iniciativa k tomu účelu založeného spolku. Adolf Novotný jako zakladatel nejen že získal od členů prostředky na nákup pozemku a vybavení tábora, ale celá léta se podílel na jeho postupném budování a chodu celého tábora. V tom všem mu pomáhala i jeho žena Marta, která první budovatelské počiny spolku značnou měrou i financovala. Byla totiž poloviční dědičkou velkého statku a nezřídkakdy právě výnosy z dědictví financovaly stavbu budov.

„Jedním z patronů tábora byl i tehdejší poslanec Jiří Sedmík,“ vypráví pamětnice. „Byl členem Obrany národa a během 2. světové války byl popraven. Pracoval pro Edvarda Beneše a byl to dědečkův přítel. Jedna z původních chat v táboře je po něm pojmenována. On ji totiž tenkrát v tom roce 1939 slavnostně otvíral. Později pak v Praze-Troji nechal postavit obdobný tábor pro pražské děti. Ten už tam ale není, v tom místě má ale Sedmík pomník.“

Tábor byl prostředkem naplnění jedné z hlavních myšlenek Adolfa Novotného: Je důležité rozvíjet mládež nejen po duchovní, ale také po fyzické stránce. Pamětnice zažila tábor až po válce, ale poznávala ho od svého raného dětství až do patnácti let. Dodnes si je vědoma silného vlivu, který na její život tábor a jeho filozofie měl.

Po roce 1948 byly spolky úředně rozpuštěny a správa tábora přešla pod Českobratrskou církev evangelickou. A stanovy totiž na podobnou situaci pamatovaly a převáděly majetek do rukou církve. Jak přituhoval komunistický režim, i činnost tábora byla stále více omezována. Až nakonec v roce 1958 tábor převzala Pionýrská organizace. Přesněji šlo o nucený dlouhodobý pronájem. Zasloužili se o to bývalí odchovanci tábora, kteří se etablovali v místní Pionýrské organizaci a k osobě Adolfa Novotného je poutal osobní zájem. Majetek tedy formálně církvi zůstal a to po listopadu 1989 umožnilo rychle tábor vrátit a obnovit jeho původní náplň.

Jediné, co nemohlo být ani za komunismu pronajato pionýrům, byl soukromý srub Novotných, který leží uprostřed tábora. Původně patřil babičce Martě. Celá léta si rodina myslela, že babička srub později prodala, ale po její smrti se ukázalo, že tomu tak není. V tuto chvíli srub patří pamětnici.

Život bez tábora

Když rodina ztratila možnost tábor aktivně ovlivňovat, stalo se z něj tabu. Dědeček Adolf nesměl již od roku 1953 kázat ani vyučovat na vysoké škole. Pustil se tedy do výzkumné práce a několik let pracoval na přípravě Biblického slovníku, který se dodnes používá a zůstává nepřekonaný. Dědeček zemřel ještě před srpnovou invazí v roce 1968.

Pamětnice dokončila v roce 1965 studium na Střední uměleckoprůmyslové škole a ještě téhož roku nastoupila do zaměstnání. První práci našla ve Studiu loutkového filmu, kam během školy docházela na praxi. Stala se asistentkou střihu. Měla tak možnost setkat se s různými osobnostmi animovaného filmu, mimo jiné i s legendou - Jiřím Trnkou. Byla přítomna jeho práci na filmu Ruka a Pohádky matky Husy.

„Ředitelem Studia loutkového filmu byl Jiří Vaněk a bylo to v době před rokem 1968, takže studio už dostávalo i zakázky ze zahraničí. Jednou přišli Holanďané a chtěli udělat panorama. Byli na něm i panáci a měli kulatou hlavu. Dostala jsem nabídku, abych to udělala. Proč ne, budoucí manžel byl na vojně, tak jsem měla čas a pracovala jsem na tom po zaměstnání. Jednou jsem takhle seděla a vymýšlela vlasy podle předlohy, kterou mi dali. Trnka prošel kolem mě, věděl, že tam pracuju, a tak se u mě zastavil a poradil mi.“

Ve studiu však vydržela pouze rok, poté odešla se svým manželem mimo Prahu.

Srpnové události roku 1968 zásadně změnily život Marty Kellerové. Její rodiče odjeli do Švýcarska, kde tatínek získal možnost studijního pobytu na dva roky. Po nějaké době dostali výzvu k návratu, ale rozhodli se jí neuposlechnout a stali se z nich emigranti. Pamětnice tak ztratila možnost osobního kontaktu. Její žádosti o výjezd za rodiči byly i vzhledem k činnosti manžela vždy odmítnuty. Do zahraničí nakonec odjela i babička Marta Novotná. Po smrti svého manžela Adolfa Novotného se odstěhovala k synovi do Anglie a zůstala tam do konce života.

Jan Keller byl evangelický farář a od konce 60. let působil na faře ve Kdyni. Aktivity manželů Kellerových přitahovaly nežádoucí pozornost, a tak se v roce 1971 rozhodli odejít na farnost v Jimramově. „A tam to byla úplná oáza, protože v Jimramově se v roce 1971 ještě vyučovalo náboženství na čtyřech školách. Tam si to netroufli zrušit,“ vzpomíná pamětnice.

Zázemí silného sboru umožňovalo Kellerovým věnovat se ilegálním aktivitám. Šířili samizdatovou literaturu a scházeli se s lidmi z neoficiální scény. V roce 1977 podepsali Chartu 77, čímž na sebe upozornili, a následovaly problémy. Vše vyústilo rokem 1981, kdy přišel nátlak v podobě výhrůžky, že bude manželovi odebrán státní souhlas, pokud z Jimramova neodejde do 300 kilometrů vzdáleného Černošína. „Přátelé nás varovali, že je to taková taktika, budeme tam tak na rok a pak mu stejně souhlas vezmou a v lepším případě nás zase pošlou jinam. Tak jsme v Černošíně nezůstali rok, ale dva...“ V roce 1983 přišlo zřejmě nevyhnutelné. Manželovi byl odebrán státní souhlas nezbytný k výkonu pastorační služby. Navíc byl zatčen a obviněn z maření státního dohledu. Soud se táhl tři roky. Verdikt byl sice nakonec osvobozující, ale státní souhlas už manželovi úřady nevrátily. Rodina se čtyřmi dětmi ztratila existenční zázemí. Jan Keller okamžitě začal pracovat na pile a později jako topič. Rodina však neměla kde bydlet. „Nakonec jsme koupili takovou ruinu ve Zbytově, já tam nechtěla, ale bydlíme tam dodnes. Koupili jsme ji s tím, že ji opravíme a bude sloužit i místní mládeži.“ S koupí nemovitosti pomohla také maminka pamětnice, která se po tatínkově smrti vrátila ze Švýcarska. „Přijela se švýcarským důchodem, takže na naše poměry z ní byla bohatá důchodkyně.“

Farář z topiče starostou

Rok 1989 znamenal zásadní změnu politického systému pro celou Evropu. Syn Filip, který studoval v té době na gymnáziu v Novém Městě na Moravě, ještě před sametovou revolucí podepsal Několik vět. „Mně se to vůbec nelíbilo. Bála jsem se, co to bude znamenat,“ vzpomíná pamětnice, sama signatářka Charty 77. Konec režimu se však blížil, ačkoliv se to mnozí, zvláště mimo hlavní město, snažili nevidět. Shodou okolností se manžel zúčastnil i událostí 17. listopadu na Národní třídě, neboť jel s nejmladší dcerou Noemi na zdravotní prohlídku do Prahy. Oficiální sdělovací prostředky přitom o dění v Praze neinformovaly a na venkově, kdekoli mimo Prahu, nikdo nevěděl, že se něco děje. Jan Keller tedy přivezl cenné svědectví: „Stoupl si na kašnu v Novém Městě a říkal lidem, co se děje v Praze. Syn Filip zase dělal revoluci na gymnáziu, ale místní ředitelka ho zamkla v ředitelně. Mimo Prahu lidé vůbec nechápali, co se děje.“

Ale běh událostí už se nedal zastavit. „Krátce po revoluci přišli místní z Jimramova za manželem, jestli by nechtěl dělat starostu.“ Řekl, že ano, a tak dvě volební období vedl jimramovskou radnici. Poté z politiky odešel a vrátil se k duchovní službě. Také Marta Kellerová konečně po osmnácti letech v domácnosti získala prostor pro vlastní aktivity. Věnuje se své původní profesi – ručně vyrábí loutky a dřevěné hračky.

„Na dětech jsem si ověřovala, že ty věci nemusejí být dokonalé. Když nám po revoluci začala růst vnoučata a viděla jsem jen samé plastové barbíny, tak jsem si říkala, čím se na tom ty děti mají inspirovat? Koukají na panenku, která je dokonalá, a co s tím? Takže jsem začala dělat dřevěné panáky a zvířata. A pak některé z dětí přišlo, že chce slona. Což byla výzva. Tak jsem udělala slona. Díky dětem jsem pořád měla s čím se poprat.“

S manželem stále žijí ve velkém domě ve Zbytově. Pořádají různé aktivity pro mládež, tak jak to původně plánovali.