Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hledejte smysl svého života
narozen 25. února 1928 v Olomouci
za války jako student gymnázia zažil prohlídky gestapa a měření lebek studentům
sestrojil jednolampový přijímač na poslouchání ilegálního rozhlasu
v roce 1945 byl svědkem vraždy odbojáře Antonína Homeho
v poválečných letech vystudoval elektrotechniku na VUT Brno
má přihlášený patent na měřič mikrovlnných výkonů
za okupace 1968 vysílal s kolegy zprávy o tom, co se děje
Milan Kejzlar se narodil 25. února 1928 v Olomouci. Jeho otec Ladislav Kejzlar, povoláním obchodní cestující s textiliemi, se s Květuší, budoucí paní Kejzlarovou a Milanovou maminkou, seznámil v Jevíčku, kde právě jejímu otci prodával látky. Jako mladík se vyučil v Rakousku-Uhersku a rád na tu dobu vzpomínal. Dva roky po Milanově narození přišla na svět jeho sestra Zdena. Společně prožívali krásné dětství, plné klidu a her. Rodiče zakoupili velkou zahradu, na které postavili víkendový dům. Zde rodina postupně trávila všechen volný čas. To dětství ale mělo být záhy přerváno událostmi válečných let.
Tíseň ze vzestupu hitlerovského Německa byla patrná ještě předtím, než se v Mnichově sešli zástupci čtyř mocností, aby podepsali dohodu o postoupení pohraničního území tehdejšího Československa Německu. Milan Kejzlar vzpomíná, jak jeli s otcem na obchodní cestu do Liberce: „Byli jsme sklíčeni, věděli jsme, že to je začátek zlých časů. Když jsme byli s otcem v Liberci, kde sjednával nějaký kontrakt, tak před radnicí stál německý ordner s páskou s hakenkrajcem, bylo to ještě před Mnichovem, a těžce na nás zapůsobilo, jaké možnosti a prostor jsou poskytovány křičící německé menšině a jak se vůbec chovají. Stál tam jako provokující element, jako socha při vstupu do radnice, jako odstrašující rekvizita. Chápali jsme to jako pohoršlivé.“ O několik měsíců později na základě mnichovského diktátu republika o pohraniční území obývané převážně německými obyvateli přišla.
Ještě předtím čeští muži v bojovné náladě vyráželi do pohraničí, aby zde bránili milovanou vlast. Jedním z nich byl i pamětníkův otec Ladislav. Zamlada sloužil v Hodoníně u jezdectva a položit život při ochraně Československa by pro něj bylo samozřejmostí. Když o několik málo dní později muži skládali zbraně a vraceli se z hranic domů, vnímal to jako tragédii. „Byli jsme smutní, že naše území bylo postoupeno bez boje,“ vypravuje Milan Kejzlar. A ještě jedna vzpomínka se jej, jakožto malého kluka, velmi dotkla: „Po odstoupení Sudet jsem ve Valašském Meziříčí potkal ženu, maminku, která měla na rukou jedno dítě a druhé dítě v batohu, plakala a šla. Asi musela utéct z pohraničí před tím záborem. Byla bez prostředků a se dvěma malými dětmi.“ Psal se rok 1939. Pamětník coby čerstvý gymnazista usedl do školní lavice. V ten samý den Německo napadlo Polsko a začala druhá světová válka.
Milan Kejzlar zdědil po svém otci lásku k vlasti a bojovnost. „Krátce po 15. březnu 1939 jsem se domluvil s kamarádem Josefem Palackým, že půjdeme ke kasárnám a pokusíme se kontaktovat naše vojáky, kteří tu byli po mobilizaci internovaní a zavření do baráků. Před branou chodil německý voják s puškou, šli jsme schválně okolo plotu až do místa, kde byly jímky na popel, který se tam sypal z kamen. Přikrčili jsme se a čekali na nějakého českého vojáka, trvalo to docela dlouho. Pak jeden přišel vysypat popel, volali jsme na něj: ‚Prosím vás, nemohl byste nám přes plot podat nějakou pušku nebo aspoň bajonet?‘ A on říkal: ‚Kluci, koukejte honem mazat pryč, jestli vás tu uvidí Němci, bude s vámi hrozně zle!‘ Tak jsme šli smutně domů. Bylo nám jedenáct let a všechny možnosti odporu vůči okupantům jsme intenzivně prožívali,“ vzpomíná Milan Kejzlar na svůj první pokus o odboj.
Začátek druhé světové války prožíval pamětník v primě gymnázia ve Valašském Meziříčí. Atmosféra doby, ač sama tísnivá a ponurá, zatím za školní zdi nepronikla. Mladý Milan se seznamoval s prostředím, novinkou pro něj byla smíšená třída. Zatím ještě ze školních knih nemizely informace o první republice, Masarykovi ani československých legionářích. Milan Kejzlar vzpomíná, jak v prvním ročníku studia probírali báseň. Celou noc mu potom ležela v hlavě. Ráno si přivstal, protože potřeboval být ve škole první. Vzal do ruky křídu a ještě dětskou rukou onu báseň parafrázoval tak, aby každý pochopil. Jeho verze končila verši: „A když se západ v nachu a lesku zlaceném koupal, v hořících troskách Berlína pán jeho se větrem houpal.“ V básni původní je namísto Berlína Žampach. „Přišel profesor Pešl a řekl jen: ‚Smažte to.‘ Žádné vyšetřování nebylo, spolužáci se zasmáli. To byly ještě hezké začátky, pak už to bylo zlé,“ vypráví pamětník.
Přelepování portrétů prezidentů Masaryka a Beneše a začerňování celých pasáží o historii Československa přišly o dva roky později. Milan Kejzlar chodil do tercie. Po atentátu na Reinharda Heydricha se všechno přiostřilo. Ani gymnázium se nevyhnulo přísným prohlídkám. Při jedné takové šlo opravdu do tuhého. Pánové v civilu a v dlouhých kabátech prohlíželi každému studentovi aktovku. Jeden z Milanových spolužáků v ní měl Osudy dobrého vojáka Švejka. Naštěstí jejich třída nebyla při prohlídce na řadě jako první a kluci stihli duchapřítomně zareagovat. Knihu se podařilo nepozorovaně ukrýt do nádobky na popel pod kamny, kde prohlídku v pořádku a nepozorovaně přečkala. Milan Kejzlar dále vzpomíná, jak museli coby studenti po jednom na předvolání chodit do sborovny: „Měřili nám lebky posuvným pravítkem, zjišťovali, zda máme blond vlasy, modré oči, zda nejsme adepty nordické rasy. Uspěla jediná dívka, my ostatní jsme byli ti neoblíbení Slované.“
V roce 1940 probíhal nedaleko hory Kněhyně v Moravskoslezských Beskydech ilegální skautský tábor. Mladí junáci si i přes skutečnost, že skauting je z nařízení nacistů rozpuštěn, vyrazili na vycházku. Šli v dvojstupech a zpívali. V tu samou chvíli proti nim vyrazil oddíl Hitlerjugend. Došlo k nevyhnutelnému střetu, kdy němečtí chlapci v bílých podkolenkách zaútočili dýkami na opaskové přezky českých junáků, na nichž byla vyražena skautská lilie a heslo: Buď připraven! Němci jim je chtěli odřezat, ale už nepočítali s tím, že skauti jsou o něco starší a silnější. Bitka to byla nerovná, hoši z Hitlerjugend utrpěli těžké ztráty, a to zejména na cti. Milan Kejzlar vypráví, že Češi měli s sebou stanové tyče, které neváhali v boji použít. Celá událost vyústila v to, že ve Valašském Meziříčí uvěznili několik všeobecně uznávaných měšťanů, aby se podobný incident již neopakoval. Jedním z rukojmích byl i Ladislav Kejzlar, pamětníkův otec. Na vězení, kde strávil několik příštích týdnů, vzpomínal jako na místo plné špíny a vší. Celá skupina rukojmích se domluvila s dozorci, že věznici uklidí. Každý ze své pozice a profese sehnal, co mohl. Nové slamníky, náplň do nich a přípravky proti hmyzu. Po návratu domů byla jedinou touhou Ladislava Kejzlara horká vana a šaty, v nichž svůj krátký vězeňský pobyt prožil, dal prý okamžitě spálit.
V horách v okolí Valašského Meziříčí se ukrývali partyzáni. Milan Kejzlar se osobně s žádným nesetkal ani přímo nevěděl o nikom, kdo by partyzánům pomáhal. Ví jen, že jeho otec sháněl u souseda lékárníka větší množství obvazů, náplastí a jódu. Na Štědrý den roku 1944 se však k něčemu nachomýtl. „Maminka mého kamaráda Přemysla Filipa byla porodní asistentka. Ten večer mne Filip navštívil, ať s ním jdu ven na procházku. Měl koženou aktovku. Šli jsme směrem ke kasárnám a v jednu chvíli mi říká: ‚Počkej tady, já si jen odběhnu‘, a zmizel i s tou aktovkou k jednomu z domků pod lesem. Když se vrátil, šli jsme zpátky a narazili jsme na hlídku, německého vojáka s puškou a bajonetem. Naštěstí si nás nevšiml. Filip se jen ušklíbl a řekl: ‚To je škoda, že si nečuchl k té aktovce.‘ Když jsem se ho ptal proč, otevřel ji, ať si čuchnu, a byl z ní silně cítit líh a jodová tinktura,“ vypravuje Milan Kejzlar.
Kejzlarovi poslouchali za války vysílání zahraničního rozhlasu. „Nejlíp se chytala Paříž, dokud byla Francie svobodná. To bylo nejlíp slyšet. Když Francie padla, poslouchali jsme na středních vlnách Londýn, ale to bylo dost rušené. Přišli jsme na to, že bylo možné ho chytit na krátkých vlnách, ale po čase bylo rušeno i to a navíc přišel příkaz, aby všechny přijímače byly přineseny do opravoven, kde jim vystřihli nebo zkratovali krátkovlnnou cívku. Většina lidí si s tím nevěděla rady, byl jsem smutný, že to nedokážu opravit,“ vzpomíná Milan Kejzlar. Mladý radioamatér se však nevzdal bez boje. Existovala cívka, kterou se znehodnocené zařízení pro příjem krátkých vln v přijímači dalo nahradit. Mezi radioamatéry se jí říkalo „churchillka“ a za její použití hrozil trest smrti. Churchillky přirozeně nebylo lehké sehnat, a tak se v hlavě Milana Kejzlara a jeho kamaráda Luboše Holuba zrodil smělý plán.
V tělocvičně meziříčské sokolovny ležel uzamčen zabavený majetek židovských rodin, jež byly odvlečeny do koncentračních táborů. Kdyby se tam oba chlapci dokázali vloupat, stačilo by z jednoho ze zabavených radiopřijímačů churchillku vymontovat a pak ji úspěšně použít k sestrojení přijímače vlastního. Počkali si, až město přikryje tma. Podomácku sestrojeným paklíčem otevřeli vchod do sokolovny, ale když vstoupili dovnitř, odvaha je přešla. Na dveřích do tělocvičny se z úřední pečeti šklebila nacistická orlice a vše bylo ještě zajištěno masivní ocelovou zábranou. „Tak jsme šli zase domů s obrovským pocitem prohry,“ uzavírá pamětník. Milan Kejzlar se však ponořil do studia radioamatérských časopisů a našel zde návod, jak sestrojit jednolampový přijímač se sluchátky, na němž se dal Londýn zachytit. „Bylo to přenosné a na baterky, ale díky tomu jsme ten Londýn mohli poslouchat. Při osvobození se k nám nastěhoval plukovník Čečin, který velel jednotce ve Valašském Meziříčí. Já, když jsem na té jednolampovce zaslechl, že je podepisování mírové dohody a kapitulace Německa, tak jsem přerušil jednání plukovníka Čečina a česko-rusky jsem mu řekl: ‚Tovarišč plukovník, pojďte na rádio, je mír.‘ Tomu on rozuměl, šel se mnou do zadního pokoje, nasadil si ta sluchátka a to jsem ještě neviděl – takový veliký starý voják, a tekly mu takhle slzy!“ vypravuje Milan Kejzlar příběh své slavné jednolampovky, jež na samém konci války rozplakala sovětského oficíra.
Konec války se nevyhnutelně blížil, ale to neznamenalo, že se Němci začali chovat lidštěji. Naopak, jejich nasazení a bojové úsilí ještě zesílily. Z Československa byli vysíláni mladí lidé na nucené práce do říše. Aby tomu Milan Kejzlar unikl, stáhl jej jeho otec ze studií na gymnáziu a zaměstnal ho jako učně u sebe v Domě módy. Jisté povinnosti vůči Německu však pamětník přesto neunikl. Jednou za čtrnáct dnů dostával obsílku k celodenní směně na pracovišti protiletecké obrany. Ta sídlila v domě na náměstí a velel jí pan Martin. Měl za povinnost sedět se sluchátky na uších a poslouchat hlášení o stavu náletů a výskytu spojeneckých letadel, jež bombardovala strategické cíle i uvnitř protektorátu.
Milan Kejzlar dostal na rukáv modrou pásku s velkým písmenem „M“ jako Melder, což znamená spojka. V případě, že by došlo k přerušení rádiového spojení, musela spojka zanést tuto informaci na městský úřad. „Jednou byl Martin na obědě, já jsem tam zůstal sám a z reproduktoru přišlo hlášení, že se blíží silný svaz nepřátelských letadel ve směru na Ostravu a Brno. Bylo to naším směrem. Vyběhl jsem a třesoucí se rukou jsem sedmkrát zapnul sirénu. Vtom se rozletěly dveře a pan Martin na mne začal hrozně křičet, co jsem to udělal, ale když jsem mu podal sluchátka, aby si to poslechl, pochopil a pochválil mne, že jsem to udělal správně,“ vypravuje pamětník. Pracovní povinnost u Luftlagemeldung nebyla pro Milana Kejzlara jediná. Čas od času musel spolu s dalšími občany města nastoupit k opevňovacím pracím. V sedm hodin ráno se jich ujal jednoruký SA-man a zavedl je na místo, kde vytyčil kruh, jenž se měl vykopat do hloubky asi metr dvacet. Do vyhloubeného prostoru pak přišli další brigádníci a zasadili tam základy betonového bunkru. Milan Kejzlar vzpomíná, že v rámci těchto brigád museli kopat i hroby pro zemřelé německé vojáky z nedalekého lazaretu – krumpáčem a lopatou v mrazu a ztvrdlé hlíně.
Psal se rok 1945 a do protektorátu vstoupilo jaro a spolu s ním naděje, že válka brzy skončí. Milan Kejzlar zrovna pracoval v otcově obchodě a přes výkladní skříň viděl, jak ze sídla gestapa v hotelu Modrá hvězda vyběhl muž se svázanýma rukama. „Běžel a křičel: ‚Vy vrazi, vy vrazi!‘ Utíkal k našemu domu po chodníku, a když byl blízko, vynořil se z podloubí Němec v uniformě a pistolí ho střelil zezadu, ten člověk spadl na zem a Němec k němu přišel, podíval se na něj a ještě jednou vystřelil. Byl to pro mne hrozný okamžik, něco se ve mně zhroutilo. Byla to vražda, která byla příšerná,“ vypravuje pamětník. Později se dozvěděl, že zastřelený patřil ke skupině, jež chystala trhavinu na železniční trať v Lešné. Nálož ještě s jedním kolegou chystal doma v kuchyni. Trhavina však nejspíš neopatrnou manipulací vybuchla. Zabilo to jeho manželku a síla výbuchu okamžitě přivolala gestapo. Oba muži byli odvlečeni do Modré hvězdy. Když je odtud vyváděli ven, nějak se spolu domluvili, a protože je hlídal jen jeden strážný, podařilo se jim ho na chvíli zneškodnit a rozprchnout se každý na jinou stranu. „Ten statečný člověk se jmenoval Antonín Home a má vyryté jméno na pamětní desce na nádraží,“ uzavírá Milan Kejzlar.
Osvobozování Valašského Meziříčí, jež probíhalo hlavně během 6. května 1945, přineslo mnoho tragédií. „Byli jsme se s otcem podívat v obchodě, odhrnuli jsme záclonu a viděli jsme mladého ruského vojáka, jak najednou klesl bez života k zemi. Někde tam nahoře ve vikýři byl odstřelovač,“ líčí pamětník události posledních dnů války. Do podloubí na náměstí, kde stál zájezdní hostinec, vjel německý tank Tiger. Vpasoval se do prostoru, kde běžně čekávaly povozy se zbožím. Zůstal tak stát a jen hlaveň mu čouhala ven. Hostinský Michoněk si uvědomil, že je to otázka života a smrti, protože kdyby Rusové tank začali ostřelovat, nezůstalo by u kulek, ale létaly by granáty. Proplížil se tedy k tomu tanku a nabídl německému majorovi, jenž tigeru velel, lahev nejdražšího koňaku, co měl, výměnou za to, že Němec odjede. Obchod mu vyšel a posádka tanku byla stejně dostižena na nedalekém mostě. Válka skončila.
Po tzv. Vítězném únoru přišel Ladislav Kejzlar o svůj obchod s textiliemi. Dozvěděl se to vcelku kuriózním způsobem. Na adresu obchodu přišel korespondenční lístek, kde stálo, že obchod v domě číslo devět je majetkem organizace Tep. Jeho syn Milan v té době již studoval elektroinženýrství na brněnské technice. Rodičům zbyl velice nízký důchod. Milan Kejzlar v roce 1954 dokončil vysokoškolské studium a získal práci v podniku Tesla Pardubice na utajovaném programu Radiolokátory. Rodičům pravidelně posílal peníze na přilepšenou a velkou zásluhu v péči o ně měla i jeho sestra Zdena, která se o ně starala přímo v místě bydliště. Během zaměstnání v Tesle Pardubice se dostal do hledáčku StB. „Byl jsem vyslán na veletrh do Lublaně a před odjezdem jsem byl příslušníky vyzván, abych podrobně popsal, s kým vším se setkám, co kdo bude říkat, a tak. Byla to nabídka ke spolupráci, myslel jsem, že o tom napíšu zprávu a bude pokoj, ale postupně mne otravovali pořád, ať na ty své kolegy udávám, to jsem ale nechtěl,“ vypravuje pamětník. V té době byla pod Teslu Pardubice přiřazena Tesla Orava, kde měli problém s jedním prototypem televize, který měl velkou poruchovost. Milan Kejzlar vzhledem k okolnostem uvítal, že jej vedení podniku vyslalo na Slovensko, aby problém pomohl vyřešit. Vzpomíná, jak spolu s kolegy vyvinuli televizor Standard a jeho poruchovost odlaďovali tak, že na jednom místě stálo dvě stě zapnutých televizorů a vždy, když se jeden kus pokazil, odstavili jej. Postupně se přišlo na to, kde jsou jaké poruchové součástky, a díky tomu se podařilo vyvinout téměř bezzávadový televizor. Milan Kejzlar měl v té době již v Německu a ve Velké Británii registrovaný vlastní patent – měřič mikrovlnných výkonů.
Okupace vojsky Varšavské smlouvy zastihla Milana Kejzlara v Žilině, kde ve spolupráci s kybernetickým ústavem vyvíjeli počítač RPP-16. Výsledná cena tohoto přelomového počítače se pohybovala okolo 5,8 milionu korun. Běžný člověk mohl tehdy podobnou sumu vydělat za téměř 220 let práce. „S vývojem tohoto počítače jsme začínali v bývalém hangáru v Žilině, kde po osmašedesátém byli Rusové. Museli jsme si před nimi hlídat děvčata, kresličky, a doprovázet je i na autobus. Za okupace byl v Tesle Orava podnikovým ředitelem Vladimír Stoje. Zorganizoval, že nám pošta poskytla kilowattový vysílač, který jsme vyvezli náklaďákem do jedné ztracené dědiny a tam jsme s povolením ředitele školy vysílač nainstalovali. Ve čtyři ráno jsme ho aktivovali tak, že jsme pustili československou hymnu. Fungovalo to perfektně. Jeden náměstek dělal hlasatele, sbíral informace z ostatních stanic a pak to vysílal tam pro ten okruh. Šokovalo mne, že ve svítajícím ránu jsme se šli podívat na kopec, dole tekl Váh a za ním byla ružomberská kasárna plná Rusů,“ vzpomíná na dobu okupace Milan Kejzlar.
Jako ze špionážního filmu vypadá pamětníkovo vyprávění o tom, jak ze Západu získával součástky, které v Československu dosud nikdo nevyráběl. Na jednom z veletrhů řekl zástupci firmy Siemens, že stojí o určité typy součástek. Po veletrhu přišla z Německa vatovaná obálka s prospektem a nápisem: Achtung. Při bližším ohledání pamětník zjistil, že vatování obálky ukrývá přesně ty součástky, o které si předtím na veletrhu řekl. Je jasné, že s těmito ze Západu získanými součástkami nemohli tehdejší vývojáři vyjít na světlo. Milan Kejzlar vzpomíná, že běžně se to dělalo tak, že vývojáři vytvořili tlak na Teslu Rožnov, kde jim byly potřebné součástky vyrobeny.
Období po roce 1968 prožil pamětník již jako proděkan na Vysoké škole dopravní v Žilině, na fakultě elektrotechnické. „Normalizace byla velmi krutý proces. Cítil jsem, jak rozdílně jsou hodnoceni pracovníci – učitelé, kteří propadli při prověrkách a stali se pouze pracovníky, kteří mohli dělat jen u laboratorního stolu. Nesměli učit a tím zmizel ohromný potenciál, který mohli předat studentům. Šli s platem dolů, byli pokořováni a buzerováni. Jednou jsem si řekl, že jako proděkan vlastně nevím, kdo z nich třeba dostal patent. V době děkanovy dovolené jsem je pozval všechny do jeho pracovny a besedovali jsme, co kdo udělal, a zjistil jsem úžasné věci,“ vzpomíná Milan Kejzlar na to, jak se ve funkci proděkana snažil o to, aby odstavení vědci mohli pokračovat ve svém bádání.
Sametová revoluce se na žilinskou Vysokou školu dopravní přihnala jako bouře. Studenti okamžitě vstoupili do stávky. Tehdejší rektor pověřil děkany, aby pozvali do školy rodiče organizátorů stávky s tím, že pokud stávku neukončí, dostanou zákaz studia na všech vysokých školách v Československu. Zastrašit se ale nenechal nikdo z nich. Milan Kejzlar se začal manifestací účastnit také. „Šel jsem tam s jedním kolegou a zatahal mne za rukáv jeden student a říkal: ‚Pane profesore, tady jde o existenci, neměl byste se vrátit?‘ Já říkám: ‚Děkuji, ne, to se nedá.‘“
„Jestliže se smyslem společnosti stávají finance a hmotné statky, je to částečně dobře, ale z absolutního hlediska je to nedostatečné a bohužel, bojím se, že toto opium, které se servíruje lidem, že v tom to není. Je to v jiných věcech, nemůžu si pomoct, ale dva prezidenti jsou hodni toho jména, Masaryk a Havel. Nikdo jiný před nimi ani po nich takový nebyl,“ reflektuje pamětník polistopadovou dobu. Všem, kdo budou jeho příběh číst, Milan Kejzlar vzkazuje: „Aby hledali smysl svého života a nad tím smyslem, který najdou, se zamysleli a snažili se ho všemi silami a vší energií prosazovat.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)