Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Člověk si mohl vybrat: bude souhlasit, anebo ne. Já jsem si vybrala to ne
narozena 22. září 1937 v Kroměříži
otec Ladislav Kavka za války působil v Obraně národa, mj. po boku Ludvíka Svobody
v roce 1944 otec zatčen, následně poslán do koncentračního tábora Gross-Rosen u Wrocławi
pamětnice absolvovala Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Brně
roku 1967 pod tlakem vstoupila do KSČ
po invazi vojsk Varšavské smlouvy vedla nesouhlasnou podpisovou kampaň
následovala ztráta zaměstnání a vyloučení z komunistické strany
celý svůj profesní život zasvětila výuce dějepisu
„Tohle jsou vzpomínky čtyřiaosmdesátileté ženy, která se setkala s válkou, setkala jsem se s tím, že válka je hrozná věc a lidstvo se zatím nepoučilo. Setkala jsem se s politickým pronásledováním lidí a přála bych všem, aby taková setkání neměli. Ale myslím, že lidé v sobě mají jak tu polovinu dobra, tak polovinu zla. A teď je otázkou, co v tom našem bytí vítězí,“ vypráví Věra Kavková.
Věra Kavková se narodila 22. září 1937 v Kroměříži. Otec Ladislav Kavka (1905–1977) pracoval v kroměřížské spořitelně, matka Marie, rozená Mlčochová (1913–2002), se starala o domácnost. V roce 1939 vstoupil otec do nově vzniklé odbojové organizace Obrana národa. V ní – rovněž na Kroměřížsku – tehdy působil i pozdější československý prezident Ludvík Svoboda, který však v červnu 1939 ilegálně opustil území protektorátu. „Otec chtěl odejít s Ludvíkem Svobodou, se kterým se dobře znali, do zahraničí hned na začátku, kdy Svoboda odcházel. Ale on mu nařídil, aby tady zůstal a předával Svobodovi zprávy do zahraničí.“ V poválečném období se příběhy Ludvíka Svobody a rodiny Kavkových opět protnuly.
Podle vyprávění stál otec Ladislav Kavka v rámci svého působení v Obraně národa u posledního výsadku ruských partyzánů v chřibských lesích roku 1944. „Všichni se z radosti, že je to poslední výsadek, představovali navzájem svými jmény. Otec dodržel to, co při těch školeních měli. On byl štábní kapitán, to štábní bylo potom zrušeno. Byl v záloze, v civilu, ale měl hodnost štábního kapitána. A představil se jako Pták, místo Kavka. V noci začalo zatýkání podle těch pravých jmen.“ Rodina musela okamžitě opustit Kroměříž. „Gestapo začalo zatýkat a ředitel spořitelny v Kroměříži nechal otce ještě nad ránem – dozvěděl se o tom zatýkání – převézt do Hulína. Tak si to já jako děcko pamatuju, že jsme odjížděli do Hulína a tam byla pobočka kroměřížské spořitelny.“
V Hulíně otec nadále pokračoval v odboji. „Přes pátera Alberta Jadrníčka se napojil na jižní část Obrany národa a pamatuju si, že ten muž, který s ním jednal, přišel a měl v holínkách jmenný seznam lidí, kteří v Obraně národa na jihu pracovali. I s jejich adresami. A otec říkal: ,Tak se ale odboj nedělá.‘ On se zasmál, že ho nikdo nechytí, a otec pronesl k mé mamince větu: ,Maruško, do měsíce mě mají.‘“ Nemýlil se. Věra tou dobou chodila do první třídy hulínské základní školy: „Když jsem šla ze školy, viděla jsem přes náměstí u našeho domu zelené auto a obrysy člověka, Němce z každé strany s napřaženými zbraněmi. Zaklaply se dveře a auto odjíždělo.“ Hitlerovi muži odvezli Ladislava Kavku do Ostravy. Následující události zná pamětnice z otcova pozdějšího vyprávění: „Dokud byl tatínek vyslýchaný, tak byl dvě hodiny zavěšený hlavou dolů za ruce v kozelci. A zapíral, ze začátku.“
Nakonec se otec přiznal. Neměl na vybranou: „Všiml si, že v poslední řadě pochoduje člověk, který s ním sloužil v Bratislavě u dělostřeleckého pluku pod stejným velením. Otec k němu přistoupil, on ho poznal, počkal, až ti ostatní Němci odejdou, a řekl, že na Ladislava Kavku všechno vědí, že je zbytečné zapírat, jinak by ho čekala vroucí a studená vana, do které ty lidi házeli. Organismus to nevydržel a končilo to smrtí.“ O těžkých chvílích v nacistickém vězení otec nemluvil. „Ale vzpomínám si, že řekl, že jeden muž, který byl silně stranicky laděný, vrazil hlavu do záchodové mísy a začaly mu bělet vlasy v té hrůze, kterou tam prožívali.“ Největší hrůza přitom na otce teprve čekala – koncentrační tábor Gross-Rosen u polské Wrocławi. Ani o této zkušenosti otec po válce nechtěl mluvit. „V Breslau měl zlámaná žebra. Chodili pracovat na dráhu, kdy s pomocí lopat zvedali vagony, které byly vykolejené. Z Breslau mi sdělil jenom to, že se popravovalo v pondělí a v pátek. Věšením nebo střílením.“
Krátce po otcově zatčení přišla do školy nečekaná návštěva. „Němci přišli do třídy. […] Dodnes je vidím v kožených dlouhých černých kabátech. Chtěli, abychom jako žáci pozdravili: ,Heil Hitler,‘ a zvedli ruce.“ To ale tehdy šestiletá Věra odmítla. „Několikrát jsem byla vyzvána: ,Heil Hitler.‘ – ,Ne!‘ A došlo to tak daleko, že jsem byla dotažena k řediteli. Mohla jsem způsobit nepříjemnosti i vedení školy. Já jsem si to jako děcko neuvědomovala.“ Incident se nakonec obešel bez větších následků. Po zbytek roku 1944 však zůstala pamětnice s matkou odkázána na pomoc přátel. „V Hulíně moje matka nedostávala peníze ani lístky na jídlo, když byl táta zatčený.“ Přibližně dva měsíce před koncem války přišla další nečekaná návštěva, tentokrát domů: „Jednou v noci se takový hrozně hubený pán nahýbal nad mou postýlkou, a to byl tatínek. Měl strašně málo kilo, vypadal zuboženě. […] Bylo to v noci a toho pána, strašně hubeného a špinavého, jsem nepoznala.“
S otcem po boku pak Věra opakovaně zažívala bombardování. „Vím, že když byly nálety na Hulín a bylo to blízko, ležela jsem jako děcko na pryčně a říkala jsem: ,Panebože, ať nás to zabije hned, ať tady neumíráme udušením.‘ Pamatuju si, že jsem po jednom náletu ze starého cukrovaru, ze kterého jsem vycházela, viděla přicházet otce, jak na rukách nesl mrtvé děvče. Dodnes to vidím.“ Během osvobození se pak Věra setkala se sovětským vojevůdcem Andrejem Grigorjevičem Kravčenkem. „Měl zřejmě tak staré dítě, jako jsem byla já, tak mě sem tam houpal na kolenou. […] Jeho Vasil, to byli takoví ti sloužící, tak nechtěl spát na posteli, protože nevěděl, co je to postel. Tak spával vedle něho na zemi.“
Po válce se rodina vrátila do Kroměříže, Kavkovi se usadili v domě po vyhnaných Němcích. Otec nadále působil v kroměřížské spořitelně, kde se vypracoval na pozici ředitele. Před rokem 1948 byl členem Československé sociální demokracie (ČSSD) a po jejím sloučení v červnu 1948 se stal komunistou. „Myslím si, že on si uvědomoval, že v této straně může pomoct lidem a pomáhal; při vázaných vkladech nebo při soudech, kam chodil velmi často. Pomáhal lidem dostat se k vázaným vkladům. […] Ale té straně pochopitelně nikdy nevěřil.“ Otce si, podle vyprávění, lidé z Kroměřížska vážili. „Když v roce 1977 zemřel, ačkoliv jsme nikam neposílali žádnou zprávu, tak se sjela spousta autobusů ke kroměřížskému hřbitovu. Mnozí lidé za mnou přišli a ptali se mě, jestli to byl můj otec, a vzpomínali na něj. […] On byl velice fajn člověk, jsem na něho pyšná a vzpomínám na něho.“
Po maturitě v roce 1955 pamětnice přesídlila z Kroměříže do Brna, kde vystudovala pedagogickou fakultu. „Tehdy byl nedostatek vyučujících, a tak to studium zkrátili na dva roky. […] Potřebovali tehdy rychle kantory.“ Ačkoliv pamětnice okrajově vyučovala i tělocvik, výtvarnou výchovu, zeměpis nebo ruštinu, jejím hlavním předmětem se stal dějepis. Jak se učily dějiny v dobách totality? „Nesetkala jsem se s lidmi, kteří by mě ve škole kontrolovali, co učím. Vždycky jsem končila rokem 1945 a říkala jsem pak jenom jednu větu o roce 1948. Třeba Klementa Gottwalda jsem učila, že to byl první dělnický prezident, tečka. Víc nic. A nikdo mě nikdy neudal. Neučila jsem poslední učebnici, která zahrnovala období všech těch komunistických sjezdů. Říkala jsem: ,Tu učebnici musíte odnést.‘“ Své postupy si pamětnice před komunistickým vedením obhájila následovně: „Já jsem tvrdila to, co nás učili na fakultě: že nové dějiny se učí až po padesáti letech, až se otevřou archivy.“
Od druhé poloviny šedesátých let Věra Kavková působila na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnešní Masarykově univerzitě). Nejprve však musela vstoupit do komunistické strany. „V roce 1967 mě tam dostali, protože šéf chtěl stoprocentní účast všech členů, kteří jsme byli na katedře. […] Byl to nátlak, velice silný nátlak na katedře. Oni věděli, že nejsem pro stranu přínosem, věděli to dobře. Moji kolegové i šéf.“ Angažmá na vysoké škole i ve straně skončilo dva roky po invazi vojsk Varšavské smlouvy, proti které pamětnice vedla podpisovou akci v Kroměříži. „Takže mě z fakulty pochopitelně museli vyhodit,“ dodává se smíchem. V událostech mohl sehrát roli otcův přítel z Obrany národa, prezident Ludvík Svoboda. Se Svobodou byla rodina v kontaktu, otec pro něj v poválečných dobách organizoval setkání s bývalými partyzány. „A Ludvík Svoboda mi tehdy klepal na rameno a říkal: ,Kdybys něco potřebovala, přijď za mnou a ohlas se.‘ Ale já jsem to – když mě vyhazovali z fakulty – nepoužila. Myslím, že kdybych do té Prahy jela, tak by mě nevyhodili, ale mně to bylo protivné, tak jsem to nechala být.“
Nesouhlas se srpnovou okupací předznamenal problém sehnat zaměstnání. Do svého odchodu do důchodu tak musela Věra vystřídat celou řadu pracovišť.[1] „Protože jsem byla na okraji a učila jsem vždycky jenom ten předepsaný počet hodin, nikdy jsem nedostala hodiny přesčas. Tak jsem uklízela, deset let. Jeden rok v úrazové nemocnici a deset let na veterině, abych měla trochu slušnější důchod, protože ten důchod nevypadal dobře.“ Z KSČ po roce 1968 soudruzi vyloučili i otce pamětnice, který rovněž přišel o práci. „A dokonce mu řekli, že by nedostal zaměstnání ani mezi havíři. Tak takové poměry tehdy byly.“ Přes všechny nepříjemnosti si pamětnice za svým rozhodnutím dodnes pevně stojí. „Člověk si mohl vybrat: bude souhlasit, anebo ne. Já jsem si vybrala to ne.“ O to větší úlevu přinesl 17. listopad 1989. „Je pravda, že jsem nemlátila klíči, ale dost jsem to proplakala.“
Své vyprávění uzavírá Věra Kavková myšlenkou na pomezí zklamání a naděje: „Tohle jsou vzpomínky čtyřiaosmdesátileté ženy, která se setkala s válkou, setkala jsem se s tím, že válka je hrozná věc a lidstvo se zatím nepoučilo. Setkala jsem se s politickým pronásledováním lidí a přála bych všem, aby taková setkání neměli. Ale myslím, že lidé v sobě mají jak tu polovinu dobra, tak polovinu zla. A teď je otázkou, co v tom našem bytí vítězí. Přála bych všem, aby měli lepší život.“
[1] 1957 až 1958: osmiletá střední škola v Břestu,
1958 až 1968: osmiletá střední škola Kvasice,
1968 až 1970: Pedagogická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita),
1970 až 1974: ZŠ náměstí 28. října, Brno,
1974 až 1981: ZŠ Janouškova, Brno,
1981 až 1982: ZŠ Blažkova, Brno,
1982 až 1983: ZŠ Pavlovská, Brno,
1983 až 1993: gymnázium Pastviny, Brno,
1993 až 1994: ZŠ Hamry, Brno,
1994 až 1995: ZŠ Novolíšeňská, Brno,
1995 až 1996: gymnázium Pastviny, Brno.