Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Kavka (* 1926)

• narodil se 11. listopadu 1926 v Litoli (dnes součást Lysé nad Labem)

• v letech 1932 – 1941 navštěvoval obecnou školu v Litoli a měšťanku v Lysé nad Labem

• v roce 1941 nastoupil do učení do Českomoravských strojíren v Libni na obor strojní zámečník

• v letech 1948 – 1952 studoval Vyšší průmyslovou školu strojnickou v Praze, kterou zakončil maturitou

• jako sokol se účastnil Všesokolského sletu v roce 1948

• při volbách 1948 šel s volebními lístky za plentu, což bylo považováno za odpor vůči komunistické vládě

• v roce 1951 se oženil a založil rodinu

• v roce 1953 v době měnové reformy zažil jako voják pohotovostní zásah vůči demonstracím v Plzni

• v srpnu 1968 v době okupace byl na montáži ve východním Německu, byli vyvezeni z Německa pod dohledem

• se ženou Miladou vychovali dvě děti

• od roku 1950 hrál na trubku v různých místních tělesech, na tanečních zábavách, při oslavách státních svátků i na pohřbech

• 28 let pracoval jako svářeč ve Výzkumném ústavu stavebnictví a stavebních strojů

• mimo jiné líčí život za války v Lysé nad Labem. Vzpomíná například na židovské shromaždiště v Lysé nad Labem a na židovskou rodinu Abelesových

S koncem komunistické éry prý přišla naděje na lepší společnost, avšak ta se příliš nenaplnila. Ladislavu Kavkovi nejvíce vadí stále se zvětšující sociální rozdíly mezi lidmi, přesto by minulý režim vrátit nechtěl ani za nic. „Vím dobře, co to je totalita, a nikomu bych nepřál zažívat ty chvíle, kdy je člověk nucen jít pod hrozbou kriminálu proti demonstrujícím lidem, tak jako já v roce 1953 v Plzni při měnové reformě. Byl to můj nejhorší zážitek,“ říká.

Z kovárny do cukrovaru

Ladislav Kavka se narodil 11. listopadu 1926 v Litoli u Lysé nad Labem do rodiny Antonína a Antonie Kavkových, v domě šlechtitelské stanice, kde rodina bydlela. Kavkovi byli spjati s litolským cukrovarem.

Pamětníkův otec Antonín Kavka pocházel z rodiny, která provozovala kovárnu, a tak se i on učil na kováře. Po předčasné otcově smrti však musel začít živit rodinu. A tak v roce 1915, ve svých šestnácti letech, nezbylo nic jiného, než nastoupit do litolského cukrovaru. „Dělal tam kovařinu a když byla řepná kampaň, pracoval na odparce,“ vypráví Ladislav Kavka o začátcích svého otce, který nakonec v cukrovaru zůstal 50 let.

S dvaadvacetiletou Antonií se Antonín oženil v roce 1925. Sloužila tehdy u adjunkta ředitele litolského cukrovaru, ing. Ladislava Velinského. Ten jim šel na svatbě i za svědka. Antonie u něj pracovala ještě chvíli po svatbě až do listopadu 1926, kdy porodila syna Ladislava.

Jak Ladislav Kavka říká, byli chudá rodina, protože tatínek měl v cukrovaru malý plat. Nad vodou je prý drželi matčini rodiče. Nutno zmínit, že ani maminčin životní start nebyl jednoduchý. Narodila se v Praze na Karlově náměstí, v porodnici, k níž náležel sirotčinec. O své biologické matce se nikdy nic nedověděla. V jejích šesti letech ji přijali za vlastní manželé Vincek a Marie Novákovi z Litole. Vincek Novák byl cestář a za to, že spolu se svou ženou Marií zvonili klekánice, měli od obce propachtované pole a dvě krávy. „Cestáři byli státní zaměstnanci, a tak když šel děda Vincek v roce 1930 do penze, bral pěkný důchod 1050 korun. Bylo to třikrát víc, než tenkrát vydělal můj táta v cukrovaru. Takže nám prarodiče Novákovi pomáhali,“ vypráví Ladislav Kavka. Na své milované prarodiče vzpomíná s dojetím. „Byli na mě moc hodní. Jako dítě jsem s nimi trávil hodně času.“

V roce 1931 se Kavkovi přestěhovali ze šlechtitelské stanice do vlastního domku v Litoli a do rodiny přibyla Ladislavova sestra Anička. Maminka vypomáhala v hospodářství otcových bratrů a také na poli svých rodičů.

Školní léta 

V roce 1932 Láďa nastoupil do první třídy v obecné škole v Litoli, chlapeckou měšťanku pak navštěvoval v ulici Na písku v Lysé nad Labem a poslední, devátý ročník, který byl tehdy dobrovolný, absolvoval v roce 1941 ve smíšené třídě měšťanské dívčí školy u kostela.

Ladislav byl dobrý žák, učil se na jedničky a dvojky, měl rád češtinu. Vzpomíná na pana řídícího Vojtěcha Maixnera, který používal bolestivé, fyzické tresty. „Jednou jsme mu s kluky nechtěně vyplavili byt. Měl jsem za to od něj jelita, že jsem si nesedl. Když pan učitel potkal na ulici mámu, ptal se jí: ‚Tak co Láďa, pochlubil se doma?‘ Ale maminka neměla tušení, o čem je řeč. Kdybych jí to řekl, ještě by mi přidala,“ vypráví Ladislav Kavka. I když byl ve škole bit, učitele Maixnera měl rád. „Věděl jsem moc dobře, za co to bylo.“

Okupace a smrt babičky

V březnu 1939 viděli ze školy projíždějící konvoje německých okupantů. Škola se za Protektorátu ale prý příliš nezměnila, až na to, že si dodnes vybavuje slovo od slova německou hymnu, kterou museli zpívat.

Tři měsíce po okupaci rodinu stihla smutná událost. Stalo se to o pouti Svatého Jana Křtitele. „Babička Marie mi dala pár korun, abych si na pouti něco koupil, ale když jsem se večer vrátil domů, dověděl jsem se, že babičku ranila mrtvice. Ještě žila. MUDr. František Tichý, který ordinoval vedle dívčí školy u kostela, za ní docházel pravidelně každý den, ale po pěti týdnech zemřela,“ vypráví Ladislav Kavka. Ovdovělý dědeček se přestěhoval ke Kavkovým, ale svou ženu přežil o pouhý rok.

Klempírna v Pragovce, 1941

Ladislav chtěl být strojvedoucím, pak pilotem, ale nakonec si podal žádost do Českomoravských strojíren v Libni a byl přijat do automobilky Praga do učení na obor strojní zámečník. Přidělili ho do klempírny. Vzpomíná na ředitele učňovské školy ing. Čermáka, který se ke klukům choval hrubě, byl sprostý a ponižoval je. Byl tím zřejmě proslulý, neboť jeho nechvalné výchovné praktiky se dostaly až do novin.

Láďa nezahálel ani po školní výuce. Chtěl se naučit svářet, a tak po škole spěchal do svařovny v Lysé nad Labem a díval se svářeči pod ruce. Po roce a půl ho z klempírny v Pragovce přeložili do leteckého oddělení, kde se dostal ke svářečce. „Tehdy bylo svářečství velice propagované, byly za to taky dobré peníze,“ říká Ladislav Kavka. „Státní svářečské zkoušky jsem si pak udělal v roce 1956 a každé dva roky až do důchodu jsem je musel obnovovat,“ ukazuje svářečskou knížku.

Atentát na Heydricha

V roce 1942 mu bylo 16 let a pracoval v klempírně, když se dověděl od kolegy o atentátu na protektora Reinharda Heydricha. Ladislav jezdil parním vlakem z Lysé nad Labem na Denisovo nádraží, ve 4:20 ráno hodinu a půl tam, odpoledne zpět. Vzpomíná, že po atentátu nejezdily vlaky. Z Vysočanského nádraží tedy jeli s kamarádem tramvají do Hloubětína a odtud putovali pěšky až do Litole, domů se dostali až v devět večer.

Následující dny, každé ráno, probíhaly na nádraží kontroly. „Vidím kožené kabáty, gestapo, chtěli doklady. Já tenkrát neměl ještě doklad, nebyl jsem dospělý, chtěli tedy kinder card, měl jsem o ni teprve zažádáno. Tak nás sebrali, mě a ještě jednoho kluka, Pepíka Brachtlu z Počernic - taky kluka v učení prvním rokem a ještě čtyři starý chlapy. Hlídali nás vojáci. Pak nás předali českým policajtům a ti nás odvedli na komisařství do Vysočan. Jeden nás chtěl zavřít do cimry a zamknout, ale jeho kolega mu říká: ‚Co blbneš, vždyť nic neudělali. Nech je sedět v chodbě na lavici.‘ Pak přijely další vlaky a za chvíli už se zadržení nevešli na komisařství. Policajt nás strašil, že když nám to vyřídí za dva, tři dny, budeme rádi,“ vypráví Ladislav Kavka. Nakonec je odbavili ještě týž den a v poledne se dostali do práce.

Osud rodiny Abelesových a dalších židovských obyvatel

V Lysé nad Labem žilo před válkou 30 židovských obyvatel, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Mezi nimi rodina Abelesových. Ladislav Kavka vzpomíná na pana Rudolfa Abelese z Litole, který byl jen o rok starší než jeho tatínek, ročník 1898. Kamarádili se. Abelesovi měli v Litoli obchod se smíšeným zbožím, místní k nim chodili nakupovat.

Ladislav Kavka vypráví o shromaždišti, které se nacházelo u výpadovky na Milovice. Tam nacisté nastěhovali židovské obyvatele, když je vyhnali z jejich vlastních domovů. „Modrý bod se tomu říkalo, vyráběla se tam kdysi rádia od holandské značky. Tam se soustřeďovali Židé, než je odvezli pryč, museli tam přežívat několik týdnů.“  S tátou tam dokonce jednou v zimě byl. Neměli tam topení, jídlo si museli shánět sami. Antonín Kavka tam přišel na prosbu Rudolfa Abelese. Potřeboval, aby jim udělal topení. Alespoň kamínka s rourou skrz okno ven. „Byl to malý přízemní barák, okna s malými tabulkami v mřížkách. Každý si tam musel zařídit topení a všechno,“ popisuje Ladislav Kavka. „Pan Abeles měl u lidí v Litoli poschovávané potraviny. Vždycky navečer se pro ně do Litole vypravil. Jednou přišel k nám a slzel. Jeden z těch dobráků, u kterých si schoval jídlo, mu ho zapřel.“ Tehdy viděl pana Abelese naposledy...

Z dohledaných archivních materiálů vyplývá, že šlo o šestičlennou rodinu Abelesových. Nejstaršímu Aloisovi Abelesovi bylo 75 let, jeho ženě Alžbětě 72 let, jejich synovi Rudolfovi 45 let. Nejmladší z rodiny byl pětiletý Pavel. Rodinu odvezl transport 16. ledna 1943 z Mladé Boleslavi do Terezína. Nejstarší Alois zemřel ještě v Terezíně 8. října 1943, ovdovělou  Alžbětu nacisté poslali jako jedinou z rodiny již před vánoci 1943 do Osvětimi, ostatní členy deportovali z Terezína do Osvětimi v květnu 1944. Všichni v Osvětimi zahynuli. Podobný osud stihl dalších 24 židovských obyvatel z Lysé nad Labem.

O lidových soudech na konci války

Po konci války se vrátili zaměstnanci Pragovky do nálety poničené fabriky. V hlavní budově proti libeňskému mostu, která zůstala neporušená, se konaly lidové soudy. „Viděl jsem, jak vedli ředitele. Myslím, že se jmenoval Škoda. Pověsili mu kolem krku mohutný, těžký řetěz od jeřábu a kopali do něj. Takto ho vodili po fabrice. To byly lidové soudy,“ vypráví Ladislav Kavka. Ten se zúčastnil soudu jeho dílovedoucího p. Svobody. Vzpomíná, že Svoboda stál na chodbě a příchozí zaměstnanci ho uctivě zdravili, protože za jeho vedení měli slušné peníze a nebylo si na co stěžovat. Jednání o jeho další existenci ve fabrice probíhalo bez jeho přítomnosti, poté došlo na hlasování o tom, kdo s ním nechce dále spolupracovat. „Zvedla se první ruka jednoho a pak následovaly další a další. Zvedli ji všichni! Pak byl dotaz, kdo je pro další spolupráci s panem Svobodou. Jen já a můj kamarád Lojza jsme hlasovali pro. A tak pana Svobodu vystrnadili z podniku a šel dělat do Letňan. Jenomže za rok ho zavolali zpátky,“ líčí Ladislav Kavka, jak probíhaly poválečné lidové soudy.

Ve volbách 1948 jsme šli volit za plentu

Ladislav Kavka se vyučil strojním zámečníkem a pracoval v Pragovce. Dne 25. února 1948, kdy na Hradě převzali moc komunisté, viděl průvod dělníků, jak šel z Vysočan na Václavské náměstí. „My jsme šli s Lojzou na vlak, drželi jsme se zpátky, šli jsme mimo po chodníku, ale chlapi z průvodu na nás pokřikovali, co že nejdeme s nima. My jsme je ale hodně ostře poslali k čertu,“ vzpomíná.

V květnu 1948 se Ladislav Kavka účastnil voleb do Národního shromáždění. Volební místnost byla v sokolovně v Litoli. Se sokoly, s nimiž o měsíc později cvičil na posledním Všesokolském sletu na Strahově, se domluvil, že půjdou s volebními lístky za plentu. To bylo však nežádoucí.

Klement Gottwald totiž zavedl jednotné kandidátky Národní fronty, které zaručovaly komunistům 70 % všech mandátů. Vzhledem k tomu, že opoziční kandidátky nebylo povoleno postavit, mohl volič nesouhlasit s jednotnou kandidátkou použitím tzv. „bílého lístku“. Ty se vkládaly anonymně právě za plentou, byly neplatné a znamenaly nesouhlas s tím, jak volby probíhají. Tito nespolehliví voliči byli z voleb vylučováni či zastrašováni. Na voliče byl činěn mediální nátlak pomocí kampaně pro volbu jednotné kandidátky a také probíhala soutěž o „Vlasteneckou obec“ – tedy obec, která při volbách odevzdá 100% hlasovacích lístků pro kandidátní listinu Národní fronty.

„My jsme se v Sokole domluvili, že půjdeme za plentu. Bylo nás asi třicet, já šel první ve frontě, volby se tím zdržovaly, takže další kluky už vyhazovali,“ říká Ladislav Kavka a je si jist, že od té doby měl zaděláno na problém, který se s ním táhl celý život. Navíc, když začal chodit s dívkou z rodiny komunistického funkcionáře, nepřál si, aby platila příspěvky KSČ. „Probíhal nedělní oběd u jejích rodičů v Semicích, když přišel soudruh z jejich výboru, aby vybral partajní příspěvky. Za mou nastávající platila maminka. Já jsem řekl, aby to neplatila. Jejímu otci se to nelíbilo, ale nakonec řekl: ‚Dobře vám tak, jak si ustelete, tak si lehnete!…‘ S mou ženou pak ve vesnici komunisté nemluvili a já byl za toho, který zakazuje holkám, aby byly ve Svazu mládeže. Vleklo se to se mnou. Můj táta si nepřál, abych se ženil s dcerou komunisty, ale já trval na svém. Nikdy jsem nelitoval.“

Vzali se v roce 1951, v témže roce se jim narodila dcera. Zároveň (od roku 1948) studoval na vyšší průmyslové škole strojnické v Praze, kde v roce 1952 složil maturitní zkoušku, ale jak říká, kvůli svým politickým postojům maturitní vysvědčení nikdy nevytáhl ze šuplíku. „Zařadili mě k ponku a u toho jsem zůstal.“

Vojna. Měli jsme potlačit povstání v Plzni při měnové reformě

V roce 1953 narukoval na vojnu. Sloužil ve Stříbře u roty těžkých zbraní, tedy u tankistů. Zažil pokusy o šikanu, ale nenechal si nic líbit. Navíc již v té době hrál obstojně na trumpetu, která mu učarovala, když viděl hrát bratra své ženy. Učil se pilně u soukromých učitelů a v roce 1950 už hrál s první kapelou v Semicích. Na vojně se mu trumpeta hodila. Kromě toho, že hrál na zábavách, například troubil i signály při cvičných střelbách.

Na vojně ho zastihla smrt Stalina, Gottwalda, zvolení Antonína Zápotockého za prezidenta a následná měnová reforma, která vzbudila ohromné bouře nevole, neboť většina obyvatel pochopila reformu jako krádež. Reforma postihla velké množství drobných i velkých střadatelů, živnostníků a obchodníků, kteří přišli o provozní kapitál. Největší odpor demonstrovali dělníci v Plzni, neboť Škodovka vyplatila mzdy záměrně dříve.

Ladislav Kavka, na vojně zařazen do poddůstojnické školy, zažil poplach a pohotovostní výjezd do Plzně, jejíž náměstí se plnilo nespokojenými demonstranty. Ministerstvo vnitra nasadilo vojáky základní vojenské služby, aby vytlačili demonstranty do postranních ulic. Nedalo se nic dělat, na vojně se neuposlechnutí rozkazu trestá kriminálem. Co se po nich bude chtít se Ladislav Kavka dověděl až na místě. Byli neozbrojení, neměli žádné střelivo, jen pušky s bodáky.

„Demonstrovalo tam asi 20 tisíc lidí. Nás bylo 150 vojáků. Dali nám dvojřad, zadní řad, čelem vzad, pět kroků vpřed, bodák vztyč, nasadit na pušku a pak pomalým chodem jsme měli vytlačovat lidi do postranních ulic. Za námi chodili civilové a okřikovali nás, že nesmíme s nikým mluvit. Nějakej chlap z davu takhle roztáhl košili, a prý: ‘tak to do mě vraž!‘ Já říkám:‘A co bych z toho měl, postupujte pomalu a je to...‘ Nikomu jsme neublížili, za dvě a půl hodiny jsme dav vymáčkli do postranních ulic a pak teprve vylezly Lidové milice z pětipatrového baráku. Přijelo Ministerstvo vnitra - dva obrněné transportéry, za nimi kanóny, sedm motorek se sajdkami, na nich kulomety, pět tater s plachtami. Pak teprve zatýkali lidi, po nocích,“ vypráví Ladislav Kavka. Jít proti lidem, navíc pod hrozbou trestu, to pro něj prý byl nejhorší zážitek v životě. Ještě deset dní po potlačeném povstání pak museli hlídat po nocích ulice Plzně.

Po vojně chtěl pracovat ve Výzkumném ústavu stavebnictví a stavebních strojů, ale jak říká, nepřáli si to soudruzi. „Konkrétně předseda strany a předseda Národního výboru.“ Za pět měsíců za ním ale přišli, aby šel svářet jeřáb do Hrušova u Brna. Teprve pak mu nabídli místo ve výzkumném ústavu, kde pracoval až do roku 1979.

V roce 1968 nás vyváželi pod dozorem

V roce 1968 byl spolu dalšími šesti zaměstnanci na montáži ve východním Německu, v Halberstadtu, když v srpnu do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Jak Ladislav Kavka říká, ještě 20. srpna 1968 byli spolupracovníky německých kolegů, ale 21. srpna už s nimi Němci nakládali jako s nepřáteli. V Halberstadtu už byly obsazeny všechny výpadovky z města. Stany, hlídky se psy. Ladislava Kavku s kolegy odvezli do Magdeburgu do sběrného tábora, kde dostali 15 marek na den. „26. srpna nás naložili do autobusu a pod dohledem motospojek nás odvezli do Drážďan, tam nás převzal vojenský sovětský konvoj a dojeli jsme až na Cínovec. Přes celnici jsme museli pěšky, v Teplicích jsme přespali a pak vlakem domů,“ vzpomíná Ladislav Kavka na dramatické srpnové dny.

Vyprovodil s orchestrem sedm a půl tisíce lidí

Druhým životem byla pro Ladislava Kavku hudba. Učil se na trubku u kapelníka Šulce, který mu opatřil první trubku, pak u učitelů Janaty a Livory v Lysé nad Labem. V roce 1950 začal hrát v první kapele, v JZD Semice. Pak následovaly kapely Rytmus a Hoks. Hráli při státních svátcích a při pohřbech v Lysé nad Labem doprovodil s orchestrem na hřbitov sedm a půl tisíce lidí. Pohřební průvody s rakví od domu na hřbitov se konaly v Lysé nad Labem do 70. let.

Po 25 letech ve výzkumném ústavu odešel pracovat na metro, kde mu slíbili pracovní dobu, jež by mohl lépe přizpůsobit hraní v kapele. Slib ovšem nedodrželi, a tak po necelých dvou měsících odešel. Pracoval pak ve Stavbách silnic a železnic, kde jako svářeč připravoval pilíř na výsuv při stavbě mostu v Brandýse nad Labem. Poté se vrátil do výzkumného ústavu, kde sloužil až do penze v roce 1986. Doma ale zůstat nechtěl, a tak ještě v důchodu pracoval dalších sedm let, a to tam, kde kdysi začínal jeho tatínek - v litolském cukrovaru. Se svou ženou Miladou vychoval Ladislav Kavka dvě děti.